Řecké obyvatelstvo křižáckého Kypru

Helena P. Schrader

Publikováno: 23. září 2016

Kyperské království se svou povahou od ostatních křižáckých států v Levantě v mnoha ohledech lišilo – jedním z nich byla skladba obyvatelstva. Zatímco křižáci v Syropalestině se potýkali s mozaikou menšin používajících arabštinu, syrštinu, řečtinu nebo arménštinu a hlásících se k celé řadě náboženských vyznání, vč. judaismu, islámu nebo samaritánství, Kyperské království bylo v době svého vzniku homogenní, osídlené téměř výhradně řecky mluvícím obyvatelstvem východního ortodoxního ritu. Před franskou správou proto stály jiné výzvy.

Král Richard Lví srdce ostrov dobyl od řeckého vládce a samozvaného „císaře“ Izáka Komnena, o jehož svévolné krutovládě svědčí soudobé byzantské i místní kyperské prameny. Izák Komnenos se zaměřoval zvláště na kyperskou aristokracii, které zkonfiskoval majetky a zrušil privilegia, která jim předtím udělil byzantský císař Manuel I. Komnenos. Neutěšený stav donutil některé aristokraty k emigraci, jiní se uvolili ke spolupráci s Richardem Lví srdce, který jim výměnou za polovinu výnosů ostrova přislíbil návrat poměrů z doby císaře Manuela.

Richard ale neměl v úmyslu ostrov držet nebo jej učinit součástí Anglie a prodal jej řádu templářů. Templářům buď o dohodě s Kypřany neřekl, anebo se jí necítili vázáni. Ti to brzy pocítili a rok po pádu Izáka Komnena proti templářské správě vypuklo lidové povstání, do jehož čela se postavili někteří kyperští aristokraté. Ačkoliv templáři brzy sezdali, že na jeho potlačení nemají dost prostředků, historikové předpokládají, že nepokoje vedly k dalšímu odlivu kyperské aristokracie a tento trend pokračoval i během prvních let lusignanské vlády, které se vyznačovaly pokračující nestabilitou a násilím.

Někdy na přelomu 12. a 13. století Lusignanové uznali (pravděpodobně Amaury de Lusignan spíše než jeho zoufale neschopný bratr Guy), že má-li jejich režim být stabilní, bude zapotřebí umožnit domorodcům se na něm podílet. Lusignanové udělovali léna, která podle Lyonského pokračování Viléma z Tyru získávali jak Frankové, tak domorodí Řekové. Jiné prameny uvádějí, že Řekové se nestávali vazaly, ani nebyli zastoupeni u Vysokého dvora (Haute cour). Jako nejlepší vysvětlení pro tento rozpor se nabízí, že příslušníci ostrovní elity, kteří se přidali na lusignanskou stranu, si mohli ponechat své stávající majetky, ale neočekávala se od nich vojenská služba ani se nestali součástí feudální třídy. Většina řecko-kyperských aristokratických rodin se ale zřejmě vrátila do Konstantinopole, a z domorodců zůstalo jen neurozené venkovské obyvatelstvo.

Kyperští rolníci byli, dle byzantského vzoru, rozděleni do dvou kategorií. První tvořili tzv. paroikoi, nesvobodní rolníci podobní západoevropským nevolníkům, a francomati, čili svobodní nájemci půdy. Postavení těchto dvou skupin se v průběhu lusignanské vlády, která se v řadě ohledů snažila navázat na předchozí systém, příliš nezměnilo. Noví franští majitelé půdy svá panství většinou svěřili řeckým správcům a také se opírali o místní staršiny („juraty“), kteří reprezentovali zájmy svých obcí (obdobně jako raísové v Jeruzalémském království zastupovali muslimské rolníky).

V oblasti soudnictví měli Řekové značnou míru autonomie. Např. rodinné právo bylo od začátku zcela pod jurisdikcí ortodoxní církve; význam řeckých církevních soudů s časem rostl a později se staly rozhodčím ve všech právních sporech mezi Řeky. I přes společenskou stratifikaci detailně popsanou v Jeruzalémských assizách a jiných právních traktátech z 13. století (Filip z Novary, Jan z Ibelinu), královské výnosy, které každodenní realitu odrážejí lépe, než teoretická právnická pojednání, mezi Franky a Řeky často rozdíly nečiní. A v neposlední řadě, nejsou žádné doklady toho, že by se po nástupu Lusignanů zvýšily daně nebo cla.

