Římské popravy a nakládání s mrtvolami

Mark D. Smith

Publikováno: 22. května 2020

V roce 1968 archeologové v jeskynní hrobce na hoře Skopus ve východním Jeruzalémě vykopali kosterní pozůstatky tzv. „ukřižovaného muže z Giv'at ha-Mivtar“. Hrobka je vytesaná do skály, prostorná s několika síněmi a loculi (hebr. kochim, vytesané díry ve zdi hrobky, do které se ukládalo tělo; trošku připomínající výsuvné mrazáky v márnici) a je reprezentativním příkladem místa posledního odpočinku vyšších společenských vrstev z prvního století n. l. Těla se uložila do locula, kde se nechala přibližně rok rozkládat a potom pozůstalí – za předpokladu, že si to mohli dovolit – kosti uložili do kostnice (dřevěné nebo kamenné truhly). V této konkrétní hrobce se našla kostnice s pozůstatky muže starého 24–28 let a nesoucí ze strany jméno Jehóchánan ben Hagkol.

Že byl Jehóchánan ukřižován víme díky patní kosti (lat. calcaneus), ve které zůstal velký železný hřebík s ohnutou špičkou, k čemuž nejspíš došlo během přibíjení na kříž. I přes různé kontroverze se badatelé shodnou na dvou věcech:

1. Jehóchánan je první archeologicky potvrzenou obětí ukřižování;
2. Jehóchánan byl pohřben tradičním židovským způsobem v rodinné hrobce.

V této studii se zaměříme na jednu interpretační výzvu, kterou předkládá nalezená patní kost. Na jedné straně lze z dvojí skutečnosti, že Jehóchánan byl ukřižován a následně pohřben, usuzovat, že Římané běžně předávali těla popravených jejich pozůstalým, aby je mohli pohřbít. Ale na druhou stranu proč je toto dosud jediný takový nález? Někteří badatelé se domnívají, že máme před sebou spíše výjimku než pravidlo a že běžným postupem bylo mrtvá těla nešťastníků z křížů nesundávat, ale ponechat je jako odstrašující příklad pro každého, kdo by byť i jen uvažoval o puštění se do křížku s římskou mocí. Odpověď na tuto otázku má značný dopad na výzkum historického Ježíše a života Židů v římské říši.

Je tedy Jehóchánan výjimkou, nebo pravidlem? Zdá se to jako uzavřená otázka, ale cesta k pravděpodobné odpovědi je dlouhá a trnitá a žádá si důkladnou analýzu písemných a archeologických dokladů týkajících se římských poprav, nakládání s mrtvými těly a římských hodnot, které těmto činnostem poskytují myšlenkový rámec. Když si toto vše shrneme, jako nejpravděpodobnější vysvětlení nám vyjde, že Římané praktikovali něco jako situační thanatologii. Za jistých okolností těla mrtvých vydali těm, kteří si o ně požádali, nebo je sami dle momentálních možností pohřbili či spálili. Jindy těla nechávali po delší či kratší dobu vystavená. Rozbor takových okolností odhaluje, že Jehóchánan skutečně může být zcela jedinečným archeologickým objevem, na jeho pohřbu už toho ovšem moc výjimečného nenajdeme.

Na to, abychom Jehóchánana mohli zasadit do historického kontextu, nám postačí zúžit doklady o římských popravách na období dvou set let – první století př. n. l. až první století n. l., během kterých Římané popravili lidí až až. Co s těmi všemi těly pak provedli?

Římské popravy

Základními metodami římských poprav bylo stětí, upálení, propadnutí aréně nebo předhození dravým šelmám, svržení z Tarpejské skály, „pytel“, přinucení k sebevraždě a nakonec ukřižování, které se pokládalo za extrémní trest. Forma trestu záležela na společenském postavení – trest měl odpovídat nejen zločinu, ale i zločinci. Důkladné prozkoumání římského popravování by vyžadovalo analýzu stovek jednotlivých písemných, epigrafických a archeologických dokladů; v této studii budeme vycházet ze shrnutí detailní analýzy, kterou jsem publikoval jinde.

