Afrika a vzestup islámu

Adib Rashab

Publikováno: 13. března 2011

Již od samého počátku, kdy bylo proroku Muhammadovi zjeveno autentické slovo Boží zanesené do Koránu, hráli Afričané v dějinách a vývoji tohoto náboženství klíčovou úlohu. Nikdy v dějinách nebyli Afričané odloučení nebo vyloučeni z jeho slavného nástupu, známého jako „islámská expanze“.

Washington Irving ve své knize Život Muhammadův či Abú Uthmán ibn Bahr al-Džáhiz v „Knize o slávě černé rasy“ tvrdí, že Muhammad byl po smrti své matky Áminy chován Afričankou jménem Baraka. David Samuel Margoliouth v knize „Mohammed and the Rise of Islam“ (Muhammad a vzestup islámu) nebo al-Džáhiz tvrdí, že všech deset synů al-Muttaliba (Muhammadova děda) bylo robustní postavy a tmavé pleti. První muslimští konvertité a žáci proroka Muhammada byli Afričané, včetně jeho adoptivního syna Zajda ibn Hárithy a pozdějšího vojevůdce. Dalším průkopníkem zaznamenaným v islámských dějinách byl Muhammadův strýc Abú Tálib, otec čtvrtého chalífy Alího; al-Dháhiz napsal: „Rodina Abú Táliba byla rodinou vznešených mužů, kteří byli černých kůží.“ Slavný muslimský vědec, Dr. Akbar Muhammad, který je zároveň synem vůdce Nation of Islam (islámská náboženská organizace založená v Detroitu r. 1930), ctihodného Elijaha Muhammada, nás informuje, že nejen prorokovi předkové (stejně jako příslušníci kurajšovského kmene) byli afrického původu, ale že i mnozí Afričané byli mezi jeho prvními náledovníky; mezi nimi i Baraka Umm Ajmán, prorokova kojná a žena, kterou po smrti své matky Áminy nazýval matkou, a Mitdžar, první mučedník z bitvy u Badru. Dvě z prorokových manželek byly Afričanky: Umm Habíba a Marjam, jež byla egyptská koptská křesťanka. Mnoho prorokových afrických druhů, kteří se také podíleli na prvních expanzích islámu, pocházeli z řad otroků, kterým Muhammad nebo první chalífa Abú Bakr daroval svobodu. Jako příklady uveďme Umm Ajmán, Zinniru nebo Abú Andžášu al-Habaši, bývalého otroka a chráněnce Muhammadovy rodiny.

V roce 615 muslimové v Mekce očekávali tak tvrdé pronásledování, že se Muhammad rozhodl poslat pryč malou skupinu uprchlíků, kterým poradil hledat útočiště v Etiopii, které vládl křesťanský král; tato emigrace muslimů se někdy označuje jako „první hidžra“. Toto je významným svědectvím úcty Afričanů k islámu a obdivu a úcty, kterou muslimové chovali k Afričanům.

„Zabil jsem jednoho z nejlepších muslimů – Hamzu. Nyní poté, kdy jsem zabil jednoho z největších nepřátel Boha, mi snad Bůh odpustí můj předchozí zločin.“

V dalších letech se Wahši podílel na boji proti byzantské říši a nakonec se usadil v Sýrii, kde zemřel v pokročilém věku. Nejslavnějším Afričanem islámských dějin ovšem je Bilál ibn Rabáh, první muezzin a strážce pokladny raného islámského státu. Byl původem etiopský otrok ve službách pána, který s ním za to, že přijal islám´, krutě naložil. V Mekce Bilál patřil k okruhu prvních Muhammadových následovníků a Abú Bakr, když viděl, jak je ním zacházeno, se postaral o jeho propuštění. Když muslimové roku 9 hidžry (630) triumfálně vstoupili do Mekky, Bilál svolával věřící k modlitbě z vrcholu Ka'by. Bilál i v dalších letech zůstal věrným společníkem prorokovým i chalífů. Nakonec se stal místodržícím v Sýrii, kde je údajně také pohřben.

Afričané byli také proslulí vypravěči a učitelé hadíthů. K islámské kultuře ovšem přispěli také Afričané, kteří nevyznávali islám, jako např. básník Antara ibn Šaddád, etiopský Arab, který měl tak tmavou pleť, že se mu přezdívalo Vrána. Joel Augustus Rogers ve své knize World's Great Men of Color nebo Dr. Carter G. Woodson v African Heroes and Heroines vyzdvihují Antarovy velké básnické i válečnické počiny v předislámské Arábii. Díky jedné básni se nakonec Antarovi dostalo nejvyšší možné pocty, jaké se mohlo africkému arabsky píšícímu spisovateli dostat – jeho práce patří mezi sedm básní vyvěšených nad vchodem do mekkánské mešity. Tatu sbírku sedmi básní, známou jako Mu'allaqát, znají a chovají v úctě muslimové po celém světě.

