Name


...historie&náboženství

Jakými jazyky mluvil Ježíš

Hughson Ong

Publikováno: 20 července 2016

Jaké jazyky ovládal Ježíš Nazaretský? Při jakých příležitostech starověké palestinské obyvatelstvo užívalo hebrejštinu, aramejštinu, řečtinu nebo latinu? Byl Ježíš multilingvní? Těmito otázkami se biblisté zabývají již od 16. století. Odpovědi na ně nám dovolují nastínit sociolingvistickou realitu starověké Palestiny a také ovlivnit naše chápání a výklad nejrůznějších odstínů a stránek raného křesťanství, církve a novozákonních textů.

Ježíšův jazyk

Většina vědců v 19. a 20. století o Ježíšovi předpokládala, především kvůli jeho židovskému původu, že byl výhradně aramejským mluvčím. V dnešní době už nicméně (takřka) nikdo s touto teorií nesouhlasí. Nálezy obrovského množství literárních i neliterárních památek v polovině 20. století, zejména pak v Kumránu a dalších místech v Judské poušti, nám odhalily přítomnost čtyř jazyků – hebrejštiny, aramejštiny, řečtiny a latiny –, které starověké obyvatelstvo Palestiny aktivně používalo. Ježíš v tomto regionu žil a stýkal se s jeho obyvateli, musel tak s těmito jazyky být dobře obeznámen. Otázka se ovšem vznáší nad tím, kterým z nich Ježíš Nazaretský a jeho současníci skutečně hovořili. Vědci na tuto problematiku nemají jednotný názor a existuje k tomu hromada literatury.

Takzvaná hebrejská hypotéza uvádí, že hebrejština v 1. století nebyla ve skutečnosti mrtvým jazykem, ale byla aktivně používána, jak dokazuje Mišna (čili mišnická hebrejština), i když převažujícím názorem v 19. století bylo, že hebrejštinu nahradila aramejština v období babylónského zajetí (586–536 př. n. l.). Většina vědců ovšem uznává, že se hebrejština nadále používala v liturgických a vzdělávacích kontextech, zatímco aramejština byla v Ježíšově době jazykem lidovým. Aramejská hypotéza poté staví na tom, že aramejština byla rodným jazykem Ježíše i jeho učedníků. Zastánci této teorie se opírají o nápisy a dokumenty, ale i o praxi překládání Písma do aramejštiny (Targum). A zatímco aramejská hypotéza dominovala ve vědeckém diskursu, na přelomu milénia začalo stále více a více vědců přinášet argumenty ve prospěch řečtiny, jež byla hlavním jazykem starověké Palestiny. Příznivci řecké hypotézy uznávají multilingvní ráz starověké palestinské společnosti a tvrdí, že řečtina nahradila aramejštinu jako lingua franca východního Středomoří v době po dobytí oblasti Alexandrem Velikým a jeho diadochy a následné helenizaci. Archeologické nálezy rovněž ukazují, že počet řeckých nápisů a dokumentů je srovnatelný s aramejskými; mezi ně patří například tisíce dochovaných řeckých novozákonních rukopisů, s nimiž máme v současnosti možnost pracovat. Pokud jde o latinu, tak i když se o tom vesměs pochybuje, tak i ta mohla být jazykem, jež Ježíš a jeho učedníci znali. Vědci se obecně shodují, že lingvistické důkazy poukazují na to, že latina se používala jen ve státní správě. Většina archeology objevených latinských textů pochází z Ceasareje Maritimy a tato skutečnost nám říká, že Židé, kteří žili v okolí, podél samařského pobřeží a na západních hranicích Palestiny, s tímto jazykem přinejmenším přicházeli do styku.

Při jaké příležitosti se který jazyk používal?

