Name


...historie&náboženství

Dějiny raného křesťanství v 2. století

R. A. Baker, Ph.D.

Publikováno: 8. září 2016

Zásadními zlomy v životě prvotní církve představovalo první skutečné pronásledování za vlády císaře Nerona, které vedlo ke smrti apoštola Petra a Pavla (přibližně v letech 62–64), a krátce na to pád Jeruzaléma a zničení chrámu v závěru první války židovské.

Následujících 250 let pro křesťanskou církev představovalo období pronásledování ze strany římské říše. Je však třeba mít na zřeteli, že římské pronásledování nebylo permanentním stavem, nýbrž přicházelo nárazově, obyčejně bylo lokálního charakteru a netrvalo déle než pár let. Římané nebyli vždycky krutí nelidové předhazující křesťany lvům, jak se často traduje. Římané byli ukáznění a kultivovaní, ovšem válka hrála v jejich životě velkou roli a tehdy dokázali být nemilosrdní, ale opět jen vůči těm, kteří se jim otevřeně postavili na odpor. Když římská vojska vpadla do cizí země, napadení měli možnost vyslat mírové posly a vyjednávat. Římané se většinou spokojili s ovládnutím daného území a příjmů z daní; podmanění obyvatelé si mohli ponechat majetky, dál hospodařit na své půdě a žít pod nadvládou Říma. Pokud se ale Římané setkali s ozbrojeným odporem a překonali ho, počínali si brutálně: vypálili města a usedlosti, oseli půdu solí (čímž byla dva tři roky k nepoužití) a nechali své vojáky plenit a znásilňovat.

Hromadné zatýkání a vraždění občanů, jak zátahy na křesťany někdy vypadaly, ve skutečnosti nebylo právě populární ani u samotných Římanů a mnozí z nich byli po právu zděšení, když k podobnému pogromu došlo. Proto se někteří císařové k takovým praktikám neuchylovali (např. Vespasián nebo Nerva, kteří dávali propustit uvězněné a povolovali návrat lidí poslaných do vyhnanství), neznamenalo to však, že k pronásledování křesťanů vůbec nedocházelo.

Pronásledování za Domiciána

Na sklonku prvního století za vlády císaře Domiciána (Domitianus, 81–96) došlo k dalšímu pronásledování křesťanů. Domiciánův otec císař Vespasián sice na císařský kult nekladl takový důraz, Domicián jej ale dovedl do krajnosti; snad šlo o kombinaci nízkého sebevědomí a nestabilní osobnosti. Nechal se již za svého života uctívat (obyčejně ke zbožštění císařů docházelo až po smrti) a oslovovat Dominus et Deus (Pán a Bůh) a trestal ty, kteří to odmítali. Podrobnější informace o Domiciánově pronásledování křesťanů jsou poněkud kusé, ale vypadá to, že se omezilo jen na Řím a Malou Asii. Většina badatelů se přiklání k tomu, že právě toto pronásledování má odezvu v apokalyptickém Zjevení Janově, poslední knize Nového zákona. Jeho autor vyzývá křesťany, aby i přes nebezpečí jejich zůstali věrní. Existují ale i další spisy s podobným motivem od tzv. apoštolských otců, o nichž pojednáme níže v textu.

Pronásledování za Trajána

O pronásledování křesťanů za císaře Trajána (Traianus, 98–117) víme z jeho vlastní korespondence, kterou si vyměňoval s legátem Bithýnie Pliniem mladším v letech 111–113. Plinius císaři napsal dopis, v němž ho žádal o radu, jak naložit s křesťany.

„S těmi, kdo byli obžalováni jako křesťané, jsem zatím postupoval takto: Zeptal jsem se jich, jsou-li křesťany. Když to doznali, zeptal jsem se po druhé a po třetí pohroziv jim trestem smrti; když setrvávali na svém, dal jsem je popravit. Nepochyboval jsem totiž, ať doznávali cokoliv, že rozhodně je třeba potrestat zarputilost a tvrdošíjný vzdor. Vyskytli se i jiní lidé stejně pobloudilí, kteří však byli římskými občany, a proto jsem je dal zapsat do seznamu těch, kdo měli být posláni do Říma.“

Traján odpověděl:

„Volil jsi, milý Secunde, správný postup při vyšetřování těch, kdo byli u tebe obžalováni jako křesťané, neboť nelze obecně stanovit nějakou přesnou formuli. Nemají se vyhledávat; jsou-li obžalováni a usvědčeni, nechť jsou potrestáni. Zároveň však je třeba dbát, aby se tomu, kdo popře, že je křesťanem, a prokáže to veřejně, to jest vzýváním našich bohů, dostalo pro jeho lítost milosti, i když pro svou minulost zůstává v podezření.“

Ve svém dopise císaři Plinius sice vyjadřuje pochyby, jak si správně počínat, ovšem pokud se jednalo římské občany, tak byli odesláni do Říma, nejspíše k soudu. To je zajímavá poznámka, protože koresponduje s tvrzením Eusebia z Kaisareje, který uvádí, že za Trajánovy vlády byl antiochijský biskup Ignác zatčen, s ozbrojenou eskortou převezen do Říma a poté popraven.

Apoštolští otcové

V této kapitole se zaměříme na raněkřesťanské spisy od apoštolských otců – autorů z první generace po apoštolech. Některé z těch, které vznikly na přelomu prvního a druhého století, byly církevními otci z druhého a třetího století považovány za svaté texty a byly citovány jako inspirované. Raná církev tyto autory brala velmi vážně pro blízkost apoštolům a autentičnost jejich svědectví.

