Afrika v první polovině 19. století

Frank E. Smitha

Publikováno: 30. dubna 2016

V 18. století byla většina otroků z Afriky do Ameriky převážena na palubách britských lodí. Ve Velké Británii zatím proti tomuto druhu obchodu protestovali abolicionisté, jako např. William Wilbeforce, přičemž šíření jejich myšlenek mohutně napomáhal rozvoj tisku a všeobecné gramotnosti. V roce 1807 Velká Británie nakonec přijala zákon proti mezinárodnímu obchodu s otroky.

Lidokupectví postavilo mimo zákon také Dánsko, Švédsko a v roce 1808 i Spojené státy, které zakázaly svým občanům se na zahraničním obchodu s otroky podílet. V roce 1815 se státy na vídeňském kongresu usnesly, že obchod s otroky by měl co nejdříve skončit. V témže roce jej zakázalo Portugalsko v oblasti severně od rovníku a britské lodě navíc začaly hlídkovat podél západoafrického pobřeží a zastavovat lodě podezřelé z přepravování otroků bez ohledu na to, pod jakou vlajkou pluly. O dva roky později se k morální křížové výpravě proti otrokářství připojila také Francie. V roce 1823 Portugalci rozšířili svůj zákaz i na oblast na jih od rovníku. Nizozemí, jehož námořní kapitáni měli na transatlantickém obchodu nemalý podíl, se ovšem k zákazu nepřipojilo až do roku 1848 a vlastní zákon proti otrokářství vydalo až v roce 1863.

Majitelé plantáží v Africe i Americe však otrokářství nadále hájili jako ekonomickou nutnost a v některých případech to byl právě ekonomický propad, který brzdil dovážení a obchod s otroky. V 18. století nastal rozvoj pěstování cukrové třtiny, na kterém se svou prací podíleli otroci, ale počátkem 19. století zvyšující se produkce, aniž by rovnoměrně vzrůstala poptávka, způsobila propad cen a snížení zisků majitelů plantáží. Plantážníci měli problémy se splácením svých pohledávek a britští bankéři měli čím dál menší zájem o investice do cukrovarnictví a spolu s tím i do obchodu s otroky. Místo toho se začali soustředit na manufakturní výrobu a prodej jejích výrobků. O moderní manufaktury – spíše než o zemědělství – měli zájem zvláště investoři ze severu Spojených států. Otrokářství se k manufakturní výrobě nehodilo; najmout námezdní dělníky bylo levnější než koupit a živit otroky, od kterých navíc hrozily útěky nebo krvavá otrocká povstání, jaká se odehrála např. na Haiti.

Egypt za Muhammada Alího

Krátká Napoleonova invaze do Egypta (1798) skončila v roce 1801 vypuzením Francouzů spojenými anglo-osmanskými jednotkami.

V Egyptě se posléze pustili do mocenského zápasu egyptští mamlúci s ústřední osmanskou vládou a do roku 1805 v zemi vládla anarchie. Na straně Osmanů v Egyptě bojovaly albánské jednotky pod velením Muhammada Alího, který mamlúky nakonec dokázal porazit. V roce 1805 osmanský sultán Selim III. (1789–1807) Muhammadu Alímu přiznal titul egyptského místokrále. Ten sice vzbuzoval dojem poslušnosti vůči osmanské vládě, ale zdání to bylo klamné: osmanská moc v Egyptě byla definitivně zlomená. Muhammad Alí založil vlastní dynastii, která zemi vládla až do roku 1952.

Roku 1807 Muhammad Alí s francouzskou pomocí vyhnal z Egypta Brity a o čtyři roky později se obrátil i proti zbylým mamlúkům, které systematicky vyvraždil. Selim III. byl mezitím sám zavražděn a jeho nástupci si Muhammada Alího předvolali, aby vytáhl do války proti wahhábitům – nábožensko-politické skupině, která působila na Arabském poloostrově. Wahhábovci ovládali většinu Arábie s výjimkou Jemenu a Muhammad Alí je v roce 1818 vytlačil z nejvýznamnější arabské provincie – Hidžázu.

Muhammad Alí svou armádu reformoval podle evropského vzoru a vytvořil tak z ní efektivní a bojeschopnou sílu. Také usiloval o modernizaci a rozvoj státní správy, školství a dalších veřejných skužeb a umožnil mladým lidem z elitních egyptských rodin studovat v zahraničí. Hospodářství se snažil oživit podporou zemědělství s nadějí, že se Egypt stane vývozcem obilí. Za tímto účelem nechal Muhammad Alí najmout evropské odborníky, aby postavili závlahové systémy s parními pumpami, která zajišťovaly zavlažování v obdobích sucha. Za vlády Muhammada Alího se objem egyptské zemědělsky využívané půdy zvýšil o jeden milion akrů. Rozšířilo se pěstování bavlny, která se posléze vyvážela do Velké Británie – objem vývozu z 50 milionů liber v roce 1800 vzrostl do roku 1830 na 300 milionů. Navýšila se i produkce letních plodin, jako kukuřice či rýže, i těch zimních, jako cukrová třtina, tabák nebo indigo.

Rozvojové projekty byly placeny z daní negramotných egyptských rolníků, kteří tvořili až 90 procent obyvatelstva, a kteří byli posíláni na nucené práce nebo verbováni do armády. Muhammad Alí venkovany pohrdal, vnímal je jako barbary a jejich občasné pokusy o povstání vždy krvavě potlačil.

V roce 1820 Muhammad Alí vyslal svého syna Ismáíla na jih do Súdánu, aby získal zlato a zajal otroky pro egyptskou armádu, která utrpěla ztráty při tažení do Arábie proti wahhábitům. Ismáíl se zde utkal se Šakíji, národem s koňmi a válečnickou tradicí, ovšem se zbraněmi stále středověkými. Šakíjové byli povražděni a jejich uřezané uši byly v koších poslány do Káhiry. V červnu 1821 egyptská armáda postoupila dále proti proudu Nilu a obsadila město Šandí, místní středisko obchodu, kde se dali sehnat i otroci. (Brzy na to měl Muhammad Alí vyslat armádu 16 000 vojáků, 100 transportních a 63 válečných plavidel do Řecka pod velením dalšího syna Ibráhíma).

Po dobytí Šandí Ismáíl postoupil dále na jih a pronikl do oblasti Kordofánu. Jak ale Egypťané měli záhy zjistit, zdejší zlaté doly dávno vytěžené a žádnou kořist neskýtaly. Zotročení zajatci byli po řece posláni na sever do Káhiry, cestu však přežila jen polovina z nich.