Mezi výše zmíněnými dvěma extrémy – aristokraty, kteří se z většiny rozhodli odejít, a chudými venkovany, kteří museli zůstat a s nastalou situací se smířit – existovala nepočetná střední vrstva, především obchodníci a vzdělaní úředníci, kteří jménem konstantinopolské vlády spravovali ostrov od 10. století, kdy byli odtud vyhnáni Arabové. Úředníci byli často zároveň knězi a někdy náleželi k celým kněžským rodům, v nichž se úřednické povolání dědilo (ortodoxní kněží se směli ženit, takže kariéra v církvi byla leckdy rodinnou tradicí). Ale existovali i sekulární vzdělanci, zvláště právníci a ekonomové.

Takoví lidé byli pro Lusignany nepostradatelní, protože zachovávali správní instituce, které na ostrově existovaly už za Byzantinců, jmenovitě sekreton (σεκρετον, křižáky do latinky převedený jako „secrete“) a kommerkion (κομμεπρκιον, „comerc“). Sekreton byl úřad, který vedl záznamy o pozemkovém vlastnictví a daních, a časem se vyvinul v ústřední finanční úřad, který spravoval výběr daní a státní výdaje. Kommerkion byl úřad zodpovědný za dovozní a vývozní cla, jakož i tržní cla z prodeje zboží.

Zaměstnání řeckých úředníků nebylo v žádném případě míněno jako dočasné nebo přechodné řešení, ale jako trvalá záležitost, úřednictvo se dokonce časem etablovalo v „aristokracii pera“. V 15. století byli někteří bohatí Řekové přijati mezi šlechtu – podmínkou ale bylo, že museli konvertovat ke katolictví.

Podobně jako v Levantě, i na Kypru domorodá elita přispívala k obraně země zajišťováním jízdních lučištníků, kterým se zavádějícím způsobem říkalo „turkopolové“. Turkopolové vycházeli z byzantské tradice a v Jeruzalémském království tvořili odhadem 50 % jízdní armády. Ačkoliv pro situaci Kypru jsou naše prameny skoupé, turkopolové s evidentně řeckými jmény jsou doloženi.

Kulturně a společensky zůstali Řekové na Kypru dominantní silou. I když byla na ostrově zavedena latinská církevní hierarchie, vedle ní existovala ortodoxní církev se svou hierarchií i kněžstvem. Latinská církev ortodoxní církvi sice odčerpala část bohatství ve formě půdy i desátků od latinských držitelů půdy, ale ortodoxní církev měla i tak dostatek bohatých podporovatelů, aby mohla prosperovat. Během celého lusignanského období máme doložený jen jediný případ pronásledování ortodoxního kléru, a sice ještě z období občanské války, kdy kyperský král byl nezletilý a pravděpodobně ostrov neměl pod kontrolou.

Obyvatelé se na základě náboženství nebo etnického původu nesegregovali, Frankové a Řekové žili vedle sebe, i když existovaly pokusy papežství učinit přítrž smíšeným sňatkům sezdaným podle ortodoxního obřadu. Ve 14. století byly ale tak rozšířené, že nikosijský arcibiskup v této věci mohl zavést akorát jen určitá omezení.

Jazykem Vysokého dvora byla latina a řečtina byla jazykem lidovým a zčásti také diplomatickým (jak dokládá dochovaná mezinárodní korespondence). Někteří Řekové uměli latinsky nebo francouzsky, zvláště státní úředníci; Frankové se naproti tomu učili řecky kvůli obchodu, správě venkovských panství a kulturním aktivitám. V průběhu času kyperský dialekt řečtiny absorboval mnoho přejatých francouzských slov.

O povaze lusignanské dynastie svědčí skutečnost, že během celé její vlády neproběhlo ani jedno lidové povstání – a určitě se to nedá přičítat „pasivitě“ porobeného obyvatelstva. Během jednoho roku, mezi odjezdem Richarda Lví srce a příjezdem Guye de Lusignan proběhly hned dvě rebelie. Jako ještě lepší srovnání se nabízí Kréta, kde ve 13. století proti tamní latinské (konkrétně benátské) nadvládě vypuklo sedm povstání, další tři ve 14. století a nepokoje pokračovaly až do 16. století. Zásadní rozdíl byl v tom, že Lusignanové se ke Kypru nechovali jako ke kolonii, jejíž zdroje mají sloužit k blahu nějaké vzdálené metropole. Na ostrově byli doma a s jeho obyvateli se identifikovali. V retrospektivě na lusignanskou vládu lze nahlížet jako na „zlatý věk“ kyperské nezávislosti a prosperity.

Zdroj

Původní článek „Greeks on Cyprus: Serfs, Peasants, and Bureaucrats under the Lusignans“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Crusaderkingdoms.com.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.