Afrika od 6. do 16. století

Frank E. Smitha

Publikováno: 11. května 2016

V 6. století byla Aksúmská říše na vrcholu své obchodní i politické moci. I přes postupný úpadek Římské říše v 5. století a pokles světového obchodu, objem aksúmského obchodu naopak rostl. Aksúmská říše vyvážela slonovinu, křišťál, mosazné a měděné výrobky, možná dokonce i otroky, což zemi a jejím kosmopolitním elitám přineslo bohatství a prosperitu. Adulis, hlavní aksúmský přístav v Rudém moři, byl významným obchodním střediskem. Aksúmu se dařilo ale i v zemědělství – rostlinné i živočisné výrobě. Aksúmský vliv sahal do Núbie, přes Rudé moře do Jemenu, do severní části Etiopské vysočiny a dále na východ až k pobřeží Adenského zálivu a nejvýchodnějšímu bodu Afriky, mysu Guardafui.

Křesťanství bylo v této části světa přítomné již od vzniku říše ve 3. století. Avšak zatímco se křesťanská víra nacházela na svém zenitu, moc aksúmské říše začala upadat. Na konci 7. století zahraniční obchod významně poklesl v důsledku konfliktu mezi Byzantskou říší a sásánovskou Persií o vliv v Rudém moři. Aksúmská říše byla posléze vytlačena i z Arabského poloostrova, který byl nyní sjednocen stále expandujícím islámem. V 8. století muslimští Arabové obsadili Dahlácké ostrovy v Rudém moři, ležící nedaleko Adulisu, a nedlouho pak i samotný Adulis a tím aksúmský zámořský obchod skončil.

Aksúmská říše se ocitla prakticky odříznutá od okolního světa. S úpadkem obchodu poklesla i znalost řečtiny, která byla univerzálním obchodním jazykem, a ražené mince se staly vzácností. Mezi obyvateli opět vyvstaly staré pohanské představy a smísily se s křesťanstvím. Existují domněnky, že v té době také poklesla úrodnost půdy v důsledku příliš intenzivního zemědělství a deforestace.

Kočovné kmeny Bedžů využily slabosti aksúmské říše a podnikli ze severu invazi. Aksúmci kvůli tomu opustili své území a přesunuli se do Etiopské vysočiny – Amharska a přilehlých regionů –, kde si podmanili zdejší usedlé zemědělské obyvatelstvo. Z této migrace později povstala nová etiopská civilizace.

Západoafrické říše

V západní Africe díky obchodu vznikala města. Zde, na samém okraji saharské pouště, vznikla říše, kterou její vládcové pojmenovali Wagadu. Obyvateli tohoto státu byli Soninkové, černoši hovořící jazykem mande. Jejich vládce se nazýval ghana, a podle tohoto královského titulu se později stala známá celá země – jak sředověká Ghanská říše, tak dnešní Ghanská republika.

Králové staré Ghany byli autoritářští. Korunu dědili vždy z matčiny strany, matrilineárně (na rozdíl systému soudobé Evropy, který byl v tomto směru patrilineární), a svůj původ odvozovali mýtického prapředka, který prvně osídlil tuto zemi. Ghanský král stál na vrcholu náboženského kultu, o nějž pečovali jemu podřízení kněží. Pro obyčejné poddané byl ghana příliš posvátnou osobou, než aby s ním mohli jednat přímo – veškerá komunikace mezi obyvateli a králem musela probíhat prostřednictvím kněží.

Ghanští králové upevňovali svou moc a rozmnožovali své bohatství díky obchodním trasám, které vedly přes jejich teritorium. Z pohledu cizích obchodníků nebyli ghanští vládcové, kteří na nich vynucovali clo za převážené zlato, lepší než obyčejní lupiči. Daně ale byly prozíravějším mechanismem než obyčejná krádež: kdyby na ghanském území byli obchodníci systematicky olupováni, dříve či později by začali využívat jinou cestu daleko od ghanského území.

