Řád německých rytířů ve Svaté zemi

Helena P. Schrader

Publikováno: 10. července 2019

Řád německých rytířů je ve srovnání s templáři nebo špitálníky relativně pozdní a svou největší slávu a bohatství vydobyl nikoliv ve Svaté zemi, ale v severovýchodní Evropě. Neznamená to ale, že ke Svaté zemi nemá žádný vztah: jeho počátky sahají k třetí křížové výpravě a i ve 13. století hrál v křižáckých státech nezanedbatelnou úlohu.

Děti třetí křížové výpravy

Němečtí rytíři mají původ ve společenství německých křižáků – vesměs z Brém a Lübecku –, kteří se účastnili obléhání Akkonu v letech 1189–1191. Tito muži v obléhacím táboře zřídili pro nemocné stanový špitál. Příslušníci řádu špitálníků byli obléhání přítomni samozřejmě také, ale je možné, že lazaret vznikl speciálně pro potřeby německých vojáků, kteří neznali dobře latinsky nebo francouzsky – což byly hlavní jazyky špitálníků – a raději se svěřili do péče vlastních krajanů.

Německý špitál (jak se tehdy nazýval) si brzy získal tak dobrou pověst, že i vévoda Fridrich Švábský, syn Fridricha Barbarossy a velitel říšské části třetí křížové výpravy, sem ulehl, když během obléhání onemocněl. Dokonce napsal svému bratrovi, římsko-německému císaři Jindřichovi VI. žádost, aby se u papeže zasadil o uznání německého špitálního společenství jako samostatné řeholní společnosti. Později německý špitál požádal, aby po jeho smrti (v roce 1190) převzal zodpovědnost za jeho pohřeb.

Zádrhel ale vězel v tom, že německé špitální bratrstvo se v té době ještě neskládalo z mnichů, takže řád špitálníků zpochybnil jeho právo sloužit zádušní mši a provádět ostatní úkony spjaté s pohřbem. Němci byli vystaveni nepříjemnému tlaku a obrátili se proto se žádostí o podporu k templářům. Ti je vzali pod svá křídla, udělili jim právo nosit bílý templářský hábit (ovšem s černým křížem v kruhu, a nikoliv červeným, jaký nosili ostatní templáři) a dosadili templáře Jindřicha Walpota jako jejich prvního „mistra“ (magister).

V Evropě zatím papež schválil císařovu žádost a německý špitál se tak stal církevním řádem s řeholí řádu špitálníků. Po dobytí Akkonu mu jeruzalémský král Guy de Lusignan ve městě věnoval prostory, aby mohl vzniknout trvalý hospic. Po dalších osm let se řád věnoval špitálnické činnosti a těšil se dobré pověsti u poutníků z německých zemí, z nichž mnozí mu v závěti odkázali majetek.

V roce 1198 do Akkonu dorazil početný německý kontingent jako předvoj křížové výpravy císaře Jindřicha VI. Císař ale na Sicílii zemřel a křížová výprava tak skončila dřív, než začala. Většina křižáků se vrátila do Evropy, ale někteří se rozhodli zůstat a bojovat za znovudobytí svatých míst. Přidali se proto k německému lazaretnímu bratrstvu a požádali o militarizaci řádu, což bylo schváleno a na znamení této změny byla přijata řehole řádu templářů.

Přeměna řádu – nyní známého jako Německý řád – ovšem neznamenala překotný nábor nových členů. Právě naopak, v roce 1210, v době volby nového mistra, byl řád schopen postavit do pole pouhých deset rytířů. Můžeme si však připomenout, že počátky templářů byly podobně skromné – jejich otců zakladatelů bylo devět. Čtvrtým mistrem (a prvním velmistrem) byl zvolen Heřman ze Salzy, potomek lankrabat z Durynska ve středním Německu, kteří sloužili římsko-německému císaři. Do Svaté země zřejmě přišel v doprovodu hraběte durynského. Heřman se projevil především jako schopný diplomat, který svému řádu dokázal zvýšit vliv, prestiž, a především bohatství.

