Křižáci v Řecku: Egejské vévodství

Maria Dourou-Eliopoulou

Publikováno: 3. ledna 2016

Dochované informace o dobytí egejských ostrovů franskými křižáky na počátku 13. století jsou navzájem protichůdné. Podle jedné hypotézy byly ostrovy dobyty společným podnikem benátských dobrodruhů v čele s Markem Sanudem, který byl synovcem Enrica Dandola, benátského dóžete a jednoho z hlavních strůjců čtvrté křížové výpravy. Roku 1207 Sanudona vyhlásil vlastní stát, který vedle hlavního ostrova Naxu zahrnoval také Páros, Antipatros, Mílos, Ios, Amorgos, Kythnos, Sikinos, Sifnos, Kimólos a Sýros. Zbytek egejských ostrovů připadl jeho spolubojovníkům: Sanudův bratranec Marino Dandolo získal Andros; bratři Ghisiové Tínos, Mykonos, Skyros, Skopelos, Skiathos a Serifos; Leonardo Foscolo dostal Anafí; Jakubovi Barozzimu připadla Théra (Santorini); Jan Quirini získal Astypalaiu a Amorgos; Ondřej Cornaro měl Karpathos a Marco Venier obdržel ostrov Kythíra.

Marco Sanudo zemřel roku 1227 a na jeho místo nastoupil jeho syn Angelo (vláda: 1227–1262). V roce 1240 se vévodství dostalo do lenní závislosti na achajském knížeti Geoffroyi II. z Villehardouinuu. V době panování vévody Marka II. (vláda: 1262–1303) Byzantinci dobyli zpět Konstantinopol a vyvrátili krátkodeché Latinské císařství. Křižácká nadvláda se ve světle toho povážlivě zachvěla i na egejských ostrovech. Restaurovaná Byzantská říše a Benátky uzavřely roku 1265 dohodu, že se Benátky zříkají nároku na ostrovy patřící kdysi Latinskému císařství. V roce 1276 Licario z Karystu, italský rytíř v žoldu byzantského císaře Michaela VIII. Palaiologa, dobyl Skopelu, Skiathu, Skyru a Limnu, zatímco Byzantinci obsadili Théru, Ios, Sifnos, Sikinos, Folegandros a Astypalaiu. Z křižáckých vládců se v Egejském moři udrželi jen Sanudové a Ghisiové. V letech 1296–1303 se však Marku II. podařilo velkou část ztracených území dobýt zpět. Po smrti knížete Geoffroye II. z Villehardouinu se lenním pánem Sanudovců stal Karel z Anjou.

Společnost

Feudální uspořádání

Od roku 1207 platil feudální řád i pro Egejské vévodství. Na Naxu se léna nazývala paskula (horské pastviny) či topoi, a později se vyskytuje i termín „tímário“, které se vztahuje k osmanské vojenské správě. Označení „topos“ je častěji a vztahuje se k právům a finančním příjmům beneficientů.

Kvůli nedostatku pramenů zvláště pro toto období se musíme uchylovat ke zdrojům z období pozdějšího a je proto třeba dělat závěry jen velmi obezřetně. Obecně vzato křižáci vůči domácímu obyvatelstvu vedli smířlivou politiku. Nicméně, společenská struktura Egejského vévodství se tak jednoduše vykreslit nedá; noví vládci udělovali léna výměnou za vojenskou a administrativní službu či vazalskou daň (v penězích i naturáliích), a to nejen Latinům, ale i Řekům, kteří se tak začlenili do feudálního systému.

Feudální panstvo drželo větší či menší část půdy a bylo privilegovanou vrstvou. Zpočátku se dělilo na dvě skupiny: lenní pány a ty, kteří skládali lenní přísahu. Lenní vazalové samotného vévody zasedali ve vévodově radě, jíž se účastnili rovněž Řekové a vlivní měšťané (cittadini).

Cittadini pravděpodobně pocházeli z italských měst, ale vlastnili léna na egejských ostrovech. Jejich postavení se nedá s určitostí odlišit od feudálních pánů, s nimiž utvářeli vládnoucí společenskou vrstvu. Z pramenů se dozvídáme i o venkovském obyvatelstvu, např. svobodných lidech jako gasmuloi (míšenci Řeků a Latinů) či otrocích, kterým vévoda daroval svobodu a kteří za to odváděli dávky nebo plnili různé služby. Villanior contadini (kolóni – rolníci vázaní ke své půdě, takže pokud došlo k prodeji, přešli na nového majitele) se dělili na ty, kteří patřili vévodovi a ty, kteří patřili ostatním feudálům. Vybírané daně byly desátek, třicátek (trigesimo), akrostikon (pozemková daň byzantského původu) a turkoteli.

Správa

Egejský vévoda vládl osobně na Naxu a na ostatních ostrovech vládli jeho pověřenci, kteří se o moc dělili s místními obyvateli, kteří požívali politických práv. Vévodovým poradním orgánem byla jeho rada, která se skládala z ostatních křižáckých vládců (Gozzadini, da Corogna), dále vlivných pozemkových magnátů (původem jak Řeků, tak Latinů) či bohatých měšťanů.

