Křižáci v Řecku: Latinské císařství

Maria Dourou-Eliopoulou

Publikováno: 14. června 2011

Dne 13. dubna 1204 dobyla vojska čtvrté křížové výpravy Konstantinopol, kvetoucí hlavní město Byzantské říše (Imperium Romaniae). Křižáci na místě starobylého impéria ustanovili Latinské císařství, jehož vládcem 9. května císařem zvolili flanderského hraběte Balduina IX. Korunovace proběhla o týden později v chrámu Hagia Sofia.

Podle dohody o rozdělení byzantského teritoria (Partitio terrarum imperii Romaniae) připadlo pět osmin města latinskému císaři a ostatním křižákům, zatímco zbytek obdrželi Benátčané. Benátský dóže Enrico Dandolo byl jediný, kdo byl vyňat z povinnosti složit novému císaři hold. Vedle toho měl Dandolo lví podíl na zvolení nového latinského arcibiskupa konstantinopolského, Benátčana Tomasa Morosiniho a také jakožto držitel tří osmin města, mohl uplatnit právo veta při volbě nového císaře.

První válečná výprava latinského císaře do Anatolie měla za cíl vydobýt území, které podle dohody připadlo jeho císařství, ale fakticky bylo stále v rukách Byzantinců. Frankům se během podzimu a zimy 1204 podařilo dobýt velkou část Bithýnie; a tažení pokračovalo až do jara 1207, kdy s nikájským císařem Theodorem Laskarem podepsali dvouletý mír. Dne 15. října 1211 dosáhly latinské síly významného vítězství nad nikájskou armádou v bitvě u řeky Ryndakos v Bithýnii. Roku 1214 byla podepsána nymfajská smlouva, která Latinům zaručovala kontrolu nad severovýchodní částí Anatolie.

Mezi křižáckým Latinským císařstvím a řeckým Nikájským císařstvím vesměs panovaly přátelské vztahy až do roku 1222, kdy mezi nimi vypukla válka. Roku 1224 utrpěli křižáci těžkou porážku poblíž Poimania a v důsledku toho se začali postupně ztrácet kontrolu nad asijskými državami. Následujícího roku podepsaly oba státy mírovou smlouvu, kterou bylo latinské území v Anatolii zredukováno na bezprostřední okolí Konstantinopole a Nikomedie. V téže době dobylo nikájské loďstvo ostrovy v Egejském moři – Ikaria, Lesbos, Kós a Chios –, které po dobytí Konstantinopole v roce 1204 připadly Latinskému císařství. A roku 1235 nakonec podlehla i poslední křižácká pevnost v Anatolii.

První vojenský úspěch, jehož křižáci v Anatolii koncem na přelomu let 1204 a 1205 dosáhli, byl zastíněn vážnými problémy, které propukly v oblasti Thrákie, kde se místní byzantští šlechticové spojili s bulharským carem Kalojanem (vláda 1197–1207). Carova armáda vtrhla do Thrákie a 14. dubna 1205 se u Adrianopole střetla s vojsky císaře Balduina. Frankové byli drtivě poraženi a samotný Balduin padl do zajetí. Jeho nástupci Jindřichu Flanderskému (1206–1216) se však řadu thráckých území podařilo vydobýt zpět. V říjnu 1207 byl car Kalojan zabit při obléhání Soluně a nakonec bylo bulharské nebezpečí zažehnáno zcela, když dvoutisícová armáda Jindřicha Flanderského 1. srpna příštího roku rozdrtila v bitvě u Filipopole vojska Kalojanova nástupce Borise.

Jindřich Flanderský se na jaře 1209 zaměřil na Thessálii a střední Řecko, kde zuřilo povstání lombardských rytířů. Aby si zabezpečil bok od možného útoku epirského despoty Michaela Komnena Duky (1204–1215), uzavřel s ním v létě spojenectví. Michaelův útok na křižácké Soluňské království v roce 1210 nicméně vyvolal odezvu v Konstantinopoli a Jindřich vyslal armádu Soluni na pomoc. Císař měl eminentní zájem na udržení Soluně v křižáckých rukou, leč 11. června 1216 při dohlížení na stavbu nových soluňských městských hradeb zemřel a Soluňské království zaniklo nedlouho poté v roce 1224. Téhož roku nový epirský despota, Michaelův nástupce Theodor Komnenos Duka (1215–1230), ohrozil i samotnou Konstantinopol, ale nebezpečí se však nakonec podařilo odvrátit mírovou smlouvou.

Po Jindřichu Flanderském na císařský trůn usedl jeho švagr Petr z Courtenay, nikdy však skutečně nevládl, neboť byl v roce 1217 byl zajat despotou Theodorem. Císařství tak až do roku 1221 z pozice regentky vládla jeho žena Jolanda a poté se vlády ujal její syn Robert z Courtenay (1221–1228). Po jeho smrti na trůn formálně usedl jeho nezletilý syn Balduin II., jehož jménem devět let vládl regent Jan z Brienne. Říše se nacházela v neutěšené situaci, neustále ohrožována sousedním Nikájským císařstvím, a Balduin II. byl nucen podniknout celou řadu diplomatických cest do západní Evropy, kde se snažil vzbudit zájem a účast tamějších panovnických dvorů – leč bezúspěšně.

V červenci 1261 byla Konstantinopol prakticky zbavena svých obranných strojů, které se s císařskými vojáky a benátským loďstvem účastnily tažení v Černém moři. Nikájský caesar Alexios Stratigopulos využil příhodné situace a s malým oddílem vnikl do města, kde se mu téměř nikdo nepostavil na odpor. Po necelých šedesáti letech byla Konstantinopol zpět v řeckých rukou a křižácké Latinské císařství tak fakticky přestalo existovat.

