Počátky kolonizace Austrálie

Frank E. Smitha

Publikováno: 5. května 2016

Roku 1770 britský kapitán James Cook přistál na Novém Zélandu a zmapoval jeho pobřeží. Území formálně zabral pro krále Jiřího III., přičemž se akorát minul s francouzským mořeplavcem Jean-François-Marie de Surville, který kotvil v Doubtless Bay. Cook poté plul k východnímu pobřeží Austrálie (tehdy známé jako Nové Holandsko), kterou v 17. století objevili Holanďané, kde se vylodil v Botany Bay a poté ještě severněji na ostrově Possession. Poté minul pobřeží Nové Guineje a zamířil zpět do Anglie. V průběhu následujících osmnácti let byli Britové zaneprázdněni povstáním svých kolonií v Americe a na Austrálii zapomněli.

Vězení ve Velké Británii byla přeplněná. Když Spojené státy získaly nezávislost a o dovoz britských trestanců nestály, Britové začali své odsouzené posílat do jihovýchodní části Austrálie pojmenované Nový jižní Wales. Dne 26. ledna 1788 přistálo jedenácti lodí dne s 1372 cestujícími, včetně 732 nejproblémovějších odsouzenců, na místě pojmenovaném po britském ministru pro kolonie, Lordu Sydneyem. Na památku tohoto přistání se od té doby 26. leden v Austrálii slaví jako státní svátek – the Australia Day.

Původní představy, že se trestanci budou věnovat zemědělství a pěstovat plodiny pro celou kolonii, se ukázaly jako naivní. V roce 1790 dorazila druhá flotila, která přivezla nejen zoufale potřebné potraviny a další zásoby, ale také nemoci. Flotila se získala přezdívku „Flotila smrti“, protože 267 trestanců a 11 dalších pasažérů po cestě zemřelo. O tři roky později dorazili další osadníci. Aby se podpořila zemědělská produkce, byla půda přidělena vojenským důstojníkům, kteří na půdě směli zaměstnat trestance. V roce 1794 byla na řece Hawkesbury, čtyřicet kilometrů na sever od Sydney, založena druhá osada. V roce 1796 byla v Sydney postavena loděnice pro britské královské námořnictvo, pro které Sydney představovalo výhodnou základnu. Do Sydney začaly stále více připlouvat velrybářské lodě, většinou britské, což vyústilo v rozvoj kvetoucího obchodu. V nové kolonii zatím stoupala produkce potravin i kvalita zdejšího zboží. Pěstovalo se obilí i ovoce, zatímco z živočišné výroby se vedlo pěstování kuřat, hovězího dobytka a ovcí. V roce 1797 bylo zavedeno pěstování grepů. V témže roce byla na březích řeky Hunter, 120 kilometrů severně od Sydney, objevena ložiska uhlí.

Domorodí Austrálci (Aboriginci)

Ze strany domorodců se přistěhovalým Evropanům dostalo chladného uvítání; Austrálci s osadníky vesměs nechtěli nic mít. Již v roce 1788 je zaznamenán případ, kdy Austrálci zabili dva Brity, kteří pracovali na poli, což v některých dalších osadnících vyvolalo značné protiaboriginské nálady. Austrálci před Evropany většinou utíkali, a to i před pokusy o navázání přátelství, což bylo zdrojem další frustrace. Osadníci navíc začali domorodce vnímat jako špinavé a líné divochy.

Život britských osadníků narušovaly další vraždy. V roce 1796 Austrálci odlákali z osady jednu domorodou dívku, která zde pracovala jako děvečka, a brutálně jí zavraždili. V roce 1799 v oblastech Hawkesbury (40 kilometrů severně od Sydney) a Parramatty (20 kilometrů na západ od Sydney) Austrálci soustavně přepadali usedlosti a pálili domy osadníků, což se později stalo známé jako „černá válka“. Osadníci se s domorodci dostali do konfliktu i ve Van Diemenově zemi (Tasmánii), kde Britové založili další trestaneckou kolonii a kde v té době žila dvou- až čtyřtisícová domorodá populace. Do roku 1806 však osadníci Aborigince ze všech oblastí, kde ke střetům došlo, vytlačili. Někteří osadníci dokonce Austrálce považovali za škodnou a běžně je stříleli na potkání, beze strachu z případné odvety.

Hospodářský vzestup (do 40. let 19. století)

V roce 1800 čítala evropská populace v Novém Holandsku 5995 hlav. Osadníci tvrdě pracovali na zlepšení svých hospodářských podmínek a stranou nezůstali ani trestanci, kteří pracovali v uhelných dolech v nové osadě nazvané Newcastle. V oblasti Hawkesbury se založila manufakturní výroba na lněný textil a v roce 1805 osadníci spustili na hladinu svojí první velrybářskou loď. Také byl založen státní pivovar, který začal narušovat monopol britských námořních důstojníků na obchod s rumem. Zvýšila se produkce hovězího a skopového masa, takže vláda upustila od dovozu a začala nakupovat místní produkci. Australská kolonie měla jiných charakter, než ta, kterou Britové dvě stě let předtím založili v Americe. Typický australský farmář se spíše než rostlinnou výrobou zabýval chovem ovcí – produkce vlny byla mnohem výnosnější, než pěstování obilí.

