Příběh Madam Nhu

Peter Brush

Publikováno: 13. března 2011

Madam Ngo Dinh Nhu byla nejslavnější a nejvlivnější ženou v krátké historii Jižního Vietnamu. Protože jihovietnamský prezident Ngo Dinh Diem byl starý mládenec, pasovala se jeho švagrová do role první dámy. Kontroverze či vystupování na veřejnosti jí nebylo cizí a těšila se plné podpoře prezidenta Diema – na rozdíl od prezidenta Johna F. Kennedyho a americké vlády, kteří ji nemohli přijít na jméno. Toto je příběh vzestupu a pádu Madam Nhu, jinak známé jako „jihovietnamská dračice“.

Madam Nhu se narodila v roce 1924 do jedné z nejbohatších a nejvznešenějších vietnamských rodin. Její dívčí jméno bylo Trần Lệ Xuân („Nádherné jaro“). Její otec byl právník, jehož rodina zbohatla díky spolupráci s francouzskou koloniální správou. V jejím rodném domě v Hanoji bylo dvacet sloužících. Jako studentka byla průměrná, střední školu nedokončila. Mluvila sice plynně francouzsky, ale třeba psát vietnamsky se nikdy nenaučila. Xuan se cítila nemilovaná svou matkou, proti které se vzbouřila. Kvůli svému nešťastnému dětství byla odhodlaná se co nejrychleji vdát a odejít z domova.

V době, kdy Xuan prahla po sňatku, pracoval Ngo Dinh Nhu jako archivář v Indočínské knihovně v Hanoji. Nhu rovněž pocházel z vyšších vrtev, jeho otec byl rádcem vietnamského císaře. Klan Ngo v 17. století konvertoval ke katolictví. Nhu strávil mládí na studiích literatury a knihovnictví v Paříži. V Hanoji na počátku 40. let se dvořil Xuanině matce, kteří řídila místní literární kroužek. A zatímco Nhu jí dodával knihy a vyučoval latině, Xuan vymyslela plán, jak uniknout z tvrdého domácího prostředí: v roce 1943 se bez lásky za o čtrnáct let staršího Nhua provdala. Zároveň přestoupila k římskokatolické církvi. O tři roky později vypukla válka mezi francouzskými kolonizátory a Vietminhem.

Nhu a jeho bratři byli zanícení antikomunisté. Jeden z nich jménem Diem byl záhy Vietminhem uvězněn a další byl zavražděn. Nhu se ale dokázal zajetí vyhnout. Jeho žena a malá dcera už tolik štěstí neměly – komunisté je chytili v prosinci 1946 a v jedné odlehlé vesnici věznili čtyři měsíce. Ke svému manželovi se vrátila až poté, co Francouzi oblast osvobodili. Rodina se přestěhovala do Da Latu, letoviska v Centrální vrchovině. Zde věnovali vydávání novin a sbírání podpory pro Diema, který tehdy žil ve Spojených státech.

V roce 1953 se Nhu přestěhoval do Saigonu, kde pořádal demonstrace proti Francouzům a komunistům. Rovněž se snažil podkopat lidovou podporu, jíž se těšil vietnamský císař Bao Dai, a zvýšit tak přitažlivost nacionalistického hnutí vedeného jeho bratrem Diemem. Ten se mezitím přesunul do Francie a navázal spolupráci s pařížskou vietnamskou komunitou. V březnu 1954 se v Saigonu proslýchalo, že francouzskou armádu u Dien Bien Phu ohrožuje silný kontingent Vietminhu. Bao Dai, kterého mnozí Vietnamci považovali za francouzskou loutku, si připustil možnost, že by Francouzi mohli v brzké době Vietnam opustit. Císař proto Diema v červnu 1954 dosadil do křesla ministerského předsedy. Následujícího roku Nhu přišel s plánem, jak by mohl Diem v mocenském zápasu s císařem zvítězit: uspořádat referendum, v němž by lidé mezi nimi zvolili. Nhu ovládal tajnou policii, která pro něho měla zajistit žádaný výsledek. Diem tak 25. října referendum vyhrál s převahou 98,2 % hlasů. Následně císaře sesadil, vyhlásil republiku, prohlásil se jejím prezidentem a uzurpoval diktátorské pravomoci. Protože byl Diem striktně protikomunistický, zajistil si podporu Eisenhowerovy administrativy, která mu poskytla pomoc řádově ve stovkách milionů amerických dolarů. Několik dalších let Diem, za Nhuovy přičinlivé asistence, strávil likvidací svých politických protivníků a upevňováním vlastní moci.