Jedním z jeho prvních počinů byl patrně rozchod s templáři, kteří si toho roku papeži stěžovali, že příslušníci Německého řádu „neoprávněně“ nosili bílý templářský plášť. Čili pokud už v té době nebyli podřízeni templářům, neměli právo nosit bílý plášť. Papež dal stížnosti za pravdu. Salza ignoroval templáře i papeže – a prošlo mu to.

Můžeme předpokládat, že důvodem bylo, že v té době se rytíři těšili podpoře římsko-německého císaře Fridricha II. Štaufského. V roce 1217 jim Fridrich přispěl z vlastní pokladny, aby si mohli vykoupit své „neoprávněné“ bílé pláště. Za štaufskou podporou řádu stál zvláště švábský vévoda, ale i sám Fridrich II. měl k jeho protěžování své důvody: Salza se mu hodil jako vyslanec k ostatním říšským velmožům, aby získal jejich podporu pro Fridrichovu křížovou výpravu, ale také jako jeho mluvčí u papeže, kterému měl vysvětlovat, proč se křížové výpravy sám císař neúčastnil.

Jistý, byť nikterak vysoký počet Německých rytířů se účastnil páté křížové výpravy. Avšak o to větší dopad na ně měla. Pátá křížová výprava skončila debaklem. Když se křižáci zmocnili přístavního města Damietta v deltě Nilu, egyptský sultán al-Kámil jim výměnou za vydání města nabídl Jeruzalém a všechna bývalá teritoria Jeruzalémského království. Vedení křížové výpravy, včetně papežského legáta Pelagia Galvaniho, nabídku odmítlo. Následné tažení na Káhiru se nezdařilo, egyptské námořnictvo odřízlo křižákům zásobovací trasy a ti tak museli žádat o mír. Zbylí křižáci museli vydat Damiettu a z výpravy nezbylo než akorát hromada mrtvých a ostuda k tomu. Ovšem výjimku tvořili Němečtí rytíři. Heřman ze Salzy už ze začátku na ostatní naléhal, aby přijali al-Kámilovy mírové návrhy, čímž se zřetelně odlišil od zbytku křižáckých vůdců, zatímco jeho muži se vyznamenali v boji.

K Německému řádu se nyní hrnuli noví členové, bohatství i privilegia. Řád začal nabírat i členy na dobu určitou, muže i ženy, kteří nemuseli skládat řeholní slib. Tím mu významně vzrostly lidské rezervy. Mezitím papež Německým rytířům přiznal řadu privilegií, včetně takových, kterých dosud požívali jen templáři a špitálníci, a císař Fridrich II. je zahrnul půdou a právem vybírat daně. I jeruzalémský patriarcha na ně pěl ódy.

Situace ve Svaté zemi ale zůstávala neutěšená a svatá místa zůstávala v rukách muslimů. Němečtí rytíři se připojili k templářům a špitálníků ve snaze vyvolat další křížovou výpravu, leč po katastrofálních výsledcích dvou předchozích (čtvrtá a pátá) byla odezva pochopitelně velmi vlažná.

Fridrich II., který se ke křížové výpravě dvakrát zavázal, však její uskutečnění stále odkládal a i tentokrát poslal Heřmana ze Salzy, aby mu u papeže vyjednal patřičný dispens. A možná to byl Heřman ze Salzy – anebo papež –, kdo přišel s nápadem oženit Fridricha s dědičkou jeruzalémského trůnu Jolandou (Isabelou II.). Ať už s tím přišel kterýkoliv, sňatek měl skutečně za následek, že se Fridrich začal o osud zámořského království aktivněji zajímat a připravovat se na křížovou výpravu, k níž se zavázal.

Heřman na sebe vzal úlohu prostředníka mezi císařem a svým někdejším druhem z páté křížové výpravy Janem z Brienne, který byl Jolandiným otcem a jeruzalémským králem díky sňatku s Marií z Montferratu (Jolandinou matkou). Heřman Janovi během jednání slíbil, že královský titul mu zůstane po zbytek života, arci zdědit jej měl jakýkoliv potomek Jolandy a Fridricha. Fridrich měl ale jiné plány. Manželství ještě ani nebylo konzumováno, když císař Jana z Brienne odstavil na druhou kolej a od jeruzalémských baronů se dožadoval složení holdu.