První list Klementův

Tento list byl sepsán Klementem Římským, pozdějším římským biskupem, někdy v 90. letech prvního století a je adresován církvi v Korintu. Korintští křesťané se zbavili svých dosavadních vůdců a Klement jim píše, aby jim vysvětlil princip apoštolského následnictví. Poukazuje přitom na starozákonní příklad Mojžíše, kterého jako vůdce svého lidu dosadil Bůh – a tedy podobně Bůh dosazuje kněze v křesťanské obci, kteří pak vychovají a „s vědomím církve“ dosazují své nástupce (kap. 44).

Zajímavé je, že z páté kapitoly se dozvíme o osudu apoštolů Petra a Pavla:

„Z hněvu a nenávisti byli pronásledování největší a nejspravedlivější sloupy církve až k smrti. Připomeňme si dobré apoštoly. Pro hněv Petr podstoupil ne jednu či dvě ale nesčetně útrap a mučednickou cestou došel až na místo slávy. Pavel pronásledován hněvem a řevnivostí ukázal, že si zasloužil vítěznou odměnu za trpělivost. Sedmkrát byl v poutech, byl vyháněn, kamenován, hlásal Boží slovo na východě i západě. Za svou víru sklidil proto velkou slávu. Po celém světě hlásal spravedlnost a dostal se až k hranicím západu. Před vladaři vydal své svědectví a když odešel z tohoto světa, odebral se na svaté místo dav příklad velmi veliké trpělivosti.“

Klement znal Pavlovu epištolu Korinťanům (1Kor), na níž se 47. kapitole odvolává, a v 30. kapitole cituje z Listu Římanům „neospravedlňujme se slovy, ale skutky.“ Kromě toho už ale necituje žádné další novozákonní texty – všechny biblické odkazy pocházejí ze Starého zákona.

První Klementův list byl několika církvemi zahrnován do kánonu a nalezneme ho i v Alexandrijském kodexu.

Druhý list Klementův

Žánrem se jedná spíše o přepis kázání než dopis. V raných rukopisech bývá přiložen za První list Klementův a vždy byl považován za jeho pokračování. Jeho řečtina je ovšem na mnohem nižší úrovni, což by naznačovalo, že jeho autorem je někdo jiný. V druhém listu je již explicitně citován Nový zákon (Ježíšovy výroky), což jej opět odlišuje od listu prvního.

I když obsah kázání Druhého listu Klementova obsahuje některé Ježíšovy výroky z kanonických evangelií, vyskytují se v něm také některé ovlivněné gnózí:

„Pán na čísi otázku, kdy přijde jeho království, pravil: ‚Až budou dva jedním, zevnějšek stejný s nitrem, muž jako žena, nebude ani muž ani žena.‘“ (12:2).

Tato část nápadně připomíná logion 22 z Tomášova evangelia:

„[…] Ježíš jim řekl: Když uděláte dva jedním a když uděláte vnitřek jako vnějšek a vnějšek jako vnitřek a to, co je nahoře, jako to, co je dole, a když uděláte to, co je mužské, a to co je ženské, jedním jediným, aby mužské nebylo mužským a ženské ženským, když uděláte oči namísto oka a ruku namísto ruky a nohu místo nohy, obraz místo obrazu – tehdy vejdete do [království].“ (TmEv 22).

Didaché

Didaché, neboli Učení Pána hlásané národům dvanácti apoštoly, lze datovat před rok 70 a nese řadu znaků raného židokřesťanského dokumentu. Text začíná učením o dvou cestách – cestě života a cestě smrti –, které má paralelu v essénských Svitcích od Mrtvého moře a Řádu Jednoty. Didaché se také opírá o Matoušovo evangelium a neklade žádný důraz na Ježíšovo božství, což jsou charakteristiky typické pro rané židokřesťanské hnutí známé jako ebionité.

Didaché je svého druhu kněžský manuál. Poskytuje praktické rady v oblasti křtu, půstu, motlitby, eucharistie či jak se starat o potulné kazatele a proroky. Pozoruhodná je absence dogmatismu:

„Co se týče křtu, křtěte takto: (1) Po výše uvedeném poučení křtěte ponořením do pramenité vody ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. (2) Nemáš-li pramenitou, pokřti jinou. Nemohl-li bys studenou, užij teplé. (3) Nemáš-li ani studené, vlij třikrát vodu na hlavu ve jménu Otce i Ducha Svatého.“ (Didaché 7:1–3).

List Barnabášův

Datum vzniku této epištoly je značně sporné, uvádí se rozmezí let 70–128. Někteří církevní otcové autorství připisují Barnabášovi, který ve Skutcích apoštolských vystupuje jako společník apoštola Pavla. Klement Alexandrijský ho pak dokonce přímo označuje za apoštola a List Barnabášův cituje jako inspirovaný. Většina dnešních badatelů ale autorství novozákonního Barnabáše zpochybňuje.

Barnabášův se ostře vymezuje vůči židovství a zastává myšlenku, že právě Židé ponesou trest za Ježíšovo ukřižování. Jeho autor často čerpá z řecké Septuaginty, z Nového zákona už ale o poznání méně. Učení o „dvou cestách“, které známe z Didaché, se na konci Listu Barnabášova objevuje také:

„Poznejme a poučme se též o dalším. Jsou dvě cesty učení, pro něž se je možno svobodně rozhodnout. Cesta světla a cesty tmy. Mezi oběma cestami je velký rozdíl. Nad první jsou ustanoveni za světlonoše Boží andělé, nad druhou andělé satanovi. První je cesta Pána věčnosti, druhá vládce nynější hříšné doby.“ (18:1–2).

Listy Ignáce z Antiochie

Ignác z Antiochie, biskup v třetím největším městě římské říše, byl pravděpodobně za císaře Trajána zatčen a převezen do Říma k soudu. Během cesty napsal dopisy adresované různým obcím, v nichž své souvěrce nabádal, aby zůstali věrní a poslouchali své biskupy. Ignácovy dopisy nabízejí zajímavý náhled na tehdejší církev a vývoj myšlenky tzv. monoepiskopátu, čili jen jeden biskup pro každou oblast.

