Name


...historie&náboženství

Němčina v Tichomoří

Peter Mühlhäusler

Publikováno: 1. prosince 2018

Počátky německého vlivu v Tichomoří sahají do šedesátých let 19. století, kdy firma Godeffroy & synové se sídlem na Samoe začala v různých částech Polynésie a Mikronésie zakládat síť obchodních stanic. V sedmdesátých letech došlo k upevnění a rozšíření vlivu také v Melanésii (vesměs na Šalomounových ostrovech a Bismarckově souostroví). Po sjednocení Německa v roce 1871 byla řada oblastí v regionu anektována jako kolonie nebo protektoráty: Marshallovy ostrovy (1878); Země císaře Viléma a Bismarckovo souostroví (1884); Mariany, Karolíny a Ťiao-čou (1898) a Samoa (1899).

Německá vláda nad všemi tichomořskými državami ztratila kontrolu krátce po vypuknutí první světové války. Německé křesťanské misie zde sice působily i poté, ale málokterá si udržela význam ještě po druhé světové válce.

Žádná tichomořská kolonie nepřilákala větší počet německých osadníků; v roce 1919 byly zaznamenány následující počty:

Nejdůležitější skupiny tvořili misionáři, plantážníci, obchodníci a státní úředníci. Většina Němců se tu neplánovala dlouhodobě nebo i trvale usadit, často sem proto přišli bez rodin, které zanechali doma v Německu. Sňatky či jiné mísení s místními obyvateli bylo zřídkavým jevem a z jazykového hlediska nezanechalo prakticky žádný otisk. Čestnou výjimku tvoří kreolská němčina míšenců v Rabaul, někdejším hlavním městě Německé Nové Guineje.

Zatímco německá přítomnost v Tichomoří zanechala jen minimum přímých dopadů, nepřímý vliv např. v Melanésii se ani nedá přecenit. Čtyřicet let německého kolonialismu zdejší jazykové prostředí dramaticky proměnilo, což ovlivnilo zejména:

Zkoumáme-li vliv němčiny na místní jazyky, je třeba zřetelně odlišovat oficiální jazykovou politiku (a její uplatňování v praxi) od reality každodenního života. V praxi se používala celá řada domorodých i evropských jazyků, zvláště pak angličtiny (i pidžinských forem).

Úřady v koloniích vyvíjely cílené snahy učinit z němčiny hlavní dorozumívací jazyk. Jak si přitom vedly můžeme odvodit z oficiálních statistik školní docházky i anekdot. Přitom se zaměříme na každou kolonii zvlášť.

Mikronésie (Karolíny, Mariany a Marshallovy ostrovy)

Ačkoliv tyto ostrovy patřily původně Španělsku, na řadě míst se díky činnosti obchodníků a misionářů rozšířila spisovná i pidžinská angličtina. Díky tomu, že jednotlivé ostrovy a jejich domorodé komunity byly poměrně malé, snahy o nahrazení španělštiny a angličtiny němčinou zřejmě byly celkem úspěšné. Na rozdíl od Samoy a Nové Guineje zdejší němečtí usedlíci ve styku s domorodci nepoužívali pidžinskou angličtinu, a to i přesto, že zdroje naznačují, že tento jazyk byl v počátcích německé kolonizace všeobecně zavedený. Zpráva o rozvoji německých kolonií v Africe a jižním Tichomoří v letech 1906–1907 (Denkschrift über die Entwicklung der Schutzgebiete in Afrika und Südsee in Jahre 1906/7) uvádí:

Je třeba dát zapravdu stížnostem učitelů, že jejich žáci mají málo možností uplatnit své znalosti němčiny mimo školu. Situace se ale postupně zlepšuje, protože němečtí osadníci se při kontaktu s domorodci vyhýbají pidžinské angličtině. Na Marianech byla pidžinská angličtina úspěšně vymýcena již před časem. Za zmínku dále stojí, že němčina nabývá stále větší obliby především mezi domorodou mládeží, a to nejen na Saipanu, ale třeba i na Palau nebo Yapu.

