Vzestup a pád Fulgencia Batisty

Jerry A. Sierra

Publikováno: 13. března 2011

Obálka časopisu Time z 9. dubna 1952 zobrazovala Batistu s kubánskou vlajkou v pozadí a popiskem: „kubánský Batista: doběhl hlídací psy demokracie“. Ironií je, že to nebylo poprvé, kdy Fulgencio Batista obešel demokratické procesy, a to s plným požehnáním a za hlasitého povzbuzování jejich samozvaných strážců. Dvacet let předtím se Batista stal silným politikem, který ztělesňoval srdce a duši Rooseveltovy politiky „dobrého sousedství“.

Rubén Fulgencio Batista y Zaldívar se narodil 16. ledna 1901 v kubánské provincii Oriente. Jeho rodiče, kteří žili a pracovali na třtinové plantáži, byli údajně míšenci černošského, bělošského, indiánského a – jak se také povídalo – čínského původu. V roce 1921 vstoupil Batista do armády s hodností vojína a o jedenáct let později v roce 1932 sloužil u vojenského soudu jako stenograf v hodnosti četaře.

První převrat

V povstání známém jako „vzpoura četařů“ 4. září 1933 se Batista zmocnil na Kubě vlády. Převrat svrhl liberální vládu Gerarda Machady a označuje tak počátek vlivu armády jako organizované síly na průběh vlády. Rovněž signalizuje Batistův vzestup jako samozvaného náčelníka ozbrojených sil, dosaditele a sesadiltele vlád a Spojenými státy podporovaného potentáta.

Americký velvyslanec v Havaně Benjamin Sumner Welles, který do úřadu nastoupil v dubnu 1933, aby dělal prostředníka mezi vládou a opozičními politickými skupinami, v Batistovi našel záhy spojence. „Jste na Kubě dnes jediný, kdo představuje autoritu,“ pronesl Welles k nedávno sebedosazenému náčelníkovi ozbrojených sil. Když se Batista otázal, co Spojené státy od něho žádají výměnou za uznání jeho vlády, Welles mu na to odpověděl: „Nebudu vám pokládat na stůl přímé požadavky. Starostí vaší vlády jsou kubánské záležitosti a o nich si budete rozhodovat sami“. Batista si to vyložil jako pobídku k vládnutí.

Dne 14. ledna 1934 donutil prozatímního prezidenta Ramóna Graua San Martína k rezignaci, načež na jeho místo dosadil Carlose Mendietu. Spojené státy novou kubánskou vládu uznaly do pěti dnů. V následujícím desetiletí Batista zemi vládl z pozadí za pomoci loutkových prezidentů – Carlose Mendiety (1934–1935), Josého A. Barneta (1935–1936), Miguela Mariana Gómeze (1936) a Federica Lareda Brúa (1936–1940) a svého vlastního stylu vlády, kterou provázela hluboká korupce.

Americkým zájmům Batista vyhovoval. Pro Američany představoval stabilizační sílu, která respektovala zájmy USA. Naopak je znervózňovala liberálně sociální a ekonomické revoluce prezidenta Graua. V téže době Batista navázal své proslulé přátelství a obchodní vztah s americkým gangsterem Meyerem Lanskym, které vydrželo přes třicet let.

Díky Lanskemu americká mafie věděla, že má na Kubě přítele. Gangster Lucky Luciano poté, co byl v roce 1946 z USA vyhoštěn, odjel na padělaný pas do Havany. Setkání se zločinci, jako Frank Costello, Vito Genovese, Santo Trafficante Jr., Moe Dalitz a dalšími v havanském hotelu Nacional jen posílilo Lucianovu pozici v americkém podsvětí. Ironií osudu setkání mafiánů splývalo s pěveckým debutem Franka Sinatry v Havaně. Právě zde dostal Lansky svolení zabít Bugsyho Siegela za předraženou stavbu kasina Flamingo v Las Vegas.

I mnoho dalších Batistových nepřátel potkalo stejný osud, jako Bugsyho Siegela. Jeden z jeho nejzarytějších oponentů a zakladatel studentské skupiny Jóven Cuba Antonio Guiteras byl zastřelen vládními jednotkami v roce 1935, když v provincii Matanzas čekal na loď. Ostatní, jakoby zmizeli beze stopy.

Batistova šance oficiálně usednout do prezidentského křesla se naskytla v roce 1940. Podporován koalicí politických stran a také komunisty porazil svého starého rivala Graua San Martína v prvních prezidentských volbách, které se konaly po schválení nové kubánské ústavy. Během jeho prezidentského období vzrostl objem ochodu se Spojenými státy a také byla vyhlášena celá řada válečných daní. V roce 1944 byl do prezidentského úřadu zvolen Grau San Martín a Batista se musel vzdát své moci.

Zatímco si Fulgencio Batista užíval života v luxusu na Dayton Beach na Floridě, zvítězil v roce 1948 v senátních volbách a získal tak křeslo v senátu. O čtyři roky později se ucházel o prezidentský úřad, ale podle výsledků voleb zveřejněných v populárním časopise Bohemia se umístil až na posledním místě.

