Name


...historie&náboženství

Dějiny pohoří Núba, část 1

Nanne op 't Ende

Publikováno: 27. prosince 2015

Souhrnný název Núbové označuje skupinu lidí, kteří společně obývají území známé jako Džabál an-Núba – pohoří Núba – v súdánském státě Jižní Kordofán. Původ většiny Núbů zůstává zahalen tajemstvím, není však pochyb o tom, že je africký. Do oblasti přišli v průběhu podledních několika tisíců let z několika různých směrů. Jejich celková populace se odhaduje na dva a půl milionu; v současnosti existuje přes padesát núbských kmenů, které hovoří přibližně stejně takovým počtem jazyků.

Až do 19. století, kdy Súdán obsadili Egypťané, žila většina núbských kmenů zcela izolovaně. Následovaly události, které utvářely jejich dějiny: především krátká, ale o to krvavější vláda Muhammada Ahmada al-Mahdího a jeho nástupců, a posléze britská koloniální nadvláda. Súdán získal nezávislost roku 1956 a už od 60. let se Núbové dostávali do konfliktů se súdánskými vládami. V letech 1987–2001 bylo pohoří Núba dějištěm druhé súdánské občanské války, která zemi těžce poznamenala.

Núbové jsou tradičně zemědělci, ale v současnosti jsou zastoupeni ve všech společenských vrstvách. Od počátku 20. století proudili za prací do severosúdánských měst jako al-Ubajd, Chartúm či Port Sudan, kde utvořili početné komunity. V 80. a 90. letech se Núbové přirozeně vyskytovali i v řadách stovek tisíc uprchlíků, kteří utíkali ze země před násilím občanské války. V roce 2002 byly boje v pohoří formálně ukončeny a tak se mnozí uprchlíci vracejí domů.

Následující stručné dějiny usilují o komplexní pohled na dějiny Núbů. Čerpal jsem z mnoha zdrojů a starší historii jsem konzultoval s vědci považovanými za experty ve svém oboru. Při mapování dějin relativně nedávných jsem se z větší části spolehl na osobní rozhovory se samotnými Núby, kteří byli zapojeni do událostí, které vedly k válce v pohoří Núba a nakonec i podpisu mírové dohody v roce 2004.

Název Núba

Po staletí byla zeměpisná oblast, kde žily núbské kmeny, známa jako Dár an-Núba, neboli země Núbů. Taqalské království (stát původem skutečně núbský) se samo označovalo podle několika hor, ale pro okolní Araby byli všichni obyvatelé hor Núbové. Evropané, kteří své informace o oblasti čerpali z arabských zdrojů, později tuto terminologii jen přejali.

Až do doby relativně nedávné se sami Núbové označovali jmény svých rodných kmenů a s núbskou regionální identitou se až tak neztotožňovali. Júsif Kúwa Mekkí k tomu napsal:

„Je to skutečně pozoruhodné. Když žijete v pohoří Núba, tak znáte jen svůj vlastní kmen. Kdybychom například byli z kmene Mírí, tak kdyby se nás zeptali: ‚Kdo jsou to Núbové?‘, zkusili bysme odpovědět: ‚Ostatní kmeny – ale my ne.‘ Pouze kdybychom odešli z hor na západ, sever nebo jih, tak terpve bychom zjistili, že my všichni jsme Núbové.“

Povšimněme si slovíčka „zkusit“. Lingvista a antropolog R. C. Stevenson poznamenal:

„Někteří vzdělaní lidé se stydí tento název vztahovat na sebe a spíše jím označují venkovany z hor. Jméno Núba pro ně v žádném případě nepředstavuje symbol statusu.“

Podle staré teorie existuje souvztažnost mezi slovem „Núba“ a staroegyptským „nbw“ [nebu], který označuje zlato. Ve starověku byla země na jih od Egypta významným producentem zlata a místní lidé byli proslulí zlatokopové. Nebo „zemí zlata“ můžeme nazvat Núbii (která se tak neoznačovala) a její obyvatelstvo jako Núby… Zkrátka: teorie sice pěkné, ale nesmyslné. Jak píše britský archeolog A. J. Arkell:

„Jméno Núba, podobně jako jména spousty jiných súdánských kmenů (Birtí, Birtá, Burqú atd.), zřejmě pochází z výrazu pro otroka v jejich vlastním jazyce.“

Jistě zde existuje nějaká spojitost: Núbové trpěli nájezdy otrokářů po celá staletí a pro Araby se tak „Núba“ stalo prakticky synonymem otroka. Ale protože Arkell nezmiňuje, v kterém z mnoha núbských jazyků má „Núba“ znamenat otrok, nemůžeme se k jeho tvrzení dále vyjádřit vyjma krátké poznámky britského antropologa Siegfrieda F. Nadela:

„Nesnažím se na tomto místě vystopovat původ tohoto jména ani spekulovat o jeho původním významu, mohu ovšem konstatovat, že u žádné skupiny, kterou jsem zkoumal, nebyl název Núba původní. […]“

Núbie

Jsou Núbové a Núbijci – a to bývá příčinou nemalých zmatků. Núbové jsou úplně jiní lidé, kteří žijí v pohoří Núba v Jižním Kordofánu, kdežto Núbijci žijí v Ponilí na egyptsko-súdánském pomezí. Hodně Núbijců se navíc z oblasti odstěhovalo po dostavění Asuánské přehrady. Núbijci jsou považováni za potomky starobylých núbijských království Kúš, Meroe, Mukurry, Nobatie nebo Alódie.

Nejprve si stručně projdeme núbijské dějiny a poté prozkoumáme spojitosti mezi núbijskými státy a kordofánskými Núby.

Název „Núbie“ se používá pro území podél Nilu ležící jižně od Egypta; dělí se na Dolní Núbii (oblast mezi prvním a druhým kataraktem) a Horní Núbii (od druhého kataraktu dále). Historicky se zde ovšem nikdy nenacházelo žádné království, kmen ani civilizace nesoucí vlastní název „Núbie“. Núbie jakožto zeměpisný pojem pochází zřejmě až od evropských raně renesančních geografů, kteří kreslili mapy na základě díla řeckého zeměpisce a astrologa Klaudia Ptolemaia (90–168).

Nejstarší egyptští vládcové (předdynastičtí a z 1. dynastie) lidem na jihu pro jejich lukostřeleckou zdatnost říkali Ta-Seti čili „lid luku“. Ta-Seti byli dobře organizovaní a jejich civilizace se té raněegyptské v mnohém podobala. Ta-Seti nicméně zmizeli.

V období šesté dynastie (cca 2323–2150 př. n. l.) se zdá, že egyptská označení Wawat, Irtjet a Setju se vztahují na několik malých států v Dolní Núbii. Egypťané rovněž zmiňují Jam, království v Horní Núbii, s kterýmž udržovali obchodní styky.