První guvernéři Nového jižního Walesu pocházeli z řad britských námořních důstojníků, z nichž posledním byl William Bligh, někdejší kapitán neblaze proslulé Bounty. V roce 1810 Blighe nahradil podplukovník Lachlan Macquarie, který si s sebou přivedl i svůj 73. perthshireský pěší prapor a učinil přítrž vzpouře důstojníků, kteří kšeftovali s rumem. Macquarie se snažil apelovat na předáky kolonie, aby se chovali zodpovědně, a na lidi z nižší vrstvy, aby zůstali střízliví. Současné i bývalé trestance se snažil nabádat k dobrému chování. A všechny osadníky pak vyzýval, aby se účastnili bohoslužeb. Starostům ukládal, aby si všímali a snažili se předcházet neřestem a jiným projevům uvolněné morálky, například v kolonii poměrně rozšířenému nesezdanému soužití mužů a žen (stejnou věc kritizovali i britští misionáři u polynéských domorodců).

Guvernér Macquarie se na druhé straně stavěl proti špatnému zacházení s Austrálci a spustil proto osvětový program pro domorodce, v němž se jim snažil přiblížit anglické hodnoty. Avšak do školy pro Austrálce nikdy nechodilo více než studentů a záhy zanikla. Austrálci žijící ve městech i nadále zůstávali terčem šprýmů ze strany dětí i pohrdání ze strany dospělých osadníků. Ve městě Parramatta ležícím na západ od Sydney bylo oblíbenou kratochvílí domorodce opít a pak je nechat se mezi sebou prát.

Macquarie v Novém jižním Walesu zavedl ražbu mincí a v roce 1817 zde nechal založit první banku. Téhož roku Britové změnili název kontinentu z Nového Holandska na Austrálii. Macquarie vedle toho podporoval průzkumné výpravy do vnitrozemí, které měly za cíl najít další vhodné pastviny pro stáda, a také veřejné projekty jako stavbu silnic nebo nemocnice.

Kolem roku 1821 začal australský vlnuzpracující průmysl přitahovat pozornost britských investorů. Nový jižní Wales měl v té době kolem 30 000 obyvatel – z toho každý čtvrtý sem dorazil jako trestanec. Oficiálně měl Nový jižní Wales stále status trestanecké kolonie a britští zákonodárci měli pocit, že na přiznání samosprávy kolonie ještě nebyla dostatečně zralá. To se ale změnilo roku 1823, kdy byl schválen New South Wales Act, který uznal Nový Jižní Wales a Van Diemenovu zemi (přejmenovanou na Tasmánii v roce 1853) jako samosprávné kolonie s vlastním nejvyšším soudem. Zákon také ustanovil legislativní radu, která sloužila jako poradní orgán guvernéra při schvalování zákonů a daní.

75 procent bílých osadníků bylo gramotných. Bývalé trestankyně se vdávaly a stávaly se matkami, a také se zapojovaly do pracovního procesu a podílely se tak na řešení chronického nedostatku pracovních sil, kterým kolonie trpěla. Příchod nových osadníků z Británie na uspokojení poptávky po pracovní síle nestačil; cesta z Británie do Kanady trvala kolem dvanácti týdnů a stála 5 liber šterlinků, zato cesta do Nového jižního Walesu trvala čtyři až pět měsíců a byla čtyřikrát dražší.

V roce 1829 se v Austrálii odehrál první fotbalový zápas. Téhož roku byla založena kolonie na řece Swan v jihozápadní části kontinentu, kde později vyrostlo město Perth. V 30. letech se chov ovcí šířil na jih, západ i sever do zatím neosídlených oblastí. Produkce vlny v Austrálii reagovala na zvýšenou poptávku textilního průmyslu ve Velké Británii.

Osadníci se začali usazovat také v jižní Austrálii a lodě na cestě mezi Evropou a Austrálií začaly dělat pravidelné zastávky v Adelaide. V roce 1834 se Jižní Austrálie stala samosprávnou kolonií. Koncem 30. let byla v Brisbane, které bylo centrem těžby uhlí a vápence, zrušena trestanecká kolonie. Trestanci se vrátili do Sydney, zatímco na jejich místo začali přicházet svobodní osadníci.

V roce 1836 mělo městečko Melbourne na jižním pobřeží populaci 142 mužů a 35 žen. Počátkem 40. let 19. století čítala bělošská populace Austrálie kolem 140 000 lidí.

Dosud rostoucí ekonomika ale v roce 1840 zaznamenala propad. Spekulace s cenami půdy, ovcí a dobytka dosáhly neudržitelné úrovně. Ceny klesaly a nastala finanční krize, která se projevovala i v jiných částech světa, včetně USA. Její vrchol přišel v roce 1843. Vlna ani maso se neprodávaly. Existovaly i názory, že krize je božím trestem za hříšnost lidstva, ale mezi sekulárními intelektuály převažovaly mnohem střízlivější pohledy na dynamiku ekonomiky, které byly brány více vážně.