Ismáíl se zatím usadil v Šandí a začal s výběrem daní. Hodně lidí z oblasti odcházelo, aby se vyhnulo egyptským výběrčím, další se postavili otevřeně na odpor a nakonec v říjnu 1822 byl Ismáíl zavražděn. Muhammad Alí synovu smrt krutě pomstil, jeho armáda drancovala, zabíjela a zotročovala a celé vesnice za ní zůstávaly zpustošené a vylidněné.

V roce 1825 se Egypťané pokusili přilákat zpět lidi, kteří se před jejich předchozím řáděním spasili útěkem do hor, a slíbili jim odpuštění daní na tři roky. Domorodci se skutečně začali vracet do svých domovů a na svá pole. Aby Muhammad Alí zajistil, že jeho dobrá vůle bude vykonána a zabrání se excesům ze strany vojáků, podřídil okupační armádu striktní kontrole. Někdejší lokální vládci byli dosazeni zpět jako egyptští vazalové.

Do oblasti, která od té doby nesla název Egyptský Súdán, se začal vracet mír a pořádek, a po třech letech od návratu uprchlíků se začaly vybírat daně. Z Egypta byli do Súdánu posíláni lidé, aby pomohli zlepšit úroveň zdejšího zemědělství, zavlažovacích systémů či hubení škůdců. Úspěšně byly zavedeny nové plodiny, jako indigo, cukrová třtina či ovocné stromy. Jako sídlo místodržících a egyptské správy v Súdánu bylo postaveno město Chartúm. Otrokářství se nadále praktikovalo a každoročně se pořádaly nájezdy do kordofánských hor proti domorodým Šillukům a Dinkům.

Dobytí Alžírska

Nejrozsáhlejší obchod mezi Francií a Afrikou představoval dovoz potravin z alžírského pobřeží, obilnářské oblasti s jen asi 50 000 obyvateli. Francouzi odtud nakoupili obilí v bouřlivých dobách Velké francouzské revoluce a ještě ve 20. letech 19. století za tuto dodávku odmítali zaplatit. V roce 1827 francouzský velvyslanec v Alžíru zdejšímu místodržícímu oznámil, že Francie stále nemá v úmyslu svůj závazek splnit. Říká se, že místodržící Francouze uhodil plácačkou na mouchy a pohrozil, že ukončí francouzskou obchodní koncesi. Francouzský král Karel X. v reakci na to do Alžírska vyslal invazní armádu o 36 000 mužích pod záminkou odvety za urážku francouzského velvyslance. Invaze byla označována i jako civilizační mise, která měla v zemi ukončit otrokářství a pirátství, což byla odpověď na ve Francii běžný obrázek o Alžírsku jako zemi, kde díky pirátským nájezdům proti křesťanským zemím v minulých staletích mělo žít 25 000 otroků evropského původu, ženy v harémech nevyjímaje.

Francouzská armáda se vylodila dvacet sedm kilometrů západně od Alžíru a zakrátko vyplenila, znesvětila a zničila mešity. Velitel invazních jednotek generál Thomas Bugeaud napsal:

„Důkladně jsme všechno zničili a spálili. Snad mě jednoho dne nazvou barbarem, ale jsem naprosto přesvědčený o tom, že jsem pro svou zemi vykonal něco užitečného. Nad špatné titulky jsem povznesený.“

Alžír kapitulovat 5. července. Králi Karlovi však africké vítězství již příliš nepomohlo a koncem téhož měsíce musel z Francie prchnout do anglického exilu. V roce 1840 do Alžírska dorazilo dalších 115 000 vojáků. Francouzský ministr války prohlásil, že Alžírsko je lékem na francouzské přelidnění, odbytištěm pro manufakturní výrobky a zdrojem zemědělských produktů, které Francie potřebovala. A s bouřlivými událostmi, které v Evropě propukly ve 40. letech 19. století, příliv francouzských osadníků do Alžírska ještě stoupl.

Maroko

Na západ od Alžírska leží Maroko. Maročané po staletí úspěšně odráželi cizí dobyvatele včetně osmanských Turků, ale v 19. století vojenskou převahu získali Evropané a marocký sultán se začal připravovat na možný střet. Sultán Múláj Abd Ar-Rahmán se snažil zmodernizovat svou zemi a přál si proto s Evropany mír a volný obchod, ale musel přitom brát ohledy na veřejné mínění a čas od času potlačovat povstání pouštních kmenů. Maročtí muslimové soucítili se svými souvěrci v Alžírsku, kteří bojovali džihádistický boj s Francouzi a marocký sultán se tak musel alespoň navenek tvářit, že odboj alžírských muslimů podporuje.

Francouzi vytlačili vůdce alžírského odboje Abd al-Qádira do Maroka a marocký sultán tohoto hrdinu islámu veřejně podpořil. Válka mezi Marokem a Francií vypukla v srpnu 1844. Francouzi ostřelovali Tanger a as-Sawíru. Marocké jednotky oblast vyklidily a záhy poté začaly kmeny Háháů a Čiadmů drancovat. Nedaleko Wudždy (Oujdy) Francouzi marockou armády pod velením sultánova syna na hlavu porazili a v září s Marokem uzavřeli Tangerskou smlouvu. Francouzi měli dost svých problémů v Alžírsku a nepřáli si další konflikt s Marokem. Vrátili Maroku Wudždu výměnou za vytyčení pevné hranice.

Situace oslabeného Maroka využilo Španělsko, které Maroku vyhlásilo v roce 1859 válku. Španělé obsadili Tetuán a uzavřeli s Marokem mírovou dohodu, podle níž Španělsko rozřířilo své državy v Maroku, včetně další enklávy v Ifni na pobřeží Atlantského oceánu. Kus po kuse tak Maroko ztrácelo území ve prospěch evropských mocností.

Muslimští pastevci a jejich říše

V 18. století se šířil islám v travnatých a lesnatých oblastech na jih od Sahary. Kočovníci odmítali platit daně zemědělským královstvím a islámská víra, k níž konvertovali, jim dala sílu a pocit sounáležitosti k něčemu většímu. A právě v hornatých oblastech Futa Ďallon a Futa Toro, nedaleko atlantského pobřeží, se pastevci vzbouřili. Převzali moc od nemuslimských náčelníků, začali stavět mešity a zavádět islámské právo a vytvořili kmenové svazy s feudálními prvky.