Zatímco v Egyptě vystřídala Střední říše Starou říši (2134–2040 př. n. l.), politické změny se nevyhnuly ani Horní Núbii. Jam z egyptských nápisů mizí a objevuje se říše Kúš, kterou Egypťané popisují jako „hanebnou“ a „opovrženíhodnou“. Kúš se stala dominantní silou na jihu a kolem roku 1700 př. n. l. opanovala Horní Núbii.

Situace se změnila za Nové říše (1532–1070 př. n. l.). Egypťané vpadli do Kúše a zničili hlavní město Kermu. Do konce vlády Thutmose I. v roce 1520 př. n. l. Egypťan podrobili celou Horní Núbii. Egypťané zřídili nové administrativní a náboženské středisko v Napatě a domorodá núbijská vrchnost záhy přijala egyptské náboženství i hieroglyfické písmo za své. Takto poegyptštělá núbijská kultura se ukázala jako velice životaschopná a přežívala ještě celá staletí poté, kdy síla a moc egyptského státu upadla.

Kolem roku 800 př. n. l. se Egypt rozdrobil do několika vzájemně soupeřících států. Roku 747 př. n. l. kúšitský král Pije vytáhl z Napaty na sever a znovusjednotil Egypt. Kúšitští králové poté vládli Egyptu i Núbii až do vpádu Asyřanů v roce 667 př. n. l. Núbijský král ustoupil do Napaty a v roce 664 př. n. l. byl Asyřany drtivě poražen.

V roce 656 př. n. l. Psammetik I. znovusjednotil Egypt a založil 26. dynastii (sajskou). Jeho nástupce Psammetik II. vpadl do Kúše a dobyl a vypálil Napatu. Kúšitští králové proto hlavní město říše přesunuli do Meroe, kde i nadále budovali chrámy egyptským a núbijským bohům a nechávali se pohřbívat v pyramidových hrobkách. Merojci si vyvinuli vlastní písmo a začali zanechávat nápisy v merojštině, jazyce, který se dosud nepodařilo plně rozluštit.

V roce 332 př. n. l. dobyl Egypt Alexandr Veliký. Jeho říše však neměla dlouhého trvání a Egypt se opět stal nezávislým královstvím pod vládou ptolemaiovské dynastie (306–30 př. n. l.). Ptolemaiovci byli původem Řekové a v soudobých oficiálních dokumentech byli lidé z jihu označování jako Aithiopové; označení odvozené z řeckého výrazu pro „spálenou tvář“. Tento název, poprvé použitý Hérodotem, posléze přejali i Římané, kteří Egypt ovládli roku 30 př. n. l.

Zatímco v Egyptě vládli Ptolemaiovci, Meroe na jihu zažívalo období prosperity. Vztahy s Římany ovšem nebyly zpočátku tak idylické; podle řeckého zeměpisce Strabóna (63 př. n. l. – 24 n. l.) v roce 24 př. n. l:

„[Aithiopové] zaútočili na Thébaidu a asuánskou posádku o síle tří kohort. Překvapivým úderem dobyli [Asuán], Elefantínu a Philae, zotročili jejich obyvatele a strhli sochy Caesarovy“.

Následujícího roku je římský prefekt Egypta Gaius Petronius „nejprve přinutil utéct do aithiopské Pselchidy a poté k nim vyslal vyjednavače, aby vrátili, co vzali, a vysvětlili důvody, proč začali válku.“

Aithiopové ovšem uspokojivě neodpověděli a tak Petronius v roce 22 př. n. l. Pselchidu napadl. Římané přemohli obránce a postupovali dále a dobyli Premnidu. Petronius poté vytáhl přímo na hlavní město Napatu, kterou rovněž obsadil. Po několika dalších střetech se Římané s Aithiopy dokázali dohodnout na mírových podmínkách a na několik následujících set let mezi oběma stranami zavládly čilé obchodní vztahy.

Než se začneme zabývat samotnými Núby, ještě jednou bych zdůraznil, že kdekoliv se hovoří o Núbii, je třeba mít stále na paměti, že neexistují žádné historické prameny dokládající, že by se toto jméno ve starověku používalo. Jméno Núba je ovšem jiná historie.

Núbové vstupují do dějin

Eratosthenés z Kyrény (276–194 př. n. l.) je první známý autor, který se přímo zmiňuje o kmeni jménem Nubai. Původní Eratosthenův text se nedochoval, ale Strabón, který se na něho odvolává, píše:

„[…] části levé strany po proudu Nilu, žijí Nubai, početný kmen, který obývá území od Meroe až po rameno řeky a není poplatný Aithiopům, naopak se dělí do několika samostatných království.“

Eratosthenés se ve výkladu dále propracovává na sever po proudu Nilu, což znamená, že kmen Nubai žil mezi Meroe a Dongolou. Pozoruhodné je, že mezi Aithiopy a Nubai jasně rozlišuje.

O Strabónově Geógrafice jsme se již zmínili. Strabón kmen Nubai zasazuje jižně od Egypta, ale navzdory obecnému přesvědčení je umisťuje na východ od Nilu. Podle Strabóna žili Nubai na západ od antického města Arsinoé (též Zajla v dnešní Eritreji). Zajímavé je, že Strabón v tomto odstavci hovoří obecně o lidech žijících východně od Nilu a město Arsinoé klade na africké pobřeží Adenského zálivu. Strabón zmiňuje několik kmenů, které žily v prostoru mezi Nilem a lidem Nubai.

O území Dolní Núbie v pozdější době ztratili zájem jak merojští králové, tak i Římané. Prokopios z Kaisareje (500–565) hovoří o rozhodnutí císaře Diokleciána (245–312) vyklidit Dolní Núbii, protože náklady na obranu převyšovaly výnosy. Dva jižní národy ho přesto znepokojovaly: Blemmjové (Bedžové) na jihozápadě a Nobatové na jihovýchodě, jejichž centrem byla Premnis ležící asi 20 kilometrů jižně od prvního nilského kataraktu:

„Město Auxomis je od hranic římské říše v Egyptě, kde leží město Elefantine, vzdáleno asi třicet dní cesty pro zdatného chodce. Tam, jsou kromě mnoha jiných také usazeni Blemyové a Nobatové, obojí co počtu velmi silní. Přitom Blemyovéobývají vnitřek této země, Nobatové sídlí v oblasti kolem řeky Nilu. Dříve to nebyly nejzazší hranice římské říše, ty byly ještě o sedm dní dále. Římský císař Diocletianus však při návštěvě této země shledal, že poskytuje jen nepatrný výnos, protože pruh úrodné půdy je tu velmi úzký: nedaleko Nilu se zvedají vysoké skály, které zabírají ostatní krajinu, a mimo to tu byla umístěna odedávna početně velmi silná posádka, jejíž vydržování nadmíru zatěžovalo státní pokladnu, zatímco Nobatové usedlí v okolí města Oasis dříve trvale pustošili tamější kraje. Proto přemluvil Diocletianus tyto barbary, aby se vystěhovali ze svých sídel a usadili okolo řeky Nilu; přitom jim slíbil, že jim daruje veliká města a rozlehlou zemi, daleko lepší, než nyní obývají. Byl totiž přesvědčen, že už nebudou znepokojovat okolí města Oasis, nýbrž naopak převezmou území, které jim dává do jejich úplného vlastnictví, a jako vlastní, jak se dá očekávat, budou je hájit před vpády Blemyů i ostatních barbarů.