Nhu se svou ženou žil v prezidentském paláci v Saigonu a kontroloval, kdo měl k prezidentovi přístup. Jejich moc byla nesmírná. Podle žurnalisty Davida Halberstama, pokud by Diem měl být přirovnán k prezidentovi Spojených států, pak Nhu by ovládal všechny noviny, by byl šéfem CIA, FBI, Kongresu a vykonával by funkci ministra spravedlnosti a zahraničí a psal by všechny zprávy určené pro prezidenta. Oba byli v roce 1956 zvoleni do Národního shromáždění – a oba se jen zřídkakdy obtěžovali se jeho zasedání zúčastnit.

Madam Nhu zatím svému svobodnému švagrovi dělala oficiální první dámu. Vietnamským tiskem se nechávala oslovovat paní Ngo, ačkoliv správně by bylo paní Nhu. V roce 1956 zahájila kampaň za rozsáhlou změnu v domácích vztazích vietnamských obyvatel a o dva roky později vstoupil v platnost její rodinný zákoník. Rodinný zákoník postavil mimo zákon polygamii, rozvod a cizoložství (dokonce i být na veřejnosti s příslušníkem opačného pohlaví). Vedle toho se ale ženy dočkaly zrovnoprávnění s muži v řadě oblastí života. Mnozí mužští členové Národního shromáždění s novou legislativou nesouhlasili a její odsouhlasení provázely bouřlivé diskuse – během zasedání měla Madam Nhu podle některých zpráv vůdce většiny v Národním shromáždění počastovat výrazem „prase“.

Ačkoliv pokračující vládní represe dále upevňovaly Diemovo mocenské postavení, dlouhodobě tím však přispíval k odcizení vlády obyčejným Vietnamcům, čehož náležitě využíval komunistický Vietkong. Koncem 50. let narůstající vliv Vietkongu přinesl zemi na pokraj politické krize.

Diemův sklon k autoritářskému samoděržaví mírnilo pouze přenechání části moci jeho rodinným příslušníkům. Všichni čtyři prezidentovi bratři zastávali významné role ve státní správě. Navzdory jejich značnému vlivu, nezastávali Nhu ani jeho žena žádnou formální funkci v Diemově vládě; Nhuovou oficiální pozicí byl prezidentský poradce. Madam Nhu pak byla předsedkyní Hnutí ženské solidarity a vůbec stála v čele všech ženských záležitostí všeobecně. Postupem času Nhuova moc a vliv narůstaly, a to až do takového bodu, že někteří pozorovatelé ho považovali za fakticky mocnějšího, než samotného Diema. Jiní pozorovatelé měli pocit, že dominantním členem rodiny byla právě Madam Nhu, která se stále více angažovala i v záležitostech mimo ženskou oblast a stavěla svou pozici do jedné roviny s prezidentem.

John Mecklin v té době pracoval pro United States Information Agency ve Vietnamu a s Diemem, Nhuem i jeho ženou se znal osobně. Podle jeho názoru bylo docela možné, že celá jejich rodina byla zralá pro psychiatra; některé jejich činy byly vskutku tak bizarní, že by jim člověk přál smrt. Podle Mecklina „Nhu a jeho žena byli jedovatí hadi a režim nakonec přivedli na buben.“ Madam Nhu byla „ztřeštěnec se spínačem v hlavě“, který se snaží vyřešit politické záležitosti, ale téměř vždy s tím nejhorším možným výsledkem. Krizí, která postihla její zemi, byla velmi pohnutá, ale její reakce situaci jen zhoršovaly. Rýsovala si image sice ne krásné, ale zato energické ženy s leckdy extravagantními choutkami. Byla extrovertní, měla smysl pro humor a byla podmanivou diskutérkou, schopnou mluvit „jako kulomet anglicky i francouzsky“.