Nejmilosrdnější bylo stětí. Průběh takové popravy ani další osud těl odsouzených v písemných pramenech prakticky nenacházíme, ale archeologové několik sťatých kosterních pozůstatků našli, např. dva Židy pohřbené v Jeruzalémě a nedávno také několik takových hrobů z římské Británie. Z písemných pramenů např. víme, že římský diktátor Sulla nechal stít několik svých politických protivníků a jejich těla vhodit do Tibery.

Upálení se uplatňovalo zřídka, vesměs při pronásledování křesťanů. Např. císař Nero upálené křesťany použil jako pochodně pro osvětlení zahradní slavnosti. Naše jediné doklady k tomuto naznačují, že tělesné pozůstatky – zůstaly-li vůbec nějaké – byly pohřbeny.

Zločinci odsouzení do arény mohli skončit různě, v závislosti na své velikosti a síle: jako gladiátoři, vojáci při naumachiích (velkolepých gladiátorských rekonstrukcích námořních bitev), nebo oběti krvavých divadelních her (kde zkrátka při představení smrt postavy nebyla „jen jako“, ale doopravdy). Nejčastěji ale končili jako tzv. „noxiové“ (noxii) – krvavá podívaná, při které byli do arény nahnáni jako dobytek a svlečeni, rozsekáni, ubiti, udupáni nebo rozsápáni divokými zvířaty. V některých případech takovým způsobem umíraly tisíce lidí a zvířat během jediného dne.

Výsledek podobných jatek musel navečer někdo uklidit. O tom nevíme prakticky nic, kromě zmínky o existenci zvláštního úředníka (curator spoliarii), který měl na starosti úklid arény a také dohlížel, že nikdo z obětí nepřežil. Za jediný doklad o konečném osudu mrtvých těl může posloužit jen několik epitafů na hřbitovech, kam byli pohřbíváni proslulí gladiátoři, a několik gladiátorských hrobů z Británie. O zbytku nevíme zhola nic.

Tarpejská skála na Kapitolu bylo nechvalně proslulé místo hanby, odkud se svrhávali odsouzení zločinci přímo na Forum Romanum. Víme ale jen o pár takových případech a nic o osudu těl popravených.

„Pytel“ (poena cullei) představoval rituální a v praxi poměrně raritní způsob popravy. Používal se jako trest za zabití rodičů (parricidium) a odsouzený byl zašit do pytle a vhozen do Tiberu. Někdy se k němu do pytle přidalo i několik zvířat, např. opice nebo užovka. Vzhledem k tomu, že oběť byla vhozena do řeky, byl jí tím pádem zároveň odepřen tradiční pohřeb.

Přinucení k sebevraždě bylo běžným způsobem popravy zvláště pro politické protivníky z vyšších vrtev; uplatnil jej Tiberius, Caligula, Nero nebo Otho. O tělech se většinou nic nedozvídáme, ale v několika případech se jim dostalo pohřbu nebo kremace se všemi poctami.

Zdaleka nejbrutálnější formou popravy ale bylo ukřižování. Detailní, byť nikoliv vyčerpávající rozbor důkazů o římském ukřižování odhaluje jednak vývoj v čase, a dále okolnosti, při kterých se aplikovalo. V období republiky Římané tento trest využívali téměř výhradně pro vzbouřené otroky. V císařském období k tomu přibyli propuštěnci, cizinci a v ojedinělých případech i římští občané.

Velice mě zajímá, co se pak dělo s ukřižovanými mrtvolami.

