Name


...historie&náboženství

Vztahy mezi Blízkým východem a východní Afrikou od 1. tisíciletí př. n. l. do 16. století

Felix A. Chami

Publikováno: 25. března 2018

V této studii se pokusíme prozkoumat vztahy obyvatel východní Afriky a Blízkého východu od nejranějších dob až do přibližně 16. století. Následující období je již mnohem lépe historicky probádané, neboť tehdy již Evropané pronikli do zbytku světa a ománští Arabové v roce 1840 obsadili Zanzibar a učinili jej baštou své moci v regionu.

Vedle občasných zmínek ve zprávách arabských a čínských návštěvníků od 7. století dále lze určité informace nalézt také ve starších řeckých a římských pramenech z antického období. Při bádání rovněž byly využity jak starší, tak novější archeologické práce.

Zkoumanou dobu budeme rozlišovat na pět etap:

Na tomto místě je dobré uvést, že Arthur Robinson byl v roce 1937 patrně prvním, který se pokusil o podobné historické rozlišení, a sice na sedm období. Ovšem Robinson neměl k dispozici archeologické údaje, jaké dnes máme my.

Před-antické období

Existují archeologické nálezy i historické dokumenty naznačující, že východní Afrika nebyla zbytku světa neznáma. Pravděpodobně nejstarší zmínky pocházejí z Egypta a nasvědčují, že východní Afrika byla součástí země Punt. I když badatelé zemi Punt většinově zasazují do severovýchodní Afriky (oblasti Somálska a Etiopie), archeologie na tuto problematiku vrhá nové světlo a ukazuje, že spíše východní Afrika byla zemí Punt, nebo alespoň její součástí. Egypťané samotní věřili, že za zemí Punt leží „Boží země“; královna Hatšepsut prohlašovala, že jí byla země Punt přisouzena rozsahem až k „Boží zemi“.

Je třeba podotknout, že při cestě do země Punt Egypťané, stejně jako domorodci žijící na rudomořském pobřeží, používali námořní trasu Rudým moře. Rudomořské přístavy sloužily jako zastávka pro lodě, které zde získávaly čerstvé zásoby na cestu. Takto fungovalo cestování mezi Egyptem a zemí Punt až do dobře zdokumentovaného období antiky.

Naší patrně nejlépe zdokumentovanou událostí, jíž však mnoho vědců zpochybňuje, je egyptská plavba kolem Afriky vyslaná v Pozdní době faraonem Nekem II. (vláda 610–595 př. n. l.). Jelikož Nekova expedice byla vedena Féničany – blízkovýchodním národem zdatných mořeplavců, jejichž lodě brázdily vody všech moří starověkého světa – dá se říci, že lidé Blízkého východu tou dobou o východní Africe už věděli. Navíc je známo, že Nekovi námořníci hlásili, že v Africe viděli slunce na severní straně – to lze to považovat za důkaz, že se expedice skutečně odehrála, protože takovou informaci by si nebylo možné vymyslet, aniž by člověk skutečně stanul na jihu Afriky. Řečtí a římští spisovatelé právě tuto zprávu namnoze zpochybňovali a tvrdili, že „Erythrajské (Eritrejské) moře“ (Rudé moře, severní Indický oceán a Perský záliv dohromady) je uzavřeným jezerem.

Hérodotovy Dějiny rovněž vrhají trochu světla na kontakty mezi východní Afrikou a středomořským světem v období pozdní vlády Peršanů v Egyptě. Hérodotos píše o perském králi Kambýsovi, který dobyl Egypt; perská (achaimenovská) nadvláda nad Egyptem trvala v letech 527–404 př. n. l. O Peršanech víme, že se plavili v Rudém moři a nejspíše i v severním Indickém oceánu.

Zvláště zajímavé jsou perská tažení do země „dlouhověkých Aithiopů“. Většina badatelů za zemi „dlouhověkých Aithiopů“ pokládá Núbii, ovšem antičtí autoři (Strabón, Jambulos a Plinius) ji spatřovali ve východní Africe, „na konci světa na březích Okeánu“.