V článku o dějinách křesťanství v prvním století jsme si ukázali, že Ignác vystupoval proti skupině, která prosazovala doketistický náhled na osobu Ježíše. Snad aby se vymezil proti doketismu, Ignác vyzařuje silnou christologii, v zásadě janovskou, ale ještě výraznější. Posiluje tím raněkřesťanskou víru v Ježíšovo božství.

„Jeden je lékař těla i duše, zrozený i nezrozený, vtělený Bůh, ve smrti pravý život, narozený z Marie i z Boha, trpící a nyní již netrpící Ježíš Kristus, náš Pán.“ (List Efezským 7:2).

V Listu Tralleským nacházíme zajímavou část, která je možná zárodkem pozdějšího apoštolského vyznání víry:

„Buďte hluší, když k vám někdo mluví bez Ježíše Krista, toho z rodu Davidova, z Marie, jenž se opravdu narodil, jedl a pil, opravdu trpěl za Pontia Piláta, jenž byl opravdu ukřižován a zemřel, což viděli nebešťané, pozemšťané i ti v podsvětí. Opravdu vstal z mrtvých. Vzkřísil jej Otec. A jeho Otec v Ježíši Kristu podobně vzkřísí nás, kteří jsme v něho uvěřili a bez něhož nemáme pravého života.“ (List Tralleským 9).

Umučení Polykarpovo

Tento spis vypráví příběh o zatčení a mučednictví Polykarpa ze Smyrny, odehrávající se někdy v polovině druhého století. Polykarp měl jako biskup vynikající pověst; Irenej z Lyonu o něm píše, že byl žákem apoštola Jana. Umučení Polykarpovo je první z martyrologických spisů – svědectví umučení světců.

Když po zatčení Polykarpa přivedli do arény, aby byl předhozen spolu s dalšími křesťany dravé zvěři, římský prokonsul ho nabádal:

„‚Šetři svého stáří‘, říká a pak jako obyčejně ze zvyku dodal: ‚Při štěstěně císařově přísahej, změň své smýšlení! Řekni: Pryč s bezbožníky!‘ Polykarp s vážnou tváří pohleděl na zástupy zločinných pohanů na stadionu, zdvihl ruku, zabědoval a s očima upřenýma k nebi zvolal: ‚Pryč s bezbožníky!‘“ (9:2).

Šestaosmdesátiletý Polykarp je nadále vyzýván, aby potupil Krista, jinak že bude upálen. Jeho odvaha tváří v tvář smrti se stala inspirací pro celé další generace pronásledovaných křesťanů:

„Hrozíš ohněm, jenž chvíli pálí a za chvíli zhasne. Nevíš však, že bezbožným hrozí oheň budoucího soudu a věčného trestu. Proč váháš? Učiň, co chceš!“ (11:2).

Přihlížející začali snášet dřevo a když Polykarpa položili na hranici, požádal, aby ho k ní nepřibíjeli:

„Nechte mne takhle. Kdo mi dá sílu, abych snesl oheň, dá mi i sílu, abych i bez vašich hřebů vydržel na hranici.“ (13:3).

Svědectví Polykarpova mučednictví se mezi křesťany brzy stalo oblíbenou četbou, která značně přispěla k rozšíření kultu mučedníků. Mučednictvím se budeme podrobněji věnovat v jiné kapitole, ale zde si uveďme, že mučedníci (řecky mártys, svědek) byli chováni v mimořádné úctě. Jejich kosti byly sbírány a uctívány a koloval nespočet příběhů o jejich léčivých a jiných zázračných vlastnostech. Mučedníci sedící toho času ve vězení byli v komunitě obzvláště populární; tradovalo se, že mají vidění od Krista, popřípadě, že se jim ve vězení přímo zjevuje – a tak za nimi pořád někdo chodil na návštěvy a žádal je o odpuštění hříchů, požehnání nebo přímluvy v motlitbách. Někdy to docházelo tak daleko, že to místní křesťanské předáky až znervózňovalo.

Hermův Pastýř

Tento pozoruhodný dokument vznikl v Římě v první polovině druhého století. Jeho autorem je Hermas, bratr římského biskupa Pia. Žánrem jde o apokalyptický spis, resp. sérii vidění a zjevení, které Hermovi předal anděl v podobě pastýře.

Pastýř byl nejspíše napsán jako povzbuzení věřícím v době pronásledování. Má v sobě však jeden kontroverzní prvek – druhou šanci na pokání, což bylo důvodem, proč se někteří církevní otcové k tomuto spisu stavěli zdrženlivě.

Duch mučednictví

Od dob, kdy „zbožní muži pohřbili Štěpána“ (prvního mučedníka) poté, co byl Židy popraven ukamenováním, mělo mučednictví v křesťanské komunitě zvláštní prestiž. V polovině druhého století už našli se i křesťané, kteří mučednickou smrt přímo vyhledávali a sami se hlásili římským úřadům v naději, že budou moci završit svou víru obětí nejvyšší – svou vlastní popravou. Takové jednání se natolik rozšířilo, že Klement Alexandrijský začal své souvěrce vyzývat, aby se pronásledovatelům nevydávali, ale raději před nimi uprchli.

Na druhé straně se během pronásledování stávalo, že se někteří křesťané křesťanství zřekli a odpadli od víry, ale když pronásledování pominulo, chtěli se k církvi zase vrátit. V takovém případě odpadlíky (apostaty) čekalo pokání; metody pokání se lišily obec od obce. Když se ovšem odpadlíci kvůli odpuštění začali místo na biskupy obracet na uvězněné mučedníky, autorita biskupů tím přirozeně trpěla, což ti nesli nelibě.