Osud popravených

Důkazní materiál naznačuje, že v některých případech byla těla pohřbena nebo spálena, jindy zůstala pravděpodobně po určitou dobu vystavena. Nejznámější příklad toho druhého je osud šesti tisíc Spartakových rebelů, kteří byli po své porážce ukřižováni podél Via Appia. Dá se rozumně předpokládat, že těla takto zůstala aspoň několik dní jako varování otrokům, kteří zvažovali připojení ke Spartakovu povstání. Římský vojevůdce Titus podobným způsobem, byť z jiného důvodu, dal při obléhání Jeruzaléma v roce 70 ukřižovat stovky, ne-li tisíce Židů pod hradbami města v naději, že tím zlomí morálku obléhaných. I tyto oběti zůstaly na křížích po určitou dobu, protože Flavius Josephus se zmiňuje, že Římanům záhy došlo dřevo na další kříže. Mějme arci na paměti, že oba tyto příklady se odehrávají v kontextu války, resp. povstání.

Je prokázáno, že Římané čas od času těla popravených znesvěcovali: např. bývalý tribun, jehož tělo bylo za Sullovy vlády přibito na kříž a vystaveno veřejně; když Oktavián vystavil hlavy svých nepřátel po bitvě u Filippi v roce 42 př. n. l.; či těla pretoriánského prefekta Sejana nebo sesazeného císaře Vitellia, která byla vhozena do Tiberu. Je ale třeba poznamenat, že takové praktiky jsou doloženy jen vzácně a ve všech případech byla oběť příslušníkem elit.

V římských písemných pramenech je ohledně takového jednání patrný negativní postoj autorů a lze se domnívat, že předpokládali, že jejich publikum jej sdílelo. Židovští autoři, jako Flavius Josephus a Filón Alexandrijský, jsou v tomto ohledu zajedno. Filón napsal celé dílo o tvrdém pronásledování alexandrijských Židů v roce 38 n. l. za úřadování prefekta Aula Avilia Flacca, kdy rozdivočelé davy zaútočily na židovské obchody, vytlačily Židy do ghetta, rozkradly a zničily jejich majetky, přinesly do synagog modly, zabíjely Židy a jejich těla nechaly ležet na ulicích. Jeho hlavní stížností je, že římští prefekti takovému chování obvykle předcházeli, s židovskými obyvateli jednali s respektem a připouštěli jim určitou samosprávu v podobě rady židovských starších, kdežto Flaccus v této roli jako ochránce císařského míru (pax augusta) a záruky římské spravedlnosti selhal. Židy neochránil, dopustil pogrom a situaci ještě vyostřil, když dal zatknout 38 židovských starších a v divadle je dal vysvléct, zbičovat a ty, kteří toto vše přežili, nakonec i ukřižovat, a to vše během veřejných oslav Augustových narozenin.

Filón přiznal, že Římané občas vystavovali mrtvoly popravených, ale zároveň měli starou tradici, že pozůstalým těla popravených vydávali k pohřbu dle vlastních zvyklostí (zde pravděpodobně odkazuje na pohřeb před západem slunce), zejména během svátků. Filón doufal, že jeho čtenáři budou otřeseni prefektem vyvolaným násilím i jeho pošlapáním římských zvyklostí, což se mu i podařilo. I tak labilní osobnost, jako císař Caligula, nechal v reakci na to Flacca zatknout, poslat do vyhnanství a později i popravit. Všimněme si, že Filón se nezmiňuje, jakým způsobem Flaccus naložil s těly staršinů. Nechal je snad na křížích napospas elementům, ptákům a toulavým psům? Dal je spálit a popel pohřbít do neoznačeného hrobu spolu s dalšími kriminálníky, mezi kterými byli i pohané? Či snad něco jiného? To se od Filóna nedozvíme, ani jedna možnost nestojí za nic. Opět ale sledujeme, že se tyto události odehrávají na pozadí války nebo povstání.

Kromě doloženého zohavování těl máme i dost důkazů o opaku. Tak např. Horatius i Marcus Terentius Varro se zmiňují o masovém pohřebišti pro chudé za Jezdeckou bránou v Římě (jiné prameny se o téže lokalitě zmiňují jako o popravišti nebo krematoriu). Spojení mezi popravou, kremací a pohřbem je přinejmenším sugestivní a konsistentní s četnými příklady, které jsme si uvedli, kde se popraveným dostalo pohřbu. Nedávné objevy gladiátorských hrobů a obětí stětí v Anglii, ač výzkum stále probíhá, se rovněž zdají býti v souladu s tímto vzorcem.