Jak vliv Nhua a jeho ženy stoupal, úměrně s tím narůstala i veřejná nespokojenost. Protože Bílý dům neviděl k Diemovi jinou alternativu, tlačil na něho, aby provedl reformy a lidovou podporu si znovu získal. V roce 1959 se americký velvyslanec Elbridge Durbrow pokusil od prezidenta Diema odstavit Nhua a přivést do vlády nové lidi. V listopadu následujícího roku se skupina jihovietnamských výsadkářů pokusila o puč, aby dosáhla téhož, a jeden z jejich prvních požadavků bylo, aby Madam Nhu odešla z prezidentského paláce. Podle článku v časopisu Time jí nenadálá pozornost dělala velice dobře. V prvních chvílích puče se výsadkářům podařilo dosáhnout svých cílů: Diem a s ním téměř všichni v paláci chtěli na podmínky přistoupit a sestavit novou vládu. Jediná Madam Nhu odmítala jakýkoliv náznak kompromisu a trvala na boji až do konce. Diem nakonec přivedl své loyální jednotky a vzpouru ukončil. Vliv Madam Nhu záhy velmi vzrostl, ke zděšení jejích odpůrců. Jak později k tomu řekla: „Až do té doby mě nebrali vážně. Ale potom mně začali naslouchat – a taky bát, když jsem něco řekla.“

Během puče nabídl americký velvyslanec Durbrow Madam Nhu bezpečný průchod na americkou ambasádu. Ačkoliv Američané s tímto pučem neměli nic společného, Durbrowova nabídka Madam Nhu jen přesvědčila, že za ním stojí. Jak Diem a Nhu byli čím dál tím podezřívavější, stával se jihovietnamský režim uzavřenější a jeho popularita dále klesala. Podle reportéra New York Times Halberstama „bylo Nhuovi a jeho ženě dáváno za vinu všechno špatné, co se ve Vietnamu stalo“, zatímco Madam Nhu „se stala terčem čím dál rostoucí nenávisti“. Historik Joseph Buttinger shrnuje: „Nhu a jeho žena se stali nejnenáviděnějšími osobami v Jižním Vietnamu“.

Navzdory vydání rodinného zákoníku z roku 1958, rozhodla Madam Nhu, že morálka vietnamského lidu potřebuje další regulaci. Její zákon na ochranu morálky z roku 1962 postavil do ilegality širokou škálu jednání, např. kontrolu porodnosti, soutěže krásy, hazardní hry, tanec, boxování, kohoutí zápasy anebo zápasy siamských bojových ryb. Mládež měla zapovězeno chodit na nevhodné filmy a hry; mimo zákon byl prostitutky, ale také čarodějové a zaříkávači. Nenávist k Madam Nhu i jejímu novému zákonu byla přímo úměrná popularitě zakázaných činností. Podle Malcolma Browna, saigonského reportéra americké tiskové agentury Associated Press, vyhlásila Madam Nhu válku také své vlastní rodině. V roce 1962 svou sestru dohnala k pokusu o sebevraždu a o rok později zavrhla i své rodiče.

Ačkoliv se mohla cítit polichocena pozorností, které se jí dostalo ve světle událostí pokusu o puč v roce 1960, když se však i se svým manželem stala cílem dalšího, propadla zuřivosti. Dne 27. února 1962 dva ve Spojených státech vycvičení piloti Vietnamského letectva odstartovali s útočným letadlem Douglas A-1 Skyraider z letecké základny Bien Hoa, vzdálené jen několik kilometrů od Saigonu. Následně se poručíku Nguyen Van Cu podařilo vybombardovat křídlo prezidentského palace, kde byl ubytován Nhu se svou ženou. Jeho komplic poručík Nguyen Phu Quoc byl sestřelen a vzat do vazby poté, co jeho letoun zasáhla protiletadlová střela. Prezident Diem se procházel po chodbě, když začalo bombardování a málem byl výbuchem zasažen. Nhu vyvázl nezraněn a Madam Nhu byla zraněna lehce, když spadla ze schodů.

