Name


...historie&náboženství

Mluvil Ježíš řecky?

G. Scott Gleaves

Publikováno: 25. září 2016

Palestina v římské době tvořila přirozenou „lingvistickou hranici“ mezi řečtinou a latinou. Jazyková situace této země byla silně ovlivněna její klíčovou zeměpisnou polohou v Úrodném půlměsíci, kudy procházel veškerý obchod a obchodníci, kteří – do už tak etnicky rozmanité oblasti – zanášeli další cizí jazyky. V této jazykové rozmanitosti vyvstala řečtina jakožto nejvhodnější prostředek k šíření křesťanské zvěsti, a to jak v ústní, tak psané podobě.

Jakými jazyky se tedy hovořilo v Palestině prvního století? Promlouval Ježíš ke svým učedníkům či dokonce širšímu okruhu posluchačů řecky? A pokud ano, najdeme v Novém zákoně uchované útržky jejich autentických slov? Tato otázka je předmětem debat již mnoho let. Mezi vědci panuje obecná shoda, že chceme-li poznat skutečného historického muže jménem Ježíš Nazaretský, musíme poodhalit aramejštinu, která se schovává za řečtinou. Například Maurice Casey píše: „Máme-li poznat historického Ježíše, musíme se zaobírat otázkou, zda dovedeme rekonstruovat jeho výroky a nejstarší záznamy jeho skutků v jeho rodné aramejštině. To nám pomůže jej pochopit uvnitř jeho vlastního kulturního prostředí.“

Vědci se již v 19. století domnívali, že původním jazykem novozákonních evangelií je aramejština, a tudíž musí tam někde venku být k nalezení i aramejské originály samotných evangelií. Nigel Turner ovšem přichází s myšlenkou, že ač sice aramejština stojí na pozadí evangelií, je mnohem pravděpodobnější, že byla původně sepsána v semitizující řečtině, která odrážela semitský jazykový syntax i styl.

„Protože semitský vliv je, byť v různé intenzitě, v řečtině novozákonních textů patrný, lze předpokládat, že jejich autoři (kteří byli židovského původu) řečtinu aktivně používali. To by naleptávalo hypotézu o vzniku Nového zákona v aramejštině a pozdějším překladu do řečtiny, která se tímto způsobem snaží vysvětlit semitizující tendence v jazyku evangelií.“

Měla by být věnována větší pozornost skutečnosti, že v Palestině v době Ježíšově bylo přítomno mnoho jazyků. Obecně je uznávána přítomnost aramejštiny a hebrejštiny jakožto klíčových jazyků. A já doplňuji, že rozšířena byla také řečtina a Ježíš ji nejenom ovládal, ale také v ní kázal. V důsledku toho mohou řecky psaná evangelia obsahovat některá autentická slova, která Ježíš skutečně pronesl – v řečtině – a tudíž by se nikdy nejednalo o překlad Ježíšových slov z aramejštiny, protože je tak nikdy nepronesl.

Aramejštinu, jazyk příbuzný hebrejštině, se Židé museli naučit v babylonském zajetí v 6. století př. n. l., neboť se jednalo o hlavní jazyk říše. Joseph Fitzmyer napsal, že postavení hebrejštiny jako všedního mluveného jazyka patrně upadlo po návratu Židů z Mezopotámie do Palestiny. Hebrejština se obvykle překládala do aramejštiny ústně s pomocí překladatele (meturgeman). Tyto aramejské překlady byly postupem času přeneseny do písemné podoby; říkalo se jim targumim (j. č. targum).

V souvislosti s tím Fitzmeyer tvrdí, že v dějinách evangelijní tradice existovaly tři fáze. První fáze se vztahuje k aramejskému období Ježíšova skutečného kázání a veřejné působnosti (roky 1–33), tedy období před vznikem evangelií. Druhou fází je apoštolské období (33–66), kdy o Ježíšových slovech a činech kázali apoštolové. A třetí fází je evangelijní období, které reflektuje vznik řeckých textů. Fitzmyer čtenářům klade na srdce, aby nezaměňovali pozdější řeckou tradici s první fází (aramejské období), protože pak bychom mohli „propadnout nebezpečí fundamentalismu“.