Ač je logické předpokládat, že kterýkoliv obyvatel Palestiny prvního století by byl vystaven kterémukoliv jazyku (případně všem čtyřem) a tím pádem by měl možnost se je naučit a aktivně používat, problém spočívá v rekonstrukci toho, v kterých oblastech Palestiny se kterým jazykem mluvilo a také jak a v jakých sociálních kontextech se ten který jazyk používal. K tomuto účelu je zapotřebí komplexních lingvistických důkazů s užitím sociolingvistického teoretického rámce. Konkrétně jedna úroveň analýzy musí rozvrhnout lingvistický terén starověké Palestiny jak z historického, tak z geografického hlediska.

Z historické perspektivy vidíme, že latina se stala prestižním jazykem římské říše až během čtvrtého století. Lingvistická situace té doby byla taková, že říše byla multiligvní a diglostická, za což lze do značné míry poděkovat šíření křesťanství. Takového postavení však latina nedosáhla za den. V době před rozmachem křesťanství obyvatelé starověké Palestiny prošli sérií jazykových kontaktů a posunů v důsledku vpádů a okupací čtyř imperiálních mocností: Babylóňanů (597–539 př. n. l.), Peršanů (539–331 př. n. l.), Řeků (334/331–63 př. n. l.) a Římanů (63 př. n. l. – 476/480 n. l.). Z historického vývoje se zdá vcelku jasné, že pod vlivem těchto okupací v období od 6. století př. n. l. až 5. století n. l. obyvatelstvo přijalo tři další jazyky – tedy aramejštinu, řečtinu a latinu – a původně monoligvní hebrejsky mluvící národ v dobách sjednoceného království se tak do doby Ježíšovy přerodil ve vícejazyčné společenství. Jazykový posun se udával ve směru z hebrejštiny do aramejštiny a řečtiny, a poté do latiny. To je důvod, proč nacházíme archeologické a literární doklady všech čtyř jazyků staletí před i po Ježíšovi. Je třeba rovněž poznamenat, že v tomto historickém kontinuu první století připadá na dobu, kdy bylo užívání řečtiny na svém vrcholu. Řečtina byla lingua franca středomořského světa i jazykem místní římské správy.

Z geografického hlediska vidíme nejméně osm velkých regionů – Nabateu, Idumeu, Judeu, Samařsko, Galileu, Dekapoli, Pereu a Fénicii – z kterých se v dobách Ježíše zhruba skládala oblast tehdejší Palestiny. Koncepty dialektologie, jazykových hranic a izoglosy nám umožní prozkoumat zeměpisné oblasti vzhledem ke složení a hustotě obyvatelstva a tyto údaje porovnat s údaji o geografickém rozšíření hebrejštiny, aramejštiny, řečtiny a latiny.

Druhá část naší analýzy se zaměří na prozkoumání sociolingvistického prostředí obyvatel starověké Palestiny, abychom určili funkce a užití jazyků v různých společenských kontextech. V sociolingvistice se používá termín „sociální sféry“, které určují typy situací, v nichž by se užívala hebrejština, aramejština, řečtina nebo latina. V jakékoliv reálné jazykové komunitě existuje šest sociálních sfér, které jsou okamžitě rozpoznatelné: rodina, přátelství (bezprostřední okolí), vláda, transakce (obchod), vzdělání a náboženství. V každé z těchto sfér se užívá specifický jazyk, i když výběr jazyka při konkrétní příležitosti či společenském kontextu v rámci té které sociální sféry je ovlivněn takovými faktory jako konkrétní účastníci, prostředí nebo téma hovoru. Z jazykovědného hlediska je funkční distribuce mezi jazyky palestinské společnosti určena konceptem diglosie. Konkrétně v návaznosti na starověkou Palestinu, rodný jazyk se přirozeně používal ve sféře rodiny a přátelství, kde konverzace bývají osobní a intimní (samozřejmě s výjimkou těch přátel, kteří hovořili jiným rodným jazykem). V takových případech se s největší pravděpodobností přikročilo k řečtině díky tomu, že byla lingua franca tehdejší společnosti. Lingua franca by byla také přirozenou volbou sfér vláda a transakce. Ve sféře náboženství už je určení volby jazyka poněkud obtížnější. V jeruzalémském chrámu a většině synagog byla užívána hebrejština (a nikoliv aramejština), přinejmenším z formálních a ceremoniálních důvodů. Doma a jinde v soukromí se však lidé nejspíše modlili ke svým bohům ve svých rodných jazycích. Jazyk sféry vzdělání závisel na oboru studia a i doma v soukromí si formálnost této sféry při studiu vyžadovala užití příslušného jazyka.