Židovské zdroje tento vzorec potvrzují, byť se pozastavují nejen nad samotným pohřbem, nýbrž projevují starost i ohledně jeho načasování. Inspirace vychází přímo z Deuteronomia:

„Bude-li nad někým pro hřích vynesen rozsudek smrti, bude-li usmrcen a ty jej pověsíš na kůl, nenecháš jeho mrtvolu na kůlu přes noc, ale bezpodmínečně ho pohřbíš týž den, protože ten, kdo byl pověšen, je zlořečený Bohem. Neposkvrníš svou zemi, kterou ti dává do dědictví Hospodin, tvůj Bůh.“ (Dt 21:22–23).

Chrámový svitek pocházející ze Svitků od Mrtvého moře deuteronomický příkaz vztahuje i na ty nejpodlejší zrádce židovského národa:

„Když bude někdo ‚prodávat‘ svůj lid a udávat svůj lid národu cizímu a působit zlo svému lidu, pověsíte ho na dřevo a zemře. Podle svědectví dvou svědků a podle svědectví tří svědků bude usmrcen a oni ho pověsí na dřevo. Když bude na muži hřích trestný smrtí a on uprchne do středu národů a proklíná svůj lid, syny Izraele, i pověsíte také toho na dřevo a zemře. A nezůstane přes noc jejich mrtvola na dřevě; nýbrž je pohřbíte téhož dne, neboť prokletí Bohem i lidmi jsou pověšení na stromě; a neznečistíš zemi, kterou já ti dávám za dědictví.“ (11QT 64:7–13a).

Dva zločinci, kteří byli ukřižováni společně s Ježíšem (J 19:31–32), ilustrují, že Římané židovské pohřební zvyky respektovali. V tomto případě se za římským prefektem Judeje Pilátem Pontským dostavili „Židé“ (nejspíš jde o chrámové kněžstvo) a požádali ho, aby oběma dal zlámat nohy a tím uspíšil jejich smrt, protože se blížil západ slunce a s ním i sabat. Povšimněme si, že Pilát požadavku bez váhání a bez protestů vyhoví – proč by Římané něco takového dělali, pokud by jejich záměrem skutečně bylo (jak tvrdí někteří) prodlužovat agónii svých obětí co možná nejdéle, a sice nejen samotnou smrt, ale posléze i znesvěcení těla ostatním pro výstrahu? Požadavek „Židů“ a Pilátovo schválení perfektně zapadá do mozaiky důkazů, na které jsme zatím narazili.

Ještě zřejmější je to u Josepha, který se římským ukřižováním věnuje více než kterýkoliv jiný antický autor. Ve Válce židovské se dočteme, že na počátku vzpoury židovští zéloté ve spolku s Idumejci začali v Jeruzalémě vraždit své politické protivníky, včetně kněží, jejichž mrtvoly „pohodili bez pohřbu“. Josephus se netají svým znechucením: „[…] Židé [mají] tak velikou péči o pohřby, že i ty, kdo byli za trest ukřižování, snímají před slunce západem a pohřbívají“ (Válka židovská 4:317). Protože pravomoc někoho ukřižovat měly jedině římské úřady, znamená tato zmínka, že Římané respektovali židovské pohřební zvyklosti a těla popravených vydávali – alespoň pokud Josephus věděl. Perfektně zapadá do mozaiky informací, které máme z Deuteronomia, Chrámového svitku, Janova evangelia a Filóna: všechny prameny se shodují, že i ukřižovaným se dostalo tradičního pohřbu před západem sluncem. Josephus a Filón dále potvrzují, že Římané požadavky židovské kultury zcela běžně ctili. Jak jsme si ukázali, Josephus nemá problém popsat, že oběti ukřižování během obléhání Jeruzaléma zůstaly pravděpodobně vystaveny na křížích – zde se patrně snaží nakreslit jasnou dělící čáru mezi běžnými popravami odsouzených a obětmi mimořádných okolností, jako bylo obléhání města.