Dále na východě počátkem 19. století vznikly muslimské státy kolem území Hausů, na jižním okraji Sahary přímo na jih od Alžírska. Z území Hausů začali muslimští pastevci vést džihád proti nemuslimským hauským kmenům. Rozdrobená a nejednotná hauská vrchnost byla mezi rolnickým obyvatelstvem nepopulární a na její podporu v době ohrožení tak nemohla spoléhat. Jeden náčelník proti muslimům vyslal svou jezdeckou armádu, ale bezvýsledně. Muslimové region brzy ovládli a nedaleko Sokota si postavili své vlastní hlavní město.

Muslimské elity v sobě snoubily vojenskou i náboženskou autoritu. Ze svého centra muslimové podnikali další nájezdy na sousední území a v roce 1817 již měli ve svých rukou mocný stát – Sokotský sultanát, který se táhl přes 800 kilometrů od západu na východ a na jih sahal až ke Kontagoře. Byl učiněn pokus proniknout i dále na východ na území říše Bornu, která však již byla muslimská; muslimové se zde střetli s muslimy a sokotské tažení brzy ztroskotalo.

Za vlády muslimů v Sokotu vzrostla gramotnost. Sokotským sultánem byl v letech 1817–1837 Muhammad Bello, který je sám autorem traktátů o vědě, právu, morálce, historii a islámské doktríně. Snažil se vládnout v souladu s islámským právem šaría. Sokoto se stalo centrem islámské vzdělanosti, ale i za dvacetileté vlády Muhammada Bella docházelo k válečným tažením, dobyvačným i protipovstaleckým, celkem kolem dvaceti. Muhammad Bello se snažil mírnit excesy na straně svých vojáků i omezit korupci svých úředníků.

Když Muhammad Bello v roce 1837 umíral, jeho říše zahrnovala území Raby a Ádamáwy a měla kolem deseti milionů obyvatel. Muslimská elita vládla nad rolníky podobně, jako hauská aristokracie před nimi. Vzkvétal obchod, velkým obchodním střediskem bylo město Kano. Otroci byli využíváni na práce v zemědělství i jako domácí sluhové; v ádamáwské oblasti měli někteří vlastníci půdy i více než tisíc otroků.

Masina

Napůl cesty mezi atlantským pobřežím a hauskými zeměmi, jižně od Timbuktu, probíhal v 18. století konflikt mezi muslimskými pastevci a vládci Masiny. Na počátku 19. století již Masina byla pod muslimskou nadvládou. Muslim jménem Seku Ahmadu Lobbo se postavil proti míšení islámu s africkým animismem, který se tu toleroval, a buď v roce 1810, nebo 1818 vyhlásil džihád proti těm, které nazýval přisluhovači satana. Porazil několik místních vládců, obsadil město Dženne a získal tím prostředek k ovlivňování 650 kilometrů vzdáleného Timbuktu. Seku Ahmadu měl k ruce čtyřicetičlennou radu, která se stavěla proti požívání alkoholu, tabáku nebo tanci, což u části obyvatelstva narazilo na odpor, zejména ve městech.

Dárfúr

Přibližně 800 kilometrů přes poušť od Chartúmu leží Dárfúr, region, jenž byl častým cílem egyptských otrokářských výprav. Někteří z dárfúrských otroků byli přes Rudé moře dopraveni na práci do Mekky, kde probíhaly rozšiřovací práce na poutních místech. Další osud přivedl do Konstantinopole nebo do Izmiru.

Wadáj

Na západ od Dárfúru a jižně od dnešní Libye se rozkládala Wadáj, vyprahlá oblast, jež byla centrem obchodu s otroky, dobytkem, koňmi, obilím a medem. Zde se zformovalo muslimské sanúsíjské bratrstvo v čele s Alžířanem jménem Muhammad ibn Alí as-Sanúsí, kterému ležel na srdci úpadek moci a vlivu islámu. As-Sanúsí se v Arábii seznámil s wahhábovskými islamisty a v Mekce si získal přízeň wadájského prince Muhammada Šarífa, který pak roce 1838 nastoupil na wadájský trůn.

Britové na západoafrickém pobřeží

Freetown, dnes hlavní město Sierra Leone, bylo založeno jako britská kolonie roku 1808. Britské královské námořnictvo Freetown využívalo jako základnu pro patrolování západoafrického pobřeží a Britové zde rovněž usazovali propuštěné otroky z kolonií v Karibiku. První skupina propuštěnců čítající kolem čtyř set hlav dorazila roku 1787. Předpokládalo se, že si na živobytí vydělají farmařením, ale mnoho z nich se nakonec přiklonilo k obchodu. Po roce 1815 se Freetown stal centrem osvobozených otroků, které královské námořnictvo zachránilo ze spárů otrokářů. Britové sice během let zastavili stovky lodí převážejících otroky, ale zdaleka ne všechny a afričtí otroci i nadále končili na plantážích v Brazílii nebo na Kubě.

Mnoho britských obchodníků se na západoafrickém pobřeží zabývalo i poctivým obchodem. Ze Senegalu například dováželi tvrdou pryskyřici z akácie, která se používala jako přísada do textilních barviv. Arašídy z Guineje, zlato z Ašantska a palmový olej sklízený za pomoci otrocké práce z plantáží vlastněných Afričany. Palmový olej byl jednou z nejvýznamnějších afrických komodit vyvážených do Evropy, používal se k mazání strojů.

V roce 1824 Ašantové porazili britské vojáky na Zlatonosném pobřeží a povážlivě otřásli britskou kontrolou nad pobřežními pevnostmi na několik let. V roce 1827 Britové se souhlasem Španělska převzali správu nad ostrovem Fernando Pó ležícím mezi deltou Nigeru a Španělskou Guineou poté, co španělský pokus o rozvoj ostrova selhal.

Libérie

Roku 1820 Spojené státy ve spolupráci s Velkou Británií vyslaly čtyři lodě, aby se podílely na protiotrokářských hlídkách podél západoafrického pobřeží.