Nástěnné malby v Tanzanii zobrazující scény zajatců odváděných lidmi v pláštích nasvědčují, že východní Afrika byla navštěvována lidmi z Blízkého východu již v době druhého tisíciletí př. n. l.

Ve východoafrické příkopové propadlině se nacházejí jeskynní hrobky, které byly poničené již ve starověku a o kterých se archeologové domnívají, že byly otevřeny právě proto, aby posloužily jako přechodné vězení pro zajatce. Je pozoruhodné, že z této doby pocházejí Hérodotovy zprávy o vojácích perské expedice do země „dlouhověkých Aithiopů“, kteří ničili hroby a hledali v nich poklady.

Přítomnost archeologických artefaktů v těchto hrobech, které původem pocházejí jak z východoafrického pobřeží (např. mořské lastury), tak ze severní Afriky nebo Blízkého východu (skleněné korálky, polodrahokamy), nasvědčuje, že východní Afrika – včetně relativně hlubokého vnitrozemí – udržovala kulturní styky se severním Indickým oceánem a Rudomořím. Archeologie rovněž naznačuje, že druhy domestikované v Asii (např. banány, slepice či indický dobytek) na počátku prvního tisíciletí př. n. l. dorazily do východní Afriky. V téže době druhy domestikované v Africe (např. jáhly) byly dovezeny do Arábie a Indie. Některé z těchto výměn mohly proběhnout přes severní Indický oceán. Čirok, rovněž domestikovaný v Africe, je doložený ještě dříve v Arabském zálivu na konci čtvrtého tisíciletí př. n. l.

Nedávný výzkum provedený na tanzanském ostrově Mafia (navazující na výzkumy prováděné na Zanzibaru) ukázal, že na východoafrickém pobřeží existovala neolitická kultura, uhlíkovou metodou datovaná do let 800–500 př. n. l. Obchodní artikly v tomto kontextu představuje červená malovaná keramika, která se dnes dává do souvislosti s podobnou nalezenou v jihovýchodní Asii, ale i další keramické výrobky, skleněné korály z Blízkého východu, Středomoří a Indie. Výzkum a zpracování těchto nálezů v současnosti nadále pokračuje.

Antické (řecko-římské) období

Jak již bylo výše zmíněno, Řekové východní Afriku znali pod jménem Panchaia, později za Římanů se jí říkalo řecky Zingion či latinsky Zingium, nebo Azánie (podle Ausánského království v jižní Arábii). Hlavními centry oblasti byly města Panara a Rhapta (či Rhapté).

Důkazy o tom, že lidé z východní Afriky pěstovali kontakty s Blízkým východem již od roku 200 př. n. l. máme z několika písemných pramenů. Jistý řecký mořeplavec jménem Jambulos byl v jižní Arábii zajat a jako otrok převezen na Africký roh. Jeho věznitelé ho poté přinutili plavit se na jih podél východoafrického pobřeží na ostrovy ležící na rovníku, kde Jambulos posléze strávil sedm let a poté se odtud dostal do severozápadní Indie. Dalším naším zdrojem je Eudoxos z Kyziku, jehož loď byla při cestě z Indie do Středomoří zahnána monzunovými větry k východnímu pobřeží Afriky, kde následně zjistil, že africký kontinent se dá obeplout. Z těchto dvou zpráv je patrné, že návštěvníci z Blízkého východu do východní Afriky proudili již před přelomem letopočtu.

Za zmínku rovněž stojí, že Řekové a Římané ve staletích před naším letopočtem věřili, že skořice – jeden z nejžádanějších obchodních artiklů středomořského světa – pocházela z východoafrického vnitrozemí. Plinius zmiňuje, že koření přivezli „troglodyté“ (jeskynní lidé) ze zemí daleko za oceánem (snad se jedná o jihovýchodní Asii). Také se spekuluje, že Arabové získali některá koření z východní Afriky; to by mohlo vysvětlovat, proč byl Jambulos nucen plavit se do východní Afriky: aby nalezl zdroje koření, o které měl zájem i on sám.