Narůstající ghanským králům umožnilo dobývat nová území, kde podmaňovali místní kmeny, které byly donuceny k placení pravidelného tributu. Ovládli i zlaté doly na ležící na jihu a na zdejší těžbu uvalili daně.

Hlavním soupeřem Ghany bylo berberské město Awdághust ležící na severozápadě – město s dostatečnými zásobami vody, početnými státy dobytka a oplývající obilím, grepy, datlemi a fíky. Proto se místní Berbeři z Awdághustu snažili učinit atraktivní zastávku na západosaharské obchodní stezce. Ale roku 990 ghanská vojska město dobyla a říše se tím octila na vrcholu své moci.

Šíření islámu

V období ghanské největší slávy se na jih spolu s karavanami dostávali muslimští obchodníci ze Sidžilmásy, Tunisu nebo Tripolisu. Ze Sidžilmásy karavany pokračovaly přes Tagházu až do Awdághustu. Tuniské a tripolské karavany pak obyčejně cestovaly přes území kmene Hausů do oblasti Čadského jezera. S sebou na jih přivážely sůl, ale také oblečení, měď, ocel, mušle, skleněné korálky, datle nebo fíky, a v neposlední řadě taky otroky.

Muslimové byli gramotní, kdežto Soninkové ani jejich král nikoli. Soninkové tak nezanechali žádné písemné zprávy dokumentující činy svých vládců a dnešní badatelé tak mohou čerpat informace o tehdejší Ghaně jen zprostředkované od muslimských autorů.

Muslimové vyjadřovali nelibost nad tím, že zdejší lidé uctívali svého krále místo toho, aby se klaněli Alláhovi, a zoufali si, že domorodci svého vladaře považují za stvořitele života, smrti, zdraví i chorob. Historik al-Bakrí ghanského krále popsal jako muže disponujícího vojskem o 200 000 mužích, z toho 40 000 lučištníků. Zaujali ho také zdejší koně malého vzrůstu.

Soninské město Kumbí Sálih nabývalo na významu a stalo důležitým střediskem obchodu. Přistěhovalí arabští obchodníci ve městě, které se sestávalo z kulatých hliněných chatrčí, postavili mešity a další domy z kamene. Někteří muslimové dosáhli i význačného postavení na dvoře panovníka a sloužili jako jeho ministři. Kumbí Sálih se stalo jedním z intelektuálních center západní Afriky.

Muslimští autoři ghanského krále popisují jako vládce obklopeného značným bohatstvím a velkolepým dvorem. Král udílel audience oblečený v nejlepších látkách se zlatými ozdobami a i jeho zvířata sluhové byli ověnčeni zlatem. Návštěvníkům ze severní ghanský král připadal jako panovník na světě.

Avšak moc ghanských králů byla odsouzena k zániku. Muslimové se v západní Africe sjednotili pod vládou Almorávidů, muslimské dynastie, která vládla v Maroku a na Pyrenejském poloostrově v 11. a 12. století. Muslimské náboženské hnutí zvané Sanhádža, inspirované Almorávidy a dalšími ke svaté válce, spojilo síly s muslimskými Berbery k násilnému šíření islámu a válce proti ghanské říši na jihu. Abú Bakr, vůdce Sanhádžy v saharské oblasti, se svým vojskem roku 1054 dobyl Awdághust a roku 1076, po svedení mnoha bitev s Ghaňany, nakonec dobyl i Kumbí Sálih.

Almorávidské panství nad Ghanou trvalo sice jen několik let, ale výnosný trans-saharský obchod se jim ovládnout podařilo. Bez přísunu peněz z obchodu se zlatem moc ghanských králů nadále upadala. Konvertovali k islámu, ale nadále udržovali staré zvyky a rituály, které ospravedlňovaly jejich moc nad poddanými. Berberským pastevcům dovolili se přistěhovat na soninské území, kde jejich stáda rychle spásala zdejší zemi. Ghanská zemědělská půda tak byla vyčerpaná a schopná uživit méně lidí. Vazalští králové a kmeny se začaly bouřit a osamostatňovat od ghanské nadvlády. Kmen Sósů ze sousední Kaniagy Ghanu napadl a roku 1203 Sósové dobyli hlavní město Kumbí Sálih.