Výše zmíněných šest sfér reprezentuje „typické“, široké sféry, které se dají najít prakticky ve všech jazykových komunitách. Tyto sféry se identifikují známou, standardní sociolingvistickou konfigurací (tj. účastníci, prostředí, téma hovoru), která každou zřetelně vyznačuje. V reálných jazykových situacích však může řada sociálních faktorů narušit tuto konfiguraci, jež identifikuje určitou sociální sféru. Je proto třeba uvažovat o konceptu „variabilních sociálních sfér“. Variabilní sféry jsou jazykové situace, v nichž se jejich jazykové komponenty odchylují od standardní konfigurace, která charakterizuje typické sociální sféry. Na základě tohoto konceptu a hymesovského etnografického rámce pro vytváření různých možných kombinací sociolingvistických konfigurací můžeme určit a analyzovat výběr jazyka pro tu kterou jazykovou situaci či událost ve starověké Palestině a výběrem z osmnácti sociolingvistických pravidel, jež charakterizují jazykovou situaci nebo událost. Např. kázání na hoře (Mt 5:1–7:29) je klasifikováno pod pravidlem A1 (vztah účastníků je orientován statusem; zasazení je ve veřejné a/nebo neformální náboženské sféře; a hodnocení jeho žánru, tématu a klíče je, že jeho obsah je nízkoemoční), popřípadě D3 (vztah účastníků je orientován statusem; zasazení je ve sféře veřejné a/nebo formálního vyššího vzdělání; a hodnocení žánru, tématu a konce je, že jeho obsah je vysoce informativní [jazyk se odvíjí od předmětu studia]).

Byl Ježíš multilingvní?

Rozpoznání těchto sociálních sfér a jejich příslušných jazyků vznáší otázku, zda se Ježíš v těchto sférách pohyboval. Pokud ano, pak je možné, že byl multilingvním člověkem. Doklady ze čtyř kanonických evangelií naznačují, že Ježíš nejčastěji komunikoval ve sférách náboženství a přátelství, méně často pak ve sférách rodina, vláda, vzdělání a transakce. Tento sociální okruh a frekvence jeho společenských interakcí (primárně se třemi skupinami lidí – 1) jeho učedníky, mezi něž patřily i ženy, se kterými se poznal během svého veřejného působení; 2) zástupy lidí pocházejících z různých geografických oblastí; 3) a náboženští vůdci) v tomto okruhu naznačují, že příběhy o Ježíšovi a další materiály obsažené v evangeliích se zaměřují na Ježíšovo veřejné působení. Během svého veřejného působení Ježíš podle všeho nejčastěji užíval aramejštinu se svými učedníky v soukromí, zatímco řečtinu používal při vystupování na veřejnosti, zejména v přítomnosti zástupů. Tato informace nám říká, že evangelia nám poskytují jen zběžný náhled na to, kým historický Ježíš doopravdy byl, protože Ježíš coby člen komunity bezesporu často přicházel do kontaktu i s jinými sférami.