Nepřekvapí, že si tím v Janovi z Brienne získal zapřisáhlého nepřítele (který brzy na to na Sicílii proti Fridrichovi vytáhl do války v čele papežských vojsk). Heřman ze Salzy se tím dostal do nepříjemné situace. Nicholas Morton ve své knize The Teutonic Knights in the Holy Land, 1190-1291 poukázal na to, že ani Jan z Brienne, ani papež Heřmanovi Fridrichův úskok nekladli za vinu, což předkládá, že s tím neměl nic společného. Přesto tím utrpěla čest a pověst jako diplomata. Císař si zřejmě později uvědomil, jakým způsobem poškodil svého přítele a stoupence a odškodnil ho dalšími projevy své přízně.

V roce 1226, tedy někdy ve stejné době, němečtí rytíři od Fridricha II. obdrželi právo kolonizovat Prusy. Právě zde řád německých rytířů vybudoval samostatný řádový stát, který jako regionální mocnost existoval až do 15. století.

Sluha dvou pánů

Zrovna když Heřmanovo deset let trvající úsilí prosadit uspořádání nové křížové výpravy (šesté) konečně začalo nést ovoce, Fridrich II. a Řehoř IX. se rozkmotřili. Papež, rozezlen na Fridricha II., že na křížovou výpravu nevyrazil v plánované době, císaře exkomunikoval z církve. Ten dal papeži najevo své pohrdání tím, že na křížovou výpravu stejně vyrazil, i když o rok později oproti původnímu plánu.

Fridrichem vedená šestá křížová výprava postavila rytířské řády a jeruzalémské barony do nepříjemné pozice. Každý, kdo měl zájem na znovudobytí Jeruzaléma, vítal tažení mocného a bohatého evropského vladaře. Palestinští křižáci do Fridricha vkládali velké naděje, tím spíše, díky sňatku byl titulárně jeruzalémským králem (nebo alespoň regentem – ačkoliv Marie z Montferratu mezitím zemřela při porodu ve věku 15 let, zanechala po sobě syna Konráda, a Fridrich, jako jeho jediný žijící rodič, měl silný nárok na regentství za svého syna).

Zpočátku se všichni snažili císařovu exkomunikaci, jakož i panovačné chování nebo zabavování majetku baronů i templářů, ignorovat a raději se soustředit na znovuzískání svatých míst a posílení Jeruzalémského království. Řádoví i světští rytíři se shromáždili kolem císařovy zástavy, a Němečtí rytíři nebyli výjimkou. Jejich dobrá vůle ale vydržela jen do chvíle, když zjistili, že Fridrich II. za jejich zády vyjednával s egyptským sultánem al-Kámilem. I když dohoda byla na první pohled úspěšná, protože císař vyjednal předání Jeruzaléma bez boje zpět pod křesťanskou nadvládu, obsahovala i ustanovení, která byla pro palestinské barony, templáře i špitálníky jednoduše nepřijatelná. Nejvýznamnější háček představovala skutečnost, že al-Kámil sice fakticky ovládal Jeruzalém, neměl ale právo s ním nakládat, protože město formálně patřilo jeho synovci. Ten al-Kámilovu smlouvu s Fridrichem okamžitě popřel a ohlásil svůj záměr město opět získat pro islám.

Další problém představovalo, že smlouva nezaručovala trvalý mír, ale pouze desetileté příměří, mezi jehož podmínky dále patřilo, že křesťané nesměli Jeruzalém ani jeho okolí opevnit. V praxi to znamenalo, že křižáci měli Jeruzalém pouze v desetileté výpůjčce, a to ještě za předpokladu, že by ho (bez opevnění) dokázali uhájit před al-Kámilovým synovcem. Další podmínka, že Chrámová hora, kde před rokem 1189 měli hlavní sídlo templáři, měla i nadále v rukách muslimů, už byla jen třešničkou na dortu.

