Křižáci v Řecku: Athénské vévodství

Maria Dourou-Eliopoulou

Publikováno: 9. ledna 2016

Athény se nacházely v úpadku již v byzantském období před příchodem franských křižáků. Křižáci ale zasadili ještě další úder, město vydrancovali, zničili kostely i historické památky a dopouštěli se násilností na obyvatelstvu.

Po dobytí Kontantinopole čtvrtou křížovou výpravou v roce 1204 a rozdělení byzantského území byly Athény postoupeny burgundskému rytíři Otovi z la Roche (vláda 1205–1225), který založil dynastii. Vláda sídlila v Thébách a zpočátku ovládala Attiku, Bojótii, Megaridu a později i Nauplion (1210) a Argos (1212). Ota se o vládu dělil se svým synovcem Guyem, jemuž město Théby postoupil po roce 1210 nebo 1211. Athénské vévodství ovládalo čtyři přístavy: Pireus, Nauplion, Atalanti a Livadostro.

Burgundská dynastie vládla více než sto let. Ota se po nějakých dvaceti letech v Řecku vrátil zpět do Burgundska a vládu svěřil svému synovci a dědicovi Guyovi z la Roche (1225–1263). Guy se později proslavil svým angažmá v boji za odtržení Eubóje (1256–1258) proti Vilému II. z Villehardouinu. V roce 1258 Vilém a jeho spojenci porazili Guye v bitvě na úpatí hory Karydi nedaleko Megary. Ten po porážce odcestoval do Paříže, kde od francouzského krále Ludvíka IX. (1226–1270) obdržel titul athénského vévody.

Guyův nástupce Jan vládl v letech 1263–1280. V posledních desetiletích 13. století se vláda athénského rodu la Roche rozšířila i na oblasti v Thessálii a Acháji. Vilém z la Roche (1280–1287) díky sňatku s Helenou Komnenovnou, dcerou neopatrijského sebastokratóra Jana Duky, získal panství v Livadii a jako věno města v Thessálii, a v roce 1285 byl dosazen jako místodržící (bailo) v Acháji. Po Vilémově smrti v roce 1287 vládu získal jeho tehdy desetiletý syn Guy II. (1287–1308), za něhož vládla jeho matka jako regentka. Nástupcem Guye II. a také posledním franským vládcem centrálního Řecka byl Gautier, syn Huga z Brienne a druhý manžel regentky Heleny Komnenovny.

Katalánská nadvláda (1311–1388)

Roku 1303 byzantský císař Andronikos II. Palaiologos najal armádu katalánských žoldnéřů, aby s jejich pomocí mohl zaútočit na osmanské Turky v Anatolii. Z žoldnéřů se však záhy vyklubali nebezpeční nepřátelé, kteří napadli řeckou pevninu. Poslední franský athénský vévoda Gautier z Brienne využil žoldnéřských služeb Katalánské kompanie k rozšíření svého panství, ale protože Kataláncům v posledku odmítl zaplatit původně dohodnutý obnos, netrvalo dlouho a brzy došlo k otevřenému střetu.

V roce 1311 Katalánci porazili athénská vojska v bitvě u Orchomena u jezera Kopais a poté obsadili Théby a Athény, čímž de facto svrhli burgundskou dynastii a vlády se chopili sami. Poté, co byl Byzantinci zavražděn katalánský vůdce Roger de Flor, museli Katalánci najít jeho nástupce a tak se obrátili na sicilského krále Fridricha II. Fridrich do čela Katalánské kompanie dosadil svého pětiletého syna Manfreda a jako generálního vikáře v Řecku Berenguera Estagniola, čímž katalánský vliv v Athénském vévodství velmi posílil.

V roce 1316 se novým generálním vikářem stal don Alfonso Fadrique, za jehož téměř patnáctiletého dlouhého působení Katalánci úspěšně dobyli další území, např. Neopatras (Ypati), Siderokastron, Zeutounion (Lamia), Farsalu či Domokos. Po smrti Manfreda Sicilského v roce 1316 většina regentů a generálních vikářů žila v západní Evropě a vládla prostřednictvím vicegerentů.