O dva roky později do západní Afriky začali přijíždět propuštění černoši ze Spojených států; jejich cestu hradila Americká společnost pro kolonizaci (American Colonization Society), jejímž oficiálním posláním bylo pro osvobozené americké otroky zabezpečit nový život v Africe, kde by již nemuseli čelit útlaku a diskriminaci. Ve skutečnosti byla založena rasistickými jižanskými zákonodárci, kteří se tímto způsobem snažili svých bývalých otroků zbavit. Uprchlíci byli vysazeni na pobřeží, které dostalo jméno Libérie – evokující slovo liberty, svoboda. S místní domorodou populací nebyly nikdy navázány diplomatické styky. Nová kolonie trpěla v důsledku špatného hospodaření a osadníci museli navíc odrážet útoky domorodců, pro které představovali vetřelce.

V roce 1824 rozsudek Nejvyššího soudu Spojených států zarazil snahy o zachytávání otrokářských lodí a americká mise u západoafrického pobřeží tak skončila.

V roce 1847 se Libérie stala nezávislou republikou. Libérijci se věnovali obchodu s palmovým olejem, kávou, slonovinou a angolským dřevem (používaným jako červené barvivo). K určitému stupni integrace mezi příchozími Afroameričany a zdejšími obyvateli došlo a potomci amerických černochů hráli dominantní roli v hospodářském i intelektuálním životě nového státu.

Francouzi v Senegalu

V 18. století se Velká Británie a Francie dostaly do konfliktu o pobřežní kolonii Senegal. Britové se zmocnili města St. Louis, což způsobilo rozruch mezi místními katolíky. V roce 1814 pařížská smlouva vrátila vládu nad Senegalem Francii. V té době se obyvatelstvo Senegalu skládalo z lidí smíšeného etnického původu a vyznávajících francouzskou kulturu, včetně liberálních myšlenek osvícenství. Francie se kolonii snažila hospodářsky využít a podporovala pěstování zemědělských plodin žádaných ve Francii, ale tato snaha ztroskotala. Za vinu se to dávalo špatné organizaci. Až do roku 1817 se ze Senegalu běžně vyváželi otroci. Francouzi své otroky získávali na východoafrickém pobřeží od obchodníků z kmene Jao a poté je převáželi na Mauritius a Réunion. Po roce 1817 se Francie připojila k mezinárodnímu protiotrokářskému úsilí. Otroci však i navzdory zákazům i snahám britského námořnictva hlídat západoafrické pobřeží byli nadále pašováni přes Atlantský oceán.

Francouzská vláda spolupracovala s Velkou Británii na potlačení obchodu s otroky. Zachránění otroci z jedné otrokářské lodi u pobřeží Angoly byli převezeni do bezpečí na ostrově Gorée ležícímu napůl cesty mezi ústím řeky Senegal a Gambií, který sám v minulosti býval největším tržištěm s otroky v Atlantském oceánu. Po třech letech strávených na ostrově se osvobození otroci usadili ve francouzské obchodní stanici založené roku 1843 jižně od Španělské Guineje, která o pět let později dostala název Libreville – francouzská obdoba jména Freetown.

Černoši, moc a otrokářství v 50. letech 19. století

V západní Africe otrokářství nadále zůstávalo rozšířeným jevem. Stoupala produkce palmového oleje a poptávka po něm byla příčinou konfliktů a válek mezi africkými domorodci v jižní části řeky Niger. Jorubské království Oyo, oslabené občanskými válkami, se stávalo zdrojem zajatců pro své sousedy. Otroci z kmenů Igbo a Oyo byli i přes britské hlídky vyváženi z přístavů Bonny a Brass. Britové rozšiřovali svou moc proti proudu Nigeru, mezi nejednotné a navzájem válčící domorodce, aby se zbavili překupníků s palmovým olejem z kmene Idžo a navázali kontakt přímo s Igby. V roce 1851 britské námořnictvo obsadilo Lagos, hlavní město dnešní Nigérie, ve snaze učinit přítrž zdejšímu obchodu s otroky.

Na Portugalci ovládaném angolského pobřeží vývoz otroků ustal kolem roku 1850. S úpadkem obchodu s otroky začali chudnout Ovimbunduové, ale i tak zůstávali úspěšnými organizátory otrockých karavan a udržovali spojení mezi Portugalci na pobřeží a producenty zboží z kmene Čokwe hlouběji ve vnitrozemí. Díky obchodu i palným zbraním Ovimbunduové získali navrch nad ostatními kmeny v oblasti. Portugalci s nimi udržovali přátelské obchodní styky a Ovimbunduové převzali některé aspekty západní kultury, své náboženské tradice si ale ponechali.

Z lidu Čokwe z dnešní východní Angoly, původně lovců, se stali obchodníci se slonovinou a včelím voskem. Za toto zboží získávali palné zbraně, které otočili proti každému, kdo se jim postavil do cesty a nebyl přitom tak dobře vyzbrojen. Čokwové brali do zajetí ženy, které následně nechali pracovat na svých polích nebo při zpracovávání vosku. Svůj vliv šířili dále severovýchodním směrem do vnitrozemí, kde využili nespokojenosti místního obyvatelstva s vládou lundských králů (mwatů jamwa), kteří zdejší vesničany zatížili těžkými daněmi, které byly rovněž vybírány v podobě otroků. Čokwové tak byli schopni obsadit západní část rozpadajícího se lundského státu.

V polovině 19. století se ve středojižní Africe Bissové zapojili do obchodu se zbožím, které proudilo přes Bunkeyu na území Lundů a ještě dále až na východní pobřeží Afriky. Lundští náčelníci si svůj podíl na tomto obchodu vybrali tím, že na bišské obchodníky uvalili cla a přinutili je platit tribut. Bissové se také stávali obětí nájezdů od Bembů, kteří přicházeli ze severu a byli již vyzbrojeni palnými zbraněmi. Díky své nově nabyté vojenské převaze mohl bembský náčelník utužit jednotu svého kmene a v roce 1856 také odvrátit útok kmene Ngoni z jihu.

V šedesátých letech 19. století se v okolí měst Nyangwe a Kasongo na řece Luabale, horním toku řeky Kongo, vynořila další místní mocnost vyzbrojená palnými zbraněmi. Jednalo se o obchodní impérium, které vybudoval Hamad ibn Muhammad, muž s arabskými i africkými předky přezdívaný též Tippu Tip. Tippu Tipova organizace se zabývala nejrůznějšími činnostmi, včetně lovu v pralesích nebo přepadání okolních vesnic. Zajaté vesničanky byly odvlečeny do harémů, zatímco muži byli posláni na práci na třtinových, rýžových a kukuřičných plantážích. Tippu Tip zajatce využíval při i obchodování se Zanzibarem jako nosiče na trasách přes Taboru a Udžidži. Tippu Tip značně přispěl ke zkáze měst kmene Songeů na horní Luabale a oslabil království Lubů ležící na jihu. Jím ovládané území se tak rozkládalo od území Lubů na jihu až na sever, kde se řeka Kongo stáčela k západu.

