Minulost a přítomnost obchodu s otroky v Etiopii

Yelibenwork Ayele

Publikováno: 13. března 2011

Běžně se uvádí, že obchod s otroky v Etiopii zrušil císař Haile Selassie v době nástupu na trůn. Haile Selassie však v tomto ohledu průkopníkem, tento jev radikálně omezovali už jeho předchůdci. K formálnímu postavení otroctví mimo zákon došlo v roce 1924, protože vláda Jeho císařského veličenstva potřebovala „očistit“ obraz země v očích světové veřejnosti a otevřít jí cestu do Společnosti národů (League of Nations).

Otroci obvykle měli na starosti domácí práce, kterým se pán domu a členové jeho rodiny vyhýbali. Existenci otroctví připouštěla Kebra Negast (Sláva králů), která vycházela ze starozákonní knihy Leviticus.

Úvod

Etiopská praxe se například od amerického plantážnického otrokářství lišila v tom, že byla převážně záležitost domácností. Otroci sloužili v domech svých pánů nebo paní a ve výrobní sféře se významněji neuplatňovali. Jejich postavení se blížilo spíše členům rodiny – měli zajištěnou stravu, ošacení a ochranu, avšak nedostávali mzdu ani jinou formu odměny. Otroci se obvykle mohli pohybovat volně a zařizovat věci jako svobodní lidé; měli též svobodu vyznání a nebyli utlačováni pro etnický původ či kulturu, kterou si rovněž mohli ponechat (tedy například své původní jméno atd.).

Byly čtyři hlavní způsoby, jak se otroci v Etiopii získávali. U některých byl otrocký stav součástí dědictví, a to buď proto, že se narodili otrokům, kteří byli v něčím vlastnictví, anebo je otrokův pán jakožto součást pozůstalosti po své smrti odkázal svým dědicům. V obou případech tak byli otroci získáváni přirozenou cestou prakticky bez vedlejších nákladů a nezávisle na ekonomických zákonech nabídky a poptávky. Dalším způsobem, odkud se rekrutovali otroci, byly nejrůznější ozbrojené konflikty, které rovněž probíhaly celkem nezávisle na momentální hospodářské situaci. Nešťastníci mohli pocházet z řad válečných zajatců, ale také třeba obětí lovů na otroky, což byl rovněž nenáročný a spolehlivý způsob získávání otroků.

Otroci se také dováželi a kupovali a jejich cena byla na první pohled ovlivňována hospodářskými faktory. To se ale týkalo jen zanedbatelné části otroků, protože většina z nich pocházela z řad zajatců a nabídka tak byla na poptávce většinou nezávislá.

Obchod s otroky

Etiopský obchod s otroky – na rozdíl třeba od toho amerického – nebyl zcela neregulovaný. Např. Fetha Negast (Zákon králů) zakazovala prodej křesťanů nekřesťanům (tedy v praxi muslimům). Za vlády císaře Sissiona (vládnoucího v letech 1606–1632) bylo dále uzákoněno, že křesťané nesměli prodávat otroky jakéhokoliv vyznání, nakupovat je ale mohli. Omezení definovaná Fethou Negast se ovšem vztahovala pouze na křesťany a muslimové tak v obchodu s otroky byli zcela svobodní a brzy si v tomto druhu podnikání zajistili monopolní postavení. Muslimská dominance na trhu s otroky byla ještě posílena skutečností, že otroci se z velké části vyváželi do okolních muslimských zemí, zejména Arábie, Súdánu a Egypta, ale také do muslimských částí Indie.

Jako každý obchod, i obchod s otroky byl původně založený na směnném základě: např. výměna otroků za zbraně, kamennou sůl apod. Počátkem 18. století začal při obchodním styku narůstat význam peněz, zejména tereziánských tolarů. Jistá mladá otrokyně si při cestě do přístavu Massawa při pohledu na peníze povzdechla: „Tak za tohle vyměňují muže a děti?“

Etiopské otrokářství se od západního lišilo ještě v jednom důležitém ohledu – Fetha Negast otrokářství regulovala, a v jistém smyslu humanizovala, tím, že jmenovala okolnosti, za kterých vlastník musel svého otroka propustit. Hospodářské okolnosti tak do určité míry podléhaly morálním ohledům.