Dhú an-Nún al-Misrí byl významný muslimský filosof a mystik 9. století. Narodil se jako núbijský otrok, stal se ovšem jedním z nejvýznačnějších učenců své doby; svou moudrostí a všestraným vzděláním – na poli islámského práva, alchymie, egyptské historie a hieroglyfů – si získal věhlas v celém islámském světě. Mezi súfíji platí za jednoho z největších mystiků.

Dr. Muhammad velmi přesvědčivě argumentuje, že náboženské spisy nevymýtily etnocentrismus; jak se po prorokově smrti posvátné texty šířily mimo arabský svět, promítly se do nich také předsudky a zaujatosti jejich překladatelů. Rasismus a úmyslné přehlížení podílu druhých národů k rozsáhlé a multikulturní islámské civilizaci tak jsou dodnes živé. Tyto postoje jsou zakořeněné do takové míry, že se dotýkají i afrických muslimů a jejich příspěvku k islámské kultuře. Podle dr. Muhammada se v Koránu kořeny slov označujících černošství objevují desetkrát, z toho třikrát ve významu vlády a vládnutí (as-sijáda). Černošství, označované také jako „temnota“, se dále v Koránu objevuje pětkrát, ale spíše jako vyjádření duchovního stavu, než k označení vlastní barvy pleti. Dvě zbývající slova se vztahují k popisu krajiny a soumraku. A z tohoto důvodu se Svatém Koránu nenachází žádné negativní konotace vztahující se k černé jakožto barvě, či Afričanům jako lidem (stejně tak pro srovnání v Bibli).

Podobný ohled zastává i Idrís Šáh: Ka’ba v Mekce je zahalena do černého brokátu, což je esotericky vykládáno jako slovní hříčka arabského kořenu F-H-M, a může jinak znamenat „černý“ anebo „moudrý“, „chápající“. Výraz sajjid (pán) má spojitost s kořenem slova černý (sawdá‘), tedy konsonanty S-W-D . Původní zástava proroka Muhammada byla černá, která symbolizovala moudrost a vůdcovství. V 90. letech 7. století muslimové opanovali Egypt a Tunisko a byli připraveni postoupit dále až na Pyrenejský poloostrov. Berbeři, kteří zpočátku kladli postupujícím muslimským armádám rozhodný odpor, se nakonec stali jeho horlivými obránci a šiřiteli. Roku 713 se berberská vojska pod velením Tárika ibn Zijáda, z jehož jména je odvozen dnešní název Gibraltar (Džabal at-Tárik – Tárikova skála), úspěšně vylodila na Pyrenejském poloostrově a postup dále severním směrem do Evropy neustal až do roku 732, kdy franský majordom porazil muslimská vojska u Poitiers v dnešní Francii.

Označení „Berber“ užívali již staří Řekové a Římané. Ovšem většina z nás si dnes neuvědomuje, že na rozdíl od moderního užití, v antice byli za Berbery označováni nejen lidé ze severní Afriky, ale rovněž i lidé pocházející z oblasti Rudého moře a východní Afriky. Maury tak představovali rozliční obyvatelé Afriky, ovšem samotný pojem Maur se v Evropě ujal obecně v souvislosti s černochy. Maurové ale byli převážně lidé berberského původu v islámském období pak také i Arabové. Obě tato etnika náleží k typu lidí, kteří byli prvními badateli označováni jako tzv. hamitský hnědý typ, či typ hnědý středomořský.

