Name


...historie&náboženství

Křižáci v Řecku: Korfu

Maria Dourou-Eliopoulou

Publikováno: 16. ledna 2016

Byzantská říše ostrov fakticky Korfu ztratila již roku 1199, pět let před pádem Konstantinopole, kdy jej dobyl janovský pirát Leo Vetrano. Po roce 1204 Korfu, na základě smlouvy o rozdělení byzantského území (Partitio terrarum imperii Romaniae), připadlo Benátské republice. Korfu mělo pro Benátčany a jejich hospodářské zájmy na Východě velkou strategickou cenu a přítomnost Janovany nevítali ani náhodou. V roce 1207 Benátčané ostrov dobyli a janovského reka odsoudili k smrti.

Benátčané na Korfu dosadili deset benátských pairů, kteří dobývání ostrova a jeho pozdější správu vedli na vlastní náklady. Noví vládci na ostrově nezaváděli žádné novoty (non si facciano novita), zachovali zdejší právní systém i instituce, pokud přímo nestály v přímém rozporu s jejich zájmy. Jejich panování bylo srovnatelné s vládou Byzantinců.

V roce 1214 epirský despota Michael I. Dukas vytlačil Benátčany z přístavního města Dyrrhachion (Drač) i Korfu a dostal tak ostrov zpět pod byzantský vliv. Avšak v roce 1258 sicilské loďstvo pod velením Filipa Chinarda, admirála fransko-kyperského původu ve službách Štaufů, dobylo Dyrrhachion, Avlonu a Korfu a území připojilo k panství sicilského krále Manfreda Sicilského. Ten svůj územní zisk v roce 1259 stvrdil sňatkem s dcerou epirského despoty Michaela II. Duky (1231–1268). Samotné Korfu však spravoval Filip Chinardo až do doby, kdy ve východním Středomoří převládla moc Karla z Anjou.

Anjouovci

Když byl Filip Chinardo v roce 1266 zavražděn, Karel z Anjou oslovil jeho syna Gaza, který Karla uznal pánem ostrova. Zdá se však, že Karel z Anjou na Korfu posiloval vliv ještě před podepsáním smlouvy z Viterbo (květen 1267), která jeho suverenitu nad ostrovem strvdila. Proti Karlovi se ale postavili velitelé Chinardovy armády, bratři Garnierové a Tomáš Alamanos, a teprve po smrti Garnierů (v březnu 1272) Alamanos boje ukončil výměnou za 3000 uncí zlata. Tak začalo období anjouovské vlády. Nejspíše v této době byl ostrov rozdělen na čtyři správní celky (bailata):

Pro Karla bylo Korfu cennou kořistí díky své strategické poloze, díky které posloužilo jako základna zásobující jeho armádu koňmi, penězi i rekruty pro další výboje v Albánii. Korfu bylo za Anjouovců v letech 1267–1386 součástí Neapolského království, což ovlivnilo zdejší hospodářský i společenský život. Anjouovci na Korfu posílali a prodávali obilí z Apulie. Stojí také za zmínku, že místní obyvatelé využívali peří supů a dalších velkých ptáků žijících na ostrově a vyráběli z nich šípy.

Pokud jde o strategické a hospodářské zájmy Benátčanů na Korfu, tak pro ně v oblasti představovali největšího konkurenta Janované. Benátčané využili strachu místního řeckého obyvatelstva z tureckého nebezpečí a vyslali na ostrov svého konzula Jiřího Panemsaca, aby s obyvateli Korfu navázal kontakt.

Po sérii jednání v roce 1386 Benátská republika slíbila ostrovanům ochranu před Turky, jakož i potvrzení jejich privilegií, které jim v minulosti udělili Byzantinci nebo Anjouovci. Benátčané za to měli získat pevnosti na ostrově. V roce 1387 slavnostně potvrdili privilegia ostrova Korfu (bezpečnost zboží i lidí, účast obyvatel na dvoře místodržícího, výběr řeckého notáře volbou atd.). Tak Benátky zabezpečily svou moc, kterou udrželi až do zrušení Benátské republiky Napoleonem v roce 1797.

Státní správa

Na Korfu byly zavedeny feudální instituce a byly v platnosti souběžně s místním právem byzantského původu. To znamenalo, že se zde nebylo překotně zavedeno právo Latinského císařství (Assises de Romaniae), které platilo v dalších křižáckých státech v Řecku; zavedeno bylo až Benátčany v polovině 15. století.

Dochované archivní prameny ke společenské situaci z dob anjouovské vlády naznačují, že nedocházelo k nějakým výraznějším změnám ve společenském uspořádání. Společnost byla rozdělena do tři vrstev: feudální panstvo (nobiles), obyvatelé hradu Korfu (burgenses Capri de Corpho) a venkované (hominess casalium et villarum insule Corphoy).

Po roce 1204 se sice na ostrově zavedly tituly obvyklé v západní Evropě, ale způsob správy zůstal i nadále byzantský. Podobná situace panovala i na pevnině v Dyrrhachionu. Úředníci byli do svých pozic dosazováni a jejich hlavní starostí bylo, aby obrana ostrova byla v dobrém stavu. Na vrcholu administrativní pyramidy stál místodržící (vikář a generální kapitán, vicarius et capitaneus generalit), který měl mimo jiné pravomoc vykonávat usnesení shromáždění (curia). Pod ním se nacházel správce královského majetku (magister massariarum, či prostě massarius), dále kasteláni (castellani), kteří měli na starosti správu a obranu hradů.

Náboženství

Anjouovci (1267–1386) se v náboženské oblasti snažili hledat kompromisy a vůči ortodoxnímu kněžstvu vystupovali tolerantně. Přesto však do nejvyšší církevních pozic byli dosazeni zástupci latinské církve, která ortodoxní církvi zabrala majetek. Tento stav se už během času neměnil. První pokus omezit vliv ortodoxní církve se setkal s tuhým odporem ortodoxního kněžstva, proto mu a místní šlechtě bylo přiznáno právo volit vrchního kněze (protopapas).

Anjouovští úřednící, i přes svou smířlivou náboženskou politiku, byli často nuceni zasáhnout ve prospěch ortodoxního kléru, aby ochránili jejich dřívější privilegia a napravili příkoří, které se na ortodoxní církvi někteří jiní zástupci světské moci dopouštěli.

Zdroj

Původní sérii článků „Latin Occupations in the Greek Lands“ Marie Dourou-Eliopoulouvé naleznete na stránkách Foundation of the Hellenic World.