Já považuji Fitzmyerovo dělení evangelijní tradice na fáze za nepřesvědčivé. Může se v něm projevit zaujatost směrem k historicko-religionistickému přístupu v tom smyslu, že nesprávně předpokládá, že dominantním jazykem Palestiny byla aramejština a vznik textů v řečtině v evangelijní tradici (fáze tři) tím pádem představuje pokrok. Pokud ale Ježíš skutečně mluvil řecky, pak bychom měli přímý přístup k autentickým Ježíšovým výrokům a nikoliv k jejich pouhým překladům. Ve výsledku tak můžeme s historickým Ježíšem spojit mnohem více než jen pár aramejských slov. Pozorování Stanleyho Portera je poučné:

„Není možné vyřešit všechny otázky týkající se lingvistické reality Palestiny prvního století (jak Fitzmyer správně podotýká) kromě konstatování, že archeologické, lingvistické a sociologické doklady naznačují, že oblast byla vícejazyčná, přinejmenším řečtina a aramejština byly velmi rozšířené a hojně užívané jazyky. Možnost, že Ježíš byl multilingvní (a s ním i většina palestinských Židů a pohanů), je tak velmi pravděpodobná.“

Na počátku svých studií jsem předpokládal, že dominantním jazykem Palestiny prvního století byla aramejština a tudíž že Ježíš a jeho učedníci skutečně tímto jazykem mluvili a kázali. Narazil jsem ale přitom na problém, který se týkal mého porozumění vztahu mezi řeckým Novým zákonem a Ježíšovým učením. Skutečně evangelia věrně zachycují Ježíšovo učení či podávají pokřivený obraz historického Ježíše?

Není pochyb o tom, že Ježíš uměl aramejštinu, konkrétně palestinskou aramejštinou, což byla forma středoaramejštiny. Fitzmyer píše, že středoaramejština se dělila na pět dialektů:

  1. palestinská;
  2. nabatejská (kterou se hovořilo v Petře a jejím okolí v dnešním Jordánsku);
  3. palmýrská (centrální Sýrie);
  4. hatranská (východní Sýrie a Irák);
  5. syrská (severní Sýrie a jižní Turecko).

Před objevem Svitků od Mrtvého moře v roce 1947 byla palestinská aramejština doložena jen na několika náhrobních kamenech a kostnicích. Německý orientalista Gustaf Dalman proto tvrdil, že Ježíš s největší pravděpodobností ovládal řečtinu a snad i hebrejštinu, nicméně veřejně kázal v aramejštině.

Po roce 1947 však řada objevených literárních památek vrhla trochu světla na aramejský dialekt užívaný palestinskými Židy v době Ježíšově. Svitky od Mrtvého moře naznačují, že aramejština skutečně mohla být dominantním, byť nikoliv zdaleka jediným jazykem, kterým lidé mluvili. Nemůžeme proto s naprostou určitostí prohlásit, že Ježíš mluvil pouze aramejsky. Palestina prvního a druhého století byla vícejazyčná. Esséni v Kumránu (od kterých Svitky od Mrtvého moře pocházejí) používali pro uchování posvátného Zákona hebrejštinu. Hebrejština byla v té době jazykem spjatým zvláště s obřady v jeruzalémském Chrámu a pobožnostmi v synagogách, při kterých byla předčítána Tóra a proroci. Většina Židů v té době ovšem už hebrejsky neuměla.

Takzvaná aramejská hypotéza zcela nedostatečně zodpovídá řadu mých otázek:

Všechny tyto otázky mne vedly k přehodnocení validity teorie, že aramejština byla v prvním století dominantním jazykem Palestiny. Na rozdíl od současné vědy si myslím, že řečtina byla Ježíšem, jeho učedníky a i ostatními Židy užívána daleko více, a to jak v mluvené, tak i psané podobě. Je pozoruhodné, že důkazy odhalují, že to byla právě řečtina, která byla dominantním jazykem Židů a pohanů obývajících Palestinu v prvním století. Fitzmyerovo tvrzení níže připouští více, než možná sám zamýšlel:

„Když se zeptáme, jakým jazykem se mluvilo v Palestině v dobách Ježíšových, většina lidí, kteří mají alespoň základní znalost těchto reálií, spontánně odpoví aramejština. Tato teze se ale musí stále více vyrovnávat s přibývajícími důkazy o tom, že řečtina a hebrejština byly používány rovněž. Zcela bych ovšem nesouhlasil s tvrzením M. Smithe, že v Palestině se hovořilo řecky stejně tolik, co aramejsky. V každém případě v posledních letech přibývají i další stohy důkazů o používání aramejštiny.“

Ony „přibývající stohy důkazů“ se dnes stávají přesvědčivým svědectvím rozsáhlého užívání řečtiny v Palestině, a to dokonce i mezi členy úzkého kruhu Ježíšových následovníků.

Zdroj

Původní článek „Did Jesus Speak Greek?“ G. Scotta Gleavese naleznete na jejích stránkách Bibleinterp.com.

Autor

G. Scott Gleaves (*1953) je americký biblista. Získal doktorát na Southern Christian University a na Amridge University. Je autorem pěti monografií. Jako děkan řídí V. P. Black College of Biblical Studies a Kearley Graduate School of Theology na Faulkner University ve státě Alabama.