V průběhu středověku, v době před atlantským obchodem s otroky, začali být obecně považováni za Maury i další lidé černé nebo téměř černé barvy, přičemž ovšem jen část z nich byli muslimové. Maurský přínos evropské civilizaci je nezpochybnitelný a byl popsán mnoha historiky. Maurská civilizace byla světlem v Evropě v dobách temna po pádu římské říše a muslimská Hispánie se stala zdrojem a podkladem pro rozvoj středověkých západoevropských univerzit. Stanley Lane Pool podává následující popis: Córdoba desátého století byla nádherným městem, ulice byly vydlážděné, po stranách nechyběly chodníky pro chodce; v noci nepřetržitá síť pouličních lamp osvětlovala deset mil městských ulic – a to vše staletí předtím, než byly ulice vydlážděné v Paříži nebo spuštěno veřejné osvětlení v Londýně. Počty veřejných lázní v Córdobě šly do stovek, zatímco ve zbytku Evropy se na koupání pohlíželo jako na ďábelský zvyk, jemuž se každý dobrý křesťan vyhýbá. Maurští vládcové sídlili ve skvostných palácích, zatímco korunované hlavy Francie, Anglie nebo Svaté říše římské ve velké stáji bez oken a komínu, pouze s dírou ve střeše, kudy mohl kouř unikat ven. Vzdělání bylo v al-Andalúsu všeobecné a mohl ho dosáhnout i prostý člověk, kdežto v křesťanské Evropě bylo 99 procent obyvatelstva negramotných a dokonce ani králové mnohdy neuměli číst ani psát. V 10. a 11. století v křesťanských zemích veřejné knihovny prakticky neexistovaly, v muslimské části Pyrenejského poloostrova jich bylo více než sedmdesát, jen v samotné Córdobě jedna z nich měla k dispozici 600 000 rukopisů. Univerzity tehdy v Evropě existovaly jen dvě, kdežto v muslimské Španělsku bylo univerzit sedmnáct; ty nejvýznamnější se nacházely v Almeríi, Córdobě, Granadě, Jaénu, Málaze, Seville a Toledu. Poznání v oblastech astronomie, chemie, fyziky, matematiky, geografie nebo filologie dosáhlo v muslimském Španělsku vysoké úrovně. Učenci a umělci se sdružovali do škol, stejně tak pořádali různé konference, aby pozvedli úroveň svých oborů.

Jak již bylo zmíněno, Berbeři-Maurové ze severní Afriky islámu zpočátku vzdorovali a s muslimy předtím, než toto náboženství sami přejali, bojovali. Posléze z jejich řad vzešli nejhorlivější muslimští chalífové, generálové a učenci. V kontrastu s tím postup islámu do subsaharské Afriky vypadal úplně jinak. V nitru Afriky neměli obyvatelé žádnou zkušenost s arabskými vpády, islám se tak šířil mírovou cestou prostřednictvím afrických cestujících obchodníků a potulných ulamá (učenců a učitelů). Do západní Afriky islám pronikal přes Saharu spolu s islamizovanými berberskými-maurskými obchodníky mířícími do Bilád as-Súdán – země černých. Prvními muslimskými konvertity se tak obyčejně stávaly jejich obchodní protějšky, mandští obchodníci známí jako džula, a potom zdejší úředníci. Později se i zde objevila vrstva místních ulamá (známí jako marbútové), kteří žili ve městech jako Timbuktu, Djenné či Walata, která se stala středisky islámské vzdělanosti. V 18. století se nejvýznamnějšími šiřiteli islámu stalo Qádríjské súfijské bratrstvo.

Tito ulamá provozovali školy, kde vychovávali další generaci učitelů, kteří ve svých domovských oblastech zakládali školy, kde vyučovali Korán. Ghanská říše byl první velký stát, který se v západní Africe zformoval po vzestupu islámu; na vrcholu své moci byla kolem roku 1000, kdy Ghana ovládala části dnešního Mali a Mauretánie. Islámský vliv z východu byl v zemi patrný už na počátku 10. století. Hlavní město Kumbí Sálih bylo rozdělené na arabskou a domorodou část a domorodci se postupně islamizovali. Prosperita, která přišla s vlnou arabských přistěhovalců, pozvedla moc Ghany a její vliv se šířil do všech směrů. Když v 11. století ghanský král přestoupil k islámu, mohla se Ghanská říše pyšnit silným vojskem a výnosným dálkovým obchodem přes poušť. Z muslimských zemí byla dovážena vlna, ovoce nebo cukr, obchodní karavany cestující Saharou přivážely textilie, mosaz, perly a sůl. Ghana naproti tomu vyvážela slonovinu, otroky a zlato z Bambuku.

Mezi Afričany 14. století není slavnějšího jména než Mansá Músá, vládce říše Mali. Roku 1324 vykonal pouť do Mekky, čímž se proslavil od Andalúsie až po Chorásán, a jména Mali a Mansá Músá se tak začala objevovat na soudobých mapách ze 14. století.