Otroci jako symbol společenského postavení

Služebnictvo či otroci v Etiopii sloužili spíše jako symbol společenského postavení svých pánů, než že by jich bylo skutečně zapotřebí jako pracovní síly. Anglikánský misionář Henry Aaron Stern vyjádřil svůj údiv nad tím, že v „domech mocných“ byla sloužících „doslova legie“ a dokonce i kdejaký trochu zámožnější obchodník či královský úředník mohl vlastnit až dvacet mužů a šest nebo sedm žen.

Tento obrázek byl později počátkem 20. století doplněn britským cestovatelem Herbertem Vivianem. Ohromen počtem sloužících, které v Etiopii spatřil, pronesl, že „každý“ má „tolik sloužících, kolik jen může. Ti jej všude doprovázejí a jedí s ním u jednoho stolu, jako by byli členové rodiny.“ Dále dodává: „Každý sluha má své jasně stanovené povinnosti a nepřichází v úvahu, že by dělal něco jiného. Ve velkých domácnostech se např. jeden člověk stará o tedž neboli medovinu – a nic jiného –, zatímco někdo další se stará výhradně o zbraně, jiný je zase výhradním pokladníkem a další má na starosti některá zvířata. Dělba práce dovedena k dokonalosti. Dokonce ani bezvýznamný člověk nevyjde z domu aniž by mu nedělali společnost alespoň čtyři sluhové: jeden mu nese pušku, druhý meč, třetí měšec a čtvrtý – jako v Chanson de Malbrook – nenese vůbec nic. V žádném případě vám neponesou zavazadla. Když si venku koupíte nějakou drobnost a podáte ji sluhovi, obratem si zavolá nosiče. On vám vezmě zbraň a munice kolik jen unese, ale že by vám nesl láhev nebo kufr s oblečením, tak na to zapomeňte.“

Robota

Paláce, kostely a dokonce i příbytky rolníků byly v Etiopii tradičně stavěny na bezmzdovém základě, čili bez jakékoli odměny pro dělníky. Toho si počátkem 19. století všiml britský cestovatel Nathaniel Pearce: „Když se staví kostel, je každý křesťan připraven nosit kamení, hlínu atd., a to zcela zdarma.“ Jako příklad zmiňuje tigrajského rase Walde Selassie, který přikázal postavit nový kostel. Ras nechal bít na bubny na antaloském trhu, načež bylo všem mužům žijícím v endertské provincii přikázáno se dostavit s provazy a sekerami, aby mohli začít s kácením stromů. Všechno se zvládlo bez jediného stroje – a bez nějaké mzdy pro dělníky.

Etiopský císař Tewodros II., který zahájil modernizaci země, první moderní silnice postavil rovněž bez použití peněz. „Od nejčasnějšího úsvitu do pozdní noci,“ jak vzpomíná britský návštěvník Henry Blanc, „se Theodor na pracech osobně podílel. Vlastníma rukama odklízel kameny z cesty nebo vyplňovat drobné terénní nerovnosti. Nikdo nesměl odejít, dokud pracoval on sám. Nikdo nepomyslel na jídlo nebo odpočinek, dokud šel císař příkladem a sdílel s dělníky jejich těžkosti.“

Později i císař Menelik II. se podílel na kácení stromů na hoře Managaša či stavbě kostela v Entotu. Jedním ze zahraničních cestovatelů, který byl toho svědkem, byl Henry Savage Landor. Landor pocházel ze země s úplně jinými tradicemi – a hodnotami – a najednou zde viděl císaře jednajícího „podivínsky“. „Když si císař [Menelik] přeje něco postavit, třeba v paláci nebo nějaký kostel, vyjede na soumaru, nakládá kamení nebo dřevo a odveze to do paláce či na místo, kde se má stavět. Tisíce vojáků, kteří ho vždy doprovázejí, musí napodobit jeho příkladu, takže do večera se sejde dostatek stavebního materiálu.“

Otrokářství v dnešní Etiopii

Protože vyšetřování obchodů s dětmi je v Etiopii dosud na nedostatečné úrovni a navíc se toto jednání děje skrytě, je obtížné sestavit přesný obrázek o obětech. Síť obchodníků s dětmi je příliš spletitá, čemuž nahrává i to, že samotné oběti mají potíže se proti takovému jednání ozvat a společnost nad tím zavírala oči, čímž se celou problematiku dařilo držet dlouhou dobu pod pokličkou.