Zulská říše, do roku 1828

Na počátku 19. století se v jihovýchodní Africe, jižně od řeky Limpopo, odehrál velký společenský otřes. V této oblasti se rozkládají řídké lesy a velké travnaté roviny vhodné k chovu dobytka. Oblast to navíc byla vždy poměrně zdravá, epidemie tu byly řídké. Po staletí sem přicházelo obyvatelstvo bantuského původu a podobně jako v jiných částech jihovýchodní Afriky, kde se bankové usadili, se zde vyvinul vlastní dialekt bantuského jazyka. Tato oblast byla řídce osídlena pastevci a zemědělci. Čas od času zde probíhaly boje o pastviny, ale konflikty to obyčejně nebývaly krvavé. Válečníci obou stran se seřadili do šiků a pokřikovali na sebe různé urážky, zatímco ženy se shromáždily opodál a křikem povzbuzovaly své muže. Pár mužů během toho mohlo upadnout do zajetí, což následně vyústilo ve vyjednávání o jejich propuštění výměnou za výkupné v podobě dobytka. Počátkem 18. století se toto všechno změnilo. Nárůst počtu obyvatelstva boj o půdu vyostřil; bojovaly spolu stále větší a větší skupiny a kmenové války se stávaly intenzivnější.

Mezi Zuluy povstal náčelník, který měl v budoucnu zanechat trvalý odkaz. Byl to syn náčelníka Senzangachony a jedné z jeho konkubín. Čakova matka musela posléze odejít do vyhnanství a s sebou vzala i syna. Když Čakovi bylo patnáct let, jeho matka byla znovu vyhnána a útočiště našla u jiného klanu. O sedm let později mladý Čaka vstoupil do služeb náčelníka jménem Dingiswajo, vůdce jednoho ze tří nejsilnějších kmenových svazů v Zulsku. Čaka svou odvahou a statečností upoutal náčelníkovu pozornost a ten jej adoptoval za syna.

Čakův skutečný otec zemřel v roce 1816, když mu bylo dvacet devět. Za podpory svého adoptivního otce se zapojil do soupeření o uprázdněný trůn po svém pravém otci a najal si jednoho ze svých nevlastních bratří, aby zavraždil legitimního dědice trůn, který byl zároveň jeho nevlastní bratr.

Čaka se stal náčelníkem, ale zároveň uznával Dingiswaja svým pánem. Brzy na to začal s reformou svého armády svého kmene; vyměnil dlouhé lehké vrhací oštěpy za krátká těžká kopí určená pro boj zblízka a nechal své bojovníky, namísto dosavadního důrazu na individuální bojovou zdatnost, cvičit v boji ve formacích, které připomínaly falangy Alexandra Velikého, a se štíty z hovězí kůže tak, aby chránily sešikované muže před vrženými oštěpy nepřátel.

V roce 1818 Dingiswajo bojoval proti jednomu ze dvou dalších zulských kmenových svazů – Ndwandwe nacházejícím se v severním Zulsku. Dingiswajo prohrál: jeho armáda byla na hlavu poražena a on sám padl. Čaka, který se války neúčastnil, převzal zbytky Dingiswajovy armády a vyrazil proti Ndwandweům, kteří byli sice početnější, ale Čaka disponoval lepší taktikou a nepřítele se mu podařilo porazit. Zlomení Ndwandweové prchli ještě dále na sever a Čaka se stal pánem celého Zulska.

Po tomto svém vítězstvípokračoval v upevňování svojí moci a nechal odsoudit k smrti náčelníky, kteří se mu nepodrobili, a sice i s jejich rodinami. Všichni mladí muži museli sloužit v armádě. Někdy kolem roku 1821 byly do tříd podle věku zorganizovány také ženy, které „Tatíček Čaka“ po stovkách přiděloval jako nevěsty svým bojovníkům.

Čaka vládl nejsilnějšímu království v jihovýchodní Africe, na což bylo mnoho Zuluů pyšných, ale našli se i tací, kteří byli s jeho vládou nespokojeni. Tři Čakovi vojevůdci dezertovali a s sebou vzali i své oddíly. Jeden z nich založil vlastní kmen na území Gazalsku, další uprchl do Svazijska a třetí na sever přes jezero Ňasa (Malawi) do Bečuánska.

Čakovy nájezdy proti ostatním ne-zulským obyvatelům, kterým kradl dobytek a další cennosti, způsobil, že tito obyvatelé z oblasti utíkali a země zůstala vylidněná. Toto období je místním známo jako „věk strastí“. V hornatém Basutsku, rozkládajícím se na jihovýchodě Zulska, se Zulům úspěšně postavil na odpor náčelník jménem Mošeš, kterému se díky palným zbraním, jezdectvu i obratné diplomacii podařilo sjednotit zdejší nesourodé, válkami vykořeněné obyvatelstvo a vybudovat vlastní stát.

Traduje se, že Čakovým snem bylo vládnout všem Afričanům a ve válčení proto bez ustání pokračoval. Roku 1824 se v Natalu na jihu Zulska vylodili dva britští námořní důstojníci a několik dalších dobrodruhy, kteří doufali, že se jim tady podaří založit stálou osadu. Zvědavý Čaka se s Brity spřátelil a získal si jejich podporu pro své dobyvačné války. Na oplátku Britům uznal državu nad natalskou oblastí.

Jednoho dne, který Čaka trávil se svými britskými přáteli na lovu, mu donesli zprávu, že jeho matka leží na smrtelné posteli. V záchvatu žalu Čaka nařídil popravit několik mužů, ale jeho rozkaz byl vykonán tak chaoticky, že se říká, že tehdy bylo popraveno na 7000 mužů a Zuluové začali být unavení krvežíznivostí a válkychtivostí svého náčelníka, který byl čím dál více odtržen od reality. Dne 22. září 1822 byl Čaka zavražděn – ubodán několika nevlastními bratry. Jeden z jeho vrahů jménem Dingaan posléze nastoupil na uprázdněný trůn.

