Křižáci v Řecku: Vodonitské markrabství
Maria Dourou-Eliopoulou
Publikováno: 9. ledna 2016
V roce 1204 soluňský král Bonifác z Montferratu postoupil Vodonitsu jako léno markraběti (či markýzovi) Guyovi Pallavicinimu (vláda 1204–1237), kterému místní Řekové říkali „markezopulos“. Úkolem markraběte Guye bylo chránit thermopylskou soutěsku a území Soluňského království ležící v Thessálii a Makedonii, které ohrožoval řecký velmož Leon Sguros. Zpočátku bylo Vodonitské markrabství pod svrchovaností Latinského císařství, ale kolem roku 1248 spadlo do sféry Achajského knížectví, kde vydrželo až roku 1278, kdy se ocitlo pod nadvládou Karla z Anjou (1278–1285).
Po smrti Bonifáce z Montferratu v roce 1207 se markrabě Guy Pallavicini stal prvním rádcem soluňské královny-vdovy Markéty. Téhož roku se přidal ke spiknutí lombardských velmožů v Soluňském království proti latinskému císaři Jindřichu Flanderskému (1206–1216). Vzpoura však byla neúspěšná a Guy se spolu s ostatními musel Jindřichovi, který v roce 1209 do Soluně přitáhl v čele své armády, vzdát.
Po zániku Soluňského království v roce 1224 se Guy opevnil ve vodonitském hradu a úspěšně se bránil náporu vojsk epirského despoty Theodora Komnena Duky (1215–1230), čímž zastavil jeho postup dále jih. Kolem roku 1250 byla Vodonitsa ohrožena nikájským císařem Janem III. Dukou Vazatzem (1222–1254), který vytáhl do války proti Epirskému despotátu, jehož vládce Michael II. Dukas (1231–1271) chtěl rozšířit své území až k thermopylské soutěsce a na sever do Attiky a Bojótie, které drželi Frankové. O pár let později, snad v roce 1256, se markrabě Ubertino Pallavicini (1237–1278) zapletl do rozepře mezi achajským knížetem Vilémem z Villehardouinu a eubójskými triarchy (1256–1258).
V roce 1311 Vodonitské markrabství napadli žoldnéři z Katalánské kompanie. Po drtivé porážce franských velmožů v bitvě u Orchomenu (1311) se Marie z Verony, vdova po markraběti Albertu Pallavinicim, provdala za Ondřeje Cornara, pána Karpathu, jemuž polovinu svého markrabství přinesla věnem. Navzdory škodám a drancování, které země utrpěla od katalánských nájezdníků, Ondřej Cornaro zemi udržel až do roku 1335, kdy vláda přešla do rukou benátského rodu Giorgi (či Zorzi). Giorgiové Vodonitsu drželi do roku 1414, kdy ji dobyli osmanští Turci.
Vodonitské markrabství vzkvétalo v druhé polovině 14. století za vlády markraběte Františka, který požíval důvěry a podpory ze strany Benátek. Otěže vlády třímaly občas také ženy, jako například Isabela Pallavicini (1278–1286) nebo Vilemína Pallavicini (1311–1358). Během své dlouhé existence se Vodonitské markrabství, a zvláště pak zdejší latinské biskupství, stávaly častým terčem pirátů z eubójského zálivu.
Náboženství
Pokud jde o církevní organizaci, byla Vodonitsa biskupstvím (thermopylské biskupství), které spadalo pod jurisdikci latinského arcibiskupství v Athénách. Od roku 1371, či snad ještě dříve, mělo markrabství ortodoxního biskupa (mendenitské biskupství), který spadal pod metropolitu v Larisse a později, od 15. století, pod metropolitu athénského. Nedaleko vodonitského hradu se nacházel ortodoxní klášter, kam se po křižáckém vpádu v roce 1204 uchýlil athénský metropolita Michael Choniates.
Zdroj
Původní sérii článků „Latin Occupations in the Greek Lands“ Marie Dourou-Eliopoulouvé naleznete na stránkách Foundation of the Hellenic World.