Mandinská říše

Když Sósové vyvrátili Ghanskou říši, obrátili proti Mandingům – příslušníkům velké jazykové skupiny Mandé obývajícím úrodnou zemi v okolí Wangáry. Sóský vládce Sumanguru Kanté nechal popravit všechny příslušníky vládnoucího rodu až na jediného – Sunďatu –, který byl ochrnutý a zdál se neškodný. Sunďata se ovšem zakrátko uzdravil a shromáždil kolem sebe mladé mandinské muže, s nimiž začal vést partyzánskou válku. Sunďata Sósy nakonec skutečně porazil a v roce 1235 zabil i jejich krále Sumanguru Kantého. V roce 1240 ovládl ghanské území a tamější obchodní stezky, po nichž proudilo zlato. Obchodníci se z Kumbí Sálihu přesunuli do Waláty, střediska obchodu dále na severu, a brzy po nich po menších skupinách následovali i Soninkové.

Sunďatou založená říše se nazývala Mali a ovládala tagházský obchod se solí a také obchod s mědí po celé Sahaře. Dalším zdrojem bohatství pro Mali představovalo zlato a obchod s některými potravinami – prosem, rýží a čirokem. Mali rovněž ovládalo město Timbuktu ležící necelých patnáct kilometrů severně od řeky Niger, které již jedno nebo dvě století představovalo významné středisko obchodu a uzel trans-saharských karavanních tras.

Po Sunďatově smrti v roce 1255 pokračovali jeho nástupci – zejména mansové (králové králů) Ulé (vláda 1255–1270) a Sakura (1285–1300) – v dobyvačné politice a dále rozšířili území státu. Sakura byl původem propuštěný otrok, který se využil vnitřních rozbrojů uvnitř královského rodu po smrti mansy Ulého a chopil se moci. Předpokládá se, že právě za Sakurovy vlády se Mali rozšířilo o území Terkúru na západě a Gaa na východě.

Ve 14. století vládcové Mali přestoupili k islámu, který pro ně skýtal ekonomické i politické výhody, včetně pevnější vyjednávací pozice vůči muslimským státům severní Afriky. Obřady i kultické předměty starších náboženství však zůstaly zachovány a poddaní nadále praktikovali tradiční padání na zem před svým vládcem a sypávání si prach na hlavu na znamení pokory.

Ve 14. století muslimští obchodníci z Mandingu působili až na východě v městských státech na území kmene Hausů a za Čadským jezerem. Islám se šířil spolu s obchodníky po obchodních stezkách a podle všeho ve 14. nebo 15. století k islámu konvertoval i hauský král. Když se však malijský mansá pokusil přinutit ke konverzi obyvatele zlatonosné wangárské oblasti, jejich odpor ohrozil plynulost těžby zlata a mansá tak od svého záměru musel ustoupit.

Jedním z nejvýznamnějších malijských panovníků byl mansá Músá (zvaný též Gongo nebo Kankán Músá), který vládl v letech 1312–1337. Ze záznamů o jeho pouti do Mekky vyplývá, že jeho doprovod čítal mimo jiné na 500 otroků se zlatými berlami a 100 velbloudů, z nichž každý nesl náklad přes 130 kilogramů zlata. Mansá Músá ohromoval Egypťany okázalýmn utrácením na káhirských bazarech. Nenadálý příliv zlata dokonce způsobil pokles jeho hodnoty na dlouhou dobu. Ani vzdělanci nebyli imunní vůči svodům malijského zlata a řadu z nich si mansá Músá přivezl s sebou zpět do západní Afriky. V Mali existovala gramotnost, ale písaře na královském dvoře tvořili až doposud pouze muslimové; prosté obyvatelstvo, podobně jako v soudobé Evropě, číst ani psát neumělo.