Zlatá horečka

Hospodářská krize skončila v roce 1847. V Bathurstu, horském městě 160 kilometrů západně od Sydney, bylo objeveno zlato, což se dařilo držet v tajnosti až do roku 1851 – dva roky po kalifornské zlaté horečce. Zlato bylo objeveno taktéž dále na jihu přes řeku Murray, napůl cesty k pobřeží u měst Ballarat a Bendingo; deset až dvacet tisíc lidí měsíčně prošlo Melbourne na cestě do těchto dvou měst. V roce 1852 mělo Melbourne 168 231 obyvatel. Vedle zlatokopů tu byli i čínští dělníci, kteří zde již zůstali natrvalo a přispěli tak ke kulturní rozmanitosti této části jižní Austrálie.

U nalezišť zlata v Novém jižním Walesu v krátké době vyrostla stanová městečka, některá až o 40 000 obyvatelích. Dorazili zlatokopové i z Kalifornie, kteří s sebou přivezli své čtyřkolové vozy schopné překonávat náročný australský terén. Projevy násilí byly běžné, ale po několika letech bylo zřejmé, že zlata není dost a všichni zkrátka nezbohatnou. Najít jiné uplatnění pro masy přistěhovalců z dob zlaté horečky bylo obtížné a rozšířila se nezaměstnanost.

Zlatá horečka prospěla hlavně zemědělcům, kteří mohli zástupům zlatokopů prodávat potraviny. V Jižní Austrálii byl vynalezen žací stroj zvaný Riddley’s stripper, který dokázal snížit náklady při žních na desetinu. Austrálie začala vyvážet více potravin než nerostných surovin.

Králíci a samospráva

Již před krymskou válkou (1853–1856) australští osadníci spolu s lidmi v Británii sdíleli nedůvěru vůči Rusku, a panovaly obavy, že by ruské námořnictvo mohlo napadnout Nový jižní Wales. Útok však nepřišel od Rusů, ale ze strany někoho docela jiného – králíků. Jeden z farmářů, Thomas Austin, do Austrálie přivezl dva tucty králíků, které plánoval chovat na maso a kůže. Bez přirozených nepřátel se králíci mohli v Austrálii množit zcela nerušeně.

Osadníci získali však určitou kontrolu alespoň v politice. Roku 1851 přestali být osadníci žijící na jih od řeky Murray pod přímou správou ze Sydney. Toto území se stalo samostatnou kolonií pojmenovanou Victoria. Britský parlament povolil každé australské kolonii mít vlastní legislativní radu, která ovládala celé území kolonie s výjimkou území patřícího přímo britské koruně, a mohla přijímat vlastní legislativu za předpokladu, že neodporovala anglickému právu. To se vztahovalo i na území Tasmánie. V roce 1856 Nový jižní Wales vyhlásil svou ústavu, která jako první zakotvila princip tajného hlasování ve volbách. Parlament Nového jižního Walesu měl dvě komory: do horní mohli volit občané, kteří disponovali určitým majetkem, a na dolní komoru se vztahovalo všeobecné volební právo.

V roce 1859 byla oblast kolem Brisbane administrativně oddělena od Nového jižního Walesu, čímž vznikl Queensland. Západní Austrálii ale zatím zůstával status trestanecké kolonie.

V 60. letech byly s vládní pomocí stavěny železnice, aby vlna a obilí mohlo být levně a efektivně přesouváno z vnitrozemí do přístavů. V roce 1870 již Austrálie měla 1000 mil železničních tratí. Vládní program na rozšíření farmaření však ztroskotal.

Roku 1868 přestali být do Austrálie dováženi trestanci. Počátkem 70. let dosahovala bílá populace dvou milionů lidí, z toho 64 procent tvořily ženy. Vedle Anglosasů v zemi již v té době žila početná komunita Němců a Irů, kteří směli svobodně vyznávat katolickou víru. Irové sice chovali určitou nedůvěru vůči státní správě, v Austrálii je však nečekal útlak, který od Angličanů zažívali doma v Irsku.

Aboriginská populace se zatím smrskla na nějakých 150 000; odhadem asi polovinu populace oproti roku 1800. V Tasmánii na počátku 19. století žily dva až čtyři tisíce domorodců, v roce 1847 to ale již bylo jen 44 Austrálců a v roce 1876 už ani jeden, přičemž část byla zahubena evropskými chorobami.

Zdroj

Původní článek „The British to Australia, to 1870“ Franka E. Smithy naleznete na jeho stránkách Fsmitha.com.

Autor

Frank E. Smitha (*1934) je americký historik, spisovatel a editor. Byl příslušníkem americké námořní pěchoty a účastnil se války v Koreji. Od počátku šedesátých letech působil jako nezávislý publicista a politický aktivista. Historii vystudoval na California State University. Až do 90. let pracoval v Silicon Valley a poté se vrátil k psaní o historii. V současnosti žije ve státě Ohio.