Římská éra začíná, když se Římané snažili překonat bariéru, kterou po staletí v Rudém moři představovali Arabové, a navázat přímé spojení s indooceánským obchodem. Arabští překupníci na přepravě zboží mezi Indickým oceánem a Středomořím vydělávali velké peníze, o které by přišli, pokud by se obyvatelé Středomoří k Indickému oceánu dostali sami. Za vlády císaře Augusta římské loďstvo zničilo arabskou pobřežní pevnost Eudaimón (Aden) v jižní Arábii a otevřelo tak cestu ze Středomoří do Indického oceánu. Římané záhy poté objevili tajemství cesty do Indie: monzunové větry, díky kterým se dalo z východní Afriky nebo jižní Arábie do západní Indie a zpět dostat v průběhu jednoho roku. Když Římané navázali obchodní styky s Azánií, zjistili, že Arabové jsou ve východní Africe již dávno usazení a ovládali obchodní čtvrť v Rhaptě.

Jak dlouho tyto kontakty mezi Afrikou a Araby už trvaly? Musely být navázány už někdy po roce 200 př. n. l., neboť Jambulos se ze svého pobytu v těchto končinách o Arabech nezmiňuje. Z dřívější doby také Plinius nebo Strabón zmiňují východoafrický původ skořice. Existuje hypotéza, že v období mezi druhým a prvním stoletím př. n. l. Merojci navázali suchozemské spojení z Etiopie až na východoafrické pobřeží. Merojská trasa odklonila obchod ze směru východní Afrika-Rudé moře do údolí Nilu. To mohlo přimět Araby, aby se přesunuli do Rhapty a pokusili se směr obchodu přesměrovat zpět do severního Indického oceánu a Rudého moře. Úsilí Arabů na přelomu letopočtu přineslo své ovoce, když se jim vnitrozemskou stezku ovládanou Merojci a s ní i přísun zboží od Indického oceánu do (římského) Egypta podařilo zadusit. Římané to brzy pocítili a jejich reakce na sebe nenechala dlouho čekat – byla to právě námořní intervence v Rudém moři a dobytí Eudaimónu ovládajícího přístup do Indického oceánu.

Je pozoruhodné, že v momentě, kdy Římané od Arabů převzali kontrolu nad námořní trasou mezi Azánií, Indií a Rudým mořem, navázali na strategii rhaptských Arabů a merojskou stezku dále sami blokovali. To bylo také účelem pretoriánské expedice vyslané v letech 61–63 císařem Neronem z Egypta na jih do nilských močálů. Pretoriáni pak císaři mohli ohlásit, že suchozemská merojská obchodní stezka už nefunguje a obchod se plně přesunul na moře. Ze stejného důvodu se k pramenům Nilu na přelomu prvního a druhého století vydal řecký cestovatel Díogenés. Díogenés nejspíše sledoval obchodní stezku vedoucí z Rhapty hluboko do vnitrozemí, kde objevil pohoří Ruwenzori (jež pokládal za bájné „Měsíční hory“, o kterých psali antičtí řečtí spisovatelé) a také řeku Kagera, která z hor stéká do Viktoriina jezera, z něhož pramení Nil.

Periplus Erythrajského moře (Periplus Maris Erythraei) uvádí, že arabští obchodníci usazení v Rhaptě ovládali místní jazyk a brali si za manželky místní ženy. Plinius poté tvrdí, že obyvatelé rudomořského pobřeží se mísili s jeskynními lidmi z východní Afriky. Tyto zprávy znamenají jediné: obyvatelé východní Afriky s Araby nejen obchodovali, ale také udržovali kulturní kontakt.