Songhajské povstání a pád Mali

Říše Mali se na vrcholu své moci a slávy nacházela ve 14. století. Na sklonku 14. století se znovu vynořil starý problém nástupnictví a s ním i třenice uvnitř vládnoucího rodu. Oslabeného státu dokázali využít Songhajové, kteří žili na středním toku Nigeru a ovládali zdejší rybolov a lodní dopravu. Obchod v songhajském hlavním městě Gau přinesl islám také k Songhajům; jejich vládnoucí rod konvertoval, ale o počtu konvertitů mezi prostým obyvatelstvem žádné zprávy nemáme. Malijská nadvláda nad Gaem byla nebyla nikdy pevná a duch nezávislosti mezi zdejšími vládci nikdy nevymizel. Songhajský král (sonni) se postavil do čela vzpoury proti Malijcům, odřízl Mali od obchodu na Nigeru a na přelomu let 1433–1434 zasadil Mali rozhodný úder dobytím Timbuktu. Sonni Alí v roce 1464 Timbuktu za cenu obrovských lidských ztrát dobyl ještě jednou; o pět let později dobyl také město Dženne, jež bylo považované za nedobytné. Po dvaceti osmi letech válečných tažení si vítězný songhajský král přiřkl titul „král králů“. Ovládal obchodní stezky i velikou obilnářskou oblast delty Nigeru. Malijská říše se zatím nezadržitelně rozpadala a zanikla na konci 15. století.

Benin a vývoz otroků

Benin bylo město, jehož historie sahá až do 11. století, nemá ale souvislost s dnešní Beninskou republikou. Benin bylo na svou dobu velké město – zástavba chráněná městskými hradbami byla široká několik kilometrů a nacházela se v lesnaté krajině, kde se Niger vléval do Atlantiku. V polovině 15. století beninský král (oba) Ewuare Veliký shromáždil početné vojsko a začal rozšiřovat svou moc. Váleční zajatci byli zotročeni a prodáni Portugalcům. Počátkem 16. století měla Beninská říše na šířku přibližně 300 kilometrů. Pak se její expanze zastavila a s tím ustal i přísun zajatců; obchodování s Portugalci tak převzali od Beninu jiní.

Středojižní Afrika

Badatelé se dohadují, že zhruba kolem roku 1000 let př. n. l. se bantusky hovořící kmeny vydaly na cestu z oblasti povodí řeky Benue v západní Africe (dnešní Nigérie) a začaly pronikat do středojižní Afriky.

V 10. století se tutsijští pastevci začali přesouvat na jih do středovýchodní Afriky – do Rwandy a k Viktoriinu jezeru – kam přinesli chov dobytka, pěstování nových plodin, znalost železa, vládu krále a kastovní systém. Zdejší domorodce tvořili bantuští Hutuové, které Tutsiové záhy podrobili; někteří Hutuové se podrobili a výměnou za trochu dobytka Tutsiům sloužili jako vazalové.

V období před 12. stoletím již bylo zemědělství rozšířené takřka po celé středojižní Africe s výjimkou jihoangolského vnitrozemí v blízkosti kalaharské pouště. Středojižní Afrika je oblast pokrytá tropickými lesy a savanami. Pěstovaly se zde banány, jamy nebo cukrová třtina, v oblastech savan pak fazole, arašídy, čirok a další jáhly. Lidé svůj jídelníček doplňovali masem z lovu, rybaření, chovu kuřat, prasat a v některých oblastech i skotu, a v neposlední řadě sbíráním červů. Zabývali se hrnčířstvím či košíkářstvím a těžbou soli; v Munze se nacházely železné doly. Lidé v této oblasti jako platidlo při obchodní výměně preferovali sůl a kov, včetně mědi. Ve 14. století se v Katanze, území osídleném zemědělci, rybáři, řemeslníky a obchodníky se sušenými rybami a výrobky z kovu, začal formovat nezávislý stát.

