Eduard II. a konec templářů v Anglii

Helena P. Schrader

Publikováno: 1. října 2020

Jsou králové, kteří se do anglických dějin zapsali zlatým písmem, ale Eduard II. mezi nimi určitě není. Nezdědil vojenského génia svého otce Eduarda I., což ho v roce 1314 stálo pokořující porážku od Skotů u Bannockburnu. Otevřeně praktikoval homosexualitu v době, kdy tento druh chování byl všeobecně zavrhovaný, nezákonný a hříšný, a protěžoval své favority, které zahrnoval přízní a poctami – k vzteku mocných anglických baronů. Jeho vláda skončila neslavně: opuštěn většinou svých vazalů a poddaných musel uprchnout před armádou anglických rebelů a žoldnéřů z kontinentu věrných jeho ženě královně Isabele, jejímu milenci Rogeru Mortimerovi a čtrnáctiletému synovi Eduardovi (III.).

Přes všechnu svou vladařskou slabost a špatný úsudek nebyl Eduard II. bezohledný nelida a za svůj postoj v kauze s templáři si zaslouží respekt.

V pátek večer 13. října 1307 úředníci krále Filipa IV. vnikli do templářských komend po celé Francii a zatkli každého, koho našli – rytíře, seržanty i laické bratry. Seznam provinění, z nichž královská moc templáře vinila, byl pestrý, od modlářství až po sodomii. Bylo jim kladeno za vinu pálení těl zesnulých bratří (z hlediska středověké církve závažný prohřešek) a hodování na jejich popelu a novorozencích, pečených zaživa. Ve srovnání s něčím takovým se uctívání ďábla, rouhání, prohnilost nebo zneucťování panen jeví skoro jako mírný přestupek.

Dnešní historikové se shodují, že obvinění byla vymyšlená králem Filipem IV., kterého k takovému činu poháněla vidina bohatství templářského řádu. Byl to osvědčený postup, s jehož pomocí se francouzský král už v minulosti zbavil Židů nebo odstranil papeže Benedikta XI. Dalším důkazem, že šlo o účelová obvinění, kterým ani Filip IV. sám nevěřil, představuje skutečnost, že pouhý den před zatčením templářů, Filip IV. templářskému velmistrovi Jakubovi z Molay prokázal poctu a učinil jej nosičem závoje zesnulé ženy svého bratra Karla z Valois – sotva pozice pro uctívače ďábla, lidojeda a sodomitu.

Všichni zatčení templáři, včetně takových, které Filip ještě před nedávnem pokládal za přátele a důvěrníky, byli podrobeni brutálnímu mučení, dokud se nepřiznali. Katani templáře nešetřili: vylamování zubů, pálení chodidel, palestinské věšení (vytahování do vzduchu za ruce svázané za zády), trhání nehtů apod. Mezitím byli drženi v podzemních žalářech bez přístupu slunečního světla, čerstvého vzduchu nebo jídla. Mnozí onemocněli, což ještě dále podlamovalo jejich odpor. Podmínky to byly tak strašné, že minimálně třicet šest templářů zemřelo během prvního týdne a většina zbývajících se dříve či později přiznala. Jen několik málo statečných dokázalo vzdorovat; další padesát čtyři templáři svá přiznání odvolali a byli později upáleni pro „znovuupadnutí do kacířství“.

Zbytek křesťanského světa událostem ve Francii přihlížel v němém úžasu. Protože templářský řád byl mezinárodní organizací podléhající výhradně papeži, Filip potřeboval papežský souhlas a také přesvědčit ostatní evropské panovníky, aby proti řádu také zakročili. Je tragickou skutečností, že tehdejší papež – který jednak sídlil v Avignonu a byl široce vnímán jako francouzská loutka, a jednak byl svědkem, jakým způsobem Filip IV. zatočil s jeho předchůdcem – žil v hrůze z francouzského krále a raději obětoval templáře, než aby se s ním pouštěl do konfliktu.

Anglický král Eduard II. byl Filipovým zetěm. Asi měsíc po zatčení templářů do Anglie přijel zvláštní posel od jeho „drahého“ tchána, aby mu přivezl dokumenty, které měly dokazovat vinu templářů. Eduard v reakci na to osobně napsal dopis králům Portugalska, Kastílie, Aragonu a Sicílie a od činů Filipa IV. se distancoval. Obvinění prohlásil za obrovskou lež a evropským zeměpánům připomněl zásluhy templářů ve Svaté zemi a „patřičnou oddanost Bohu“ a vyzval je, aby nedali na pomluvy „zlých a nízkých lidí“.

Eduard napsal také papeži a žádal, aby zahájil vlastní nezávislé vyšetřování, ale ten do Anglie jen poslal příkaz, aby byli místní templáři zatčeni. Eduard papežovu odpověď obdržel 15. prosince 1307, ale výkon jeho příkazu zdržel až do 7. ledna příštího roku. Tři týdny stačily k tomu, aby mnozí angličtí templáři stačili zmizet, nejspíš i s většinou majetku, který se dal odvézt. Ale jelikož většinu „bohatství“ v Anglii tvořila půda, Eduard II. udělal z nouze ctnost a všechen templářský majetek zabavil pro korunu. Nelze se mu divit.

Mně připadá pozoruhodné, že ani poté nad templáři zcela nezlomil hůl. Když papež trval na tom, že zatčení angličtí templáři (takoví jako mistr londýnského Templu Vilém de la More, který byl odhodlaný řád bránit, nebo i staří a nemohoucí, kteří nemohli zavčas utéct) byli podrobeni mučení, Eduard suše odpověděl, že právo útrpné není součástí anglického systému a že v zemi není nikdo, kdo by ho dokázal kvalifikovaně vykonávat. (Anglická koruna se odhodlaně bránila pokusům dominikánů v zemi zavést inkvizici.)

Angličan vzdoroval celé tři roky, až do chvíle, kdy mu papež pohrozil exkomunikací – a také mu poslal deset svých nejlepších katanů, aby těm v zaostalém ostrovním království ukázali, jak se to má dělat. Ale i poté, jako poslední gesto odporu, Eduard katanům zakázal templáře zohavit, způsobit jim trvalé následky nebo příliš krvavá zranění.

Je jisté, že Eduard II. se z majetku templářů sám obohatil, ale zároveň se je až na hranici svých možností snažil chránit před krutým a nelidským zacházením, které by je jinak čekalo. Snad by šlo jen o krátkou poznámku v análech truchlivé vlády nešťastného krále, ale podle mého názoru si Eduard II. za tento postup zaslouží úctu svých potomků.

Poslední velmistr templářů Jakub z Molay a řádový maršálek Geoffroy z Charnay byli za odvolání svého dřívějšího přiznání upáleni na hranici dne 18. března 1314, před očima krále Filipa a celého jeho dvora.

V roce 2007 Vatikán oficiálně prohlásil templářský řád za nevinný na základě dokladů z papežských archivů.

Zdroj

Původní článek „The Knights Templar and King Edward II of England: An Epilogue“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Crusaderkingdoms.com.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.