Měšťané měli vlastní komuny (universitas), které tvořili volení zástupci (procuratori del commum), kteří měli sídlit ve městech, aby se mohli v případě potřeby podílet na obraně. Jejich hlas byl nezbytný i pro volbu klíčových administrativních funkcionářů.

Vznik komun dokládá na mnohých ostrovech úřad kapitána (Théra, Kythnos, Sýros, Mílos nebo Páros). Kapitán pocházel z řad místních lidí a stál v čele zdejší komuny. Vedle toho v čele venkovských komun na ostrově Tínos stáli tzv. protogeroi, kteří zde byli již od byzantských dob a jednalo se o nejbohatší vesničany, kteří stáli v čele vesnice a jejím jménem jednali s pozemkovými magnáty apod. Na témže ostrově navíc existoval i systém kolektivnosti, na jehož základě se plnila robota a platily daně.

Obrana

V podstatě pouze velké ostrovy měly prostředky, aby se mohly bránit v případě velkého útoku. Ačkoliv reálná vojenská hotovost, která se mohla na ostrovech mobilizovat, byla relativně malá. Avšak měla na své straně tu výhodu, že díky rozložení pobřeží se na ostrovech nedalo vylodit hned tak někde. Na druhou stranu, malé ostrovy mívaly pouze jediný hrad, kam se obyvatelstvo mohlo uchýlit v případě ohrožení. Součást místní obrany tvořily i systémy včasného varování ohňových a kouřových signálů ze strategických bodů merovigli či vigla, pokud se na obzoru objevila podezřelá loď.

Hospodářství

Příjem šlechticů se sestával především ze tří zdrojů: z vazalských práv, daní z obchodu a produkce, a zálohy na úrodu, z nichž všechny mohly dosáhnout zajímavých sum. Jiným zdrojem příjmů byly doly a solivary, které na Kykladech byly už za Byzance. Ve 14. století vévodové z Naxu a knížata z Tínu razili vlastní mince pro široký oběh.

Právo

Vedle místního zvykového práva bylo přímo použitelné právo Latinského císařství (Assizes de Romanie, celým názvem Liber Consuetudinum Imperii Romanie). Výkon spravedlnosti měl ve svých rukou sám vévoda z Naxu. Tínský rektor posuzoval trestní a závažné občanskoprávní spory, zatímco méně závažnými případy se zabýval bailo. Slyšení zaznamenával písař a roli veřejného žalobce zastával náčelník policie.

Církev

Při založení Egejského vévodství bylo na Naxu zároveň zřízeno latinské arcibiskupství, pod jehož jurisdikci dále spadalo biskupství na ostrovech Mílos, Théra, Tínos a Sýros. Majetek ortodoxní církve byl zabaven. Protopapas, který byl hlavou řeckých ortodoxních kněží ze všech ostrovů administrativně spadal pod latinského arcibiskupa a musel uznávat papežský primát. Ortodoxní kněžstvo jako znak své podřízenosti platilo každoročně daň – slepici a jeden den roboty. Západní osadníci se usazovali na hradech, kdežto domácí řecké obyvatelstvo žilo na vesnicích.

Krize a úpadek franské vlády

Počátkem 16. století se podmínky, za kterých se křižákům před třemi sty lety podařilo expandovat na Kyklady, radikálně změnily. V benátsko-osmanské válce (1499–1503) přišlo benátské námořnictvo o svou nezpochybnitelnou nadvládu v Egejském moři, což mělo tvrdé následky pro řadu ostrovů. Roku 1503 byl sice uzavřen mít, avšak ten neučinil přítrž aktivitě muslimských pirátů, kteří hospodářství na ostrovech povážlivě narušovali. Další problémy se přidaly v prvních dekádách 16. století, kdy byla na Kyklady z východního Středomoří zavlečena choroba, která obyvatelstvo, s již narušeným zdravím kvůli špatné kvalitě pitné vody, zasáhla velmi těžce. Ostrované se bouřili proti zvůli místních guvernérů a žádali změnu vlády, neboť pociťovali, že u slábnoucí Benátské republiky nemají zastání.

Po krátkém období osmanské nadvlády v letech 1537–1566, během kterého v syrové nahotě vypluly na povrch zastaralé metody křižácké vlády, se vévodství po 359 let své existence pomalu přiblížilo ke svému konci. Osmanský sultán Selim III. ostrovy svěřil do správy svého oblíbence, portugalského dobrodruha Josefa Nasiho, který byl židovského původu a který zde vládl až do své smrti roku 1579. Ostrované tehdy žádali návrat latinských pánů, ale místo toho se dočkali připojení k Osmanské říši, kterou na místě reprezentoval turecký sandžak bej a kádí. O rok později sultán Murad II. ostrovům přiznal určitá privilegia, která byla o šest let později formálně potvrzena. Z latinského panství byla v roce 1571 obnovena pouze vláda dynastie Gozzadini na ostrově Sifnos, a to patrně proto, že pocházela původem z Boloňe a nikoliv Benátek, která se u moci se udržela dalších čtyřicet let. Sifnos byl připojen k Osmanské říši roku 1617 a tím padl i poslední existující křižácký stát ve východním Středomoří.

Zdroj

Původní sérii článků „Latin Occupations in the Greek Lands“ Marie Dourou-Eliopoulou naleznete na stránkách Foundation of the Hellenic World.