Britové a Búrové v jižní Africe, do roku 1860

V roce 1806 se v Kapské kolonii objevila britská námořní eskadra se šesti tisíci muži, kteří na hlavu porazili místní Holanďany z Nizozemské Východoindické společnosti. V téže době bylo vlastní Nizozemsko bylo okupováno napoleonskou Francií. Britové Kapsko využívali jako zásobovací stanici pro lodě převážející čaj a další orientální zboží z Indie a dalších míst. Po skončení napoleonských válek Vídeňský kongres Britům požehnal držbu Kapské kolonie (a také jihoamerické Guayany, kterou Britové vydobyli na Nizozemské Západoindické společnosti) výměnou za reparace ve výši šesti milionů liber šterlinků.

V Kapsku tehdy žilo okolo 26 000 Evropanů, z toho většinu tvořili holandští Búrové (farmáři), dále 30 000 otroků, 20 000 lidí smíšeného etnického původu a také určitý počet khoisanských Khoinů (Hotentotů). Protože Britové obchod s otroky postavili mimo zákon již v roce 1803, přítomnost otroků pro ně představovala problém. Zavedli zákony, které chránily otroky proti špatnému zacházení, a také se snažili přinutit Búry, aby se svých otroků vzdali, např. tím, že na ně uvalili vysoké daně, takže Búrové začali Brity vnímat jako naivní a utlačovatelské.

V červnu 1820 do Kapska dorazily více než dva tisíce nových přistěhovalců z Velké Británie – 1610 mužů a 659 žen –, kteří toužili získat půdu; půdu, kterou jim uvolnili sami Búrové, kteří se z Kapska kvůli britské okupaci odstěhovali za hranice kolonie. Farmaření se však novým britským osadníkům nedařilo a v příštích několika letech tlumočili svým krajanům zpět v Británii své zklamání a odrazovali další potenciální přistěhovalce od migrace do jižní Afriky.

Emancipace otroků a Velký trek

V roce 1833 britský parlament schválil zákon o zrušení otroctví, který měl nabýt účinnosti v srpnu příštího roku a měl se týkat i všech území pod britskou kontrolou. V roce 1835 se začalo s propouštěním otroků v Západní Indii (Karibiku) a Kapsku. Búrové se proti tomu bouřili a v roce 1836 jich deset až čtrnáct tisíc na prostest odešlo a vydalo se hledat novou zemi. Tento exodus je znám jako Velký trek. Cestu na západ blokovali Xhosové, Búrové tak museli postupovat severním a východním směrem. Cestovali na koních a s krytými vozy taženými voly. S sebou si vzali i své otroky, zbraně a jedinou knihu – Bibli. Jejich rasismus jim umožnil být zároveň libertariány i otrokáři; byli to milicionáři, pionýři a patriarchální biblikální fundamentalisté v jednom. Věřili jen ve svou vlastní spravedlnost a při svém šovinismu se domnívali, že jakákoliv země, kterou obsadí – třebas i násilím – jim právem patří.

Búrové prošli Basutskem do Dračích hor, kde se spojili s kmenem Rolongů, pro něž Búrové představovali vítané spojenci proti Ndebelům (Matabelům). Ndebelové do oblasti přišli ze Zulska, odkud utekli před Čakovými válkami, a nové území začali drancovat a násilně podrobovat. Dobře ozbrojení Búrové ale na ně byli příliš a v bitvě u Vegkopu v říjnu 1836 byli na hlavu poraženi. Búrové se s Ndebely střetli ještě jednou koncem roku 1837; Ndebelové ztratili odhadem 3000 mužů, Búrové nikoho. Poražený kmen posléze oblast vyklidil a kolem roku 1840 se usadil až daleko na severu v Matabelsku, na Matabelské náhorní plošině v dnešní Zimbabwe. Území, jež později získalo jméno Transvaal, tak Búrové získali pro sebe.

Skupiny Búrů postupovaly také na východ přes Dračí hory do Zulska a Natalu. Zuluové na přicházející zaútočili, ale v prosinci 1838 skupina Búrů asi o 500 mužích provedla odvetu a Zuluy porazila. Řeka Ncome byla podle krve padlých zulských bojovníků, kterých padlo kolem tří tisíc, přejmenována na Krvavou řeku.

Porážkou u Krvavé řeky utrpěla pověst zulského vládce a Čakova nástupce Dingaana, a někteří z jeho následovníků se od něho odvrátili a začali podporovat jeho bratra Mpandeho. Mpande se s Búry spojil, v roce 1839 Dingaanovu loyální armádu porazil a v lednu příštího roku Dingaana sesadil. Ten sice uprchl do Svazijska, ale vzápětí byl zavražděn. Odpor Zuluů proti búrským přistěhovalcům tak ustal a Zuluové Búrům přenechali celé území na západ a jih od řeky Tugela.

Britové, Búrové a Xhosové v letech 1842–1856

Roku 1842 Britové obsadili Natal a následujícího roku získali i durbanský přístav (Port Natal); nové území tak bylo připojeno ke Kapské kolonii. Britská společnost Natal Cotton Company v Natalu začala pěstovat bavlnu a jeden z jejích ředitelů odjel do Německa hledat nové osadníky. V Evropě v té době panovaly těžké časy, řádilo sucho a neúroda a v Dolním Sasku tak nedalo moc práce najít dost Němců ochotných vydat se do Afriky pěstovat bavlnu. V roce 1847 se nedaleko Durbanu usadila skupina Němců – na území, jež dostalo název „Nové Německo“. Nicméně pokus těchto přistěhovalců pěstovat bavlnu selhal a Natal Cotton Company brzy zkrachovala. Část německých osadníků se přeorientovala na pěstování zeleniny, kterou pak zásobovali město Durban. Jiní se odebrali dále do vnitrozemí do Pietermaritzburgu, který Búrové založili v roce 1838.

Búrští osadníci se mezitím na severu od Kapska dostali do střetu s domorodci z kmene Griqua. Britové do konfliktu zasáhli a oblast přičlenili ke Kapské kolonii.

V prosinci 1847 kapský guvernér Harry Smith prohlásil Oranžskou řeku za severní hranici Kapské kolonie. Počet bílých osadníků v Kapsku se tehdy blížil 140 000 a kolem roku 1850 již kolonie trpěla nedostatkem kvalifikovaných dělníků – zedníků, malířů, truhlářů, krejčích nebo zahradníků.

V roce 1852 Britové uznali búrskou nezávislost – jinými slovy právo Búrů spravovat si své vlastní záležitosti na územích ležících za hranicemi Kapské kolonie. Jedinou podmínkou Britů bylo, že Búrové upustí od otrokářství.