Protože se Nobatům tento návrh zamlouval, , ihned se podle Diocletianových pokynů přestěhovali na nová sídliště a obsadili římská města i celý kraj po obou stranách řeky od Elefantiny. Týž císař tehdy určil, aby jim i Blemyům byla každoročně placena stanovená peněžní částka pod podmínkou, že nebudou podnikat loupežné výpravy na římské území.“

Nobatové docela určitě nebyli poddanými merojského státu. V době kolem roku 300 merojská moc rychle upadala pod tlakem nájezdníků z východu i západu.

Na východě se etabloval nový stát – aksúmská říše, jejímž přímým dědicem je dnešní Etiopie. Aksúmské království dosáhlo svého největšího rozmachu za vlády svého prvního křesťanského krále Ezany (330–356). V jednom nápisu nalezeném v Meroe vyhlašuje:

„Vytáhl jsem do pole proti Nobům, kteří povstali a páchali násilí na Mangurtech; Hasové, Barjové a Černí Nobové vytáhli do války proti Červeným Nobům. Bojoval jsem na řece Tekeze u brodu Kemalke. Oni uprchli a já je pronásledoval po dvacet a tři dny, zabíjel jedně, zajímal jiné a bral kořist. Pálil jsem jejich města, zmocnil se jejich obilí, bronzu i sušeného masa a obrazů z jejich chrámů a ničil zásoby obilí a bavlny, a nepřátele svrhl do Modrého Nilu.

Přišel jsem do Kúše, pobil je a další zajal na soutoku Tekeze a Modrého Nilu. Vyslal jsem vojáky nahoru proti proudu Modrého Nilu proti městům Alwa a Daro; vojáci zabíjeli, zajímali a zajatce vhodili do řeky a poté se v pořádku vrátili. A poslal jsem vojáky dolů po řece proti slaměným městům Nobů a Neguů; kamenná města Kúšitů, která Nobové zabrali, byly Tabito a Fertoti; a dorazili na území Červených Nobů a moji lidé se vrátili v pořádku poté, co vzali zajatce a zabíjeli a zmocnili se kořisti.“

Navzdory všem pokrokům, které se při rozplétání složité situace v Meroe podařilo učinit archeologům i jazykovědcům, je stále nemožné s určitostí říci, k čemu zde vlastně došlo. Podle všeho byli Černí Nobové těmi, kdo se vzbouřili a přepadli své sousedy, včetně Červených Nobů, a dobyli některá kúšitská města. Města, která Kúšité ještě dokázali udržet, ale nakonec stejně neodolala útoku aksúmského krále; ani území Červených Nobů nebylo aksúmskými vojsky ušetřeno.

V dalších několika staletích na troskách někdejší kúšitské říše vyrostla tři křesťanská království. Prvním byla Nobatie v Dolní Núbii, jež byla nesporně založena Nobaty, o kterých se zmiňuje Prokopios. Druhým byla Mukurra ležící mezi třetím a pátým až šestým nilským kataraktem; také se jí někdy říká dongolské království, podle hlavního města. Mukurra patrně povstala té z části kúšitského státu ovládané Černými Noby. A nakonec třetím státem byla Alódie (či Alwa) ležící na jih od Mukurry; Alódie možná byla přímým pokračovatelem toho, co zbylo z říše Kúš. Vládcové těchto tří států byli obráceni na křesťanství misionáři různých vyznání.

Nobatie byla připojena k Mukuře někdy v sedmém století, nejspíše však ještě před muslimskou invazí do Egypta v roce 639. Muslimská vojska směřovala na jih, ale armáda mukurrského krále jejich postup zadržela. Nakonec se muslimové s Mukurrou dohodli a uzavřeli smlouvu známou jako baqt, kterou obě strany skutečně velmi dlouho dodržovaly. Království Mukurra zkolabovalo až ve 14. století. Nedlouho poté byla z jihu fundžským sultanátem vyvrácena také Alódie.

Britský egyptolog Derek A. Welsby prošel všechny dostupné informace z historických pramenů a archeologie, aby mohl podrobně shrnout současný stav poznání o původu Núbijců. Z jeho závěrů:

„Núbové, Nobatové, Nobové, Červení Nobové ad. Význam těchto názvů není jasný, můžou to být různá jména, která zcela volně používají naše zdroje – řecké, římské, aksúmské, byzantské i arabské – pro ty samé lidi, různé podskupiny, nebo i pro lidi zcela odlišné. Zcela jistě nemůžeme vyčíst z archeologických nálezů, ke kterému konkrétnímu jménu se vztahovaly, avšak žádná kultura neovládala celou oblast obývanou těmito lidmi. Ale právě tito lidé splynuli do tří núbijských států, které jsou poprvé doloženy v šestém století.

Předpokládáme, že Núbijci se postupně usazovali v kúšitské říši, ať už se souhlasem kúšitských vládců, nebo bez něj. Jak slábla centrální vláda, byli Núbijci nakonec schopni svrhnout kúšitskou vrchnost a sami převzít otěže moci. Další důkaz tohoto mocenského vzestupu představuje náhlý výskyt jejich tradiční ručně vyráběné keramiky v jižní části středního údolí Nilu, zatímco kvalitnější kúšitská keramika se vytrácela společně s úpadkem kúšitského státu, náboženství, umění, architektury a merojskojazyčné vzdělanosti.

‚Egó Theodosios Nuba‘, řecky vyrytý nápis na zdi bývalého Isidina chrámu ve Philae z doby někdy po roce 537, je důkazem, že sami Núbijci užívali tento název jako označení vlastní národnosti.“

Núbové na Nilu a Núbové v horách

Je jisté lákavé nakreslit přímou linii od Nilu na jihovýchod. Nebylo by hezké přiřknout Núbům předky, jejichž dějiny sahají daleko před příchod arabských dobyvatelů? Nuže dobrá: Núbové dorazili do království na Nilu až v době pofaraonské, takže zapomeňme na Kúš a vládu nad Egyptem… ale tři starobylá království existující přibližně od roku 400 př. n. l. až do roku 1600 už by jistě nebyla k zahození.

Pro začátek je třeba ujasnit, že nic nenaznačuje spojitost naprosté většiny núbských kmenů s ponilskými Núby – žádné archeologické nálezy ani jazyková příbuznost. Jediné kmeny v pohoří Núba, které mají co dočinění s ponilskými Núby, jsou ty, které hovoří núbijskými jazyky. Abychom více mohli porozumět vztahu mezi oběma skupinami, je třeba nahlédnout do lingvistické klasifikace.

