Křižácké hrady

Helena P. Schrader

Publikováno: 3. prosince 2016

Jedním z nejznámějších a nejpozoruhodnějších odkazů křižáckých válek jsou hrady, které latinští vládcové na svých územích budovali.

T. E. Lawrence, známější jako Lawrence z Arábie, je odepsal jako irelevantní a neefektivní, jelikož vposledku nedokázaly zabránit pádu křižáckých států ve Svaté zemi. Jde však o povrchní soud. Ve skutečnosti křižácké hrady umožnily méně početné síle čelit opakovaným útokům mnohem početnějších armád. Ty nejtěžší porážky během první stovky let křižáci utrpěli v otevřeném poli, kde muslimské armády dokázaly plně využít své početní převahy, jako například na Krvavém poli (1119) nebo u Hattínu (1187). Když se však křižáci stáhli za hradby měst a hradů a donutili Saracény, aby je obléhali, tak náporu obyčejně odolali. Ovšem i ty nejsilnější zdi potřebují obránce a když hrad jako Krak des Chevaliers, stavěný pro 2000 rytířů a seržantů, měl posádku jen několik set mužů, stal se prakticky nehájitelný. Křižácké Zámoří nepodlehlo kvůli tomu, že jeho hrady byly nerelevantní nebo neefektivní, ale protože v důsledku nedostatku obránců nemohl být plně využit jejich potenciál.

Je důležité mít na paměti, že křižácké hrady nebyly jen pouhými pohraničními pevnostmi pro obranu proti vnějšímu nepříteli, ale byly rovněž správními a hospodářskými středisky, symboly panské či královské moci, rezidencemi a útočišti. Podobně jako i v západní Evropě, i zde byly hrady různých velikostí a tvarů. Každý odrážel svůj účel, a dále bohatství a moc svého majitele.

Typy hradů

Adrian Boas ve své vynikající publikaci Crusader Archaeology: The Material Culture of the Latin East identifikoval nejméně pět základních typů křižáckých hradů. Nejjednodušším z nich byla prostá věž. Podobné typy se již vyskytovaly v západní Evropě, zvláště oblíbené byly například ve Skotsku. V křižáckých státech takové hrady byly obvykle čtvercové se sklepením bez oken, kde se nacházelo skladiště, vodní nádrže a/nebo kuchyně, nad tím se nacházela dvě patra a potom střecha, která sloužila jako bojová platforma. Přístup zvnějšku býval jen jeden, a to schodiště do prvního patra, které končilo několik metrů od zdi, a tato mezera se vyplňovala dřevěným padacím mostem, který se zvedal ze strany hradu a v případě potřeby posiloval ochranu dveří. V každém patře se nacházela oválná místnost s křížovou klenbou, která se mohla dále dělit dřevěnou zdí či dokonce na poschodí. Vnější budovy jako dílny, skladiště, stáje a podobně se nacházely kolem hradu nalepené k vnější zdi, ale samy o sobě nebyly bránitelné. Krásný, i když pozdní příklad takového hradu je špitálnický hrad Kolossi na Kypru.

Druhým typem hradu je castrum, které má původ v římské vojenské architektuře (konkrétně v římských vojenských táborech), která prostřednictvím Byzance pronikla do architektury křižáckých hradů. Křižácké castrum se skládalo z hájitelného perimetru s věžemi v rozích. Koncept podobný vozové hradbě, které na „divokém západě“ používali osadníci proti Indiánům nebo banditům. Tento typ obranné stavby znali i muslimové; když Frankové dorazili na Blízký východ, převzali řadu již existujících pevností tohoto typu a mnoho dalších pak následně postavili, např. Coliath v Tripolském hrabství, dále Gazu nebo Blanchegarde v Jeruzalémském království. Tyto hrady mívaly velké klenbové sály s masivními, zhruba tři metry silnými zdmi, které se sbíhaly k věžím v rozích. V nich se nacházely prostory pro nejrůznější činnosti nezbytné pro život v hradu, jako kuchyně, pekárny, stáje, kovárny či lázně. V hořejších patrech se obyčejně nacházely ubikace, jídelny a kaple pro posádku. Střechy budov sloužily jako bojové platformy do všech směrů, dále posílené rohovými věžemi, které poskytovaly krycí palbu.

Třetím typem křižáckých hradů byla kombinace předchozích typů: silný přibližně pravoúhlý komplex postavený okolo věže nebo donjonu. Vnější hradby a rohové věže tvořily první linii obrany a věž druhou. Dochovaný příklad takového hradu je Gibelet (Džubajl) v Tripolském hrabství a podle popisu Viléma z Tyru jím byl i královský hrad Dárúm v Jeruzalémském království.

Jak palestinští Frankové bohatli a nebezpečí ze strany muslimů nabývalo na intenzitě, začali stavět podpůrné budovy i za (tj. před) castrem. Ty snad byly původně určené k poskytování trochy ochrany městům, které kolem hradů často vyrostly, ale brzy se vyvinuly v to, co se stalo nejvýraznějším, ba přímo ikonickým typem křižáckého hradu: tzv. koncentrický hrad. Koncentrické hrady měly hlavně rytířské řády, které disponovaly obrovskými zdroji a jejichž pevnosti měly striktně vojenský účel, na rozdíl od hradů feudálních pánů nebo králů. Tyto se staly inspirací pro hrady, které ve Walesu stavěl anglický král Eduard I. Vedle Kraku des Chevaliers je takovým hradem např. Belvoir u Jordánského údolí. Belvoir dokázal vzdorovat Saladinovi ještě rok a půl po bitvě u Hattínu, zatímco Krak des Chevaliers Saladin považoval za příliš pevný a ani se nepokusil jej oblehnout.

Boas dále rozlišuje mezi výšinným a ostrožným hradem, ale oba tyto typy využívají přírodního terénu k posílení své obrany. Stavěly se na vrcholu příkrých kopců, buď zabíraly celý vrchol, nebo vrchol větší římsy. Kvůli příkrému svahu, na němž stály, se tyto hrady daly jen velmi obtížně dobýt ztečí. Pokud navíc stály na solidním skalnatém podloží, bylo pro nepřátelské sapéry obtížné je podkopat. Pevnost Renauda de Châtillon Kerak byl ostrožný hrad, který přestál dvě Saladinova obléhání a padl až více než rok po bitvě u Hattínu díky vyhladovění obránců.

Dalšími hrady tohoto typu byly Montfort (či jak mu říkali němečtí rytíři – Starkenburg), Beaufort, Margat a Saone.

Variace ostrožného hradu se stavěla na pobřežích, kde místo převisu kopce ochranu poskytovalo moře. Templářský hrad Château Pèlerin (Poutník) i hrad v Tyru byly oba vystavené na poloostrovech zasahujících do moře a přístupné byly po souši jen z jedné strany. I takové hrady bylo téměř nemožné dobýt; podkopání bylo ze tří stran nemožné a útoky na lodích byly velmi riskantní a obtížně proveditelné. Díky tomu dokázala mnohem méně početná posádka takový hrad udržet, protože jen jedna strana bylo zranitelná a na ostatních byla potřeba jen slabá hlídka. Tyros bylo jediné město, které v roce 1187 dokázalo Saladinovi odolat a posléze se stalo základnou, z níž křižáci dobyli zpět většinu palestinského pobřeží.

Zdroj

Původní článek „Crusader Castles “ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Defenderofjerusalem.com.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.