Odpadlíci a navrátilci

Jak jsme výše zmínili, stávalo se v časech pronásledování, že někteří křesťané Římanům podlehli a obětovali pohanským bohům a stali se odpadlíky. Křesťané nevystupovali z církve jen v dobách pronásledování, ale pochopitelně se našli i jedinci, kterým se prostě nezamlouvala křesťanská morálka a tak odešli, aby se mohli vrátit k bezstarostnému životu, kde jim nikdo nevytýkal nezřízené pití nebo sexuální nezdrženlivost.

Když skončilo pronásledování, stála před biskupem obyčejně otázka, jak naložit s těmi, kteří pod nátlakem odpadli a teď se chtěli vrátit. Takových odpadlíků bývaly desítky, někdy i stovky. Odpadnutí během pronásledování bylo považováno za vážný poklesek, nota bene ve srovnání s bratry, kteří nezapřeli a byli proto mučeni nebo popraveni. Odpadlíci byli vyloučeni z eucharistie a bohoslužeb (museli buď sedět ve vedlejší místnosti, nebo být venku; mohli poslouchat, ale nesměli se účastnit). Někteří odpadlíci se o návrat do obce už nepokoušeli. Buď se báli, že by jim bývalí souvěrci neodpustili, nebo jim křesťanství už nestálo za ty problémy.

V severní Africe se podle Tertulliána kajícníci museli na znamení pokání odít do pytlů, ležet tváří k zemi v předsálí, kudy přicházeli staršín a prosit je o přímluvy a odpuštění. V souladu s doporučením v Prvním listu Janově (5:16–17) neměli starší s takovými kajícníky promlouvat ani se za ně modlit, ale nechat je činit pokání až do doby, kdy jim Bůh nějakým způsobem prokáže milost. Někteří kajícníci to nakonec vzdali s přesvědčením, že pro jejich duši již není záchrany. Jiní v tom pokračovali celé měsíce, někdy i roky v naději, že dojdou přijetí u Boha alespoň po smrti.

„Trvám na tom, že pokání […] nesmí být porušeno návratem ke hříchu […] Ježíši, dejž svým služebníkům, nechť nic nevědí o pokání a nechť jej po křtu nepotřebují. Váhám, zda se na tomto místě zmiňovat i o druhé naději, která jest doopravdy poslední, z obavy […] abych snad nenaznačil, že je možné ještě hřešit. Dej Bůh, aby nikdo nedošel k takovému závěru.“ (Tertullián, O pokání 5–7).

Druhá naděje, o které se Tertullián zmiňuje, se týká druhého pokání z Hermova Pastýře. Tertullián se o Pastýři zmiňuje v jednom ze svých pozdějších děl, kde říká, že je to jediné dílo, které „je nakloněné cizoložníkům“.

Při studiu této problematiky je třeba mít na paměti historický kontext, resp. římské pronásledování. Někteří věřící žádali o odpuštění za to, čemu Tertullián říká „smrtelné hříchy“: odpadlictví, cizoložství a smilstvo, kteréžto – jak naznačuje Hermův Pastýř – byly odpustitelné. Římský biskup Kalixt (Callixtus) někdy v letech 217–222 vydal dekret, který zmocňovali biskupy udělit rozhřešení kajícím se cizoložníkům. Tento nápad rozzlobil Tertulliána, který odmítal představu, že by cizoložník dostal stejné rozhřešení a byl znovu přijat do církve, jako odpadlík, který se zřekl víry v důsledku mučení. Tertullián vykresluje mučedníka, kterému před obličejem drží rozžhavené železo a přikazují mu, aby zapřel Krista. Podle něj má takový člověk větší nárok na milost než ten, kdo zhřešil o své vůli.

Církev se musela potýkat nejen s praktickou aplikací „pravdy“ v životě svých věřících, ale i s výkladem obskurních biblických textů. Nakonec ale musela činit rozhodnutí a z nich se ustálila tradice, cesta k ní však byla trnitá. V roce 251, v době Cypriána z Kartága, se problematika druhého pokání točila kolem toho, kdo může kajícným odpadlíkům poskytnout odpuštění, protože autorita biskupů se v té době opět nacházela v krizi. Cyprián ve svém traktátu O jednotě církve nastolil pravidlo, kterým se církev od té doby řídila, a to, že takové oprávnění má jenom biskup.

Nejstarší heretické směry

Doketismus

Už od dob apoštola Pavla se vůdcové raněkřesťanské církve museli zabývat myšlenkami a proudy, které ohrožovaly integritu evangelijního poselství. Jedním z prvních takových byl doketismus, o kterém jsme se krátce zmínili v článku o dějinách křesťanství v prvním století. Výraz pochází z řeckého dokeó, neboli zdání; doketisté věřili, že Ježíš neměl skutečné fyzické tělo, nýbrž že byl čistě duchovní bytost a jeho narození, smrt a zmrtvýchvstání bylo jen zdánlivé.

Určité náznaky v Novém zákoně by nasvědčovali tomu, že doketismus představoval problém již v prvním století. Někteří badatelé jsou přesvědčeni, že Janovo evangelium v sobě obsahuje antidoketistickou argumentaci, např. v kapitole 21, kde Ježíš spolu s učedníky jí rybu. Také První list Janův byl možná sepsán jako polemika s doketismem:

„Zkušebním kamenem ať vám je, zda vyznávají, že se v Ježíši Kristu Bůh stal člověkem.“ (1J 4:2).

Také biskup Ignác z Antiochie kázal proti doketismu:

„Pak se skutečně narodil, skutečně vyrostl, skutečně jedl a pil, byl skutečně ukřižován, zemřel a znovu povstal.“ (List Filipanům 3).

Markión

Markión se narodil kolem roku 85 jako syn biskupa. Část života se živil jako obchodník a díky tomu měl příležitost procestovat celý římský svět. Kolem roku 135 se usadil v Římě, začal kázat a brzy se v místní obci stal známou figurou.