Na Karolínách bylo německé školství založeno až v roce 1902, kdy tamní španělské mnichy nahradili němečtí misionáři. V některých oblastech byly dopady německého školství dlouhotrvající, např. Robert Solenberger uvádí, že na Marianách byl německý vliv velmi dobře patrný ještě v 60. letech:

Během patnácti let (1899–1914) dokázala nepočetná skupina Němců obyvatele severních Marian proškolit tak důkladně, že dodnes vykazují pozoruhodný zájem o německou řeč, literaturu, hudbu či tance. Němčina požívala u ostrovanů i pozdějších amerických úředníků určitou prestiž, evokujíce autoritativnost a efektivitu, kterou místní Němcům rádi připisují. V roce 1952 většina čamorských a karolínských domorodých vůdců pocházela z generace, která prošla německou obecnou školou (Volksschule). Na Karolínách se v osobní korespondenci stále používá německá abeceda.

Bohužel se mi nepodařilo získat originální dokumenty k jazykové politice ani výuce jazyků, nicméně z citovaných zdrojů jsem nabyl dojmu, že alespoň v otázkách jazykových si koloniální úřady dokázaly civilní obyvatelstvo (včetně misionářů) získat na svou stranu.

Samoa

Když Německo v roce 1899 ovládlo Samou, už zde byla zavedena angličtina: spisovná mezi bělošskou komunitou složenou z různých národností (nejen Britů) a pidžin mezi dovezenými černošskými dělníky pracujícími na plantážích. Jak si 26. července 1913 povzdechly Samoanische Zeitung, Samoa „ze všech kolonií Německé říše zůstávala tou nejméně německou“ – a na tom se do konce německé nadvlády už nic nezměnilo.

Úřady se pokusily prosadit němčinu tím, že ve školách zakázaly výuku všechny ostatních evropských jazyků. List Deutsches Kolonialblatt v roce 1901 uvedl, že všechny misie působící na Samoe dostaly následující instrukce:

Krátce poté, co v březnu minulého roku byla vztyčena německá vlajka, jsem misiím působícím na území protektorátu jasně sdělil, že jedním z našich cílů musí být kroky k odstranění nežádoucího stavu, kdy domorodci upřednostňují jiné evropské jazyky před němčinou.

Misionáři dostali k nápravě lhůtu jeden rok a v současné době – tedy červenci tohoto roku – mohu prohlásit, že jazykem výuky ve školách pro domorodce je samojština a z evropských jazyků je v sylabech povolena pouze němčina.

Další pokus dostat němčinu mezi běžné obyvatele se uskutečnil v roce 1909, kdy byla založena německá státní škola pro Samojce (vesměs příslušníky domorodých aristokratických rodin). Z třiadvaceti vyučovacích hodin týdně bylo devět věnováno studiu němčiny; a v roce 1911 tuto školu navštěvovalo šedesát domorodců. Vedle toho existovala také státní škola pro bílé a míšené děti, kterou navštěvovalo čtrnáct bílých a sto dvacet sedm míšených dětí. Bernhard von König v roce 1912 napsal v Koloniale Rundschau:

Žáci vykazují mimořádný zájem o vojenská cvičení, která vede bývalý poddůstojník samojské policie. Škola je poměrně úspěšná a představuje nejlepší způsob, jak německé způsoby a vzdělání uvést do praktického života.

Mimo kanceláře státní správy si angličtina udržovala silný vliv. Máme k dispozici řadu zpráv, které často s nelibostí kvitují tendenci německých usedlíků mluvit na domorodce i jiné Evropany anglicky. Pidžinskou angličtinu pak používalo více než tisíc melanéských dělníků pracujících na plantážích patřících Deutsche Handels- und Plantagengesellschaft. Zdá se, že angličtina byla neoficiální prestižní jazyk a různé pokusy, ať už vlády či kohokoliv jiného, změnit přístup německých osadníků se nesetkaly s úspěchem.

Kromě toho, že angličtina byla osadníky aktivně používána, její slovní zásoba začala zpětně působit i na jejich rodnou němčinu. Samoanische Zeitung píše:

Místo toho je možné zaslechnout řeč, která by doma ve vlasti byla nesrozumitelná a která se co do směšnosti vyrovná i nechvalně známé americké němčině. Za tímto úpadkem stojí nejčastěji lenost namáhat si mozek myšlením.

Výsledkem je, že na dnešní Samoe nenajdeme prakticky žádné stopy němčiny, a to ani mezi míšenými potomky německých osadníků a domorodců.