Nguyen Van Cu, který na prezidentský plác zaútočil napalmem a dalšími bombami, později vypověděl, že ho k útoku dovedla nenávist k Diemově režimu, přičemž necítil nenávist ani ne tak k Diemovi osobně, jako spíš k jeho rodině. Po útoku se svým letadlem doletěl do Kambodže, kde následně dostal politický azyl. Jeho společník byl uvezněn až do doby, kdy proběhl další puč a poté byl propuštěn. Nakonec se oba vrátili k Vietnamskému letectvu jako bojoví piloti.

Jižní Vietnam byl klientským státem Spojených států. Diem si uvědomoval, že potřebuje podporu Američanů, má-li si udržet své postavení. Diem a Nhuové ovšem chtěli, aby do země proudila jen materiální a finanční pomoc; na vzrůstající americkou přítomnost ve Vietnamu pohlíželi s nevolí. Madam Nhu tomu říkala „plíživý amerikanismus“ a požadovala razantní kroky k jeho omezení. Například jeden čas nařídila policii, aby zadržela všechny Vietnamky, které budou přistiženy, že chodí s Američany. Američané financovali jihovietnamskou vládu, vycvičili její policii i armádu a američtí vojáci umírali v boji při obraně tohoto režimu. Tím pádem měli pocit, že mají právo Diemově vládě udílet rady a očekávali, že se jimi bude řídit. Podle reportéra Halberstama byla politická filosofie Madam Nhu věru prostá: rodina Ngo měla vždycky pravdu, kompromisy se nedělají a na kritiku se nebere ohled.

Spojené státy Jižní Vietnam podporovaly, aby nepadl do náruče komunismu. Díky americké pomoci mohla růst síla jihovietnamských ozbrojených sil. Síla a operativnost Vietkongu v té době byla ovšem také značná. Příslušníci jihovietnamských ozbrojených sil na Diema v prezidentském paláci zaútočili dvakrát. Nebyl si jistý jejich loyalitou a armádu nasazoval víc tak, aby zabránil dalšímu pokusu o vojenský převrat, než aby mohla efektivně bojovat s Vietkongem. Vztahy mezi vládou a vyššími armádními veliteli ještě přiostřovala Madam Nhu, která jim kolem paláce rozkazovala jako „domácím sluhům“ a celkově s nimi jednala jako s lokaji, kteří podléhají jenom jí.

Diem a členové jeho rodiny byli římští katolíci, ale většina vietnamské populace byli buddhisté. A v Jižním Vietnamu nebyla formální politická opozice povolena. Jak však protivládní nálady narůstaly, stále více Vietnamců se přiklánělo k buddhismu. Diemův bratr Ngo Dinh Thuc byl arcibiskup v Hue, jež bylo srdcem buddhismu v zemi. Na začátku roku 1963 se v Hue konala slavnost na počet pětadvacetiletého výročí Thucova setrvání v úřadu arcibiskupa. Při této příležitosti byly vyvěšeny jihovietnamské a římskokatolické vlajky, což bylo ovšem porušením zákona, který povoloval veřejné vyvěšování pouze státní vlajky. Brzy po této události bylo výročí 2587 let od narození Buddhy a zdejší buddhisté, aby také směli vyvěsit své vlajky. Když to Diemova vláda zamítla, tisíce buddhistů se jalo protestovat. Vládní vojáci začali do demonstrantů střílet ostrými náboji a devět protestujících zabili. Americký velvyslanec William Trueheart naléhal na Diema, aby přiznal svou chybu a s buddhisty uzavřel smír, udělil amnestie a za incident se veřejně omluvil. Místo toho však vláda svalovala vinu na Vietkong. Když buddhisté dále protestovali, vláda protesty jednoduše zakázala. V Jižním Vietnamu následně vypukla buddhistická krize, která se stupňovala.

