Křižáci a lepra

Helena P. Schrader

Publikováno: 3. září 2020

Lepra beze sporu patří mezi nejstrašnější onemocnění, jaká člověka mohou potkat. Její oběti trpí kromě jiného ztrátou citu v postižených končetinách, diskolorací a ztvrdnutím kůže, dále zduřelé uzliny nebo znetvořeniny na tváři, rukou a nohou, nebo otevřené vředy, především na chodidlech. Ve své nejhorší podobě může deformovat kostru a lebku a způsobit ztrátu kontroly nad končetinami, což nakonec vede ke ztrátě prstů, uší, nosu a zraku. Postupný tělesný rozpad vedl pozorovatele k přirovnání k chodícím mrtvolám.

Lepra se vyskytuje celosvětově a dosud nebyla vymýcena. Podle některých vědců má svůj původ ve východní Africe (stejně jako lidský druh nebo koně); nejstarší archeologický doklad je starý přibližně tří tisíce let a je z Indie. Znali ji však i starověcí Egypťané, Řekové, Číňané, zmíněna je i ve Starém zákoně.

Hippokratés příznaky lepry popsal již kolem roku 460 př. n. l., ale účinná léčba se objevila až ve 20. století. Moderní medicínský výzkum ukazuje, že až 30 % populace by se nakazilo v případě vypuknutí epidemie; je-li nemoc endemická (v oblasti trvale se vyskytující), ohrožuje pouze 5 % populace. Tyto informace ale nebyly až do minulého století známy a po většinu doby se lepra pokládala nejen za nevyléčitelnou, ale i mimořádně nakažlivou. Některé lékařské traktáty (včetně arabských) razily myšlenku, že i dýchat společný vzduch s nakaženými může zapříčinit přenos nemoci. A právě tento strach z onemocnění vedl řadu světových kultur – např. Židy nebo germánské kmeny v severovýchodní Evropě – k vyloučení malomocných na okraj společnosti.

Tím spíš je překvapivé, že Jeruzalémskému království v letech 1174–1185 vládl král, který sám leprou trpěl. A nejen to – lepru chytil už jako dítě a i přesto usedl na trůn. Jak je něco takového možné? Klíčem k pochopení je pohled, jakým na lepru nahlíželi v křižáckém Jeruzalémě ve 12. století – nikoliv jako na prokletí, důsledek hříšného života, boží trest, nebo něco nečistého, ale jako známku boží přízně.

Podle evangelií Ježíš uzdravil malomocného po svém kázání na hoře. V Lukášově evangeliu (16:19–31) najdeme podobenství o boháči a o vředy pokrytém žebráku jménem Lazar, kterého andělé přijali do království nebeského. Středověká tradice jeho vředy ztotožnila s leprou a svatý Lazar se proto stal ochráncem malomocných. Význam malomocných v Novém zákoně je dvojí. Jednak lepra byla v té době nevyléčitelná a zotavení mohl způsobit jedině zázrak, božský zásah, takový, jaký v evangeliích předvádí Ježíš. A druhak – a to se často přehlíží – malomocní stáli v době evangelijní na okraji židovské společnosti, např. měli zakázán vstup do jeruzalémského Chrámu. Uzdravením malomocného Ježíš dal najevo, že boží milost se vztahuje i na opuštěné a vyvržené.

Ve 4. století se církevní autority na Východě i na Západě chopily těchto biblických příkladů a rozhodly, že největší křesťanskou ctností je projevovat lásku a dobrotu vůči společenským vyvrhelům – a to se dalo nejlépe demonstrovat na lidech ostrakizovaných z pohanských společností, především malomocných. Krátce poté přední teologové ztotožnili lepru s Jóbovým utrpením a křesťanské obci kladli na srdce, že i nemocní byli stvořeni k obrazu božímu a mohou dojít spáse v Kristu.

Argumentace šla ale ještě dále: onemocnění srazilo hřebínek i těm nejpyšnějším a nejbohatším a přivádělo je blíže Bohu – a žádná choroba tak nečinila tak dokonale, jako lepra. Ta tak nebyla trestem za hříšný a nezřízený život, nýbrž nejvyšší zkouškou spravedlnosti. A zatímco nemocní již byli Bohem předurčeni ke spáse, jejich zdraví bližní si mohli získat boží přízeň tím, že jim budou projevovat křesťanskou lásku. Začaly se šířit příběhy o tom, jak se Kristus zjevil na zemi v podobě malomocného a lepra si brzy získala přízvisko „svatá nemoc“.