Ťiao-čou

V Ťiao-čou měla němčina k rozvoji lepší podmínky. Jednak zde bylo usazeno víc německých osadníků, než v kterékoliv jiné tichomořské kolonii, a svou roli hrál také fakt, že zde předtím nebyly žádné tradiční vazby na zahraniční, angličtinou dominovaný obchod. Georg Friederici v roce 1911 napsal:

Během tažení v Číně čínští „chlapci“ z mého jezdeckého pluku mluvili trochu německy, i když je to nikdo neučil. Když jsem v Ťiao-čou byl naposledy, tak někteří německy uměli. A pokud já vím, Číňané, kteří jsou ve styku s Němci, s nimi hovoří německy.

Škol byla k dispozici řada, ale jejich úroveň byla nevalná. Podle oficiálních statistik v roce 1904 existovalo 246 škol s celkem 2994 žáky; většinu z nich řídili místní Číňané. Německé úřady plánovaly zřízení německých státních škol s povinnou školní docházkou, ale kvůli vypuknutí první světové války už k tomu nedošlo. Prosadit němčinu skrze vzdělání se ale úřady snažily i předtím. Deutsche Kolonialzeutung v roce 1913 píše:

V Ťiao-čou se ve výuce němčiny podařilo dosáhnout velkých pokroků. Není známo, nakolik se v běžném životě udržuje angličtina, ale soudě dle postojů „Tsingtauer Neueusten Nachrichten“ se zdá, že situace němčiny coby obcovacího jazyka je v  Ťiao-čou celkem uspokojivá.

Zajímavější jsou ale informace z řady různých zdrojů poukazující na vznik pidžinské němčiny, která se ujala jako dorozumívací jazyk mezi dělníky. Dělníci z ostatních německých kolonií, zvláště z Mikronésie, kteří nějaký čas pracovně strávili v Ťiao-čou, se vraceli domů a s sebou si přivezli znalosti pidžinské němčiny, kterou zde pochytili.

Německá Nová Guinea (Země císaře Viléma a Bismarckovo souostroví)

O jazykové situaci v Nové Guineji víme více než o kterékoliv jiné kolonii. Jedním z důvodů proč představuje zdejší endemický multilingvismus (v Německé Nové Guineji existovalo přes sto jazyků), což představovalo vážný praktický problém, např. k práci na plantážích byli přivezeni dělníci z různých regionů, kteří si navzájem nerozuměli. Dalším faktorem byla blízkost Austrálie a dalších britských kolonií, které představovaly hrozbu pro kulturní a politickou stabilitu Německé Nové Guineje.

Němci v době, kdy Bismarckovo souostroví a Zemi císaře Viléma ovládli, o zdejších jazykových poměrech nevěděli skoro nic. Tehdejší všeobecný názor byl takový, že dříve než bude možné navrhovat nějaká řešení, bude zapotřebí zdejší jazyky důkladně prozkoumat.

V letech 1884–1889 byla Nová Guinea spravována berlínskou Novoguinejsou společností a poté se stala císařskou kolonií. Novoguinejská společnost se jazykovou otázkou nezabývala. Jejím hlavním zájmem byla spíše hospodářská konsolidace kolonie a snahu o prosazení němčiny nikdo nevyvíjel. Místní správci situaci nechávali volný průběh a tak se na Bismarckově souostroví a novoguinejském pobřeží nerušeně šířila pidžinská angličtina (tok pisin). Friedericiho kritika (1911) Novoguinejské společnosti kvůli neschopnosti zasadit se o efektivní jazykovou politiku tamní poměry shrnuje:

Když Novoguinejská společnost převzala suverenitu, narazila na pidžinskou angličtinu a – jakožto zástupce Německé říše – tím čelila výzvě, kterou v té době pravděpodobně vůbec nebylo těžké vyřešit v souladu s naším národním zájmem. Leč nic, nebo skoro nic, v tomto směru učiněno nebylo.

Naproti tomu léta 1900–1914 se vyznačovala horečnými snahami německé koloniální vlády (a zvláště guvernéra Alberta Hahla) vymýtit pidžinskou angličtinu a nahradit jí němčinou. Ale všem bylo jasné, že půjde o běh na dlouhou trať. Nová jazyková politika se opírala o dva faktory:

  1. postupné nahrazení slovní zásoby (relexifikace) pidžinské angličtiny slovy německého původu, čímž se pidžinská angličtina měla přerodit v pidžinskou němčinu,
  2. zřízení státního německého školství pro novoguinejské děti.