Naše zvědavost až doposud odhalila jak množství případů, kdy se tělům popravených dostalo řádného pohřbu, tak i případy takové, kde těla zůstala vystavena přinejmenším po nějakou dobu. Většina písemných pramenů osud tělesných ostatků přechází s tichým nezájmem. Z občasných zmínek však vychází, že Římané neměli zvláštní proceduru pro zacházení s těly popravených, ale nakládali s nimi v souladu s obvyklými zvyklostmi v oblasti pohřebnictví – a na římské hodnoty, praktiky a přístup k mrtvým a pohřbívání se v další kapitole zaměříme.

Římské pohřební praktiky

V římském chápání se pohřbem zbavili pouze tělesné schránky, nikoliv však zemřelé osoby. Duše mrtvých v závislosti na tom, jakým způsobem se naložilo s jejich těly, prožívaly neklid, stud, zneuctění, anebo naopak pokoj a spočinutí. Římané měli kult mrtvých – slavili památku zemřelých a k hrobům nosili dary, vč. jídla. Mrtvé tělo bylo vnímáno jako nečisté a bylo proto zapotřebí očisty a správných pohřebních rituálů, které byly výrazem té největší z tradičních římských ctností – zbožnosti (pietas) – tj. úcty a oddanosti vůči bohům, rodině a Římu. Posvátný zvyk kázal s těly dobře zacházet a nechat je důstojně pohřbít příbuznými (nebo kýmkoliv, kdo se k nim hlásil); pokud to nešlo, tak zařídit alespoň pohřeb v rozsahu nezbytně nutném (pro ceremoniální pohřeb stačilo tělo přikrýt třemi hrstmi hlíny). Běžné byly kremace i pohřbívání do země, to první bylo častější.

Někteří filosofové razili myšlenku, že ve smrti jsou si všichni rovni – ovšem archeologie nám poodhaluje, že poslední cesta různých Římanů nebyla ani zdaleka stejná a kdo byl pohřben a jakým způsobem velmi záleželo na společenském postavení nebožtíka. Příslušníci elit vystrojovali velkolepé pohřby a stavěli monumentální mauzolea; chudí se museli spokojit s prostou urnou, kolumbáriem nebo hrobem; a spodinu čekala mělká díra, masový hrob či hromadná hranice, která pojala až jedenáct těl. Plútarchos radí s každou desítkou mužských těl spálit jednu nebožku, aby byla vatra pořádně nažhavená. Archeologové za Jezdeckou bránou v Římě několik takových chudinských masových hrobů odkryli. Římané ve městě vydržovali skupinu profesionálních hrobníků (libitinarii), kteří se starali o pohřbívání příslušníků chudiny, uklízeli mrtvá těla z ulic a starali se o likvidaci špíny a zápachu.

Podle římských zákonů museli i zločinci odsouzení k smrti dostat pohřeb. Pouze v případě zrádců mohl pohřeb být odepřen, ale ani zde to nebývalo pravidlem. Římské právo ani kulturní hodnoty nedovolovaly, aby se těla zemřelých povalovala jen tak po ulicích, a to ani v případě chudých, opuštěných nebo popravených (z nichž většina stejně nejspíše pocházela z nižších vrstev).

Vedle kulturních a etických hledisek musíme zmínit i jedno čistě praktické: hygieničnost. Každý, kdo se kdy podíval do míst kdysi ovládaných římskou říší, mohl žasnout nad lázněmi napájenými promyšlenou sítí akvaduktů. Vedle lázní tu ale byly i jedny z nejlepších splachovacích toalet starověkého světa. Svědčí to o ochotě Římanů věnovat nemalé prostředky i úsilí do čistého prostředí; přidejme k tomu existenci profesionálních pohřebních zřízenců a uklízečů výkalů a můžeme si dovodit, že Římanům velice vadil nepořádek a zápach ve veřejném prostoru.