Je jisté, že Římané se snažili Rhaptu ovládnout, tak jako jiné hospodářsky zajímavé přístavy dále na severu, což pro zdejší Araby, zvyklé na svůj obchodní monopol, představovalo nepříjemnou výzvu. Pro boj za zachování statusu quo museli najít nějaké ospravedlnění, k čemuž se vztahuje následující poznámka z Periplu:

„Oblast se nachází pod nadvládou místodržícího Mafaritidy [Mafaritis, oblast ztotožněná s Bilád al-Ma‘áfir v jihozápadním Jemenu], neb již od dávných dob jakýmsi právem přináleží ke království Arabů.“

Jak jsme již výše podotkli, tato poznámka nás vede k domněnce, že za předpokladu, že si Arabové nevymýšleli, kulturní a hospodářské vazby mezi východní Afrikou a Blízkým východem musely existovat dávno před polovinou prvního století, kdy byl Periplus sepsán.

Nedávný archeologický výzkum na pobřeží Tanzanie, většinou v deltě řeky Rufidži a ostrovech Mafia a Zanzibar, objevil rané artefakty ze železa, které pocházely přibližně z let 200 př. n. l. až 300 n. l. a patřily bantusky hovořícím lidem. V těchto nalezištích se našly také importované výrobky ze Středomoří, Blízkého východu či Indie, jako korálky nebo keramika. Tento seznam se doplňuje s informacemi nalezenými v Periplu ohledně zboží vyváženého a dováženého do Azánie.

Perští Sásánovci a východoafrické pobřeží

Ohledně kontaktů v období 300–700 n. l. je známo velice málo. K dispozici máme pouze jediný psaný pramen, a sice Christianiké topografia ze 6. století od řeckého mnicha jménem Kosmas Indikopleustés, který zmiňuje suchozemskou obchodní trasu mezi aksúmskou říší a východní Afrikou. Římané ztratili vliv v Rudém moři a Indickém oceánu někdy kolem roku 300.

Na tomto místě je záhodno uvést, že sásánovská moc nastupuje roku 225, když první sásánovský vládce Ardašír svrhl posledního parthského krále Artabana IV. z rodu Arsakovců. V letech 310–379 Sásánovci upevňovali svou moc; Šápúr II. perskou říši na západě rozšířil až do Jarthribu (Medíně) v Arábii.

Mezitím na druhé straně Rudého moře rostla moc aksúmské říše, která ve čtvrtém století ovládla Rudé moře. V letech 524–600 křesťanští Etiopové s pomocí východořímské (byzantské) říše ovládali jižní Arábii a s perskou říší soupeřili také o vliv v Indickém oceánu. Na počátku 7. století Peršané Arábii zase dobyli zpět; oporou jejich moci v oblasti se stala námořní základna v Adenu.

Je pravděpodobné, že Etiopové využívali vnitrozemskou obchodní stezku do východní Afriky, zatímco lidé z Blízkého východu do východní Afriky cestovali po moři, jak uvádí Kosmas Indikopleustés. Kosmas se zmiňuje o městě Sasu, významném východoafrickém obchodním středisku, které pěstovalo vazby na aksúmskou říši. Sasu sice údajně nebylo přístavním městem, ale leželo poměrně blízko pobřeží. Nejvýznamnějším vývozním artiklem bylo zlato. Není jisté, jestli Sasu náhodou nebylo totožné s Rhaptou, která by tak jen změnila jméno; Klaudios Ptolemaios uvádí, že Rhapta byla vnitrozemská. Na severu od Rhapty se ale klidně mohlo vynořit nové město, které mělo silnější vazby na Perský záliv ovládaný Sásánovci. Jak se ještě podíváme později v textu, mohlo by se jednat o Landžúju a tudíž o naleziště Unqúdža Ukuu na Zanzibaru.