Řecké obyvatelstvo změnu vlády přijalo bez protestů. Většina obyvatel pasivně přihlížela politickým změnám v jejich zemi, které na ně neměly žádný praktický dopad a jejich život nijak nezlepšovaly. Řečtí obyvatelé Athénského vévodství se nebouřili ani nevystěhovávali do jiných křižáckých států pod vládou Franků či Benátčanů; zůstávali a snášeli cizí okupaci v naději, že nějaký příští dobyvatel jim zajistí lepší život.

Florentská nadvláda (1388–1456)

Postupem času se Athénské vévodství vymanilo ze závislosti na Sicilském království. Vnitřní konflikty i vnější nepřátelé, Frankové, Turci, Benátčané a Florenťané, ti všichni přispěli k oslabení katalánské vlády v Řecku. Nakonec Katalánci ztratili své nejdůležitější državy a brzy už nebyli schopni svou vládu udržet vůbec.

Po období vojenské vlády Katalánců se moc ve východní části řecké pevniny (střední Řecko) dostala do rukou rodu Acciaiuoli z Florencie, který již na Peloponésu několik držav měl. Nerio I. Acciaiuoli využil vnitřních sporů a rozvinul čilou zákulisní aktivitu, a tak se pánem Athénského vévodství a Neopatry stal vesměs díky diplomacii. Když Florenťan v roce 1394 umíral, odkázal Athény Kostelu Svaté Panny Marie Athénské (Santa Maria di Atene) a vykonavatelem závěti určil Benátskou republiku.

Benátčané, pod záminkou, že závěť jim přiřkla právo k městu Athény, obsadili v roce 1397 Akropoli a odrazili Turky, kteří již před třemi lety obsadili Neopatru a byli na dosaz samotných Athén. Největšího soupeře však pro Benátčany představoval Neriův levoboček Antonio Acciaiuoli, jenž promptně oblehl Athény a Benátčany z města roku 1402 vypudil. Antonio jako athénský princ byl nejprve leníkem Benátek a posléze v letech 1402–1435 odváděl tribut Turkům.

V polovině 15. století zažilo Athénské vévodství krátské období svobody, když v roce 1444 císař Konstantin Palaiologos ve snaze znovuzískat někdejší byzantská území ztracená po čtvrté křížové výpravě donutil Antoniova nástupce Neria II. uznat byzantskou svrchovanost. Už v roce 1456 však Turci, kteří dlouho obléhali Attiku, dobyli Athény a Akropoli přeměnili v mešitu (1458), čímž období latinské nadvlády v této oblasti definitivně ukončili.

Organizace

Franská správa

V průběhu 12. století se z pobřeží Attiky stalo neklidné rejdiště pirátů a až příchod Franků po čtvrté křížové výpravě v oblasti obnovil klid a pořádek. Frankové zorganizovali státní správu a hospodářství na základě specifických pravidel a umístili obchod a církev pod přísný dohled, čímž významně ovlivnili život porobeného řeckého obyvatelstva.

Frankové zavedli západoevropský feudální systém a řídili se zákony podle zákoníku Latinského císařství (Assises de Romanie), který udával, že obsazená půda se má rozdělit mezi dobyvatele jako léna; domorodé obyvatelstvo pak mělo být začleněno do společnosti na nejnižším stupni feudálního systému.

Athénský vévoda byl neomezeným pánem a nebyl tedy vůči svým velmožům v postavení „prvního mezi rovnými“ (primus inter pares), jako tomu bylo například v Achajském knížectví. Všichni obyvatelé byli poddanými křižáckého panstva. Trestní a občanskoprávní spory řešily soudy. Úředním jazykem se stala francouzština, i když v běžné praxi i nadále dominovala řečtina. Domorodci byli vyloučeni z vyšších sfér ve státní správě a jediný úřad, který jim Frankové umožnili zastávat, byla pozice notáře.