Mahinder Bitew, odborník na ochranu dětí a dětských práv při etiopském Ministerstvu ženských záležitostí, říká, že některé ojedinělé studie provedené v Diredawě, Šašamene, Awase a dalších městech naznačují, že obchodování s dětmi je záležitost velmi naléhavá. Podle studie z roku 2003 bylo přes Diredawu prodáno dále na Blízký východ na 1000 dětí. Většinu z nich tvořily dívky, které pak byly v cizině nuceny k prostituci. Mezinárodní organizace práce (International Labour Organization) označila prostituci za nejhorší formu dětské práce.

V Etiopii jsou děti prodávány na prostituci, žebrání, jako levná pracovní síla nebo domácí sluhové. Věk se obvykle pochybuje mezi 10 a 18 lety a děti proudí z venkova do měst i naopak. Chlapci pak na venkově obvykle pracují jako pasáci dobytka, v Addis Abebě a dalších velkých městech jsou zaměstnáni v textilním průmyslu. Dívky pak přebírají zodpovědnost za péči o dům, děti, starají se o nemocné a pracují jako prostitutky.

„Bohužel pašeráci a obchodníci s bílým masem preferují dívky a ženy, které snázeji přimějí k prostituci, pornografii a sexuálnímu zneužívání…,“ říká profesor Alpha Oumar Konaré, předseda Komise Africké unie při příležitosti oslavy Mezinárodního dne afrických dětí (16. červen).

Podle Mahidera jednou z příčin obchodování s dětmi je chudoba. Účast rodičů na obchodu s dětmi spočívá v tom, že posílají své potomky do jiných měst, aby si mohli najít dobré zaměstnání a živit se sami, případně podporovat rodinu doma. Některé děti sní o práci a lepším životě v cizím městě a chopí se první příležitosti, která se naskytne. „Ve skutečnosti jsou pak prodány jako zboží, aby pracovaly v brutálních podmínkách. Řadu z nich čeká bití a dalším formy fyzického a sexuálního týrání ze strany jejich zaměstnavatelů,“ říká Ann Margaret Veneman, bývalá ředitelka UNICEF.

Někteří rodiče své děti obchodníkům, kteří je odvezou do cizího města za prací, svěří sami. Takoví rodiče mají v zásadě dobré úmysly a žijí s přesvědčením, že jejich potomek bude pracovat ve snesitelných podmínkách, bude dostávat stravu a spravedlivou odměnu.

Mahider věří, že chudoba nemusí být nezbytnou příčinou obchodu s dětmi. Ne všichni chudí posílají své děti z domova. Některé rodiny nemají ani dost prostředků, aby své děti uživily a přesto je odmítnou poslat za prácí pryč. „Naproti tomu jsou tu i děti z dobře situovaných rodin, které se staly kořistí a byly prodány do zahraničí, kde jsou vystaveny krutostem, nelidským pracovním podmínkám a dokonce smrti.“

Dívky, které přijdou z venkova do měst, jsou obvykle zaměstnány v domácnostech jako služky nebo v hotelích jako číšnice a prostitutky. Když už nemohou dále pracovat, bývají vykopnuty na ulici a stávají se bezdomovkyněmi, dětmi ulice. Ty děti, které přijedou z Addis Abeby do menších měst, pracují výhradně v hotelích. Mahinder vzpomíná, co zažil v Arba Minči: „V hotelu, kde jsem se ubytoval, jsem viděl velmi mladé dívky z Addis Abeby. Postavili je tam, aby lákaly zákazníky. Hotel jim neplatil vůbec nic, ale když si je zákazníci vzali do postele nebo někam jinam mimo hotel, musely za to hotelu odvádět peníze.“

Chlapci původem z Arba Minče a okolí, kteří byli prodáni do Addis Abeby, dostanou práci v domácích tkalcovnách ve čtvrti Širo Meda, kde pracují dlouhé hodiny bez možnosti si hrát nebo chodit do školy.