Pokud nejsou historická data dostatečně jasná, jedna věc je ohledně tanzanského pobřeží v letech 400–600 zřejmá z dat archeologických. Raně železná kultura, jež byla tradicí obyvatel Azánie, se rozdělila do dvou odlišných sub-tradic. Na Zanzibaru, v oblasti Zanzibarského průlivu a v přilehlém vnitrozemí se vyvinula tzv. kultura trojúhelníkových vpichů (Triangular Incision Ware, TIW). Dále tu byla mwanžská kultura (Mwangia tradition), která se vyvinula v oblasti jižně od Zanzibarského průlivu v povodí řeky Rufidži. Největší naleziště kultury trojúhelníkových vpichů je Unqúdža Ukuu na Zanzibaru; tato kultura podle všeho byla více napojena na mezinárodní obchod, jak můžeme usuzovat z většího počtu nalezených artefaktů ze severního Indického oceánu, zvláště Persie. Na mwanžských nalezištích se žádné artefakty cizího původu dosud nenašly.

Kolem roku 600 kultura trojúhelníkových vpichů, nyní nazývaná raná kultura trojúhelníkových vpichů, mocensky značně posílila. Raná fáze – odehrávající se zhruba v letech 600–750 – byla bohatá, stabilní a expanzivní. Její vliv se šířil na mwanžské území a dále na jih až k dnešnímu Mozambiku, a do vnitrozemí až k dnešním hranicím Tanzanie. Území dnešní Keni a pobřeží Somálska ale už podle všeho ranou kulturou trojúhelníkových vpichů zasaženo tolik nebylo; ze žádného tamního archeologického naleziště nepocházejí artefakty kultury trojúhelníkových vpichů, které by daly datovat před rok 800.

Artefakty kultury trojúhelníkových vpichů jsou nacházeny jinde. Jejím hlavním obchodním partnerem byla sásánovská Persie – perské modré a zelené výrobky se dají najít ve značném počtu prakticky na každém nalezišti kultury trojúhelníkových vpichů. Také korálky a další skleněné výrobky z oblasti severního Indického oceánu jsou hojně k nalezení. Hlavním přístavem spojujícím východní Afriku s Blízkým východem a potažmo zbytkem světa byl nejspíše íránský Síráf.

Východní Afrika a období islámské expanze (700–1200)

S nástupem 8. století byla sásánovská říše definitivně vyvrácena a muslimští Arabové na jejím místě založili (umajjovský) chalífát, který ovládal celý Blízký východ. Islámská expanze se posléze obrátila směrem na západ do severní Afriky a do nitra Asie.

O vpád do východní Afriky se muslimové poprvé pokusili již na konci 7. století. Al-Džáhiz, arabský učenec žijící v 9. století v Iráku, psal o východní Africe a o tamních poměrech od 7. století do své doby. V jedné kapitole popisuje válečnou výpravu zorganizovanou koncem 7. století ománským princem, jež byla namířena proti východoafrickým Zandžům. Leč arabské vojsko bylo domorodci na hlavu poraženo a je nejisté, jestli se od té doby Arabové ještě někdy o tažení do východní Afriky pokusili. Z Al-Džáhizovy zprávy je zřejmé, že Východoafričané v té době byly politicky a vojensky dobře organizovaní.

Al-Džáhiz i další naznačují, že východoafrický region se v 8. století dělil na dva politické celky. Al-Džáhiz je ve své Knize o nadřazenosti černých nad bílými (Kitáb fachr as-Súdán alá al-Bídán) jmenuje Qanbála (či Qanbálu) a Lundžúja. Tyto dvě jména se opakují i v dílech jiných autorů, např. u Al-Masúdího (10. století) či Al-Idrísího (12. století), který oba státy zanesl do své slavné mapy (Lundžúja je na ní k nalezení pod názvem Unqúžda). Al-Masúdí se pak zmiňuje o africkém náboženství, které se vyznačovalo bohoslužbami pod širým nebem za účasti krále, nebo o organizované armádě.