Tím, že Fridrich II. smlouvu vyjednal sám a potají, aniž by se poradil nebo žádal souhlas zámořských baronů, biskupů a představených rytířských řádů, ztratil veškerou důvěryhodnost, popularitu a podporu. Vztahy mezi císařem a templáři se natolik vyostřily, že Fridrich II. na pět dní oblehl jejich citadelu v Akkonu. Odplatě neunikli ani špitálníci. Po návratu na Sicílii dal Fridrich II. zabavit majetky obou řádů. Prostí obyvatelé Zámoří dali najevo, co si o císaři myslí tím, že při odjezdu po něm házeli odpadky.

Pouze Němečtí rytíři Fridrichovi zachovali věrnost. Z dobrého důvodu, dodejme. Jejich hospodářská základna nebyla rozeseta po celé Evropě – od Skotska až po Svatou zemi – naopak jejich majetek se nacházel převážnou měrou na území Štaufů. Ztráta majetku na Sicílii a v německých zemích byla sice pro templáře a špitálníky nepříjemná, ale nikoliv likvidační, kdežto Německý řád by ve stejné situaci prakticky přestal existovat.

Setrváním na císařově straně si ale proti sobě popudili papeže, který se od jeruzalémského patriarchy dozvěděl, že Heřman ze Salzy přeložil a přednesl Fridrichovu apologii během jeho korunovace v Chrámu Božího hrobu. Řehoř 17. srpna 1229 Řádu německých rytířů odňal nezávislost a formálně je podřídil špitálníkům. Kromě toho ztratili také lidovou podporu, dokonce do takové míry, že Řehoř v roce 1231 musel vydat dokument, v němž odsoudil útoky na Německé rytíře ze strany lidu i kléru.

Heřman ze Salzy ale dokázal využít svého diplomatického talentu a opět smířil papežství a Svatou římskou říši. Už v roce 1230 byla propast mezi císařem a papežem (alespoň dočasně) zasypána. Nezávislost Německého řádu byla potichu obnovena a už nic neslyšíme ani o tom, že by měl být podřízen špitálníkům.

Když se mezi papežem a císařem rozhořel nový konflikt, Heřman ze Salzy byl jedním z mála, kterému důvěřovaly obě strany, a byl mu svěřen úkol najít způsob, jak oba zase usmířit. Heřmanovi se tak dařil zdánlivě nemožný úkol – sloužit dvěma pánům ke spokojenosti obou.

Jeho nástupce Konrád Durynský se o to už ani nesnažil – byl to Fridrichův bratranec, takže možná ani neměl moc na výběr. Jeho oddanost rodu Štaufů však Řádu německých rytířů vynesla nepřátelství papeže: ztratil řadu svých privilegií a opět byl formálně podřízen řádu špitálníků. K tomu druhému ale nikdy nedošlo; sami špitálníci se ve Svaté zemi spojili s císařskými silami a výsledkem bylo, že templáři v Akkonu napadli jak Německé rytíře, tak špitálníky. Templáře rozezlilo, že císařská strana (podporovaná špitálníky a Německými rytíři) preferovala mír s egyptským sultánem, zatímco templáři a jeruzalémští baroni dávali přednost jednání s damašským sultánem.

Konrád Durynský za dva roky zemřel a byl v krátkém sledu vystřídán řádkou velmistrů, kteří se střídavě chtěli usmiřovat s papežstvím a stavět se na císařskou stranu. Jejich obojaká politika jim v roce 1249 akorát vynesla jak nepřátelství papeže, tak císaře, a navíc byli rozklíženi i mezi sebou. Jedenáct let po smrti Heřmana ze Salzy řád zaznamenal porážky v Prusích a Livonsku a ve Svaté zemi utrpěl těžké ztráty v porážce u La Forbie v roce 1244. V roce 1249 templáři, špitálníci a Němečtí rytíři utrpěli další ztráty v bitvě u al-Mansúry během sedmé křížové výpravy.