Realizace druhého kroku probíhala pomalu. První škola pro domorodce byla otevřena roku 1908 a škola pro evropské děti o rok později. V roce 1912 měla škola pro domorodé děti 500 žáků, ale naproti tomu misijní školy navštěvovalo 22 000 žáků. Evropskou školu navštěvovalo pouhých 13 dětí.

Vyhláška, která měla za cíl restrukturalizovat a rozšířit školy – a zvláště pak ty, které vyučovaly německy – se v lednu 1915 měla stát zákonem. Vláda si od toho slibovala vymýcení pidžinské angličtiny a její nahrazení němčinou. Vypukla však první světová válka a nová jazyková a školská politika, která v Německé Nové Guineji mohla radikálně změnit lingvistické poměry, tak zůstala jen na papíře. Po válce většina Němců, vojáků i osadníků, zemi opustila. Až do vypuknutí druhé světové války se pak němčina vyučovala už jen v některých misijních školách. Prosazovat se začaly nestandardní variace na úkor spisovného jazyka a určité stopy se zachovaly až dodnes.

Více či méně stabilní pidžinské formy němčiny se vyskytovaly na misijních stanicích, zejména v kuchyních a dílnách, kterým šéfovali Němci, kteří jinak než německy neuměli. Na plantážích pidžinská němčina už tolik významná nebyla.

Texty, které jsem měl možnost nashromáždit v letech 1972–1976 demonstrují, že se vyvinula stabilní pidžinská němčina a jednotliví mluvčí při hovoru uplatňují různé strategie.

Příklad 1: Mluvčí Fritz z ostrova Ali, rok 1973. Tento text strukturou velmi připomíná tok pisin, který Fritz rovněž plynně ovládal, a je nejspíše výsledkem relexifikace.

Příklad 2: Mluvčí Camila z ostrova Ali, rok 1973. Z tohoto textu vzniká dojem nezávisle naučené němčiny. Camila se německy naučila od německých řádových sester při práci v misijní kuchyni.

Povšimněte si, že Camila mluví v infinitivech, nečasuje ani neviduje a má nepravidelný slovosled.

Vedle pidžinských forem existovala ještě jedna kreolská varianta němčiny, které daly vzniknout míšené děti v sirotčinci ve Vunapope na konci 19. století. Je zajímavé, že tyto děti při příchodu do sirotčince pořádně neuměly žádný jazyk. Arnold Janssen (1932) napsal:

Misionáři nemohli zůstat k osudu těchto dětí lhostejní. Začali je proto shromažďovat, a když jich bylo pohromadě dost, založili v roce 1897 zvláštní ústav, kde se o děti staraly řádové sestry. Nebylo to vůbec jednoduché. Běloši se o domorodé jazyky většinou nezajímají a ve styku s místními používají pidžinskou či dělnickou angličtinu, což je směs lámané angličtiny a místních dialektů. Míšenci obyčejně ovládají právě jen tuto pidžinskou angličtinu a sem tam něco z jejich domorodého jazyka, pokud měli možnost něco naposlouchat od matky. Ale to je případ od případu. Když poté takoví jedinci přijdou na misii, mají velký problém se dorozumět.

„Pidžinskou angličtinou“ Jenssen míní tok pisin, který v té době byl skutečně ještě v plenkách. Co už ve výše uvedeném citátu nezaznělo, že zmínění míšenci byli nejen poloviční Tolajci či jiné novoguinejské národnosti, ale také Chuukánci, Číňané, Guamci, Filipínci a další. V misijních školách se učila moderní spisovná němčina (Hochdeutsch) a žáci museli pochytit alespoň její základy. V komunitě míšenců je ale skutečně velmi těžké najít někoho, kdo spisovnou němčinu plynně ovládá. Je tedy zřejmé, že spisovná němčina se funkcí a strukturou omezovala na školní prostředí a mimo něj se neuplatnila. V tom její osud připomíná angličtinu v řadě škol v Papui-Nové Guineji. Naproti tomu na studentských ubikacích se mezi žáky rychle rozvíjela pidžinská němčina, jejíž slovní zásoba pochází převážně z němčiny, ale strukturou více připomíná tok pisin. To je podle Craiga Volkera (1982) známkou toho, že zde proběhl určitý stupeň relexifikace.