Když vláda na rozhořčenost demonstrantů nezareagovala uspokojivým způsobem, buddhističtí mniši a mnišky odstartovali sérii hladovek. Nepokoje v Hue se zvrtly v násilí, na které vládní jednotky tvrdě odpověděly. Protestující nakonec vyšli do ulic po celé zemi. Dne 11. června 1963 si jeden starý mnich nedaleko saigonské pagody Xa Loi sedl na ulici, nechal se polít benzínem a následně škrtl sirkou. Thic Quang Duc byl prvním ze sedmi buddhistických demonstrantů, kteří si na protest proti režimu vzali život tímto způsobem.

Američané byli sebevražednými výstupy otřeseni a naléhali na Diema, aby to nějak urovnal. Madam Nhu se ukázala býti z odolnějšího materiálu a volala po tom, aby mniši byli biti „desetkrát víc“ a o sebevraždách hovořila jako o „mnišské grilovací show“. Aby toho nebylo málo, Nhu se k tomu vyjádřil: „Pokud si buddhisté přejí další grilování, s radostí jim dám benzín a sirky.“ Na nátlak Američanů se Diem nakonec s buddhistickými předáky sešel. Bylo vypracováno prohlášení, pod které se prezident podepsal. Když se to jeho švagrová dozvěděla, nařkla ho ze zbabělosti a že se sesypal po pouhém vyjednávání.

Břemeno bylo čím dál tím těžší. Buddhistická krize, původně náboženský protest, se záhy zvrtl v politický. Podpora Diemovi a jeho bratrovi klesala. Nhu prohlašoval, že buddhisté jsou povstalci a jejich hnutí je infiltrované komunisty. Prezident chtěl buddhisty rozdrtit, byli však drženi na uzdě Američany, kteří ctili náboženskou svobodu a tlačili na vládu, aby provedla reformy. Krize se rozrostla do nepředstavitelných rozměrů a stále se zhoršovala. Nhu a jeho žena si Diemovi stěžovali, že je na buddhisty příliš mírný a proslýchalo se, že jak Nhu, tak armáda plánovali vlastní převrat.

Nhu považoval vietnamské Special Forces za svou privátní jednotku a 21. srpna 1963 nařídil stovkám jejich příslušníků provést ostrý zásah proti Xa Loi, včetně použití slzného plynu a granátů. Buddhisté se zabarikádovali uvnitř. Po dvouhodinnovém boji bylo přes sto mnichů zatčeno a odvezeno pryč. Madam Nhu poskytla dva dny poté rozhovor pro noviny. Nacházela se „ve stavu euforie a klevetila jako školačka po školním plese”. Reportérovi řekla, že vláda rozdrtila „komunistické buddhisty” a událost označila za „nejšťastnější den v mém životě od chvíle, kdy jsme rozdrtili Binh Xugena v roce 1955.“

Šťastný den to ale nebyl pro Američany, kteří vietnamskou obdobu zelených baretů zaplatili, vycvičili a chtěli jich použít k protipovstaleckým operacím, a ne k útokům na pagody. Američtí představitelé začali uvažovat o možnosti převratu ze strany nespokojených generálů.

Dne 10. září Madam Nhu zahájila svojí velkou cestu po Evropě a Spojených státech, kde chtěla vysvětlovat „obrovské komunistické spiknutí, které dusilo Vietnam“. Kromě toho se vysmála zprávám, že americká vláda by mohla omezit svoje dodávky na protest proti represím místní vlády. Když však Spojené státy zastavili dotaci tří milionů dolarů pro vietnamské Special Forces, dokud se nevrálily do boje, Madam Nhu to nazvala „zradou“. 22. září v Římě si tropila posměšky z mladších důstojníků americké vojenské mise ve Vietnamu, když je nazvala „vojáčky štěstěny“. Do Spojených států konečně dorazila 7. října, kdy přistála v New Yorku, přičemž nápadně chybělo oficiální uvítání ze strany federální vlády, státu i města. O téměř dva týdny později, 18. října, Madam Nhu ve Washingtonu nařkla vládu prezidenta Kennedyho ze zrádného jednání, když omezil pomoc Jižnímu Vietnamu. Mezitím v Saigonu 1. listopadu vietnamští generálové rozpoutali již třetí puč proti Diemově vládě, který skončil smrtí Diema i jeho bratra Nhua. Když se novinu dozvěděli občané Saigonu, propadli v jásot. Několik lidí využilo sílu přístavního jeřábu, aby strhlo sochu Madam Nhu. Podle Davida Halberstama být Madam Nhu tou dobou v Saigonu, nová junta by měla značný problém ji ochránit před těmi obrovskými davy, které by ji chtěli zlynčovat.