Může se to zdát překvapivé, ale soudobé židovské pohřební praktiky se od těch římských tolik nelišily. Většina Židů by se s Římany shodla, že lidský život přesahoval fyzický skon a že důstojné zacházení s tělem nebožtíka, jakož i pohřeb v souladu s tradicí, byly svatou povinností. Kde se však rozcházeli, byly představy o rituální čistotě a také, že židovství nepřipouštělo kult mrtvých. I s těly popravených se mělo zacházet s náležitým respektem; jak bylo zmíněno výše, Deuteronomium přikazuje pohřbít popravené před západem slunce. Písemné prameny i archeologie shodně potvrzují, že Židé jen zcela výjimečně těla pálili, nechávali vystavené nebo vhazovali do řeky.

Jako v Římě, i v Judeji se pohřby konkrétních lidí lišily dle společenského postavení. Lidé z nižších příček společenského žebříčku se často pohřbívali společně do dlouhých zákopových hrobů v prosté dřevěné rakvi (a leckdy i bez ní) jen s pár předměty – takové hroby se nalezly v Kumránu, Judské poušti, Bethsaidě či okolí Jeruzaléma. V židovských oblastech z římského období nenacházíme masové hroby podobné tomu u Jezdecké brány. Jak říká Jodi Magness, je možné, že „většina starověkých Židů své mrtvé musela pohřbívat takovým způsobem, který archeologicky zanechá jen minimum stop“. Vezmeme-li v potaz prostotu pohřbů obyčejných lidí, jakož i důraz na pohřeb i v případě popravených, je pravděpodobné, že odhalená židovská pohřebiště v sobě nacházejí ostatky popravených zločinců, včetně ukřižovaných. Leč vzhledem ke způsobu pohřbu jsou však kosti v takovém stavu, že se dá jen obtížně určit, zda se jedná o oběti poprav (pouze s občasnou výjimkou setnutí hlavy).

Shrneme-li všechny dosavadní indicie a k tomu připočteme, že Římané obyčejně respektovali kulturní zvyklosti obyvatel provincií, vyjde nám, že standardním postupem bylo nechat Židy naložit se svými zemřelými, včetně popravených, způsobem, jaký sami považovali za vhodný. Ač jim židovské zvyky byly cizí a občas nesrozumitelné, pokud jde o problematiku pohřebnictví, zcela jistě dokázali ocenit péči, jakou Židé svým zesnulým věnovali. Nemělo by nás proto překvapit, že Filóna tolik pobouřilo, když Flaccus hrozil vystavením těl ukřižovaných Židů; když se Josephus pohoršil nad jednáním Idumejců; nebo když římští vojáci zpřeráželi nohy dvěma lotrům ukřižovaným vedle Ježíše. Římané Filónovy i Josephovy stížnosti uznali jako opodstatněné; a ze stejného důvodu přistoupili i na žádost zlámat nohy dvěma lotrům, aby mohli zemřít a být pohřbeni ještě před západem slunce.

Závěr

Dochované historické doklady demonstrují, že Římané v některých situacích těla popravených zneuctili, ať už vystavením nebo vhozením do řeky. Jindy je předali rodině a přátelům, aby s nimi naložili dle svého – buď pohřbili, nebo spálili. A jako poslední možnost římské úřady na vlastní náklady mrtvé odvážely na místa určená k masovému pohřbení nebo kremaci. Z naprosté většiny zaznamenaných případů poprav se však nedozvídáme, jakým způsobem bylo s tělem naloženo.