V 15. století vyvstala v Africe nová mocnost – Songhajská říše, založená Alím Bérem, s hlavním městem Gao na řece Niger, přibližně 200 mil jižně od Timbuktu. Historikové tuto muslimskou civilizaci znají jako jednu z nejvýznamnější v dějinách.

Z druhé strany kontinentu, semeno islámu bylo arabskými přistěhovalci a obchodníky zaseto i na Africkém rohu a ve východní Africe, z nichž mnozí byli tmavé pleti. Postupem času se i zde vytvořila vrstva ulamá vzešlá z řad místních lidí.

Ve východní Africe se většina súdánských muslimů sdružovala kolem svých náboženských vůdců (imámů) buď qadiríjskénebo, nebo tidžáníjské súfijské taríqy. Dějiny šíření islámu v Africe nemůže být pochopeno bez porozumění vztahů imámů k jedné či druhé taríce. V Súdánu taríqy působily v dvou odlišných oblastech: za prvé mezi nemuslimskou populací, kterou se snažily islamizovat, a za druhé muslimy, které se snažily získat pro súfismus. Navzdory svým spirituálním kořenům měly taríqy hluboký dopad i na společenský, politický a hospodářský život v oblasti. V letech 1440–1500 začali v Africe budovat své základny Evropané. Zatímco myšlenka šíření křesťanství motivovala upřímné křesťany ke stavbě misií, nakonec se hlavním zájmem Evropanů stalo africké zlato a otroci. Paradoxně čím více nemuslimských Afričanů Evropané spatřili, tím více je islám přitahoval. Zpočátku bylo muslimů v Evropany ovládaných přístavních městech nepatrně, dnes v každém najdete muslimkou čtvrť; např. populace Lagosu je z 50 procent muslimská; v Dakaru, hlavním městě Senegalu, podíl muslimů stabilně vzrůstá. V roce 1891 v tvořili muslimové v Sierra Leone desetiprocentní minoritu, v roce 1931 to bylo již 26,2 % (25 350 z 95 558 obyvatel).

V 18. století se evropská přítomnost v Africe stávala pronikavější a silnější, na což muslimové reagovali zvýšeným odhodláním s nimi bojovat. Ovšem nakonec nespravedlivá vláda, tvrdé daně, bid’a čili přijímání cizích prvků do islámu a mísení s cizími zvyky a celkové podřízení muslimů neislámské vládě, zvítězilo v celém regionu. Nadto evropští útočníci, nevěříci přirovnávaní k biblickému gogu a magogu, pronikali stále hlouběji do srdce muslimské Afriky. V oblastech, kde vládli despotičtí a zkorumpovaní vládcové, nechyběli ani různí falešní mesiášové. Okolnosti byly zralé na revoluci a na tom profitovali západoafričtí džihádisté: v severní části dnešní Nigérie založil Uthmán Dan Fodio svůj separatistický theokratický stát; Seku Ahmadu založil hamdullážský chalífát s centrem v Massině (dnešní Mali); a konečně al-Hadždž Umar Tall zřídil islámský stát v Senegambii.

I v 19. století byl odpor afrických muslimů vůči evropskému kolonialismu houževnatý. Súdánský mahdí Muhammad Ahmad (1848–1885) vedl pozoruhodnou svatou válku proti Britům a jeho jednotky v roce 1885 porazily jednotky generála Gordona a obsadily Chartúm. Mahdí ze Somálska Muhammad Abdalláh Hasan od roku 1889 bojoval s vojsky kolonizátorů až do roku 1920, kdy zemřel na chřipku. Mahdistická povstání proti evropské koloniální správě se vyskytovala i v dalších částech Afriky, takže roku 1906 mohl v Nigérii lord Frederick Lugard prohlásit: „Nemyslím, že by od roku 1900 uplynul rok, aniž bychom neměli alespoň jedno mahdistické povstání.“

V roce 1886 založil Ahmadu Bamba (1850–1927) murídské bratrstvo, které bylo – a dosud je – odnoží qadiríjské taríqy, jež přitahovalo utlačované Afričany, vykořeněné francouzským obsazením Senegalu. Bambovi následovníci nepodnikají tradiční pouť do Mekky, nýbrž do Touby, kde je Ahmadu Bamba pohřben.

Zdroj

Původní článek „African Contributions to the Rise of Islam“ Adiba Rashaba naleznete na stránkách African Holocaust.

Autor

Adib Rashad je ředitel vzdělácího programu, vzdělávací konzultant, spisovatel a historik. Žil a přednášel v západní Africe a jihovýchodní Asii.