V některých odlehlejších oblastech středojižní Afriky stále ještě existovaly egalitářské vesnice, ale v hustěji osídlených regionech už vládli králové, kteří svou moc leckdy opírali o strach z duchů a kněží jí dodávali lesk složitými obřady. Vedle královského kultu kněží do určité míry praktikovali magii, zaříkávání nebo léčitelství. Král se obklopil množstvím dvořanů, kteří mu sloužili jako rádci a také s ním podnikali oficiální návštěvy venkova. Král měl dále k ruce strážce pečeti, velitele armády a bojovníky, na kterých stála jeho vláda. A nechyběli ani otroci. Od svých poddaných králové vybírali daně a dávky, ze kterých byly pokryty náklady vlády a také životní styl krále a dalších elit.

V 15. století se ve středojižní Africe rozkládaly dva státy. Jeden měl centrum v Lubě a obývali jej zemědělci, kteří ovládali technologii železa. Stát měl příhodnou polohu, s úrodnou půdou a dostatkem srážek, díky čemuž měl zemědělské přebytky. Nacházely se tu i lesy, jezera a řeky, které poskytovaly prostor pro lov a rybaření.

Druhý stát se rozprostíral v Lundě, jehož centrum leželo přibližně 400 kilometrů jihozápadně od království Luba. Lunda ve srovnání s Lubou byla mnohem méně lidnatá a zemědělství nebylo na tak vysoké úrovni. Zdá se, že lidé z Lundy se naučili zpracovávat železo právě od Lubů.

Dalším státem bylo Konžské království, které ovládalo oblasti Loango, Kakongo, Ngojo a Kisama.

Východní pobřeží

Podle zpráv pozdějších arabských kronikářů byla Núbie na počátku 7. století „hustě osídlenou zemí s malými zemědělskými usedlostmi.“ Pěstovaly se datlové palmy, na severních záplavových rovinách vinná réva, více na jihu obilí a v celé zemi se choval dobytek. Britský historik Kevin Shillington napsal: „Je jisté, že na horním Nilu vzkvétala svébytná núbijská křesťanská civilizace, která přetrvala ještě dlouhou dobu po arabském vpádu do Egypta v 7. století.“

Núbijci žili dlouhá staletí v míru a spolupráci s sousedním Egyptem; Núbijci s Egypťany hlavně obchodovali, ale také jim třeba vydávali zpět uprchlé otroky. Mezi oběma skupinami i došlo k určitému smíšení. Mezi devátým a dvanáctým stoletím se Núbie spíše arabizovala, než islamizovala; spousta núbijských černochů sloužila v egyptských armádách.

Egyptu vládla šíitská dynastie Fátimovců, kterou v dobách křížových výprav svrhl kurdský válečník Saladin, který v Egyptě založil vlastní sunnitskou dynastii Ajjúbovců. V roce 1172 během Núbijci podpořili invazi jeruzalémského krále Amauryho do Egypta, ale Saladin křižáky nakonec odrazil.

V roce 1250 Ajjúbovce v Egyptě vystřídali mamlúci, kteří vůči Núbii zaujali mnohem nesmiřitelnější postoj; mamlúcké armády pobily značnou část núbijské populace a další vzaly do zajetí a zotročily. Núbie se dělila na dvě království, Makúrie a Alódie. Poslední makúrijský král byl poražen někdy v letech 1312–1317. Mamlúci nutili obyvatelstvo ke konverzi a z katedrály v Dongole, hlavním městě Makúrie, se stala mešita.

V 15. století pronikli muslimští pastevci dále na jih a západ směrem k Dárfúru. Smísili se s místními Núbijci a částečně se „afrikanizovali“. Na přelomu 15 a 16. století už v núbijského křesťanství nezbývalo takřka nic.

Křesťanství a islám v Etiopii

V 8. a 9. století přicházeli arabští obchodníci na jih do pobřežních měst jako Mogadišu, Merka či Baráwa a podíleli se na obchodní výměně, která probíhala v celém Indickém oceánu. Arabové se nevyhýbali sňatkům s místním obyvatelstvem a zakrátko ovládli celý region. Někteří z nich migrovali ještě dále na jih podél pobřeží až na ostrov Pemba, který nejdéle v 10. století byl alespoň zčásti muslimský.