Druhý převrat

Dne 22. března 1952, téměř dvacet let po vzpoury četařů, Batista znovu svrhl vládu, tentokrát zvoleného kubánského prezidenta Carlose Prío Socorrase. Převrat se odehrál tři měsíce před plánovanými volbami, v kterých si Batista byl jistý svou porážkou. Do těch voleb tehdy kandidoval i mladý energický právník jménem Fidel Castro. 27. března nový Batistův režim formálně uznala americká vláda prezidenta Dwighta D. Eisenhowera.

Krátce po uznání Američany Batista vyhlásil, že ač chová kubánskou ústavu z roku 1940 zcela v úctě, bude muset dočasně omezit některé ústavou zaručené svobody, včetně např. práva na stávku. Britský historik Hugh Thomas ve své knize The Cuban Revolution napsal, „Batista v dubnu vyhlásil nový ústavní zákon o 275 článcích a tvrdil, že ‚demokratický a pokrokový duch‘ ústavy z roku 1940 je v novém zákoně zcela zachován“.

Batista v Havaně otevřel dveře dokořán hazardu a přebudoval kubánský stát tak, aby jeho političtí exponenti mohli vysávat národní bohatství. Vyhlásil, že jeho vláda bude prověřovat, dolar po dolaru, každou hotelovou investici v hodnotě vyšší než jeden milion amerických dolarů, včetně licencí k provozování kasin, a Meyer Lansky se stal centrem kubánské operace s hazardem.

Za Batisty se Kuba stala zlatým dolem pro americký byznys a organizovaný zločin. Havana se stala „latinským Las Vegas“, kde si podávali ruce bohatí hazardní hráči. Na demokracii nebo práva pro obyčejné Kubánce se příliš nemyslelo. Opozice byla rychle a tvrdě potlačena a mnozí se novým režimem nechali zastrašit.

Již rok po převratu 26. července 1956 zaútočila malá skupina revolucionářů vedená Fidelem Castrem na Moncandova kasárna v Santiagu de Cuba. Útok se nezdařil a Batista vyslal proti Castrovi oblastního vojenského velitele, generála Martína Tamayu, s rozkazem „za každého padlého vojáka zabít deset povstalců“. Pro prezidentský rozkaz je rychle ujalo označení zákon „deset za jednoho“. Tamayo svůj rozkaz splnil a dal zabít 59 dalších rebelů (aby tak naplnil počet 190 – za 19 zabitých vojáků z Moncandových kasáren).

Když bylo povstání snadno potlačeno a Castro s většinou svých následovníků ve vězení nebo po smrti, mohl se byznys na Kubě vrátit do starých kolejí. Mafiánský boss Lansky z Havany učinil skutečný mezinárodní drogový přístav a kubánští úředníci dále bohatli i po několika letech strávených u vlády. Každou noc vybral „agent“ Batistovy manželky 10 % výnosů z Trafficanteho kasin, nočního klubu Sans Souci a kasin z hotelů Sevilla-Biltmore, Commodoro, Deauville and Capri. Z Lanského kasin, hotelu Nacional, klubu Montmartre a dalších si prý Batista bral 30 %. A to vše vedle jeho slušných podílů z veřejných fondů, které měly jít do vzdělání, veřejného zdravotnictví nebo údržby města.

Za vysoké úplatky nechal desítkám amerických společností přidělit státní zakázky na rozsáhlé stavební projekty, jako např. silnice z Havany do Varadera, mezinárodní letiště Rancho Boyeros, železniční tratě, dodávky energie a podivný plán vyhloubit vodní kanál napříč Kubou.

Kvůli občanským nepokojům a také aby uklidnil své americké přátele, vyhlásil Batista prezidentské „volby“, v nichž jediným kandidátem byl on sám. Volby vyhrál a v roce 1954 se stal kubánským prezidentem. Kubánci nicméně prohlédli, že mu nemohou věřit, a požadovali nové, spravedlivé volby.

Plukovník Cosme de la Torriente, věhlasný kubánský voják a veterán kubánské války za nezávislost, do situace vstoupil v roce 1955 a představil svůj kompromis; veřejná setkání vedená de la Torrientem se stala známá jako „El Diálago Cívico“, občanský dialog. Hugh Thomas napsal: „Diálago Cívico představovalo to, co se ukázalo být poslední nadějí pro kubánskou demokracii středostavovských vrstev, ale Batista byl příliš silný a ve své pozici pevný na to, aby dělal nějaké ústupky.“

Batista si byl tak jistý svou mocí, že 15. května 1955 propustil na svobodu Fidela Castra i se zbývajícími účastníky útoku na Moncandovy kasárna v naději, že tím utiší část kritiky. Během následujících týdnů se rozšířila informace, že Batistova vojenská policie chtěla Castra zavraždit a ten tak raději utekl do Mexika, kde plánoval svou revoluci.