Konflikty s domorodci neustávaly a později se pro ně vžil název kaferské války (kafer – búrský výraz pro černocha). Búrové pronikali na basutské území a přenesli boj k domorodcům, které tehdy zdatně vedl náčelník Mošeš.

Búrové útočili také na východě proti územím Xhosů a Tembů. Xhosové přihlíželi tomu, jak se ztenčovala jejich stáda, a v roce 1856 na svou situaci zareagovali podobně jako Židé v dobách Ježíše Nazaretského nebo severoameričtí Indiáni: začali věřit na apokalyptické proroctví. Pověst říká, že jedna prosté dívka při nošení vody měla vidění, na jeho základě Xhosové usoudili, že musejí obětovat všechen svůj zbylý dobytek a zdržet se žní. Tato oběť měla podle jejich představy přivést zpět z říše mrtvých předky, kteří zaženou bělochy a pochybovače do moře, vrátí jim zpět jejich zemi a život v míru. Xhosy ale místo toho stihl hladomor a jak se rozutekli po oblasti, hledajíce jídlo nebo práci, Búrové zatím pronikli na jejich území a zabrali ho.

David Livingstone

V roce 1841 do Kapska dorazil David Livingstone, sedmadvacetiletý čerstvě vysvěcený skotský pastor a misionář a člen Londýnské misionářské společnosti. Livingstone chtěl obrátit Afričany na křesťanství a bojovat proti otrokářství, přičemž doufal, že mu britská vláda v jeho úsilí pomůže. V roce 1843 se v Africe oženil s dcerou britského misionáře a strávil několika dalších let v Bečuánsku, kde studoval místní jazyky a kulturu. V červnu 1849 se vydal na výpravu na sever, které se účastnila i jeho žena, děti, dva další výzkumníci a domorodí průvodci. V roce 1851 dorazil k řece Zambezi a v dubnu příštího roku se vrátil zpět do Kapského města. Svou rodinu pak poslal do Anglie, aby se mohla zotavit z útrap dlouhé expedice.

David Livingstone nebyl v Kapském městě právě oblíben. Lidé mu vyčítali přílišné sympatie k černochům a navíc se o něm říkalo, že jim prodává palné zbraně. Výsledkem takových pomluv bylo, že Livingstoneovi v Kapském městě už nikdo nechtěl prodat munici ani do vlastní pušky, kterou potřeboval pro další cesty.

Livingstone podnikl další výpravu na sever k řece Zambezi, odtud v únoru 1854 k jezeru Dilolo, dále do Luandy a na atlantské pobřeží, kam dorazil v květnu téhož roku. Od moře se vrátil zpátky k Zambezi a v listopadu 1855 objevil veliké vodopády, které po britské královně pojmenoval Viktoriiny vodopády. Dne 20. května 1856 dorazil na východní pobřeží Afriky nedaleko ústí Zambezi, odkud se posléze vrátil zpět do Anglie, oslavován jako hrdina.

Arabové, černoši a míšenci na východním pobřeží

Díky monzunovým větrům, které vály od června do října na jihovýchod a od prosince do dubna opačným směrem, měli arabští obchodníci z Ománu snadné spojení s východoafrickým pobřežím; jedním z nejvýznamnějších přístavů pro spojení s Afrikou byl Salálah na jihozápadě dnešnímo Ománu. Ománští Arabové východoafrické pobřeží během času i politicky ovládli.

Roku 1804 se ománským sultánem stal Saíd ibn Sultán poté, co zavraždil bratrance svého otce. Saíd ibn Sultán odložil svůj dosavadní titul imáma a přijal titul sajíd (pán), a jeho manželka se stala sajída (paní). Když Sajíd Saíd upevnil svou moc v Ománu, obrátil se proti původem ománskému klanu al-Mazrúí, který vládl nezávisle v Mombase. Když ománské námořnictvo přijelo do Mombasy a ostřelovalo Fort Jesus, Britové se postavili na stranu al-Mazrúíů v naději, že jim v za odměnu umožní v Mombase vybudovat základnu, kterou potřebovali pro další boj proti obchodu s otroky. Britský kontingent na pevnině vztyčil vlajku a nad Mombasou prohlásil britský protektorát, ale Saíd v roce 1826 Brity vyzval k ústupu.

Saíd podporoval východoafrické Araby, aby Zanzibaru a Pembě rozšiřovali své hřebíčkové plantáže – plantáže, na nichž pracovali také otroci. V roce 1837 Ománci porazili al-Mazrúíe, kteří se roku 1840 přesunuli na Zanzibar, ostrov ležící při pobřeží Afriky 240 kilometrů jižně od Mombasy.

Zanzibar byl významným obchodním střediskem, kam se z Afriky dováželi otroci a slonovina, a zpět na africkou pevninu zase koření, proto se Saíd snažil s africkými obchodníky dobře vycházet. Využíval konfliktů mezi kmeny na pevnině, podporoval silné náčelníky, aby podmaňovali slabší kmeny a jejich příslušníky prodávali je do otroctví. Karavany z pobřeží byly stále větší. Saíd založil obchodní stanice v Taboře a Udžidži na jezeře Tanganika, které sloužily jako výchozí body pro další expanzi do vnitrozemí, zejména Bugandy v roce 1844. Saíd bohatl na obchodu se slonovinou a otroky, ale v roce 1847, aby se vyhnul konfliktu s Británií, souhlasil s ukončením obchodů s otroky. Ani potom ale nebyl žádný chudák a patřil mezi největší světové exportéry hřebíčku, slonoviny nebo pryskyřice.

Saíd na Zanzibar pozval bankéře z Indie a kvůli nim musel vyhlásit náboženskou toleranci. Indové spravovali Saídovy finanční a daňové záležitosti, zatímco etničtí Arabové sloužili hlavně ve vojsku. Ačkoliv mezi Indy a Araby panovalo určité napětí kvůli kulturním odlišnostem, dokázali se navzájem tolerovat natolik, aby neohrožovali mír a stabilitu v zemi. Třenice existovaly také mezi domorodými obyvateli Zanzibaru a přistěhovalci z Ománu. Ománské Arabky místní ženy považovaly za necivilizované; členové Saídovy rodiny pak sami sebe pokládali za vyšší třídu, která mluvila pouze arabsky a na používání jiného jazyka nahlížela jako na projevy barbarství.