Podle Al-Masúdího měla Qanbála africké obyvatelstvo hovořící jazykem zahdžíja; část pak byla muslimská. Muslimové si nemuslimy podrobili podobným způsobem, jako když v 9. století dobyli Krétu. V době Al-Idrísího již Arabové a Číňané věděli o africkém zeměpise tolik, že se na jejich mapách objevovala Velká jezera či bájná země Wáq-wáq (Ard al-Wáq wáq) zasazovaná do jižní Afriky.

Ačkoliv Al-Masúdí a al-Idrísí při popisu Afriky sledovali v zásadě stejnou logiku jako Al-Džáhiz, tak kontinent rozdělili na dvě části: severní zemi Zandžů (Ard az-Zandž) a jižní zemi Sufála (Ard Sufála). J. Trimingham Al-Idrísího Unqúdžu ztotožňuje se Zanzibarem jakožto součást jižní Sufály, zatímco Qanbálu ztotožňuje s Pembou coby součást země Zandžů. Lze proto předpokládat, že Al-Džáhizovo geografické rozdělení Afriky bylo stejné jako Al-Idrísovo, s jedním rozdílem, a sice že Al-Džáhiz hovoří spíše o hlavních městech než územních celcích.

Je nutné pochopit, co následovalo po zandžsko-ománské válce z konce 7. století, v níž byli Arabové poraženi. Neville Chittick, James Kirkman a Mark Horton prozkoumali arabské prameny a východoafrické kroniky ohledně počátků islámu ve východní Africe a vztahů s Blízkým východem. Pozoruhodnou epizodou je příběh Ománce Sulajmána ibn Abbád al-Džulandá a jeho bratrů, kteří museli uprchnout před chalífou Abd al-Málikem do země Zandžů, kde zemřeli v roce 700. Sulajmán a jeho bratři nepřišli osamoceni, ale s vlastním vojskem, které tvořili jejich další blízcí příbuzní, soukmenovci a přívrženci.

Mohla by tato skupina být tou válečnou výpravou, o které se zmiňuje Al-Džáhiz? Mohli skutečně všichni zemřít? Pokud nějací přežili, mohli se poté trvale usadit na severním pobřeží, kde raná kultura trojúhelníkových vpichů, jež arabský vpád rozprášila, měla dosud jen slabý vliv. Je možné, že se přeživší Arabové spojili se zdejšími domorodci z kultury trojúhelníkových vpichů a přesunuli se na souostroví Lamu a na ostrov Pemba (Qanbálu v Ard az-Zandž)? Bylo-li tomu tak, potom mocná oblast rané kultury trojúhelníkových vpichů na jihu měla své centrum v Unqúdži v Ard Sufála.

Další arabští přistěhovalci se do oblasti přesouvali v době velkých abbásovských chalífů (757–809). Např. kronika z Paté uvádí, že chalífa Hárún ar-Rašíd vyslal do východní Afriky skupinu osadníků. Kilwská kronika hovoří o perské rodině, která založila několika svahilských osad včetně samotné Kilwy. Podle některých zpráv do regionu v 11. století přišli příslušníci šíitských sekt qarámitů a zajdovců.

Až doteď nebylo možné migrační pohyby nějak ověřit. Podle J. Suttona a J. Kirkmana zprávy svahilských kronik odrážejí spíše mýty, než historickou skutečnost. Podle Suttona účelem těchto příběhů bylo:

„[…] podobně jako v případě dějin řady jiných královských a sultánských rodů, zajistit vznešený původ a zdání legitimity. Na africkém pobřeží šlo ale o ještě víc: bylo nezbytné – jak pro prosté obyvatele měst, tak pro jejich vládce – se hrdě hlásit k prapředkům z Arabského poloostrova či Perského zálivu a tím demonstrovat ten pravý muslimský původ.“

Díky záznamům cestovatelů i archeologickým nálezům můžeme mít o několika věcech jasno.

Zaprvé, od přibližně 9. století rostla populace na severu východoafrického pobřeží spolu s městy pozdní kultury trojúhelníkových vpichů. Na jihu zatím raná kultura trojúhelníkových vpichů postupně upadala, až byla v 10. století nahrazena kulturou keramiky bez vzoru (Plain Ware), která se lišila od severní kultury trojúhelníkových vpichů.