Kubánské anglicky psané noviny The Havana Post, které byly hlásnou troubou americké podnikatelské komunity, se po zhodnocení čtyř let Batistovy druhé vlády zmiňovaly o vymizení gangsterství a uvedly: „Podtrženo sečteno, Batistův režim můžeme v mnohém pochválit“. Hugh Thomas s tímto komentářem nesouhlasí: „Batistův puč gangsterství svým způsobem formalizoval: kulomet v autě se stal symbolem nejen vyřizování účtů, ale také blížící se změny ve vládě“.

V roce 1955 pravidelně propukaly studentské nepokoje a protibatistovské demonstrace. Vojenská policie se s nimi vypořádala s brutalitou sobě vlastní. Studenti, kteří svůj pochod zahájili v areálu Havanské univerzity, byli policií zastaveni a zbiti; jeden student jménem José A. Echeverría musel být hospitalizován. Jiný populární studentský vůdce byl zabit 10. prosince a jeho pohřeb se změnil v masivní politickou manifestaci; lidé na celé Kubě na pět minut zastavili práci, aby mrtvého uctili.

Avšak místo, aby se Batistovo postavení otřáslo, prezident dále omezil ústavní svobody a zavedl přísnější cenzuru médií. Vojenská policie začala hlídkovat v ulicích a sbírat každého, kdo se jí zdál podezřelý. Koncem roku 1955 se policie ještě více přiklonila k násilí a mučení, a to zcela beze strachu z právních následků.

V březnu roku 1956 se Batista odmítl zabývat návrhem na vypsání nových voleb do konce roku. Byl přesvědčený, že dokáže odrazit jakékoliv povstání od kterékoli opoziční skupiny, která proti němu stála. Batista dále vládl želenou rukou, dokonce i poté, co v prosinci 1956 u kubánských břehů přistála jachta Granma s Fidelem Castrem a Che Guevarou na palubě, což značilo počátek ozbrojeného konfliktu.

30. listopadu byla kvůli přetrvávajícím opozičním postojům vůči diktátorovi dočasně uzavřena Havanská univerzita (která byla znovu otevřena až počátkem roku 1959, po vítězství Castrových revolucionářů). Uzavření univerzity však nezastavilo prolévání studentské krve, včetně Josého Echeverríy, který byl zabit policií po svém vysílání v rádiu 13. března 1957. Batistova policie rovněž vypátrala a zavraždila Franka Paíse, koordinátora s Hnutím 26. července, což vyvolalo spontánní stávku v třech nejvýchodnějších provinciích Kuby.

Téhož roku, uprostřed revolučního pozdvižení, byl v Havaně postaven jednadvacetipodlažní hotel Riviera s 383 pokoji za 14 milionů dolarů, z čehož většina šla ze státní kasy. Hotel Riviera byl Lanského snem a největším úspěchem. Slavnostní otevření se konalo 10. prosince, které korunovalo vystoupení americké zpěvačky Ginger Rogers. Lanského oficiální pozice byla „ředitel kuchyně“, ve skutečnosti však měl pod kontrolou celý hotel. „Ředitel kuchyně“ vystoupení Ginger Rogers okomentoval, že zpěvačka „sice vrtět prdelí umí, ale zazpívat neumí ani blbou notu!“

Pád

Sémě revoluce však již vyklíčilo v silné hnutí, odhodlané nenechat budoucnost kubánského národa v rukou mafiánů a zkorumpovaných politiků. V roce 1958 se konaly další zmanipulované volby, které do prezidentského úřadu vynesly poslední Batistovu loutku. Spojené státy však Batistu přestaly podporovat, což neznamenalo nic jiného, než že dny jeho režimu jsou sečteny.

Dne 1. ledna 1959, poté, co formálně rezignoval na svůj post v kubánské vládě, Batista provedl to, co historik Hugh Thomas nazval „šaškárnou předání moci“ svým zástupcům. Poté nastoupil v Camp Colombia i se zbytkem rodiny a nejbližšími spolupracovníky na letadlo a ve tři ráno a odletěl do Ciudad Trujillo v Dominikánské republice.

Téže noci z Camp Colombia odletěla i další letadla s Batistovými přáteli a vysokými úředníky jeho režimu do Miami, New Yorku, New Orleans a Jacksonville. Batistův bratr Francisco, zvaný Panchín, který byl guvernérem Havany, odletěl o několik hodin později. Meyer Lansky, tehdy už s podlomeným zdravím, té noci odletěl také. O ty tisíce Kubánců, kteří pracovali pro Batistův režim, se však už nestaral nikdo.

Fulgencio Batista zemřel 6. srpna 1973 v exilu v portugalském městě Estoril.

Zdroj

Původní článek „Batista“ Jerryho A. Sierry naleznete na stránkách historyofcuba.com.

Autor

Jerry A. Sierra se narodil roku 1957 v Havaně, odkud jeho rodina v roce 1969 emigrovala do Spojených států. Studoval IT management na Colorado Technical University Online (Masters of Science), interdisciplinární studia na California Institute of Integral Studies (Bachelor of Arts) a kulturní antropologii na California Institute of Integral Studies (Bachelor of Arts). Dlouhodobě se zajímá o kubánské dějiny. Žije v americkém státě Kalifornie.