„Základní myšlenkou lingvistické klasifikace je, že skupina lidí hovořící jedním jazykem se může rozdělit a poté v řeči obou skupin dojde k samostatnému vývoji. Po staletích tak může dojít i ke vzniku dvou zcela svébytných jazyků. Jazykovědci zkoumají lexikologickou, gramatickou a strukturální stránku různých jazyků a zařazují je do skupin podle jejich vzájemné spřízněnosti. S pomocí seznamů vzorkových slov dokážeme určit, jak moc blízké si dva příbuzné jazyky jsou.“

Vědci už v 19. století věděli o jazykové příbuznosti mezi ponilskými Núby, několika kmeny v pohoří Núba a dále několika rozptýlenými skupinami v súdánském Dárfúru. Všichni mluví núbijskými jazyky, které spadají do východosúdánské větve nilosaharské jazykové rodiny. Dlouhá léta bylo palčivou otázkou: přišli horští Núbové od Nilu, nebo naopak ponilští Núbové přišli k řece ze západu?

Navzdory dobytí Egypta Araby a následné islamizaci si lidé v Dolní Núbii podrželi svůj původní jazyk (núbijštinu neboli nobiin). Nobiinu je velmi blízký jazyk dongolawi, kterým se mluví severně po proudu v okolí Dongoly v dnešním Súdánu. Nobiin a dongolawi se oddělily přibližně před 1100 lety, plus mínus století. Tyto jazyky – a zvláště nobiin – jsou považovány za přímé pokračovatele staronúbijštiny, kterou se hovořilo v křesťanských královstvích Nobatie, Alódie a Mukurra.

Nobiin i dongolawi jsou příbuzné s takzvanou horskonúbijskými jazyky, které se vyskytují v pohoří Núba a Dárfúru: hovoří jimi Dilindžové, Kadarúové, Ghulfánové, Wálíové, Kárdžúové, Habílové, Dibíríové a některé další kmeny žijící dále za západ, jako Tabáqové a Abú Džinúk. Při pohledu na jejich rozptýlení si můžeme představit, jak přicházeli ze severovýchodu; někteří do pohoří Núba přišli od Kadarú, jiní přicházeli ze západu kolem nijmanžských hor.

To celkem dobře koresponduje s událostmi, které se odehrály na Nilu ve 13. století. Po staletích klidu a stability se daly do pohybu beduínské kmeny, vytlačené ze severu egyptskými mamlúky, a začaly útočit na Mukurru. Na východě Egypt ohrožovali kočovní Bedžové a mamlúci dospěli k názoru, že pokud Mukurra není schopna udržet Bedže na uzdě, tak je načase převzít záležitost do vlastních rukou. Oblast byla uvržena do naprostého chaosu a lze si dobře představit davy lidí prchající z Mukurry směrem na jih, které nakonec našly útočiště v pohoří Núba. To dává smysl, že?

Ale abychom příběh ještě zamotali: lingvistické důkazy něco podobného arci vylučují. Kromě nobiinu, dongolawi a horskonúbijských jazyků zde jsou pouze dvě núbijské jazykové skupiny: birqid a majdúb, roztroušené v Dárfúru (přičemž majdúb je dnes již vymřelý). Srovnáním lingvistických dat z různých núbijských jazyků dospěl americký lingvista Joseph H. Greenberg k závěru, že „rozluku mezi horskonúbijskými jazyky a núbijštinou od Nilu nelze předpokládat dříve než před 2500 lety.“

Ale přece se tak snadno nevzdáme tak pěkných předků: německý etnolog Rolf Herzog si povšiml, že některé horskonúbijské jazyky používají křesťanské názvy pro dny v týdnu a ještě některé další výpůjčky – kordofánští Núbové měli přeci přijít od Nilu. Robin Thelwall nesouhlasí:

„Jsme přesvědčeni, že jazyk nobiin (a později dongolawi) dorazil k Nilu z centra rozptylu v Dárfúru-Kordofánu, kde tento jazyk existoval a dominoval možná nějakých 4000 let. Víme, že lidé mluvící núbijským jazykem žili na Nilu v 6. století a pravděpodobně ještě dříve. Skutečnost, že výrazy pro dny v týdnu v horskonúbijských jazycích mají svůj původ už v křesťanských núbijských státech naznačuje, že tyto jazyky byly ve styku přinejmenším v období křesťanské Núbie (6. až 15. století). To ovšem nutně neznamená nic víc, než že lidé mluvící horskonúbijskými jazyky expandovali ze středního Kordofánu do pohoří Núba v období núbijské politické dominance od Asuánu až minimálně ke Kústí. Ale vzhledem k poloze horskonúbijsky mluvících populací (Dáirové, Dilindžové, Kárdžúové ad.) podél severovýchodního cípu pohoří to vypadá, že tito byli spíše ‚příchozími‘, kteří se usazovali mezi už zde před nimi žijící nijmanžské a tajmanské skupiny.“

Závěr tedy může být pro některé Núby zklamáním, ale až dosud žádný seriózní vědec nezastává teorii, že Núbové z hor jsou potomky starobylých núbijských království. Ale nechme už Núbijce na pokoji, máme před sebou tolik co objevovat.

Původ Núbů

„Žili jsme tu odjakživa“

Ale pokud Núbové nepřišli od Nilu, tak tedy odkud? Stručná odpověď zní: nemáme nejmenší tušení. Antropolog Siegfried Nadel to shrnuje takto:

„O dávné historii núbských kmenů víme velmi málo. […] Často se zdá, jako kdyby historické tradice skončily s příchodem mahdistického režimu (1881–1898), který zpřetrhal všechny vazby na vzdálenější […] minulost. V případě některých kmenů jde tradiční příběhy o dřívějších migracích či dávné pravlasti shrnout do lakonické věty: ‚žili jsme tu odjakživa‘. Jiné kmeny mají konkrétnější a barvitější tradice, které i mohou být podepřeny objektivními důkazy. […] Neobjasní otázku původního domova núbského lidu, ani nám neposkytnou informace kdy a za jakých okolností se tato oblast stala domovem tak velké a různorodé populace.“

Navíc neexistují žádné psané prameny ani archeologické nálezy, které by nám pomohly objasnit, co všechny ty rozmanité núbské kmeny přimělo přijít zrovna do tohoto regionu. Níže si ukážeme, že u skupin, které dorazily nejpozději (během posledního jednoho či dvou tisíciletí), máme alespoň hrubou představu, odkud přišly. Ale krom toho nic.

Klasifikace núbských jazyků

Soustavný archeologický výzkum by jistě pomohl vrhnout světlo na původ Núbů, ale pro tuto chvíli se budeme soustředit na lingvistické poznatky. Lingvistika je složitým odvětvím – a nezáživným, mám-li být upřímný –, ale v mnoha případech je to to jediné, co máme. Nejprve se musíme podívat na klasifikaci jednotlivých núbských jazyků, pak se můžeme zabývat otázkou, kdo a kdy do pohoří Núba přišel.