Pro Markióna bylo obtížné sladit milosrdného a laskavého Boha zjeveného v Ježíši s hněvitým a soudícím Bohem židovských textů. Jeho odpovědí tak bylo zavržení starozákonního Boha, kterého pokládal za zlého stvořitele (démiurga) tohoto zlého světa. Markión sestavil seznam novozákonních textů (vůbec první svého druhu), čili něco jako osobní kánon: obsahoval pouze Lukášovo evangelium a Pavlovy epištoly, a ty ještě byly redakčně osekané, aby nezmiňovaly Starý zákon v pozitivním světle nebo odkazy na peklo či boží soud (např. 2Te 1:6–8). Právě tento neortodoxní kánon vedl církevní otce k sestavování vlastních seznamů „přijatých“ bohoslužebných textů.

Markiónův vliv byl tak velký, že se proti jeho učení vyslovilo hned několik církevních otců, např. Justin Mučedník, Irenej z Lyonu, Klement z Alexandrie, Órigenes nebo Tertullián. Markión byl jako kazatel velmi činorodý, jeho církve se rozšířily po celé římské říši a existovaly až do počátku čtvrtého století.

Montanos

Někdy v 60. letech druhého století se na hranicích Mýsie (dnešní západní Turecko) objevil křesťan jménem Montanos. Prohlašoval o sobě, že měl extatické vidění od Parakléta (Ducha svatého) a ještě spolu s dvěma ženami (Maximillou a Priscillou), které ho doprovázely, měl schopnost přinášet prorocká poselství od Boha.

Montanovské ideje, ať už vyslovené normálně nebo v nějakém extatickém vytržení, se vesměs obsahují přísliby (či varování) Ježíšova návratu (paruzie) a apokalyptického konce světa, jehož příchod ohlásí Duch svatý. Vedle toho Montanos nabádal své přívržence, aby se nebáli pronásledování a mučednické smrti, ale naopak je vítali.

Církev se zpočátku vůči montanovským myšlenkám nevymezovala, s některými prvky ale problém měla. Jednak to byla pozice žen, které v montanovských komunitách zastávaly mnohdy vůdčí role, vč. např. učitelek. Někteří badatelé v tom spatřují projev církevního patriarchalismu, který chce ženám bránit ve vzestupu a emancipaci. Proti až takovému radikálnímu názoru sice existují dobré argumenty, je ovšem pravda, že raná církev byla opanována muži a ženy neměly rovný přístup k vedoucím úlohám.

Dalším problémem byl příliš horlivý přístup k mučednictví. O kultu mučedníků jsme se výše již zmiňovali. Je velmi pravděpodobné, že mezi mučedníky ze slavného pronásledování v Lyonu v roce 177 byli také nějací montanisté.

Ale snad nejproblematičtějším aspektem montanistické víry bylo, že svá vlastní proroctví kladli na roveň evangeliím a apoštolskému učení. Montanos a jeho dvě prorokyně pro své myšlenky ani nehledaly svolení církve. K montanistům se nakonec přidal i církevní otec Tertullián. Církev ale ve svém boji proti tomuto hnutí nepolevila. Kolem roku 179 křesťané Maximillu podrobili exorcismu; její zlý duch přitom údajně řekl:

„Budu odehnán jako vlk od ovcí; nejsem žádný vlk; jsem slovo, duch a moc.“ (Eusebios, Církevní dějiny).

Podle Eusebia Montanos a Maximilla spáchali sebevraždu oběšením, tak „jako Jidáš“. Montanismus byl v posledku církví odmítán spíše pro svůj fanatismus, než kacířství. Britský historik David Wright uzavírá svou studii o montanismu slovy: „Negativní reakce na montanismus církvi nadělala více škody než samotný montanismus a jeho výstřelky.“

Gnóze

V druhém století se začínalo projevovat zvláštní myšlenkové hnutí; velmi silné bylo v Egyptě, ale uchytilo se ve všech koutech římské říše. Gnóze byla zvláštní směsí židovského apokalyptiky, platonismu s příměsí pohanských náboženství a raného křesťanství. Už v Novém zákoně sice můžeme pozorovat určité náznaky raněgnostického myšlení, ale s tím, v co se gnóze vyvinula ve druhém století, to nemá pranic společného.

Podobně jako Markiónovo učení, i gnóze stojí na dualistickém principu: zdůrazňuje rozdíl mezi světem těla a ducha. Démiurg byl podle nich zlý stvořitel fyzického universa, který připoutal lidi k jejich „zlému“ fyzickému tělu, od něhož se mohli osvobodit jedině skrze gnósis, čili božské poznání. Sedm viditelných nebeských těles (Slunce, Měsíc, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn) zavdalo víře o osmi nebeských sférách. Promítá se zde platónská idea o nesmrtelné duši, která existuje ve stavu dokonalosti předtím, než na zemi vstoupí do lidského těla a když jej pak po smrti zase opustí, vrátí se zpět do nebeské sféry, kde je znovusjednocena se sférou idejí. V gnostickém systému duši čeká pouť nebeskými sférami za dosažením dokonalosti. Na cestě v každé sféře musí překonat strážce, obyčejně tak, že odcituje některou z nebeských gnósis naučenou během pozemského života. Osmá sféra je pak místem dokonalosti – konečnou stanicí každé duše.

Gnóze nebyla v druhém století nějakým sjednoceným kodifikovaným hnutím. Každá skupina se obvykle soustředila kolem jednoho osvíceného vůdce; většina z nich byla výlučná a s vlastním dogmatem.