Pád Makololů a přežití Loziů

Lid z kmene Makololo byl vytlačen ze svých území Čakou ve dvacátých letech 19. století. Makololové kočovali bez stálého domova celou dekádu, než se ve třicátých letech i se svým dobytkem usadili na území podél řeky Zambezi ve středojižní Africe, jež patřilo kmenu Loziů. Makololové byli výbojní a vojensky zdatnější než Loziové a brzy si je podrobili. Jako řada přemožitelů před nimi, i Makololové Lozie ovládli jako celek, ale více do jejich vnitřních politických poměrů nezasahovali. Část lozijské kmenové aritokracie ovšem emigrovala na sever. Makololové na Lozie uvalili daně a některé z nich uvrhli do otroctví, aby pracovali na polích nebo byli prodáni dále výměnou za palné zbraně. Lozijská společnost se začala více orientovat na chov dobytka, zatímco Makololové pořádali pravidelné loupeživé nájezdy a kradli dobytek kmeni Čílů (rybářů), kteří žili dále na východě.

Makololové už ale byli daleko méně úspěšní při předcházení rozvratům zevnitř. Lozijská šlechta se potichu vrátila zpět a v roce 1864 se postavila do čela povstání, které kmen Makololo prakticky vyhladilo z povrchu země a těch několik málo, kterým se podařilo přežít, se rozutekl do všech světových stran. Po Makololech Loziům zůstaly už jen určité prvky z jejich jazyka – sikololo – a také dobytkářská kultura.

Nedebele, Šona, Ovimbundu, prazeros a další

Ndebelové, které na sever vytlačili Búrové, se ve čtyřicátých letech usadili na Matabelské náhorní plošině. Díky zulskému válečnickému stylu rychle přemohli zdejší kmeny Sotho a Šona, přičemž Šonové již předtím byli vážně oslabeni bojem s kmenem Ngoni ze severu od řeky Zambezi. Ndebelové od podrobených kmenů očekávali placení pravidelného tributu a pořádali nájezdy proti těm, kteří se s platbou opozdili.

V severní části Matabelské plošiny podél řeky Zambezi, již na území Portugalské východní Afriky, byli takzvaní prazeros, otrokáři, kteří z řad svých otroků rekrutovali vojáky. Prazeros byli povětšinou černoši, ale byli velmi hrdí na svůj smíšený portugalský původ. Vlastnili též pozemky a ovládali místní zemědělce, od kterých očekávali podporu pro svá vojska a válečná tažení. V 18. století, kdy upadla moc státu Maravi, prazeros získali kontrolu nad zdejším obchodem se slonovinou. V polovině 19. století představovali dobře vyzbrojenou sílu a v oblasti nestál žádný stát, který by jejich moci dokázal vzdorovat. Jejich vliv zasahoval až 500 kilometrů do vnitrozemí.

Decentralizace Etiopie

Daleko na severu pozvolna upadala moc křesťanských etiopských císařů vládnoucích z kamenných paláců v Gondaru. Žili obklopeni početným dvorem a složitými ceremoniály, které financovalo daněmi zatížené obyvatelstvo venkova. Ač si říkali „králové králů“, jejich reálná moc byla prakticky nicotná; zemi fakticky ovládali lokální feudálové.

Feudální páni přijímali hold od obyvatel; když takový pán navštívil vesnici, byla to příležitost pro všechny vesničany vyjádřit svou loyalitu, obyčejně v podobě vystrojení oslavy či hostiny na počest vzácné návštěvy. Feudál na hostině obyčejně přednesl nějakou žádost, např. peníze na válečné tažení, novou manželku nebo náhradu za ztracený majetek. Vesničané mu nakonec předali své dary – snad voly pro orání na jeho polích nebo ovce, kozy, máslo, med či nějaké další zboží.

Gondar ležel v místě, kde se setkávaly tři karavanní trasy, všechny vedly na muslimská území a zdejší obchod rovněž ovládali vesměs muslimští obchodníci. Ze severozápadu a severovýchodu proudil textil a další spotřební zboží, včetně zbraní. Z jihu přicházelo zlato, slonovina a otroci. Gondar měl vlastní muslimskou a křesťanskou čtvrť. Římskokatolická víra, kterou vyznávala jen hrstka portugalsko-etiopských míšenců a jejich potomků, byla potlačovaná již od 17. století, přesto nevymizela zcela a mnoho katolíků svou víru vyznávalo v tajnosti.

Na severozápad od města v malých prašných vesnicích žili Kemantové. Kemantové se živili zemědělstvím a také prodávali stavební a topné dřevo do Gondaru. Jejich náboženství bylo směsí animismu s prvky náboženství starověkých Hebrejců.

Mezi Gondarem a přístavním městem Massawou na rudomořském pobřeží vyvstala silnější mocnost než králové v Gondaru – Tigraj (či Tigré), kde od roku 1835 vládl Webé Hayla Maryam s titulem dádžazmač. Tigraj dlouho ovládal obchod se solí v celé oblasti; také díky lepšímu přístupu k pobřeží měl Tigraj lepší přístup k palným zbraním. Webé sám sebe považoval za vládce rudomořského pobřeží a bojoval proti expanzi osmanských Turků, kteří roku 1557 obsadili Massawu a učinili z ní významný přístav plný klasické osmanské islámské architektury. Po porážce u Gury (1876) Turci Massawu opustili a Webého zneklidňovala možnost, že by se tam mohli někdy vrátit. Napsal proto dopis britské královně Viktorii s žádostí o podporu, ale pomoci z Británie se nedočkal. Potom se obrátil na Francouze, ale ani ti se k pomoci tigrajskému dádžazmačovi neměli.

Webé Hayla Maryam byl poražen v padesátých letech 19. století dádžazmačem Kasou, který se později počátkem roku 1855 chopil etiopského trůnu jako císař Tewodros II. Jeho snahou bylo znovusjednotit roztříštěnou Etiopii, zreformovat její státní správu a církev a obnovit tak hegemonii šalomounovské dynastie.

Zdroj

Původní texty „Africa, Empires and Slavery, 1801–60“ Franka E. Smithy naleznete na jeho stránkách Fsmitha.com.

Autor

Frank E. Smitha (*1934) je americký historik, spisovatel a editor. Byl příslušníkem americké námořní pěchoty a účastnil se války v Koreji. Od počátku šedesátých letech působil jako nezávislý publicista a politický aktivista. Historii vystudoval na California State University. Až do 90. let pracoval v Silicon Valley a poté se vrátil k psaní o historii. V současnosti žije ve státě Ohio.