Núbské jazyky se další zařadit do dvou (resp. tří) jazykových rodin: nilosaharské a nigerokonžské (a ten zbytek):

A. Kordofánské jazyky se skládají ze čtyř skupin nacházejících se v jižních a východních oblastech pohoří Núba: hajbán, talúdí, rašád a kátlá. Kordofánské jazyky patří do nigero-konžské jazykové rodiny, která zahrnuje také všechny bantuské a v podstatě všechny jazyky subsaharské Afriky. Je tu ovšem jeden problém: kordofánské jazyky nepřipomínají žádný jiný nigero-konžský jazyk. Tím pádem by kordofánské jazyky byly skupinou stojící samostatně; geograficky jsou nakonec izolovány také. Jinými slovy, netušíme, jak se Núbové hovořící kordofánskými jazyky ocitli v pohoří Núba.

B. Káduqlíjská skupina se nachází na jihovýchodě v okolí města Kádúqlí. Dříve byla zařazována do kordofánských jazyků, ale dnes se považuje za součást nilosaharské jazykové rodiny. Pak je tu další velký kmen; jazyk dinka a nuerština jsou nilosaharské jazyky, stejně jako spousta jazyků, kterými se mluví v Čadu, Kongu a dále několik v Nigérii.

C. Zbytek núbských jazyků se dá klasifikovat jako východosúdánské jazyky, což je velká podskupina nilosaharských jazyků. Spadají sem jazyky horskonúbijské, dále jazyk dádžuský, tajmanský a jazyky nijmanžské. Kmeny hovořící východosúdánskými jazyky se dají nalézt v severozápadní oblasti pohoří Núba.

Jazykové rozšíření

Jak jsme již mohli vidět v případě núbijských jazyků, posuny ve vzájemně příbuzných jazycích nám mohou leccos napovědět, před jak dlouhou dobou se kdysi jednotné jazyky rozloučily. Bohužel to však nejde příliš přesně, jak mi vysvětlil Robin Thellwall: rekonstrukce jsou založené minimálně na lingvistické vzdálenosti a vyvozené z poměrně spekulativního časového rámce (glottochronologie). Takový časový rámec může být jen provizorní a relativní model musí být konforntován s dalšími důkazy (archeologií, ústní tradicí, genetikou, klimatickou historií, zemědělskou a dobytkářskou terminologii atd.). K tomu v případě pohoří Núba nedošlo.

Pokud jde o jazykové rozšíření v pohoří Núba, Robin Thelwall a Thilo Schadeberg analyzovali všechny dostupné údaje a sestavili následující hypotézu o relativní chronologii jazykového rozšížení v pohoří:

  1. mluvčí kordofánských jazyků přišli nejdříve;
  2. nijmanžské, tajmanské a káduqlíjské skupiny dorazily po nich;
  3. dádžuská etnika Šáttů a Líqúrů přišla jako třetí;
  4. mluvčí horskonúbijských jazyků přišli někdy mezi 6. a 15. stoletím;
  5. dádžusky mluvící skupina žijící v Laqáwě přišla relativně nedávno.

Kordofánské jazyky

Hajbán, kátlá, rašád a talúdí jsou moderní názvy pro skupiny kordofánských jazyků, které se vyskytují ve střední a východní části pohoří Núba. V rámci této skupiny je propast širší než v případě ostatních núbských jazykových skupin. Podle Thelwalla je tato skupina stará až 6000 let; to znamená, že bychom museli jít 6000 let do minulosti, abychom našli kordofánské mluvčí hovořit jedním společným jazykem. Kordofánské jazyky spadají do nigero-konžské jazykové rodiny; ovšem další nejbližší nigero-konžské jazyky najdeme až v jižním Čadu, Středoafrické republice a Kongu. Vztah mezi kordofánskými jazyky a zbytkem nigero-konžských jazyků je stále nejasný.

Hajbán

Hajbánskými jazyky se mluví v rozsáhlé oblasti, jejímž geografickým ohniskem je město Hajbán. Hajbánské jazyky se rozlišují na jazyky káw a warní na jihovýchodě; kwálíb, lárú, hajbán, utúrú, šwáj a lúqúl v centrální oblasti, a múrú a tírá na západě.

Historická paměť hajbánských kmenů nesahá tak daleko do minulosti, aby uchovala jakékoliv informace o původu těchto lidí. Něco se můžeme dozvědět o lidech jazyka káw, kteří ve své současné domovině žijí nejméně 200 let a které svými fotografiemi proslavila Leni Riefenstahlová. James C. Faris píše: „Podle ústní tradice zde tito lidé žili již před prvním arabským vpádem do oblasti (kolem roku 1800). Pozůstatky osídlení, genealogie, jazyková separace kwálíbsko-múrúských jazyků od ostatních ovšem nasvědčuje ještě delší časové rozpětí.“ To ale může představovat stejně tak 500, jako i 2000 let – s určitostí nevíme.

Tírájové mají určitou o svém původu, ale jejich údajná pravlast se pořád nachází v pohoří Núba; časový rámec je také poněkud omezený:

„Podle jejich vlastní tradice [Tírájů] […] se jejich pravlast nazývala Ríla a měla se nacházet v oblasti mezi mezi Šajbúnem a Kádúqlí […]. Odešli z neznámého důvodu, aby se usadili na Džabal Túmbúrú v Múrúském masivu. Tuto tradici dosvědčují Múrúové, kteří si dosud pamatují, že Džabal Túmbúrú […] byla obydlena Tíráji […] v době, kdy se Múrúové poprvé usadili v této oblasti. Tírájové byli z Džabal Túmbúrú vytlačeni Araby a proto zamířili na východ; některé skupiny k Tírá al-Límún a ostatní k Tírá al-Achdár. Tato poslední migrace se odehrála před pouhými třemi generacemi […]. Když otcové a dědové současné generace dorazili do tírájské oblasti, nalezli zde už usazené tři tírájské klany, které hovořily jejich jazykem a sdílely s nimi kulturu.“

V souvislosti s Tíráji může být zajímavé uvést postřeh S. C. Dunna, který se věnoval výzkumu domorodých praktik rýžování zlata v pohoří Núba. Dunn napsal, že zlato se vyskytovalo především v Tírá Mandí a v menší míře v Dúnqúru a Atúrú. Také navštívil Šajbún, kde se podle představ mnohých mělo zlato být také: „[V Džabal Šáwaj] mně šejk Násir, jeho syn a několik starších […] v hrubých obrysech popsali, kde se nacházejí šajbúnské zlatonosné jámy […]. I vypravil jsem se tam. Průvodce mi dělal jakýsi postarší Núba, který tu kdysi pracoval a okolí znal. Šest hodin jsme stoupali kolem skupiny menších hor […] až mě přivedl k malé skalní rozsedlině, kde byla pěkná bílá hlína, a ke starému rybníčku z dešťové vody; v těchto místech stály staré vesnice a hromady sutin. Řekl jsem, že podle mě se tady zlato nikdy netěžilo ani nerýžovalo. Policisté, kteří byli se mnou, mi řekli, že přesně tohle jim převčírem mezi čtyřma očima přiznali také Šawábnové. [Mně ale neřekl nikdo nic, protože] si mysleli, že bych se zlobil.“

Šajbún sice nebyl zdrojem zlata, ale zato zde bylo hlavní triště, kterým zlato z Tírá Mandí proudilo.