Apologeté

Druhé století přineslo stabilní růst pohanokřesťanské komunity. Zároveň s tím ale začaly přicházet první problémy. Viděli jsme vzestup heretických učení, což je opozice vyznačující se překrucováním „apoštolského učení“. Křesťanští vůdcové proto k upevnění „ortodoxního“ pojetí křesťanství vytvořili vyznání víry (krédo) a formule. Je třeba mít na paměti, že na počátku druhého století nebyl Nový zákon ještě úplně zformovaný. Ve velké úctě byly chovány spisy nástupců apoštolů. Růst křesťanského hnutí s sebou přinesl také kritiku zvenčí, např. od spisovatele Lúkiana ze Samosaty, lékaře Galéna nebo filosofa Kelsa, který je nejspíše nejznámějším raným kritikem křesťanství. Jeho útoky musely zanechat silný dojem, když o více než sto let později vznikla Órigenova odpověď s názvem Proti Kelsovi. Proti křesťanství se běžně uváděly tři argumenty, které zmiňuje i Kelsos:

Intelektuální kritika křesťanské víry a nauky nebyla v druhém století ničím neobvyklým. Reakce křesťanů na námitky odpůrců tak jasně ukazují, že základy křesťanské doktríny byly pevně ukotvené dávno předtím, než byl zformován Nový zákon. Podobně jako i dnes, i tehdy křesťané museli obhajovat a vysvětlovat svou víru a vypořádat se s námitkami vůči představám o neposkvrněném početí, fyzickém vzkříšení nebo Ježíšově božství.

Trvalá kritika křesťanství dala vznik zvláštnímu žánru křesťanské literatury – apologii. Apologeté se zaměřovali na obranu víry a přitom pro pozdější generace zachytili, jak vypadala církev druhého století. První dva – Justin Mučedník a Irenej z Lyonu – spadají do druhého století, kdežto vliv dalších – Tertulliána a Klementa z Alexandrie – spadá do století třetího a dále. Tertullián i Klement však bezesporu spadají mezi apologety, proto o nich budeme hovořit i v této kapitole článku o křesťanství druhého století.

Justin Mučedník

Justin (Iústínos, kolem 100–165) studoval a později učil filosofii, zvláště stoicismus a platonismus. Když mu bylo kolem třiceti let, setkal se na břehu moře se starcem, který jej přivedl k evangeliu. Justin se ponořil do studia křesťanství, až nakonec konvertoval. Sice pořád nosil svou filozofickou róbu a dál učil filosofii, ale jako jedinou pravou filosofii hájil už jen křesťanství.

Justin je známý autorstvím několik textů. Jednak je to První a Druhá apologie, v nichž hájí křesťanskou víru. První apologie je adresovaná císaři Antoninu Piovi (vláda 138–161) a jeho synovi Marku Aureliovi (161–180), který sám byl filosof. Justin se na ně obrací ve věci pronásledování křesťanů, apelujíce na jejich smysl pro slušnost. Dalším spisem je Dialog s Židem Tryfónem. Postava Tryfóna představuje vzdělaného Žida, rovněž studenta filosofie. V tomto traktátu Justin opět obhajuje křesťanskou víru, ale z trochu jiného úhlu. Především jejím adresátem nejsou pohané, nýbrž Židé a hlavní myšlenkou je, že právě křesťané představují „nový“ Bohem vyvolený lid.

Justin je často kritizován za přílišný důraz na řeckou filosofii. Své současníky ale určitě musel svým intelektem dalece převyšovat a snad se mu i podařilo trochu zmírnit útoky proti křesťanství ze strany některých odpůrců. Justinovy spisy hrály důležitou roli ve vývoji novozákonního kánonu. Čerpá ze všech čtyř evangelií a Pavlových epištol. Řada církevních otců Justina cituje jako významnou autoritu. Justin byl zatčen za vlády Marka Aurelia a v Římě popraven stětím, čímž získal své přízvisko Mučedník.

Irenej z Lyonu

Irenej (Eirénaios, kolem 135–202) byl někdy v druhé polovině druhého století biskupem v Galii. Jeho nevýznamnějším dílem je Odhalení a odmítnutí předstíraného, avšak falešného poznání, známější pod názvem Proti herezím (sepsáno v letech 175–185). Jedná se o shrnutí dějin a nauk všech heretických učení, které Irenej znal. Zvláštní pozornost věnoval gnózi, která v té době pro církev představovala největší hrozbu; například v Egyptě byla populárnější, než ortodoxní křesťanství.

Irenej sám o sobě prohlašuje, že vyrůstal v Malé Asii, kde se poznal se slavným biskupem a mučedníkem Polykarpem, skrze nějž měl přístup k Janově apoštolské tradici. Další informace cituje Eusebios z jinak nedochovaného Irenejova dopisu:

„Viděl jsem tě, když ještě jako chlapec jsem byl v dolní Asii u Polykarpa. […] Pamatuji se na to lépe než na to, co se událo nedávno. Vždyť co člověk v mládí pozná, roste to s jeho duší a nakonec s ní to splyne. Proto jsem se snažil udat také ještě místo, kde blažený Polykarp seděl a mluvil, popsat jeho způsob života, jeho postavu, přednášky, které měl k lidu, jeho styk s Janem a s ostatními, kteří viděli Pána, co vyprávěl, co říkali oni a co od nich slyšel o Pánu. Polykarp mluvil o zázracích a učení Pána tak, jak to slyšel o těch, kteří Slovo života viděli na vlastní oči. Vše se shoduje s Písmem svatým. To jsem tehdy od něho slyšel. Kéž bych to, na co si živě vzpomínám, napsal velmi podrobně ne na papír, nýbrž do srdcí.“ (Eusebios, Církevní dějiny).