Někteří raní křesťanští zastánci tohoto směru se dokonce snažili jít příkladem; příběhy svatých často obsahují motivy projevů laskavosti k malomocným, včetně např. líbání. V témže období se začínají množit špitály speciálně zaměřené na malomocné, zvláště v byzantské říši, kde jsou doložené od Konstantinopole po Alexandrii; vynechán nebyl ale ani Jeruzalém.

Vznik špitálů do určité míry umožnil malomocné izolovat. Bez ohledu na to, co kázali církevní teoretikové o lásce a dobrotě, většina lidí neměla nejmenší zájem testovat si svou svatost a riskovat přitom nákazu. Separace nemocných od zbytku společnosti je tak zcela racionální a pochopitelná. Za zmínku stojí, že řada těchto špitálů byla fakticky městem ve městě, s vlastními kostely, ubikacemi, kuchyněmi, vodními zdroji, sady a zahradami. Příbuzní bohatých nemocných, nebo i jen lidé, kteří se chtěli blýsknout svojí křesťanskou ctností, byli ochotní lazarety finančně i jinak podporovat.

Lazaret nebyl vězení, kde by nemocní byli zavření proti své vůli. Historické doklady naopak naznačují, že mohli přijít a odejít, kdy chtěli, a pokud zůstávali delší dobu, pak proto, že z toho měli užitek v podobě materiálního zabezpečení. Nemocní měli vlastní samosprávu a v lazaretech si volili vlastní představené, kteří stáli v čele komunity; trochu to připomínalo klášterní společenství. Scházeli se v kapli podobně jako mniši. Zdá se také, že ženy měly stejná práva, jako muži; alespoň v jednom případě máme doloženou ženu jako lazaretního „komtura“.

Počátky jeruzalémského špitálu sahají až do byzantského období a za křižáků se jej ujal rytířský řád špitálníků (johanitů). V roce 1147 se ale špitál pro malomocné od špitálníků oddělil a byl uznán za svébytný řád – řád sv. Lazara. Původně známí jako „jeruzalémští malomocní bratři“, členové řádu brzy přijali název rytíři svatého Lazara a za svůj symbol zelený kříž (pro srovnání templáři měli červený kříž na bílém pozadí, špitálníci v té době červený kříž na černém pozadí, a němečtí rytíři později přijali černý kříž na bílém pozadí).

Členství v řádu svatého bylo povinné pro rytíře ostatních řádů, u kterých se po složení řádové přísahy projevily příznaky lepry, a dále pro malomocné příslušníky zámořské šlechty, ale nebylo omezeno jen na ně. Vstoupit do řádu mohl každý malomocný i zdravý člověk, který si přál v křesťanské lásce sloužit nemocným. Ve 13. století byl v řádu dostatek zdravých rytířů, aby se mohli účastnit např. bitvy u Gazy (1244), bitvy u Ramly (1253), či obrany Akkonu (1291). Je možné, že se účastnili také bitvy u Hattínu v roce 1187.

Všechny tyto střety se odehrály až po smrti malomocného krále Balduina IV. a je možné, že jeho neutuchající služba zemi, včetně velení vojska, inspirovala generace rytířů ke vstupu do řádu svatého Lazara, a i řád sám, aby se více angažoval vojensky. Balduin zpočátku armádě velel ze sedla koně, ale později, jak nemoc pokročila, nemohl už používat ruce a velel proto z nosítek. Příklad větší statečnosti od člověka, který trpěl tak zákeřnou chorobou, si lze jen obtížně představit.

Neméně pozoruhodné dále je, že jeruzalémská šlechta, rytířstvo i svobodné měšťanstvo bylo svolno skládat hold malomocnému zeměpánovi; Balduin by určitě nedokázal (opakovaně) porazit Saladina, pokud by jeho poddaní za ním nebyli stáli pevně sjednoceni. Tato skutečnost více než královy činy ilustruje, jak byla lepra v křižáckých státech vnímána jako „svatá nemoc“: nebudila odpor nebo pohrdání, jak to často zobrazují dnešní romanopisci nebo Hollywood, ale byla současníkům zdrojem inspirace.

Zdroj

Původní článek „The Holy Disease: Leprosy in the Crusader Kingdoms“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Crusaderkingdoms.com.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.