Od 10. století obyvatelé Etiopské vysočiny těžili z obchodu s přístavními městy jako Adulis na rudomořském pobřeží, Zajlá a Barbara v Adenském zálivu, a Mogadišu, Merka a Baráwa na pobřeží Indického oceánu. Vnitrozemí bylo muslimské i křesťanské, obě komunity často sousedily jedna s druhou. Muslimové měli větší smysl pro společenství a tím pádem bývali semknutější; také se více věnovali obchodu než jejich křesťanští krajané, který byl proto z většiny v muslimských rukou. Křesťané žili pod nadvládou nejrůznějších náčelníků a většinou se zabývali zemědělstvím. Boháčů byla jen hrstka, zato se neštítili vlastnit otroky.

V oblasti žila i komunita židů zvaných Falášové, jejichž jazykem byl ge’ez. Hebrejštinu nepoužívali a ani neznali Talmud, který vznikl v západní Asii. Falášové svůj původ odvozovali od jednoho z deseti ztracených izraelských kmenů.

Kolem roku 1270 byla v Amharsku v severní části Etiopské vysočiny založena nová křesťanská dynastie Šalomounovců. Jejím zakladatelem byl dobyvatel Jekuno Amlak, který se prohlásil králem králů, de facto císařem. Jeho dynastie se také hlásila k odkazu starobylé Aksúmské říše. Jekuno Amlak se nechal vykreslovat jako potomek Menelika, syna krále Šalomouna a královny ze Sáby a jeho křesťanští poddaní věřili, že jsou Bohem vyvoleným národem – druhým Izraelem – jehož osudem je strážit čistotu křesťanské víry.

Šalomounovci vyřešili problém nástupnictví tak, že mužské potomky Jekuna Amlaka poslali do útočiště v horách, kde je ochraňovalo několik stovek bojovníků. Zde žili v naprosté izolaci; čas si krátili studiem náboženství a skládáním veršů nebo sakrální hudby – a čekali, až budou povoláni k převzetí trůnu.

Za vlády Jekunova vnuka Amdy Siona (vláda 1314–1344) Šalomounovci Etiopii vojensky ovládli – jejich vliv sahal od Adulisu na severu až po oblast Bali na jihu. Tak očividný úspěch křesťanů nenechal chladné muslimy v Egyptě. Amda Sion se obával, že se egyptští muslimové budou chtít mstít na egyptských křesťanech a proto od Egypťanů požadoval záruku svobody vyznání pro své egyptské souvěrce. V opačném případě byl Amda Sion rozhodnut jít s Egyptem do války a za tím účelem se spojit s křesťanskou Evropou – a definitivně tak zlomit muslimkou nadvládu nad Blízkým východem. Ale k této válce nikdy nedošlo. Egyptské mamlúky zajímaly více události ve východním Středomoří než daleko na jihu. Křesťané v Egyptě se nadále stávali menšinou a tento trend pokračoval až do 15. století, kdy muslimská majorita začala v křesťanech a dalších menšinách stále více hledat obětní beránky a viníky svých vlastních problémů.

V 15. století se proti Šalomounovcům začalo bouřit muslimské obyvatelstvo a jejich moc začala slábnout. Za krále Ba’eda Marjama (1468–1478) utrpěli několik významných vojenských porážek a po jeho smrti v roce 1478 nastala nástupnická krize, která vyústila v několik let trvající občanskou válku mezi frakcemi dvou šalomounovských princů. Šalomounovskou říši tak potkal osud mnoha jiných. Muslimové využili její slabosti a vyhlásili svatou válku. Etiopský stát se rozpadl. Šalomounovský vládce se sice udržel, ale ovládal už jen zlomek někdejšího území a stal se jedním z provinčních náčelníků, i když honosný titul krále králů si ponechal. Dynastie se později k moci dostala ještě jednou a Etiopii vládla až do 20. století, kdy byl svržen poslední císař Haile Selassie.