Co začíná jako odmítnutí gnostických hnutí se stává čímsi na způsob dějin křesťanské církve až do Irenejovy doby. Dokonce Eusebios ve svých Církevních dějinách z Ireneje do značné míry čerpá. Irenej nám zanechal mnoho detailů ze života tehdejší církve, které bychom odjinud nezjistili. Například zaznamenal nástupnictví římských biskupů od dob apoštolů Petra a Pavla až do své doby. Irenej se tomu věnoval proto, aby mohla církev čelit nárokům několika heretiků, kteří tvrdili, že mají právoplatný nárok na dědictví apoštolů. Rovněž zaznamenal krédo (vyznání víry) recitované v jeho době:

„Církev totiž […] přijala víru v jednoho Boha, Otce všemohoucího, který stvořil nebe, zemi, moře i všechno, co je v nich. A v jednoho Krista Ježíše, Syna Božího, který se stal tělem pro naši spásu; a v Ducha svatého, jenž skrze proroky hlásal spasitelné úmluvy [s Bohem], [dva] příchody, narození z Panny, umučení a vzkříšení z mrtvých, nanebevzetí našeho milovaného Krista Ježíše, našeho Pána, v jeho těle i jeho druhý příchod s nebe ve slávě Otce, aby dovršil všechny věci a vzkřísil každé tělo všeho lidstva […] On bude spravedlivě soudit všechny lidi...“ (Irenej z Lyonu, Proti herezím).

Irenej ve svém díle vychází ze všech čtyř evangelií a téměř všech ostatních novozákonních knih. Mnoho badatelů z počátku 20. století Ireneje napadlo za jeho popis gnostických hnutí, který se jim zdál přehnaný a s cílem vykreslit gnostiky ve špatném světle. Objev autentických gnostických textů z druhého století v Nag Hammádí ovšem prokázal, že Irenej si nic nevymýšlel ani nepřeháněl.

Irenej působil jako lyonský biskup až do roku 202, kdy se předpokládá, že zemřel během pronásledování za vlády císaře Septimia Severa.

Tertullián

Není sice známo, kdy se Tertullián (Tertullianus) přesně narodil, ví se však, že pocházel ze severoafrického Kartága a byl synem římského centuriona. Studoval právo a nějakou dobu ho v Římě i praktikoval. Nevíme, co ho ke křesťanské víře přivedlo, z několika jeho děl ale vyplývá, že křesťanem nebyl vždycky.

Tertullián byl plodný autor a je prvním z tzv. latinských otců – církevních otců, kteří psali v latině. Dokonce i biblické citáty u něho pocházejí z latinského překladu Bible. Jeho jazykový projev byl na vysoké úrovni a některá jeho díla na obranu křesťanství byla speciálně určená vzdělaným římským vrstvám. Některá mají podobu otevřených dopisů úřadům, v nichž mluví proti pronásledování křesťanů (podobně jako u Justina Mučedníka). Jeho styl je strohý, přímý a vždycky útočný, patrně takový, jaký byl zvyklý používat u soudu – vždy s cílem spor vyhrát.

Tertullián byl horkokrevné povahy a přispěl k několika vyostřeným konfliktům s ostatními církevními vůdci. Nejzávažnějším z nich byla otázka tzv. druhého pokání. Církev v zásadě věřila, že po prvním pokání (tj. křtu) a vstupu do společenství víry už nebylo možné vstoupit znovu pokud člověk spáchal „hřích vedoucí ke smrti“ a od církve tak odpadl. Za smrtelné bylo obyčejně pokládáno cizoložství, smilstvo a odpadlictví (zapření Krista během pronásledování).

Zvláště během krutých pronásledování ve druhém století se odpadlictví natolik rozšířilo, že to pro církev představovalo vážný problém. V obcích ve větších městech šlo řádově o desítky lidí. Jako i v jiných dobách, i tehdy byli biskupové různí: někteří byli naklonění projevit kajícníkům milost, jiní byli přísní a požadovali, aby se odpadlíkům neodpouštělo. Tertullián patřil do té druhé skupiny, ale uznával, že šlo o složitou problematiku. Především cítil, že není spravedlivé nakládat stejně s cizoložníkem a někým, kdo se na mučidlech zřekl Krista.

Klement z Alexandrie

Naším posledním apologetou z druhého století je Klement z Alexandrie (Kléméns, kolem 150–215). Vliv Klementův se snad ani nedá přecenit, i když sahá spíše do třetího století. Určitě se však řadí k apologetům.

Klement byl vzdělaný muž a jeho řečtina byla perfektní. Jeho první velké dílo má název Výzva k Řekům a je určená pro vzdělané řecko-římské vrstvy, aby přijaly Kristovo evangelium; mnozí badatelé ji považují za nejkrásnější Klementovo dílo. Výzva je protkaná citáty z nejpopulárnějších řeckých spisovatelů, z nichž každý je užit tak, aby podpořil Klementovu pozici. Jde tak o antologii z řecké literatury, kterou Klement velmi dobře znal.

Jeho dalším významným spisem je Strómata, zvláštní dílo, které pokrývá několik navzájem nesouvisejících témat. Klement v něm útočí na nejrůznější gnostické vůdce, kteří byli ve druhém století v Egyptě vlivní, zvláště Basileida a Valentína. Tyto dva často jmenuje, cituje z jejich děl a argumentuje proti nim. Dalším dílem připisovaným Klementovi jsou Výňatky z Theodota, které je zaměřené proti učiteli valentínovské gnóze Theodotovi.

I když Klement je proti gnózi ostře vyhraněný, je zřejmé, že některá jeho díla se neshodují s jinými raněkřesťanskými autory. Je to Klementova zvláštnost, snad proto, že pochází z prostředí, kde se církev teprve vzpamatovávala z 50–60 let trvající dominance gnóze. Klement Alexandrijský přesto představuje vývoj uvnitř raného křesťanství, kdy vysoce vzdělaní křesťané prezentují vyargumentovanou obranu své víry.

Vývoj novozákonního kánonu ve druhém století

Většina poapoštolských spisů uznává autoritu Starého zákona jako „Písma“ a čerpá ze spisů, které dnes tvoří Nový zákon. Listy Ignáce z Antiochie jsou novozákonních narážek a parafrází plné. Pokud jde o ověřené citace z toho, čemu dnes říkáme Nový zákon, tak ty se začínají běžně objevovat až u apologetů.