Múrúové mají o svých dějinách jen mlhavou představu: „Pravlastí lidou Múrú byl Džabal Líbú ležící v západním masivu (múrúské oblasti). Jak rostl počet obyvatel, kmen se rozdělil: jedna skupina zůstala, druhá se přestěhovala na severní výspu masivu […] a třetí migrovala do Umm Dúrajn. Východní masiv byl v té době neobydlený. Múrúové se tam usadili před třemi, nebo čtyřmi generacemi […]. Tato migrace […] byla vynucena jednak přelidněním, a poté bylo zapotřebí najít domov, který by byl lépe hájitelný před arabskými nájezdníky.“

Kwálíbové mají tradici, která říká: „Severní Kwálíbové žili původně v Kurtále vedle [kmene jménem] Njimú. Odtamtud Arabové vytlačili Njimy do Džabal ad-Dájru a část Kwálíbů do jejich současného domova.“

Simon Harragin ve své studii z roku 2003 píše: „Podle historických dokladů Kwálíbové v minulosti sídlili na planinách mnohem dále na západ od jejich součaného domova. Spolu s Nijmangy obývali oblast v sousedství Dilindžů, pak ale vpád Ghulfánů a Kadarúů mezi ně vrazil klín. […] Tento předpoklad arci stojí převážně na ústně tradované historii.“

Kátlá

Skupina kátlá zahrnuje jazyk kátlá a tímá a používají se v hornaté oblasti jihovýchodně od Dilindžů. Nepodařilo se mi najít žádné zdroje, které by dokládaly jejich původ.

Rašád

Rašád se dá rozdělit do tří jazyků: taqalí, kterým se hovoří v Džabal Taqalí, Džabal Rašád a městě Ar-Rašád; táqúj, kterým se mluví v Táqúji, Múríbu a Tunmálí; a nakonec tinqál, který se rovněž používá v Džabal Taqalí.

Núbové z taqalského království jsou v podstatě jediní, kteří disponují psanými dějinami sahajícími hlouběji než do 19. století. Nic přesto nevíme o jejich původu. Legendy o založení království hovoří o „moudrém cizinci“, který přišel do Taqalí a založil dynastii – což je motiv, který se v súdánských kmenových tradicích objevuje celkem často. Ke království se ještě vrátíme v další kapitole.

Talúdí

Talúdí je skupina jazyků, kterou nalezneme převážně v jižní části pohoří Núba. Můžeme je rozdělit na: jazyk láfúfá v centrální části elíríjských a několika sousedních hor; a vlastní talúdí, které se dělí do čtyř podskupin: talúdí (město Talúdí a Džabal Talúdí); elírí (jižní elíríjské hory); masákín; a dadžík a ndžíl jako dva samostatné jazyky vyskytující se v Džabal al-Masákín, Burámu, Ar-Rajce a Lúce. A nakonec jazyk túšú, který se dělí na ašírún, límún a túšú.

První Núbové, kteří se dostali si širšího povědomí světové veřejnosti, byli Masákínští Qisárové, a to díky pozoruhodné knize Leni Riefenstahlové. Riefenstahlová u Masákínů opakovaně strávila dobu několika týdnů až měsíců, ale podle všeho se nepídila po jejich původu. Pro ni to byli „Menschen wie von einem anderen Stern“, lidé jako z jiného světa. A v jistém smyslu je to pravda. Nevíme, odkud Masákínové přišli – a stejně tak nevíme, odkud pocházejí i ostatní Núbové z jazykové skupiny talúdí.

Nijmanžská, tajmanská a káduqlíjská skupina

Tyto tři jazykové skupiny jsou unikátní. Podobně jako v případě kordofánských jazyků, tak i je lze nalézt jedině v pohoří Núba. Soudě dle značnému stupni rozmanitosti uvnitř každé skupiny je možné, že jejich mluvčí žijí v pohoří Núba už přes 2000 let. Zdá se, že sem přišli v krušných časech, kdy byly v pohybu velké masy lidí a tak se zratil vzájemný kontakt. Slovy Thellwala a Schadeberga:

„Všechny tři skupiny jsou v pohoří Núba usazeny vcelku rovnoměrně: Kádúqlíové v jihozápadním rohu, Tajmanové na západě a Nijmangové na severu. To ukazuje na jejich vnější původ a migraci do regionu z těchto směrů. Když vezmeme v úvahu jejich srovnatelnou vnitřní rozmanitost a tím pádem i přibližně stejnou starobylost, můžeme předpokládat, že podmínky, které v pohoří Núba panovaly v tomto konkrétním období, vedly k roztříštěnosti tamních populací a omezení jejich vzájemného styku. Protože je pravděpodobnější, že příčina takových okolností nepocházela přímo z pohoří Núba, lze se dále domnívat, že migrace a populační diverzifikace se odehrály ruku v ruce.“

K původu jednotlivých skupin se mnoho říci nedá, ale stejně se podíváme i na to málo:

Nijmanžským jazykem mluví lidé žijící na sedmi nijmanžských horách: Salárá, Tindíja, Kurmití, Nitil, Fású, Kilárá a Kakara. Používají ho také lidé v Džabál al-Mandál a v okolí Súbí. Je také vzdáleně příbuzný s jazykem áfíttí, kterým se mluví v Džabal ad-Dáir. Nijmangové sami sebe nazývají Ama („lid“) či ama mede kolat („lid sedmi hor“). Siegfried Nadel k jejich původu napsal, že „kmen přišel ze země na západě za Tímá a Abú Džinúk, jejíž název je Kudžájá.“ R. C. Stevenson ji nazývá Kwudžá nebo Kwídžá, což by mohla být Kúbdžá v okolí města Al-Udajja. „[Nijmangové] sami tvrdí, že nejdříve osídlili východní kopce Nijmanžských hor – Nitil, Kurmití a Fású –, které byly v té době neobydlené, a teprve později byli vytlačeni na západ do Tendíje a Saláry. [V Salaře] se střetli s Kúníty (jedna z horskonúbijských skupin), kteří je po krvavém zápasu zatlačili ještě dále na sever.“ Ovšem způsob, jakým horskonúbijské kmeny obklopují Nijmangy ze všech stran napovídá, že takový scénář je značně nepravděpodobný. Stevenson dále poznamenává, že pravděpodobnější je, že Nijmangové v minulosti ovládali mnohem rozsáhlejší teritorium sahající přinejmenším až k území Dilindžů, které až později příchozí horskonúbijské kmeny zredukovaly.