Zadruhé, přibližně v téže době bylo severní pobřeží více muslimské, než jižní pobřeží. Archeologický průzkum na ostrovech Lamu a historické záznamy z Qanbály nasvědčují, že muslimské komunity se na severu usadily v 9. století, či nedlouho předtím. Záznam perského námořníka Buzurga ibn Šahrijára z 10. století, který byl větrem zahnán kolem Qanbály a poté přistál v Sufále, uvádí, že sufálské obyvatelstvo bylo nemuslimské. Islám byl do oblasti přivezen o několik let později, když se místní král vrátil z otroctví na Blízkém východě a konvertoval vlastní poddané.

Zatřetí, v letech 800–1200 vzrostl objem obchodu mezi severním pobřežím východní Afriky a Blízkým východem. Oblast kultury keramiky bez vzoru byla mezinárodním obchodem netknutá. Ostrovy Kilwa a Mafia se na něm podílely jen omezeně. Podle záznamů cestovatelů se zdá, že všichni obchodníci se zastavili na severním pobřeží nebo Qanbále a nikam dále nepokračovali. Al-Masúdí se v 10. století do Qanbály na palubě obchodní lodě podíval několikrát. Také Buzurgův záznam se zmiňuje o námořníkovi, který se do Qanbály vydal ze Síráfu, ale vítr ho zahnal až do země Sufála.

A nakonec tu máme dojmy čínských cestovatelů, kteří se do oblasti podívali v období dynastie Sung (960–1279). Moderní rekonstrukce východní Afriky, jak ji nejspíše vnímali Číňané, naznačují, že východoafrické pobřeží na sever od Mombasy bylo muslimské, ale jih už nikoliv.

Na druhé straně existuje několik elementů, které jasně ukazují, že Východoafričané nebyli jen pasivními příjemci podnětů z Blízkého východu, ale dění na Blízkém východě v raně islámském období sami ovlivňovali. Tato stránka dějin byla vždy z větší části přehlížena.

Zaprvé se keramika kultury trojúhelníkových vpichů datující se mezi 8. a 10. století na Blízkém východě našla. Podle Suttona se mohlo jednat o nádoby na zboží, či vodu a potraviny pro námořníky na lodích. Našly by se ale i další vysvětlení, např. možnost, že existovaly komunity Východoafričanů usazených na Blízkém východě.

Zadruhé máme informace, že Východoafričané byli na Blízký východ bráni jako otroci. Podle Triminghama se v 9. století na Blízkém východě nacházelo tolik východoafrických otroků, že v roce 869 jistý Alí ibn Muhammad zvaný sáhib az-Zandž mohl v Iráku vyvolat rozsáhlé otrocké povstání, které trvalo více než patnáct let. I po jeho potlačení však řada bývalých povstalců pokračovala v boji pod různými prapory.

„Oddíly Zandžů přeživších zandžské povstání se nacházely v armádě qarámitů. V Ománu jich bylo na šest tisíc a tvořili páteř jejich sil. Zandžové sloužili také v armádě perských Bújovců, kteří oblast Ománu ovládali v letech 967–1053.“

Podle M. Hortona je možné, že se část těchto islamizovaných Zandžů po roce 913 vrátila zpět do své vlasti ve východní Africe a založila tam vlastní politický útvar.

Svahilské období (1200–1500)

Kulturní změny do jižní části východoafrického pobřeží dorazily ve 13. století; archeologická kultura keramiky bez vzoru byla nahrazena svahilskou kulturou, která byla svým charakterem islámská a se silným arabským vlivem. Šlo o tu samou kulturu, která v severní části východoafrického pobřeží kvetla již od raně islámského období, i když určitých změn od té doby doznala. V polovině 13. století se svahilská kultura rozšířila na všechny ostrovy, mozambické pobřeží a severní Madagaskar. Kilwský sultanát ovládal obchod s jižní Afrikou a velkou částí východoafrického pobřeží; kilwské mince byly k nalezení od jižní Afriky až na Blízký východ. Ve východní Africe byla nalezena i řada jiných cizokrajných mincí, zvláště z muslimského světa.