Snad to byla tato událost, která otřásla vnitřní soudržností řádu. V letech 1249–1253 víme až o čtyřech mužích, kteří se prohlašovali za velmistry Řádu německých rytířů, z toho dva současně. Z dopisů západoevropským vladařům navíc vyplývá, že Němečtí rytíři nepobírali žádné dávky nebo materiální podporu ze svých majetků v západní Evropě, protože války mezi papežstvím a Říší bránily tomu, aby se k nim dostali. Veškeré ostatní, jakkoli omezené zdroje, kterými řád jinak disponoval, musely být odeslány do Prus, které mezitím ohrožovali Mongolové. Šlo o jedno z nejtěžších období v dějinách řádu.

Soumrak řádu ve Svaté zemi

Němečtí rytíři se do Prus dostali v roce 1226, ale přesto ještě desítky let většinu svého úsilí a potenciálu napínali do Svaté země. Mongolské nebezpečí si ale vynutilo přesun čím dál více zdrojů do Pobaltí. Prvotní nezbytnost se však – možná neúmyslně – přetavila v aktivní politický zájem.

V roce 1254 papež řádu přiznal právo udělovat světským rytířům, kteří byli ochotní bojovat proti Mongolům, stejná duchovní privilegia, která dostávali křižáci bojující ve Svaté zemi. Válka proti Mongolům tak získala ráz křížové výpravy. Dokonce ani novicové řádu už nemuseli napřed odsloužit nějaký čas ve Svaté zemi a mohli rovnou narukovat do Pobaltí. Čím dál více říšských velmožů upínalo svou pozornost k tomuto regionu, a po roce 1250 se už do Svaté země nevypravil žádný větší kontingent ozbrojených poutníků.

Nedá se ovšem říci, že by Řád německých rytířů na Svatou zemi zanevřel úplně, naopak zde v druhé polovině 13. století získal značný majetek. Pravdou ale je, že ten však značnou měrou nepocházel z vojenských zisků, nýbrž koupí od světských velmožů. Např. sidonský baron templářům a Německým rytířům odprodal prakticky veškerý majetek; také hrabě Jaffy a Askalonu Jan z Ibelinu (syn bývalého kyperského regenta Filipa z Ibelinu a vnuk Baliana z Ibelinu) Německým rytířům prodal nebo pronajal celá panství a hrady. Po prohrané bitvě u La Forbie v roce 1244 začali ze Zámoří houfně odcházet jeho obyvatelé, které opustila naděje, že se křižácké státy ještě někdy postaví na nohy.

V roce 1271 egyptští mamlúci dobyli hlavní řádovou pevnost ve Svaté zemi – Montfort, či jak mu říkali Němci Starkenburg. V témže roce špitálníci ztratili i slavný Krak de Chevaliers a templáři Chastel Blanc. Avšak Montfort byl hlavním střediskem Řádu německých rytířů ve Svaté zemi. Jak píše Morton:

Vypadá to, že pád Montfortu byl pro Německé rytíře bodem zlomu. Je pozoruhodné, že krátce poté velmistr Hanno ze Sangershausenu založil v Prusích nový hrad, který dostal jméno Montfort.

Poté už žádný velmistr nestrávil delší čas ve Svaté zemi, jejich zájem byl pevně upnutý na Pobaltí.

V průběhu posledních dvou desetiletí existence křižáckých států ve Svaté zemi už Němečtí rytíři hráli jen okrajovou roli, často jako mediátoři mezi znesvářenými stranami. Mamlúcký postup už ale nemohlo zastavit vůbec nic. Když v roce 1291 padl Akkon, zdejší Němečtí rytíři, podobně jako templáři, bojovali do posledního muže. Řád poté své středisko přesunul nejprve do Benátek a roku 1309 do Malborku v dnešním Polsku; určitou přítomnost udržoval alespoň do roku 1300 také na Kypru. Pak se Řád německých rytířů z východního Středomoří stáhl definitivně.

Zdroj

Původní články „A Child of the Third Crusade: The Founding of the Teutonic Knights“, „Servant of Two Masters: The Teutonic Knights Between Pope and Emperor“ a „Teutonic Twilight in the Holy Land“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Defenderofjerusalem.com.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.