Katalánská správa

Katalánci se ke správě Athénského vévodství postavili jako k vojenské okupaci a správní instituce byly této mentalitě zcela podřízeny. Jejich vztah k obyvatelstvu byl formován podle Els Capitols de la Companyia, katalánsky psaném zákoníku vycházejícího z aragonského práva a Barcelonských Obyčejů, což byl právní předpis platící v Barceloně regulující veřejný a soukromý život obyvatel. Bohužel úplný text se nezachoval až na několik výňatků citovaných v jiných dokumentech.

Hlavním městem Athénského vévodství zůstávaly Théby. Pod dozorem vévody působil generální vikář (vicarius, vigerus, vaguer, capitenus, capita), který byl politickým správcem vévodství, a maršálek (marescalus exercitus ducatuum), který měl na starosti záležitosti armády. Úřad generálního vikáře nabýval obzvláštního významu v případech, kdy byl vévoda nezletilý a nemohl vykonávat své povinnosti.

Franské feudální zřízení nahradil systém městských komun; máme doklady o pěti komunách (universatates): Théby, Athény, Livadia, Siderokastron a Neopatras. Každé město mělo svého místodržícího (vikář, vicarius) a kastelána (castellanus), který byl velitelem posádky. Města měla i další úředníky, kteří zasedali v ústřední radě. Tyto místní rady občanů měst byly pokusem Katalánců vytvořit systém místní správy. Zástupci měst se často obraceli na vévodu při řešení problémů sociální nebo správní povahy. Soudní moc měl ve svých rukou kastelán, který řešil jak občanskoprávní, tak trestní případy.

Úředním jazykem byla zavedena katalánština (lengua catalana), která vytlačila francouzštinu. Dále se používala také latina, ale většina významných dokumentů byla psaná katalánsky.

Florentská správa

Křižáci, kteří se po čtvrté křížové výpravě v Attice či Bojótii usadili – od prostých vojáků obhroublých mravů až po křižácké panstvo –, nikdy předtím nepřišli do styku s klasickou řeckou kulturou. Ovšem Florenťané byli jiný případ: od poloviny 14. století byla Florencie skutečným centrem hellenistiky. Je však třeba uznat, že provořadým zájmem florentských dobyvatelů v Řecku bylo zabezpečit územní zisky a upevnit moc – kulturní zážitky na žebříčku priorit stály někde hodně nízko.

Ovšem v porovnání s předchozími vládci Italové pro řecké obyvatelstvo vytvořili podmínky, které jim umožnily rozvinout určitou aktivitu. Společenské a hospodářské podmínky za vlády rodu Acciaiuoli přispěly k znovuoživení a rozkvětu athénských aristokratických rodin, jako byli například Chalkokondylové, které za katalánské nadvlády zcela přišly o vliv.

Florenťané také přesunuli hlavní město do Athén a nechali obnovit ortodoxní arcibiskupství, které bylo zrušené za vlády Franků. Naprostá většina řeckého kléru dávala najevo nespokojenost s latinskou církví, ke které se hlásili západní křižáci, a neváhala proti nim hledat pomoci i u Turků.

Už počátkem katalánské vlády část vzdělaných Athéňanů, především těch, kteří vykonávali notářskou profesi, vstoupila do služeb Katalánců a zajistila si tak rozsáhlá privilegia. Prozápadní řečtí prospěcháři a kariéristé, kterým na srdci leželo jejich dobré bydlo, sloužili tu Benátčanům, tu Florenťanům, podle toho, která strana v tu chvíli skýtala větší výhody. Díky výsadám poskytnutým vévodou Antoniem I. se do Athénského vévodství přistěhoval značný počet italských obchodníků, především z Benátek, Florencie a Janova. Za vlády florentské dynastie byla zavedena řečtina jako úřední jazyk a státní dokumenty se rovněž psaly řecky.