Tajmansky se mluví v Džabál at-Tajman severně od Džulúdu; příbuzné jazyky kajdžá a tísí se poté nalézají v Kajdžá Džírrú (západně od území Debríů) a Tísí Umm-Tanab (severovýchodně od území Kádúqlíů). O původu Tajmanů nevíme nic kromě toho, že „obyvatelé Kajdžá Džírrú uvádí, že Džabál at-Tajman v ‚dávné minulosti‘ opustili, což by korespondovalo s tajmanskou tradicí, že lid Kajdžá Džírrú i Tísí Umm-Tanab migroval v období hladomoru.“

Káduqlíjská skupina je souhrnný název pro širokou škálu příbuzných jazyků, ovšem kategorizace to není úplně výstižná. Jazyk kádúqlí se obvykle uvádí společně s jazykem káčá a mírí, jež jsou si navzájem tak blízké, že se dají označit spíše za dialekty než samostatné jazyky. Podobných „neklasifikovaných“ jazyků jako kádúqlí-mírí-káčá je v nilosaharské jazykové rodině celá řada: túlíší, kándžá, kajdžá, kurúnqú či túmtum. Zcela jasně jsou příbuzné navzájem a s kádúqlí-mírí-káčá, ale jejich vzájemnost dosud nebyla do hloubky prozkoumána. R. C. Stevenson je označuje jako skupinu kádúqlí-kurúnqú: „[oblast, kterou skupina pokrývá, je obrovská; táhne se podél jihozápadu, hraničí s jazykem túlíší na západě a kúrúndí na jihovýchodě]. Nejvýznamnějšími pohořími jsou Džabál Mírí, Džabál Kádúqlí a Džabál Kurúnqú; podle posledních dvou dostala skupina své jméno.“

Do této skupiny patří (řazeno od severozápadu na jihovýchod):

Také o původu lidí mluvích některým z káduqlíjských jazyků se mnoho říci nedá; nikdo neví, odkud přišli. Lingvistické a jazykové vazby mezi nimi jsou ale nesporné. Gerd Baumann, který lid Mírí zkoumal a strávil u něj 18 mesíců, napsal:

„Míríové tvoří součást většího kulturního a jazykového celku známého jako kádúqlí-kurúnqú. […] Během cest po oblasti kádúqlí-kurúnqú se mi neustále vracel dojem společného kulturního dědictví, které se promítlo nejen do jazykové příbuznosti, ale i institucí, zvyků, verbálních konceptů a vnímání, které jsou sdílené napříč hranicemi. Je pravda, že každá komunita ze skupiny kádúqlí-kurúnqú si v průběhu posledních několika dekád prošlapávala vlastní cestu. [Avšak] nedávná diverzifikace nebyla s to zakrýt nebo vytlačit společné kulturní dědictví komunit žijících vedle sebe.“

Vztahy mezi jednotlivými skupinami se obyčejně poznají podle lidí samotných. Existují legendy o původu, ale vztahují se pouze k migraci v rámci pohoří Núba. Siegfried Nadel si například všiml, že Kurúnqúové „tvrdí, že jsou jazykově a kulturně spříznění s […] Túmtumy v Džabal Talúdí, Díríji v Džabal Elírí a třemi menšími horskými komunitami na západě: Tíš, Fámá a Šátt Sáfija. […] Ověřil jsem, že v případě Talúdí, Tíše a Fámy je to pravda. Ale Šátt Sáfija, jak jsem zjistil, má odlišný jazyk, kulturu a vůbec je to úplně jiné etnikum. Kurúnqúové připisují společnou kulturu těchto roztroušených skupin společnému původu; podle tradice jejich společnou pravlastí bylo Džabal Tábúlí – rozlehlé, ač v současnosti téměř neobydlené pohoří na východě.“

Jako další příklad poslouží lid Túlíší:

„Túlíšíové až s dogmatickou tvrdošíjností trvají na tom, že ve svých horách žili ‚vždycky‘, neovlivněni migracemi. […] Túlíšíové jsou si plně vědomi svých vazeb na Kámdánqy a Trúndže, ale nemají žádnou tradici o společném původu nebo minulých migracích, které by mohly vysvětlovat toto kmenové příbuzenství. Mají takové tradice v souvislosti s obyvateli Džabál Mírí, Džabal Dámík a Kajdži, s nimiž mají společný či hodně podobný jazyk a společné klany. [Kmeny žily kdysi pohromadě, ale rozdělily se po vzájemné roztřžce]. Můžeme dodat, že kmen Mírí tradici o starém příbuzenství s lidem Túlíší sdílí.“

Toto může potvrdit i Gerd Baumann, který píše:

„Mýtické spojení s kmenem Túlíší je v obecném povědomí […]. Kdysi Túlíšíové žili tady, na vrcholu hory jménem Iqjúl. [Potom se něco pokazilo], takže se přestěhovali do své nynější domoviny.“

Horskonúbijské jazyky

Jak jsme zmínili výše, kmeny hovořící horskonúbijskými jazyky přišly do pohoří Núba ze severu pravděpodobně někdy před 15. stoletím. Jazyky se dělí takto:

Thelwall a Schadeberg se více nešíří o důvodech proč nebo kdy horskonúbijské kmeny přišly na jih: „Ať už k tomu došlo v důsledku tlaku arabských kočovníků, jak se domnívá Arkell, anebo přišli už předtím, to není jasné. Relativní blízkost horskonúbijských dialektů nepřeje domněnce, že by v těchto horách núbijské komunity přežívaly izolovaně až po dobu několika tisíciletí.“ Pravděpodobně se jednalo o pozvolný proces. R. C. Stevenson píše: „Núbijskou řec do severního pohoří Núba zanesly migrace kmenů dále uspíšené přílivem Arabů v průběhu posledních několika set let. V Rüppellově době (polovina dvacátých let 19. století) se jí stále mluvilo na planinách jižně od Al-Ubajdu.“

Nejpodrobnější popis toho, jak se horskonúbijské kmeny dostaly do pohoří Núba, podává Siegfried Nadel:

„Warkeové, neboli Dilindžové, si uchovali velmi jasné tradice o svém původu i dávné historii. Původně tyto tradice říkají, že kmen žil u Abd al-Baqí v království Ghudíjů a pod nadvládou ghudíjských ‚sultánů‘. Ghudíjové byli údajně fundžského původu a etnicky spřízněni s kmene Warke. Později je arabské nájezdy přinutily k emigraci. Nejprve přišli do Bútí (dnes známé jako Sundžikája), pak do Širmy neboli Džabál Tukúmá (deset mil východně od Dilindže), až nakonec přišli do Dilindže. O jejich starém domově v ghudíjském království se říká, že se stal arabským, zatímco Warkeové se staly Núby. Dávné spojení nicméně v politické rovině přetrvalo; Dilindžové dále platili tribut sultánům z Abd al-Baqí a dodnes, alespoň symbolicky, uznávají své podřízení […] Genealogie dilindžských vládců zmiňuje deset náčelníků, kteří již sídlili v Dilindži. V jakém vztahu k nim byli už si Dilindžové nepamatují, ale můžeme předpokládat, že jejich vláda pokrývá patrně více než 100 let.

