Křižáci v Řecku: Kefalonie, Zakynthos a Ithaka
Maria Dourou-Eliopoulou
Publikováno: 16. ledna 2016
Počátek dobývání ostrovů Kefalonie, Zakynthu a Ithaky je spojeno se osobností mocného piráta (arcipiráta, princeps piratarum – „nejmocnějšího ze všech pirátů“) a admirála janovského námořnictva Margarita z Brindisi (kronikářům z 12. století také známého jako Megaritis). Značnou aktivitu vyvíjel jako důvěrník normanského krále Sicílie Viléma II. V latinsky psaných dokumentech z let 1192–1193 se podepisoval řecky jako Margaritos Vredesinos, hrabě admirál Melitios. Bez ohledu na Margaritův obskurní původ, král Vilém mu svěřil normanská území v Jónském moři, která dobyl od Byzance v roce 1185 výměnou za jeho služby.
O deset let později, v roce 1195, Margarita na pozici místodržícího jónských ostrovů nahradil Mateo Orsini, nejspíš pocházející ze sicilské větvě rodu palatýnů z Říma. Aby Mateo zabezpečil svou pozici, uznal svrchovanost Benátek, papeže a později také achajského knížete. V téže době bylo na ostrovech zrušeno ortodoxní biskupství, které nahradil biskup latinský, a byl zde také zaveden feudální systém. Mateův nástupce Richard Orsini, „nejvznešenější hrabě paláce a pán Kefalonie, Zakynthu a Ithaky“ v roce 1264 ztvrdil majetek latinského biskupství na Kefalonii. Za vlády franských vládců se Kefalonie stala útočištěm pirátů.
Rod Orsini nevládl jenom v Jónském moři, ale na počátku 14. století také dobyl území v Epiru a získal pro sebe titul epirského despoty. Někteří příslušníci rodu se obrátili k ortodoxnímu křesťanství a oženili se s rodilými Řekyněmi. Jan I. Orsini nechal znovuobnovit metropolitní kostel Parigoritissa v Artě a nařídil přepsat Homérova díla z klasické do tehdejší zjednodušené řečtiny. Po smrti Jana II. Orsini v roce 1335 byly ostrovy okupovány rodem Anjouovců, kteří vládli také v Acháji, kteří zde vládli až do roku 1357.
V roce 1357 Robert z Tarentu Kefalonii, Zakynthos a Ithaku postoupil guvernérovi Korfu Leonardu Tocco jako odměnu za pomoc, kterou mu Leonardo poskytl, když byl Robert v uherském zajetí. Rod Tocco zde vládl více než sto let a za to dobu ostrovy administrativně sjednotil.
Když Leonardo Tocco rozšířil svou vládu i na Lefkadu, pokusil se zabezpečit svou pozici proti Benátkám, papeži, Anjouovcům, ale ze všeho nejvíc Albáncům z Epiru, a tak navázal spojenectví s florentským rodem Acciaiuoli. Tímto svazkem rod Tocco posílil svou moc, která dosáhla vrcholu v 15. století, kdy Karel Tocco rozšířil svůj vliv na pevninu a dobyl Ionánninu (1411) a Artu (1416). Od byzantského císaře Manuela II. Palaiologa obdržel titul epirského despoty a Epiru nadále udržoval vládu v byzantských tradicích. Toccové se na ostrovech i na řecké pevnině snažili získat obyvatelstvo na svojí stranu, a tak udělovali půdu řeckým aristokratům. Obdobně si počínali v náboženských otázkách; poslední toccoský vládce Leonardo III. (1448–1481) nechal znovuobnovit ortodoxní biskupství na Kefalonii, které předtím zrušili Orsiniové.
Benátky narůstající moci rodu Tocco přihlížely s krajní nelibostí. Když jejich pevninské državy v roce 1479 dobyli osmanští Turci, Benátčané využili situace a intervenovali v Jónském moři – v roce 1484 si zajistili smlouvu, která jim přiřkla Zakynthos, a v roce 1500 obsadili také Kefalonii a Ithaku.
Zdroj
Původní sérii článků „Latin Occupations on the Greek Lands“ Marie Dourou-Eliopoulouvé naleznete na stránkách Foundation of the Hellenic World.