Náboženství

Po pádu Byzance v roce 1204 se Řekové snažili udržet svou kulturu a identitu prostřednictvím svého jazyka a křesťanství ortodoxního ritu. Latinská církev se sice v oblasti snažila zapustit kořeny, ale domorodý klérus i prostý lid kladl velice tuhý odpor. Mnozí ortodoxní církevní představitelé opustili zemi a raději odešli do vyhnanství, mezi nimi i athénský metropolita Michael Choniates, jenž své místo opustil poté, co byl proslulý athénský svatostánek vypleněn a znesvěcen.

Církev za křižáků přešla pod ochranu římského papežství. Ota z la Roche nechal zabavit majetek ortodoxní církve a na kněžstvo uvalil daně. Shromáždění v Ravennice v roce 1210 přesně stanovilo pravomoci a závazky církve a franských pánů, jako např. povinnost latinského a ortodoxního kněžstva platit akrostikon – původem byzantskou pozemkovou daň.

Národnostní a náboženské změny za Katalánců

Katalánci představovali velmi semknutou skupinu, po společenské i náboženské stránce, a měli za to, že jakékoliv mísení s domorodci je může jedině ohrozit. Společenské, náboženské, kulturní i jazykové oddělení mezi katalánskými dobyvateli a řeckými starousedlíky byly absolutní; právo zakazovalo i smíšená manželství, aby se předešlo jakémukoliv sbližování obou skupin. Katalánci z těchto omezení vyňali jen několik určitých lidí, kteří se přidali na jejich stranu, ale početnější skupiny Řeků mezi sebe nepřijali.

Katalánci navíc Řekům zakázali vlastnictví půdy, která byla zdrojem politické i vojenské moci. Jednou z mála odborných profesí, kterou Řekové směli vykonávat, bylo notářství.

Za katalánské nadvlády se Albánci začali usazovat ve východní Thessálii a počátkem 15. století také v Attice.

Latinská církev si udržela svojí podobu z dob franské nadvlády; její páteří byly tři arcibiskupství – v Athénách, Thébách a Neopatře. Kostel Panny Marie na athénské Akropoli (Parthenón) měl dvanáct kněží dosazovaných přímo vévodou a v čele athénského kléru vždy stál rodilý Katalánec.

Hospodářství

Během franské nadvlády hospodářství Athénského vévodství vzkvétalo, a to navzdory útokům pirátů. V Athénách a Thébách se usadili benátští a janovští obchodníci, kteří postupem času z těchto měst učili významná obchodní střediska. Vévoda Guy z la Roche osvobodil Janovany od daní a také jim udělil privilegia mít své konzulární úředníky a soudy.

Hlavním hospodářským střediskem byly Théby, především díky zdejší výrobě hedvábí. Koncem 13. století Athénské vévodství vyváželo do Benátek obilí, což bylo neklamným znakem prosperity. Guy z la Roche byl prvním vévodou, který zavedl ražbu mincí a v tom po něm pokračoval i jeho nástupce Jan. Za vlády vévody Guye II. byly vyraženy tři série mincí, aby se mohly pokrýt obchodní potřeby státu.

Informace o hospodářské a obchodní aktivitě z období prvních let katalánské okupace, které nám poskytují prameny, jsou jen kusé. Benátčané měli zájem brzdit rozvoj přístavu v Pireu a tím i nezávislého katalánského loďstva, proto v roce 1319 podepsali smlouvu, kterou dále potvrdili v letech 1321 a 1331. Jediný přístav, který vykazoval nějakou aktivitu, byl Livadostro (portus de Sithines) v korintském zálivu.

O katalánských daních mnoho nevíme. Zdroj příjmů pro Athénské vévodství představoval nemovitý majetek bývalých franských vládců, který byl přenechán Kataláncům za nájem v naturáliích.

Zdroj

Původní sérii článků „Latin Occupations in the Greek Lands“ Marie Dourou-Eliopoulouvé naleznete na stránkách Foundation of the Hellenic World.