Ve 40. letech druhého století sestavil Markión svůj vlastní kánon sestávající se z Lukášova evangelia a upravených Pavlových listů. Markión ostatní evangelia odvrhl coby poskvrněná židovským vlivem. Jedná se o vůbec první známý pokus o sestavení něčeho, co by se dalo nazvat kánonem.

Justin Mučedník necituje žádný novozákonní spis jménem, místo toho několik svých citací uvozuje výrazy jako „stojí psáno“ či „apoštolové ve svých pamětech“, např. v První apologii o evangeliích hovoří:

„Apoštolově ve svých pamětech, zvaných evangelia, nám oznámili, že jim to Ježíš přikázal. Že vzal chléb, vzdal díky a řekl: ‚Toto čiňte na mou památku: toto je mé tělo‘ (Lk 22,19). Podobně vzal i kalich, vzdal díky a řekl: ‚Toto je má krev‘ (Mt 26,28).“ (První apologie, 66).

Někdy v letech 170–175 vytvořil Tacián (Tatiános, 120–180), nejspíše Justinův žák, svou harmonii čtyř ortodoxních evangelií zvanou Diatessarón (Čtyřnásobný souzvuk). Tento spis se v syrských církvích udržel až do pátého století, kde dokonce nahrazoval čtyři evangelia. Řecká tradice ale Taciána odmítla jako heretika.

Diatessarón však odhaluje, že raná církev čtyři evangelia uznávala. Také Irenej z Lyonu v Proti herezím potvrzuje čtyři evangelia.

„Není pak počtem více evangelií, než tato. Neboť když tento náš svět má čtvero stran a čtvero hlavních větrů a církev po celé zemi jest rozšířena […] Z toho jest patrno, že všetvůrčí Slovo sedíc nad cheruby a vším vládnouc, když se bylo zjevilo lidem, dalo jest nám evangelium čtverotvářné, ale jedním duchem nadchnuté…“ (Irenej z Lyonu, Proti herezím).

Irenej rovněž cituje nebo naráží téměř na všechny dokumenty ortodoxního Nového zákona. Citace pocházejí převážně z Pavlových epištol (List Římanům, 1. Korintským, Galatským a Efezským), vč. jeho tří pastorálních (1. a 2. List Timoteovi a Titovi). Další novozákonní listy jsou jen letmo zmíněny, jiné úplně chybí (List Filemonovi, 2. Petrův, 3. Janův a Judův). Odkazuje také na některé další spisy jako „inspirované“ (1. List Klementův, Hermův Pastýř).

V díle Klementa z Alexandrie a Tertulliána z konce století pak najedeme už stovky odkazů na téměř všechny novozákonní spisy. Ty, které Klement s Tertulliánem vynechávají, jsou téměř stejné jako u Ireneje. Klement ovšem uznává jako „Písmo“ i několik spisů, které nakonec do Nového zákona zahrnuty nebyly.

Muratoriho kánon

Tzv. Muratoriho kánon je zlomek (chybí začátek a konec) latinského rukopisu, který představuje nejstarší známý dochovaný seznam bohoslužebných textů (tedy kánon). Konkrétní nález sice pochází z 8. století, ale zachycuje text datovaný zhruba do roku 170. V Ambrosiánské knihovně v Miláně jej našel proslulý italský historik Ludovico Antonio Muratori. Seznam obsahuje následující spisy:

Seznam nezmiňuje List Židům, 1. a 2. List Petrův a 3. List Janův, zato uvádí několik spisů, které nejsou součástí ortodoxního Nového zákona.

V polovině druhého století tak máme pohromadě většinu ze sedmadvaceti knih Nového zákona, které v té době již byly široce uznávané, zejména čtyři evangelia. Klíčové je pochopit význam toho, proč byla přijata právě čtyři evangelia. Církevní otcové samozřejmě dobře znali i jiná evangelia, mnohá v antickém světě dokonce velmi rozšířená – např. Markiónova verze Lukášova evangelia, dále různá gnostická či „proto-ortodoxní“ evangelia –, a přesto je do kánonu nezahrnuli. Gnóze byla ve druhém století na svém vrcholu. Gnostické texty (a nakonec ani řada ortodoxních) se do Nového kánonu nedostaly. Většinou proto, že jejich texty byly příliš bizarní a nezískaly si příliš početné čtenářské publikum. Jedním z důležitých kritérií, aby mohlo být evangelium či jiný text zahrnut do kánonu, bylo, jak široce bylo mezi křesťanskými obcemi v různých regionech přijímané. Do toho se počítalo, zda a jak často z dotyčných textů citovali církevní otcové.

Krátké shrnutí

Církev se ve druhém století rozrostla v silné hnutí, bylo to však za cenu mnoha obětí. Římské pronásledování bylo trvalou překážkou. Reakce tváří v tvář brutálním represáliím byla někdy hrdinná, jindy směšná. Obecným názorem tehdejších křesťanů však bylo, že nechat se pro víru mučit či dokonce zabít je ctnostné jednání. Pronásledování tak přispělo k vnitřnímu odhodlání a síle křesťanského hnutí.

Související články

Zdroj

Původní článek „Second Century Church History“ R. A Bakera naleznete na stránkách Churchhistory101.com.

Autor

Al Baker je americký křesťanský pastor. Doktorát z raněkřesťanských dějin získal na University of St. Andrews ve Skotsku. Pět let přednášel na univerzitě a v současnosti slouží jako starší pastor u Troy Community Church ve státě Alabama. Je odborníkem na spirituální spisy Klementa z Alexandrie; mezi jeho další odborné zájmy patří gnostická knihovna z Nag Hammádí, spisy apoštolských otců, Konstantin Veliký a vztah raného křesťanství a vojenství. Dr. Bakera lze kontaktovat na e-mailu: abaker@churchhistory101.com.