Vztahy mezi východní Afrikou a Blízkým východem byly v tomto období velmi živé. Žádné dokumenty nenaznačují existenci obchodu s otroky. Ibn Battúta v roce 1331 Kilwany popisuje jako černochy, kteří se nacházeli ve válce se svými nemuslimskými sousedy na pevnině.

Muslimští obchodníci a cestovatelé z Blízkého východu často navštěvovali svahilská města, zvláště Kilwu. Pobřežní města obchodem bohatla, což bylo vidět na výstavných stavbách z vápence a kamene z korálového útesu. Svahilské kontakty sahaly až do Číny; vládce města Malindi čínskému císaři posílal dary, včetně živých žiraf.

Leč nebyli to jen obyvatelé Blízkého východu, kteří jezdili do východní Afriky, ale také sami Svahilci cestovali na sever; kapitolou sami pro sebe byli muslimští poutníci. Arabština se stala jazykem vzdělanosti a většina svahilských památek, jakož i kilwské mince z let 1200–1400, nesou nápisy právě v arabštině. Nejspíše právě z této doby pocházejí svahilské legendy o jejich mýtickém původu na Blízkém východě, který byl jimi pokládán za „posvátnou zemi“.

Vláda kilwského sultána al-Hasana ibn Sulajmána a jeho rodu Mahdalí od 14. století nastartovala novou vlnu islamizace východní Afriky.

„Rod Mahdalí plně usiloval o to, aby Kilwa byla vnímána jako pevná součást islámské oikumeny, a podporoval sunnitskou větev islámu a šáfíovský madhab, který se na svahilském pobřeží udržel dodnes.“

Když do východní Afriky připluli Portugalci, nalezli ve svahilských městech spoustu lidí původem z Blízkého východu, vesměs obchodníky a cestovatele. Portugalci rozlišovali mezi „Suaili“ – Afričany – a Araby, „jejichž vlastí je či byla Arábie“.

Závěr

V tomto článku jsme se pokusili zmapovat doklady jak pro kulturní, tak hospodářské styky, které existovaly mezi východní Afrikou a Blízkým východem od nejranějších dob až do 16. století. Ukázali jsme si, že egyptské prameny mohou vrhat trochu světa na události v Rudém moři a východní Africe v antickém období. Literární prameny z řecko-římské doby jsou anekdotární, ale spolehlivě dokládají styky mezi východní Afrikou, Blízkým východem, Středomořím a Indií. Období v letech 300–700 představuje východoafrický temný věk. Literární památky ohledně vztahů s Blízkým východem mlčí. V letech 700–1500 jsou kontakty mezi východní Afrikou a Blízkým východem doloženy arabskými prameny.

Vztahy mezi východní Afrikou a Blízkým východem odkrývá také archeologie. Starší i novější výzkumy naznačují, že mezi oběma regiony přetrvával pevný vztah i v průběhu temných staletí raného středověku. Jediné, co je v průběhu času ovlivňovalo, byly mocenské posuny v obou oblastech, což vedlo k příležitostným změnám v obchodních trasách a střediscích.

Zdroj

Původní článek „East Africa and the Middle East relationship from the first millennium BC to about 1500 AD“ Felixe A. Chamiho poprvé vyšel v roce 2002 v časopise Journal des africanistes 72(2): pp. 21-37.

Autor

Felix A. Chami je tanzánský archeolog a profesor na Dárassalámské univerzitě. Podílel se na řadě průzkumů ve východní Africe, mezi jeho nejvýznamnější patří vykopávky na ostrově Juani, které odhalují východoafrický podíl na indooceánském obchodě.