Australská okupace Německé Nové Guineje v roce 1914 pro školu ve Vunapope i misijní usedlosti přinesla řadu změn, mimo jiné také oslabení pozice německého jazyka. Craig Volker píše:

V polovině dvacátých let, kdy do školy ve Vunapope nastoupil velký počet nových studentů, vydala nová vláda nařízení, že vyučovací jazyk musí přejít z němčiny na angličtinu. Změna to byla těžká jak pro německé učitele, tak pro studenty, protože mnozí znali jen základy angličtiny. Němčina proto ještě dlouhá léta sloužila jako záložní jazyk pro situace, kdy např. studenti nepochopili anglický výklad látky, nebo by výklad v angličtině byl moc složitý. V některých předmětech, jako např. matematice, byl slovní výklad anglicky, zatímco texty byly v němčině. Studenti se tehdy dělili na dvě skupiny: míšence a ostatní. Všichni měli týdně jednu hodinu německé gramatiky a psaní. Zvláštní důraz na tuto hodinu byl kladen u míšenců. Mimo školu se mluvilo téměř výhradně německy: tzv. „Unserdeutsch“ používali mezi sebou studenti a posléze dospělí absolventi, kteří se se svými rodinami usadili v okolí misie; a „Normaldeutsch“, kterou používali při komunikaci s misionáři. Němčina našla uplatnění také při náboženských aktivitách (některé tolajské kostelní sbory se dokonce naučily německé vánoční koledy) a v dílnách, kde se mladí chlapci učili řemeslu. Angličtina na misii mimo školní třídu nezazněla.

Část předchozího citátu naznačuje, že „Unserdeutsch“ se stala obcovacím jazykem malé komunity během jediné generace. A dále, že existovala přetrvávající diglosie mezi Unserdeutsch a Normaldeutsch; podobný jev – koexistence spisovného jazyka evropských kolonistů a pidžinským či kreolským jazykem domorodců – byl přítomen i na jiných světa, např. afrikánština rehobothských Basterů vs. spisovná nizozemština v Jižní Africe, či kreolská vs. spisovná francouzština na Haiti a Réunionu. Po získání nezávislosti v roce 1976 většina míšenců Papuu-Novou Nuineu opustila a přemístila se do Queenslandu, kde následně splynula s anglofonními Australany. Vedle kreolské a pidžinských forem ještě začala pomalu vznikat i zvláštní hovorová (koiné) varianta němčiny, kterou užívali osadníci. Ta se vyznačovala slovními výpůjčkami z angličtiny a tok pisinu.

Role němčiny je dnes ve všech bývalých německých koloniích velmi slabá. Hlavním problém představuje nedostatečná výuka němčiny na středních a vysokých školách, která by zdejším lidem zpřístupnila v originále německou literaturu či dokumenty, kde by se mohli leccos dozvědět i o své vlastní minulosti.

Další připomínkou německé přítomnosti jsou topografické názvy. Např. na Papue-Nové Guineji Finschhafen, Alexishafen nebo Sattelberg. Většina těchto ale byla časem nahrazena buď anglickými, nebo domorodými jmény, např.:

V dnešní době kontakt mluvčích tichomořských jazyků a němčiny zvyšují turismus, studia v zahraničí i humanitární a rozvojové projekty. V Papui –Nové Guineji němečtí misionáři v hojném počtu působí dodnes. Německá vládě se tak naskytuje dobrá příležitost k propagaci německého jazyka a kultury.

Zdroj

Mühlhäusler, Peter: „German in the Pacific area“. In: Wurm, Stephen A.; Mühlhäusler, Peter; Tryon, Darrell T. (eds): Atlas of Languages of Intercultural Communication in the Pacific, Asia, and the Americas, Berlin: DeGruyter, 1996, s. 345–351.

Publikováno se souhlasem autora i nakladatele.

Autor

Peter Mühlhäusler pochází z Freiburgu im Breisgau v Bádensku-Württembersku. Odmaturoval v roce 1966 a poté studoval afrikánštinu a nizozemštinu na Stellenboschské univerzitě. Doktorát získal v roce 1976. Od roku 1992 působí jako profesor obecné lingvistiky na univerzitě v Adelaide. Mühlhäusler se 40 let zabývá jazyky Nové Guineje, Austrálie a ostrova Norfolk. Je členem Australské akademie společenských věd.