Nicméně to, že Ježíš mohl s těmito skupinami lidí během života komunikovat, ještě automaticky nevyzdvihuje jeho jazykové dovednosti. S využitím teorií individuálního multilingvismu potřebujeme identifikovat ten typ multilingvy, který na Ježíše sedí, a to tak, že prozkoumáme typy bilingvních rodin, dětského bilingvismu a kategorie měřící bilingvní zdatnost. Klasickou definici bilingvismu naplňuje člověk, který ovládá dva a více jazyků na úrovni rodilého mluvčího (vyrovnaný/balancovaný bilingvismus). Nicméně balancovaný bilingvismus je vzácný jev, protože předpokládá, že člověk nemá cizí přízvuk, „otrocky“ nepřekládá slova ani fráze, oba (všechny) jazyky se naučil současně a ve stejném věku, výuka obou (všech) jazyků byla na stejné kvalitativní úrovni, a oba (všechny) jazyky v praxi využívá zhruba stejně. Proto je nejlépe hovořit o individuálním bilingvismu jako o schopnosti bilingvních lidí mluvit vícero jazyky po bilingvní linii. Pro zhodnocení individuální jazykové zdatnosti každého bilingvisty je v každém případě třeba vzít v úvahu výskyt bilingvismu v jeho rodině či dětství. Sociolingvisté identifikovali šest nebo sedm širokých kategorií, které jsou určeny na základě konfigurace tří faktorů: rodný jazyk rodičů; jakým jazykem rodiče mluvili na své děti; a obcovací jazyk širší komunity. Po identifikaci kategorie jedincova rodinného bilingvismu je dalším krokem posouzení jazykových dovedností a schopností ve světle osmi dimenzí poměřování jazykových schopností. Vertikální dimenze se skládají z poslouchání a mluvení (oracy), a čtení a psaní (literacy), kdežto horizontální dimenze obsahují poslouchání a čtení (receptivní či pasivní), a mluvení a psaní (produktivní či aktivní). Těchto osm komponentů nám říká o čtyřech základních jazykových dovednostech bilingvního člověka a zároveň nám umožňují poměřovat jejich schopnosti v oblasti oracy a literacy, jakož i jejich schopnosti produktivní a receptivní.

Vzhledem k tomu, že jeho rodiče Marie a Josef byli bilingvními mluvčími řečtiny a aramejštiny, je možné, že doma jazyky střídali, popřípadě v konverzacích řečtinu s aramejštinou míchali. Ale vzhledem k tomu, že to byla židovská rodina, bylo pravděpodobnější, že Ježíšovi rodiče na něho doma mluvili aramejsky. Nicméně Ježíš by používal řečtinu mimo domov při styku s lidmi ze širší komunity, jak můžeme soudit z hustoty a různorodosti jeho sociálního okruhu, o kterém se hovoří v evangeliích. Je proto velmi pravděpodobné, že Ježíš byl konsekutivním (sukcesivním) bilingvistou, který se narodil v židovské rodině a kde se naučil mluvit svojí rodnou aramejštinou, který získal vzdělání alespoň na úrovni základního a který byl vystaven vlivu jiných lidí z komunity, až od kterých se naučil řecky. Protože Ježíš často učil v jeruzalémském chrámu a synagogách, mohl být schopen číst a rozumět hebrejsky (Lukáš 4:14–20), ale dá se pochybovat o tom, že tak uměl mluvit a psát. Ježíš také mohl rozumět a znát pár latinských slovíček, jak dokládá jeho výstižná odpověď Pilátovi na otázku, zda se prohlašuje za židovského krále – ?? ??????, „ty (sám) to říkáš” (Matouš 27:11, Marek 15:2, Lukáš 23:3).

Zdroj

Původní článek „The Multilingualism of Ancient Palestine and the Multilingual Jesus“ Hughsona Onga naleznete na stránkách Bibleinterp.com.

Autor

Hughson T. Ong je biblista a vysokoškolský pedagog filipínsko-čínsko-kanadského původu. V roce 1995 vystudoval strojírenství na univerzitě De La Salle v Manile. Poté se 12 let věnoval podnikání, než se profesionálně ponořil do biblistiky. Doktorát z teologie získal na McMaster Divinity College v květnu 2015. Vydal řadu esejů a recenzí v odborných časopisech, v současnosti pracuje na několika knihách o původu evangelií. Do jeho zájmů spadá především lingvistika a sociolingvistika, ale i další oblasti z Nového zákona (rané křesťanství, evangelia, Pavel z Tarsu, historický Ježíš atd.). Profesně působí na McMaster Divinity College v Hamiltonu a Emmanuel Bible College v Kitcheneru v provincii Ontario. Společně se Stanley Porterem a Davidem Yoonem se podílí na tvorbě blogu Domain Thirty-Three. Je filipínský občan trvale žijící v Kanadě.