Snad nejdůležitější je objev, že všechny historické popisy poprav, které nenásledoval pohřeb, nýbrž nějaká forma dalšího zneuctění těla, se odehrávaly na pozadí širšího násilného konfliktu. A naproti tomu za dvě stě (zkoumaných) let nenacházíme jediný doklad znesvěcení těl popravených z období míru s několika výjimkami obětí „pytle“. Z toho můžeme vyvodit zásadní závěr: nepohřbení a znesvěcení se mohlo odehrát v kontextu války, ale v době míru byl mnohem pravděpodobnější pohřeb. Když k tomu připočteme naši debatu o římských hodnotách – zbožnost, hygieničnost a silnou tradici praktičnosti – je pravděpodobné, že se v dobách míru Římané drželi vlastního práva a s mrtvolami naložili tím nejefektivnějším způsobem, který zajistil její nezbytně nutnou důstojnost a že nebude obtěžovat zápachem veřejný prostor. Ať už to znamenalo předání pozůstalým, městským hrobníkům, spálení nebo pohřbení v masovém nebo individuálním hrobu už na konečném výsledku nic neměnilo. Aby se Římané uchýlili k znesvěcování mrtvol, bylo zapotřebí skutečně mimořádných okolností, typicky války – tento vzorec chování bychom ale našli i v jiných kulturách.

Zajděme však ještě dál a přihlédněme k dílům Filóna Alexandrijského, Flavia Josepha, novozákonním popisům Ježíšova ukřižování a pohřbu a nálezům popravených v židovských hrobkách – z pohledu dvou staletí dokladů o římských popravách neshledáváme nic překvapivého na způsobu, jakým Pilát Pontský vyřídil Ježíšovu popravu i pohřeb, protože na rozdíl od Spartakova povstání nebo Titova obléhání Jeruzaléma se odehrály v době míru.

Pilát dělal přesně to, co měl jako prefekt Judeje v popisu práce: udržování pax augusta, výkon římské spravedlnosti včetně poprav vůdců lidových hnutí, ideálně ještě předtím, než přerostou ve skutečnou hrozbu, a jednat s náležitým respektem s domorodými kulturami, kam spadalo i nakládání s těly ukřižovaných a jejich rodinami. Je pravda, že ukřižování jistého buřiče jménem Ježíš Nazaretský natrvalo změnilo náboženský ráz západního světa, z pozice římského úředníka však v danou chvíli šlo o záležitost ničím nevybočující z rutiny všedního dne.

Na konci našeho dobrodružství se vraťme k Jehóchánanovi a jeho patě. Byl jeho pohřeb výsledkem běžného služebního postupu římských úřadů, anebo šlo o výjimku? Na základě analýzy všech dostupných pramenů lze říci, že reálné je obojí. Byl nešťastný Jehóchánan ben Hagkol ukřižován v období relativního míru, anebo za války, lidového povstání, nebo hrůzovlády nějakého sadistického, vyšinutého tyrana? Většina badatelů jeho smrt datuje do dvacátých až třicátých let prvního století, a to v Palestině vládl celkem klid, takže nejpravděpodobnější odpovědí na naši otázku je, že patřil mezi ty oběti, jejichž těla Římané následně předali do péče pozůstalým.

Jehóchánanovy kosti k nám promlouvají už desítky let a byly nám průvodcem k pochopení dynamiky římského hrdelního trestu a pohřbu a pomohly nám i vyvrátit některé odvážnější (když to tak řeknu) historické rekonstrukce. Jak jednou napsal Voltaire, dějiny jsou „snůškou habaďůr, které hrajeme s mrtvými“. Z Jehóchánana, když už nic jiného, si můžeme vzít poučení, že i mrtví si s živými historiky občas dovedou hrát.

Zdroj

Původní článek „The Final Days of Jesus and the Realities of Roman Capital Punishment: What Happened to All Those Bodies?“ Marka D. Smithe naleznete na stránkách Bibleinterp.com.

Autor

Mark D. Smith je americký historik. Vystudoval religionistiku na Westmont College, doktorát získal na University of California, Santa Barbara. Jeho odborným zájmem jsou starověké Řecko a Řím, středověká Evropa, dějiny křesťanství, reformace nebo starověká řečtina a latina.