Jihovýchodní Afrika

Na jih od Mogadiša, Merky a Baráwy zůstávala Afrika převážně černošská. Zdejší obyvatelé byli lovci, rybáři a pěstitelé čiroku, jáhly, rýže, okurek, kokosových ořechů, cukrové třtiny a banánů, někteří také chovali skot. Některé populace lovců-sběračů byly pohlceny silnějšími společnostmi pastevců a zemědělců, kterým vládli králové, kteří si na jedné straně nárokovali božský původ, ale na straně druhé se obávali zavraždění v případě, že se jejich vláda stane příliš represivní.

Ve vnitrozemí, přibližně 300 kilometrů od afrického východního pobřeží se nachází Zimbabwe, řídce zalesněná země, kam bantusky hovořící kmeny přicházely v rozmezí od 5. do 10. století. Ty odtud vytlačily populace Křiváků, které se musely uchýlit do pouště. Bantuové nepřišli najednou, ale ve dvou vlnách; s tou druhou přišli pastevci a zemědělci, kteří vybudovali kamenné stavby ve 20. století známé jako zříceniny Velké Zimbabwe, z nichž nejstarší se datují až do 8. století.

Nedaleko Velké Zimbabwe se nacházelo zlato, které se prodávalo obchodním městům na pobřeží. Vyvážely se ale také leopardí kůže, nosorožčí rohy, ambra, otroci nebo slonovina – slonovina ze slona afrického pak byla více ceněna než ta ze slona indického. Později se přidalo také železo těžené z okolí Mombasy a Malindi. Obchodníci z východního pobřeží – mnozí z nich černoši – značně profitovali z vzestupu obchodu v Asii a Indii, odkud Afričané dováželi hedvábí, bavlnu nebo skleněné výrobky.

Ve 12. století do této oblasti začali ve větších počtech přijíždět Arabové. Ve 13. století už byla Mombasa přesvědčivě muslimská a muslimská dynastie vládla také v Kilwě. V polovině 13. století vládci z Kilwy ovládli přístavní město Sofala na jihu, kterou proudilo zlato vytěžené ve vnitrozemí.

Hospodářská aktivita Zimbabwe zatím stála převážně na dobytkářství, na obchodu se zlatem se obohacoval král. S tímto nabytým majetkem mohl vydržovat silnou stálou armádu, která udržovala jeho nadvládu nad okolními náčelníky až stovky kilometrů na západ a na východě až k Indickému oceánu. Během 14. a 15. století bylo Zimbabwe nejbohatším státem na východním pobřeží Afriky. Dny jeho moci však byly sečteny. Zimbabwe docházelo dřevo, zeleň byla spásána a zemědělská půda erodovala. Velké Zimbabwe upadalo a někdy kolem roku 1450 bylo město opuštěno. Mocenské vakuum netrvalo dlouho a zakrátko na místě Zimbabwe vznikly tři nástupnické státy: království Butua pod dynastií Torwe na západě, Rozvi s dynastií Čangamirovců, a nakonec Monomotapa na řece Zambezi. Monomotapa, jejíž hospodářství bylo založeno na chovu dobytka a obchodě se zlatem, vojensky expandovala.

Ke konci 15. století význam království Kilwa na východním pobřeží upadal z obvyklého důvodu – dynastické půtky a vnitřní rozbroje. Kilwský obchod se sofalským zlatem tak přebrala Monomotapa. Monomotapský zlatý obchod přilákal pozornost Portugalců, kteří se začali objevovat u východního pobřeží. Na horizontu se začal rýsovat stále významnější obchod mezi Afričany a Evropany, a to jak se zlatem, tak s otroky.

Zdroj

Původní článek „African Empires to 1500 CE“ Franka E. Smithy naleznete na jeho stránkách Fsmitha.com.

Autor

Frank E. Smitha (*1934) je americký historik, spisovatel a editor. Byl příslušníkem americké námořní pěchoty a účastnil se války v Koreji. Od počátku šedesátých letech působil jako nezávislý publicista a politický aktivista. Historii vystudoval na California State University. Až do 90. let pracoval v Silicon Valley a poté se vrátil k psaní o historii. V současnosti žije ve státě Ohio.