Státní uspořádání

Významnou roli ve státní správě hrál regent (moderator imperii), který císařskou moc de facto vykonával. Další důležitou institucí byla císařská rada, ve které bylo vedle císaře šest šlechticů povětšinou francouzského původu a benátský zmocněnec (tzv. podestà). Zároveň existovala i císařova soukromá rada složená z jeho důvěrníků.

Císařská rada byla po roce 1205 pravděpodobně nahrazena shromážděním baronů. Politickou a vojenskou správu země vykonávali nejrůznější úředníci; např. protovestiarios, nejvyšší úředník císařského soudu, který byl zodpovědný za obranu Konstantinopole a císařských paláců a měl také hospodářské pravomoci. Dále pak senešal, který byl v čele vojenské správy, kde mu podléhali další nižší úředníci: konetábl a maršálek. Dalšími funkcemi v císařské armádě byli buticularius (úředník v západní Evropě zodpovědný za správu vinic, v Konstaninopoli vojenský úředník), panetarius (v západní Evropě zodpovědný za zásobování paláce chlebem) nebo maior cocus (v západní Evropě úředník zodpovědný za zásobování). Hlavou císařského sekretariátu byl kancléř, pod jehož pravomoc spadali různí notářové, písaři, duchovní a kaplani.

Správu benátské části Konstantinopole měl na starosti benátský podestà (či potestas) a místodržící benátských částí bývalé Byzantské říše, který byl do funkce jmenován dóžetem. Později se Benátčané snažili zajistit, aby podestà nemohl ve svých rukou hromadit moc na úkor benátské vlády a proto jeho funkční období zkrátili. Benátská správa v Latinském císařství fungovala zcela nezávisle na císařské autoritě. Disponovala vlastními institucemi, např. výborem šesti Benátčanů, kteří pomáhali podestovi, či úředníky zabývající se právem, hospodářstvím (avocatores, camerarii, constabularii) atd.; podestà a jeho lidé zasedali v císařské radě jako rovnocenní členové vedle křižáckých baronů. Podestà se těšil poměrně značné politické nezávislosti a dokonce měl mandát uzavírat mezinárodní smlouvy s cizímu vládci.

Církev

Významné postavení v církevním životě říše zastávali latinský patriarcha a papežský legát, který v Konstantinopoli zastupoval papeže. Volby patriarchy se účastnila rada kleriků od Hagie Sofie, kterou tvořili výhradně benátští preláti, a třicet nejvýznamnějších biskupů (praepositi); v pozdější době také představitelé dvaatřiceti konstantinopolských klášterních kostelů (praepositurae).

Za pontifikátu papeže Innocence III. (1198–1216) významně vzrostl vliv papežských legátů, a sice na úkor moci konstantinopolského patriarchy. Zřízení nových biskupství, metropolitních diecézí a autokefálních arcibiskupství přineslo do církevní správy mnohé změny. Pod jednotlivé latinské biskupy spadalo původní řecké ortodoxní kněžstvo, které utvořilo nižší stupeň duchovenstva; církevní hierarchie ovšem zůstávala i nadále latinská. Ortodoxním kněžím bylo ponecháno právo se ženit a mít děti a i nadále platilo světským vládcům každoroční byzantskou pozemkovou daň, ztv. akrostikon. Obyvatelstvo latinského původu (vč. císaře, baronů i rytířů) platilo desátek své místně příslušné farnosti.

V říši brzy zahájily činnost také rytířské řády špitálníků a templářů. Roku 1205 pozval papež do Konstantinopole cisterciácké mnichy z Cluny, aby zde posílili katolickou víru. Dlouho předtím již však v Konstantinopoli existoval malý řád svatého Sampsona, který časem nabyl vojenský charakter. Po roce 1220 se v zemi usadili také dominikáni a františkáni, kteří se zaměřili na konvertování ortodoxních Řeků a upevňování katolické víry mezi latinskými usedlíky.

Společnost

Nejvýše postavenou osobou ve společenském žebříčku byl latinský císař, následován barony a ostatními vazaly, tedy lenními pány a leníky (homini plani homagii). Do kategorie leníků spadala i domorodá byzantská aristokracie, která se podrobila křižácké nadvládě.

Naprostá většina řeckých obyvatel spadala do nejnižších společenských vrstev. Venkovské obyvatelstvo se skládalo ze svobodných a závislých zemědělců, z nichž někteří pracovali na státní a jiní na soukromé půdě.

Kvůli zefektivnění výběru daní křižáci obyvatele rozdělili do čtyř kategorií: zeugaratoi (vlastníci půdy), voidatoi (vlastníci dobytka), aktimones (bezzemci) a aporoi (spodina). Toto rozdělení bylo známé již za byzantské vlády a zakládalo se na pracovní síle a rozloze půdy, kterou mohla tato pracovní síla obdělávat. Mimo Řeků v Latinském císařství žila komunita benátských obchodníků, ale také Židů a Arménů.

Mince

Podle byzantského historika Nikety Choniata křižáci razili bronzové mince, na které použili materiál ze soch, které až do roku 1204 zdobily Konstantinův hippodrom. Dodnes nebyla objevena jediná mince, která by nesla jméno některého latinského císaře. Nicméně panuje přesvědčení, že bronzové trachey a zlaté tetartery kopírující styl byzantských originálů byly vyraženy franskými dobyvateli.

Zdroj

Původní sérii článků „Latin Occupations in the Greek Lands“ Marie Dourou-Eliopoulouvé naleznete na stránkách Foundation of the Hellenic World.