V článku 36 etiopské ústavy stojí, že děti mají právo nebýt subjektem vykořisťovatelských praktik, nemá po nich být vyžadována ani jim být povolována práce, která může ohrožovat jejich vzdělání, zdraví a jejich nejlepší zájem. A článek 29 Africké charty práv a blaha dítěte, která byla přijata v roce 1990 a vstoupila v platnost roku 1999, se zmiňuje o obchodování s dětmi a vyzývá členské státy, aby přijaly patřičná opatření, která by zabránila „únosům, prodeji i obchodu s dětmi za jakýmkoliv účelem a v jakékoliv formě, jakoukoliv osobou, včetně partnerů či zákonných zástupců dítěte“.

Obchod s bílým masem vystavuje děti násilí, pohlavnímu zneužívání, zanedbání i nákaze HIV. Tím jsou porušena jejich práva na ochranu, vyrůstání v rodinném prostředí a přístup ke vzdělání. Je to zločin proti jak etiopské ústavě, tak proti Africké chartě práv a blaha dítěte.

Protože do obchodu s dětmi je zapleteno větší množství aktérů, včetně rodin, příbuzných, přátel i samotných odvedenců, je obtížné označit pachatele a pašeráky a těm jejich jednání dlouho prochází.

„Spolupráce ze strany společnosti, ve které jsou prodané děti zaměstnané, s policií a soudy je na nízké úrovni, ale má-li se obchodu s dětmi předcházet, je naprosto nezbytná. Avšak společnost v boji proti obchodu s dětmi dosud většinou nedělala vůbec nic,“ říká Mahinder. Například poptávka obyvatel měst po pomoci v domácnosti je uspokojena dětmi koupenými na venkově; takovým dávají přednost před dětmi z města, protože to ve městě neznají, nemají kam jít a několik let žijí ve strachu, co by se jim mohlo stát, kdyby se pokusily o útěk. Navíc jsou o poznání důvěřivější než městské děti.

Takže tímto způsobem se venkovské děti dostávají do měst. „Ačkoliv jsme svědky násilí páchaného na dětech původem z vesnic, které pracují v sousedství, těžko to můžeme ohlásit policii. Můžeme sledovat něco podezřelého na dětech, které jsou převážené z města do města, nebo ve městě u lidí, kteří nevypadají, že byli jejich příbuzní, ale děláme, jako bychom to neviděli. Zločin se nám odehrává přímo před nosem,“ uzavírá Mahider.

Etiopie schválila zákony a přijala regule Mezinárodní organizace práce za účelem zajištění dětských práv. „Etiopská vláda pracuje na desetiletém programu, který má tyto konvence realizovat. Byl připraven akční plán a pod Ministerstvem ženských záležitostí byl zřízen národní výbor, kterému byla svěřena odpovědnost za jeho uvedení do praxe.“

Výbor se skládá ze zástupců státních i nestátních organizací. Jak uvedl Mahider, ministerstvo příští rok (2006) začne s celonárodní studií obchodu s dětmi a doufá, že shromáždí informace, které jí umožní zasáhnout.

Ministerstvo také provozuje rádiové programy na zvýšení informovanosti. Podle Mahidera je vedle osvěty důležité, aby se dala příležitost čtrnáctiletým dětem a starším z chudých rodin a poskytnout jim lehčí práci v místě jejich bydliště, dokud nemají vzdělání a nejsou fyzicky a psychicky vyspělé.

Zdroj

Původní článek „Ethiopian slave trade“ Yelibenworka Ayelea naleznete na stránkách African Holocaust.