V Beverly Hills Madam Nhu vztekle obvinila vládu Spojených států, že vojenský puč podnítila a zaštítila. Když se jí zeptali, zda by mohla hledat politický azyl v USA, odpověděla: „To nikdy! Nemůžu zůstat v zemi s lidmi, kteří zařízli mojí vládu.“ Madam Nhu i se svými dětmi odešla do Říma a později se stáhla do ženského kláštera. Za sebou nechala nezaplacené účty ve řádu tisíců dolarů za svou pětitýdenní návštěvu Spojených států.

Dne 15. listopadu nová saigonská vláda zrušila její diplomatický pas a o tři dny později odvolala i její nepopulární zákony týkající se rodiny a morálky. Ústraní jí ale evidentně nevyhovovalo a tak prodala exkluzivní promítací, televizní a tiskové právo na svůj příběh jednomu francouzskému nakladatelství. I nadále kritizovala Spojené státy a velvyslance Henryho Cabota Lodgea, kterého nazvala „zmatenou chůvičkou“, která se chce stát „generálním guvernérem“ Jižního Vietnamu. 13. ledna 1964 vyzvala OSN k prošetření listopadového převratu a vyjádřila bizarní pochybnost, zda jsou její manžel a švagr doopravdy po smrti. Následující měsíc ji saigonská vláda prohlásila za zločince a vydala na ni zatykač. V březnu Madam Nhu vydala prohlášení o 16 000 slovech, ve kterém útočila na prezidenta Kennedyho a obviňovala USA z fašismu a komunismu.

V červnu 1964 Madam Nhu požádala o vízum do Spojených států, na nátlak velvyslance v Saigonu Lodgea však americké Ministerstvo zahraničí její žádost zamítlo. V Římě se sestěhovala se svým švagrem, arcibiskupem Ngo Dinh Thucem. Ačkoliv americký tisk neměla v oblibě, uvolila se, že přijme novináře za podmínky, že pokud budou chtít fotografii, její pózování je bude stát 1000 dolarů. Za rozhovor a fotografii pak byla cena 1500 amerických dolarů. Interview bez fotografií ovšem neudílela.

Válka ve Vietnamu se vlekla a nakonec skončila. Zájem tisku i veřejnosti o Madam Nhu upadl, stejně tak i její bohatství. V roce 1967 zemřela na následky zranění po autonehodě její dcera Ngo Dinh Le Thuy. O dvacet let později byl v USA její bratr obviněn z vraždy prvního stupně, když měl zabít své staré rodiče. Ačkoliv pocházela z jedné z nejvýznamnějších rodin v celém Vietnamu, v 70. letech žila v Římě ve vile popisované jako „cosi sešlého“. Její dům se opakovaně stával terčem zlodějů. Svůj čas trávila péčí o zahradu a psaním. V roce 1978 již popsala značnou část dějin Jižního Vietnamu z „pohledu zevnitř“. Na světě nebyl nikdo, kdo by byl lepším svědkem vzestupu a pádu Diemova režimu a podílu Ameriky na její nejdelší a nejrozporuplnější válce. Nikdy žádná Vietnamka nebyla tak mocná, kontroverzní a nenáviděná. Žel, její kniha nebyla nikdy vydána.

V Římě strávila zbytek svého života. Zemřela 24. dubna 2011.

Zdroj

Původní článek „Madame Nhu, Dragon Lady of South Vietnam“ Petera Brushe vyšel v roce 2009 v časopise Vietnam.

Autor

Peter Brush vystudoval historii na State University of New York a knihovnictví na University of Kentucky. Je bývalým příslušníkem Námořní pěchoty Spojených států a veteránem vietnamské války, o níž publikoval řadu statí, článků a encyklopedistických příspěvků. V současnosti působí jako knihovník na Vanderbilt University v Nashvillu ve státě Tennessee.