Dilindžové vnímají své kulturní i jazykové vazby na kmeny Kadarú a Ghulfán […]. Nejvíce přijímanou tradicí je: že kmen Kadarú žil spolu s Warkey pod vládou Ghudíjů, ale v pozdější době se kmeny rozdělily; že Ghulfánové jsou sice fundžského původu, ale neznámo odkud; a že malá izolovaná skupina Dilindžům blízká jazykem i kulturou, dnes žijící v Džabal at-Tabáq v západním Kordofánu, sdílela kdysi s Dilindžy jejich starý domov v Džabal at-Takúná, ale později se přesunuli do své nynější domoviny.“

Dádžusky mluvící kmeny

Dádžusky hovořící kmeny přišly do pohoří Núba ze západu z dádžuského království, o kterém víme jen málo. Království vzniklo snad už kolem roku 1200 v Džabal Marra, úrodném pohoří v jinak vyprahlém regionu. Dádžuové ovládali území mezi jižním Džabal Marra a západním okrajem pohoří Núba. Koncem 14. století byli vyhnáni Tundžúry a nezanechali po sobě žádné psané památky s výjimkou seznamu vládců, který končí králem Kasi Furogé. Dádžuové byli Tundžúry rozprášeni a dnes je tak nalézáme v izolovaných enklávách v Čadu a Súdánu, v regionech Kordofán, Dárfúr a Wadáj.

Lingvisticky se situace nezdá příliš složitá. Podle R. C. Stevensona rozlišujeme Dádžuy na východní a západní.

Východní Dádžuové žijí v pohoří Núba. Nachází se v Šáttu, v Džabál aš-Šátt jihovýchodně od Kádúqlí (Šátt Damám, Šátt Sáfaja a Šátt Tabaldíja), a Liqúrí a Subúrí v horách severovýchodně od města.

Západní Dádžuové jsou více roztýlení. V čadském regionu Dár ad-Dádžú najdeme jazyk múnqú a jazyk sílá v Dár Sílá. V Súdánu jazyk ňálá v okolí dárfúrského města Njálá; jazyk bajqú v jižním Dárfúru (dnes již vymřelý); a jazyk ňáldžúldžúle v jižním Súdánu u řeky Sopo. K západním Dádžuům patří také Dádžuové žijící v Laqáwě a tím se dostáváme zpět do pohoří Núba.

Robin Thelwall je na základě statistických údajů přesvědčen, že jazyky ze skupiny východní Dádžú se vydělily již před dlouhou dobou, cca 2000 lety. Šáttové a Liqúrové v pohoří Núba žijí mnohem déle než Laqáwové. Zvláště kvůli značnému jazykovému rozdílu mezi Šátty a Liqúry je pravděpodobné, že jejich migrace do pohoří Núba se odehrála nejen dříve než v případě Laqáwů, ale před tím než do oblasti přišli Núbijci.

Lingvisticky se to zdá jasné, historicky však už jsme na vodě. Není pochyb o tom, že před 250 lety v oblasti Mudžladu na západě pohoří Núba žily dva kmeny, Dádžú a Šátt. Kenneth David Druitt Henderson, jeden z prvních britských komisařů západního Kordofánu, uvádí, že Dádžuové a Šáttové přišli z Dárfúru kolem roku 1710. Podle Iana Cunnisona byli odtamtud vyhnáni kmenem Massírijců: „Když [Massírijci] přišli na své nynější území, nalezli zde dva pohanské kmeny: Šátty a Dádžuy. Massírijci proto oba z oblasti vytlačili: Šáttové uprchli na jih, kde se střetli s kmenem Ngok Dinka, a poté dále na západ […]. Dádžuové šli na východ a našli útočiště mezi Núby.“

Podle Hendersona Massírijci do Mudžladu přišli přibližně v letech 1765–1775, což nám dává poměrně jasné indicie, kdy Dádžuové přišli do Laqáwy. Ale co Šáttové? Táhli na jih dokud nepotkali Ngok Dinka a potom se stočili na západ? Nenechme se zmást jmény: tito nejsou Šáttové z pohoří Núba; Etnologue: Languages of the World vysvětluje:

„Oni sami si říkají Kánídžové. Arabové pro obyvatele kordofánských hor užívají výraz Šáttové (rozdrobení/rozptýlení), který se vztahuje na rozličné populace, odlišné od Šáttů (Thúrí) ve skupině Lwo či Šáttů mluvících dialektem múndú.“

Poslední dvě skupiny žijí v jižním Súdánu, což by dávalo smysl. Nevysvětluje to ovšem, proč Watkiss Lloyd, první britský guvernér Kordofánu, napsal: „Domorodci [z Šátt as-Sáfija a Šátt ad-Damán] tvrdí, že původně ovládali celé území Dár Humr, což máme potvrzené od tamních massírijských Arabů, kteří říkají, že malá výspa toho samého kmene stále existuje v místě, kterému říkají Šátt, ležícím jen pár mil od našich hranic.“ Předpokládejme, že naslouchal špatným domorodcům.

A co si počít se zpětnou rekonstrukcí migrace Dádžuů a Šáttů, kterou pořídil R. C. Stevenson na základě Hendersonových údajů? Podle něj oba kmeny táhly na východ, společně někdy kolem roku 1710 dorazily do Mudžladu a během následujících dekád se pomalu přesouvaly směrem k oblasti západně od Laqáwy. Někteří z nich odtud pokračovali do Liqúrí a Subúrí, zatímco další (Šáttové) se usadili jižně od Kádúqlí. Stevenson byl význačný jazykovědec, ale neuvědomoval si, že rozdíly mezi oběma kmeny jsou příliš velké na to, aby do pohoří Núba přišly společně.

Závěrem

A to nás prozatím přivádí ke konci našeho pátrání po původu Núbů. Výsledky to nejsou právě dechberoucí, ale cesta to byla vskutku fascinující. V další kapitole se pokusíme nahlédnout na nejzajímavější příběhy tohoto lidu z období před mahdíjou.

Zdroj

Původní článek „History of the Nuba, part I“ naleznete na stránkách Nanne op 't Endeho Occasionalwitness.com.

Autor

Nanne op 't Ende (*1970) je nizozemský spisovatel, novinář a fotograf. V roce 1995 vystudoval Akademii výtvarných umění v 's-Hertogenbosch. V letech 1997–2007 několikrát navštívil Súdán, kde dokumentoval válku v jižním Súdánu a pohoří Núba. Jeho nesčetné fotografie a interview se staly základem pro knihu Proud to be Nuba vydané v roce 2007.