Role rodiny v ježíšovském hnutí
Paul B. Duff
Publikováno: 3. září 2020
Instituce rodiny – jakou roli hrála v ježíšovském hnutí? Měli Ježíšovi učedníci ctít otce i matky své, nebo se k nim otočit zády? Odpovědí je kupodivu obé, protože úloha rodiny se v prvních dekádách dějin křesťanství radikálně proměnila. Zpočátku se následovníkům Ježíšova učení kladlo na srdce, aby se zřekli své biologické rodiny a odvrhli tak tradiční středomořské rodinné hodnoty. Po Ježíšově smrti už ale tradiční rodina odmítána nebyla, ba naopak začala v rámci komunity nabírat na významu a během méně než sto let se úcta k rodinným kořenům stala normou.
Ježíšovo vnímání rodiny
V evangeliích najdeme množství výroků, které nabádají věřící, aby se distancovali od své rodiny. Tyto pasáže s velkou pravděpodobností pocházejí od samotného historického Ježíše, a sice proto, že jsou v rozporu s raně křesťanskými představami o rodině z pozdější doby, konkrétně doby vzniku evangelií (tj. rozmezí let 70–100 n. l.). Je dokonce viditelné, že se evangelisté pokoušeli radikální povahu takových výroků změkčit.
Jeden zvláště ilustrativní výrok (logion) můžeme nalézt v apokryfním Tomášově evangeliu a Sbírce Ježíšových výroků Q (poměrně raný pramen, který je starší než evangelia podle Matouše i Lukáše); Ježíš praví:
„Kdo nemá v nenávisti svého otce a svou matku, nemůže se stát mým učedníkem, a kdo by neměl v nenávisti své bratry a své sestry […] nebude mne hoden.“ (TmEv 55).
Verze ze Sbírky Ježíšových výroků Q je trochu odlišná:
„Jestliže někdo nechová v nenávisti svého otce a svou matku, nemůže být mým učedníkem, a jestliže někdo nechová v nenávisti svého syna či svou dceru, nemůže být mým učedníkem.“
Sice se nedá určit, která verze je bližší tomu, co historický Ježíš skutečně pronesl, pro účely tohoto eseje na tom ale nezáleží. Nám bude záležet na tom, že Ježíš vybídl své věrné k tomu, aby nenáviděli členy své rodiny, zejména rodiče. Autoři Lukášova a Matoušova evangelia se s takovým poselstvím neztotožňovali a oba se jej – každý po svém – pokusili redakčně zkorigovat, protože zcela ignorovat nešlo. Matouš dotčený výrok upravil takto:
„Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden.“ (zdůrazněno mnou; Mt 10:37).
Jak je vidno, Matouš předchozí výrok upravil – především z něho odstranil slovo „nenávist“ – tak, aby věřící nabádal, že mají milovat víc Ježíše než svou rodinu, ale nemají se jí zříkat, pouze odsunout na druhou kolej. Lukáš se k problému postavil jinak:
„Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem.“ (L 14:26).
I když výrok v této podobě stále obsahuje výzvu ke zřeknutí se vlastní rodiny, přeci jen je mírnější než původní verze: vyzdvihuje následování Ježíše jako poslání nade všecky jiné, včetně býti dobrým členem rodiny. Že Lukáš vedle rodiny přidal další věc, které se učedník má být připraven zříci – „sám sebe“, tedy vlastního života – naznačuje, že čtenář měl výrok pochopit jako nadsázku. Velký rozdíl oproti původní verzi, kde výzva k nenávisti k vlastní rodině měla být chápána doslova.
Toto ale není jediný problematický Ježíšův výrok. V Markově evangeliu najdeme další pozoruhodnou pasáž s Ježíšovým názorem na rodinu. Když byl se svými učedníky ve vesnici Kafarnaum (Petrově rodišti), jeho rodinní příslušníci „přišli, aby se ho zmocnili; říkali totiž, že se pomátl“ (Mk 3:21). Jinými slovy už ho i jeho veřejného působení měli dost, dospěli k závěru, že není duševně v pořádku a přišli si pro něj, aby ho odvedli pryč, patrně domů. Z Markova dalšího líčení víme, že ho přistihli právě v momentě, když kázal hloučku svých obdivovatelů.
„Kolem něho seděl zástup; řekli mu: ‚Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě.‘“ (Mk 3:32).
Ježíš matku a bratry jednoduše ignoroval a ke svým posluchačům pronesl:
„‚Kdo je má matka a moji bratři?‘ Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, a řekl: ‚Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.‘“ (Mk 3:33–35).
Nejen, že se Ježíš k matce a bratrům otočil zády, ale navíc redefinoval samotný pojem rodiny: rodina jsou ti, kdož činí boží vůli. Podobný výrok najdeme i u Lukáše. I „zvolala jedna žena ze zástupu: ‚Blaze té, která tě zrodila a odkojila!‘“ (L 11:27). Ježíš ji ale opravil: „Blaze těm, kteří slyší Boží slovo a zachovávají je.“ (L 11:28). Ačkoliv žena chvalořečila Marii, že má tak báječného syna, Ježíš byl toho názoru, že takové chvály by se mělo dostat raději těm, kteří „slyší a zachovávají slovo boží“.
V obou lukášovských i v markovském výroku pravděpodobně slyšíme ozvěny historického Ježíše, který odvrhl tradiční rodinné vazby a nahradil je „rodinou“ sestávající se z lidí, kteří naslouchají boží vůli.
Ale jaký k tomu měl vůbec důvod? Možnosti vidím dvě:
- buď se k tomu odhodlal proto, že se mu rodina snažila překazit jeho veřejné působení, jak naznačuje Marek (3:21);
- anebo bez ohledu na to, co si o něm a jeho aktivitách myslela rodina, byl přesvědčen, že rodinné vazby jsou ve srovnání s příchodem božího království (které Ježíš bezpochyby ztotožňoval s boží vůlí) bezvýznamné a člověk se měl čelem postavit před volbu: buď rodina, nebo království.
Úloha rodiny v době povelikonoční
Po Ježíšově smrti se situace začala měnit a během několika let hnutí již rodinné vazby neodmítalo. Jedním z významných důvodů pro změnu bylo aktivní zapojení Ježíšových rodinných příslušníků (matka Marie, bratr Jakub řečený Spravedlivý) do ježíšovského hnutí v době po ukřižování. Ač vztahy mezi Ježíšem a zbytkem rodiny byly za jeho života chladné, z 1. Listu Korintským napsaného apoštolem Pavlem asi dvacet let po ukřižování se dovídáme, že Jakub Spravedlivý byl společně s Petrem a Dvanácti svědkem zmrtvýchvstání (15:4–7). V Listu Galatským Pavel píše, že se Jakub později stal jedním z představených jeruzalémské křesťanské obce (2:1–14); sice se ještě zmiňuje o Petrovi a Janovi (nejspíše synu Zebedeovu), ale z tónu epištoly se dá usoudit, že rozhodující slovo patřilo Jakubovi. Pavel jinde dále naznačuje, že Jakub Spravedlivý nemusel být jediný Ježíšův rodný bratr, který se v komunitě angažoval.
Díky zapojení Ježíšových příbuzných do jeho hnutí pozdější evangelisté vykreslili daleko jiný obrázek vztahu mezi Ježíšem a jeho rodinou, než by se dalo čekat. Například u Matouše je Ježíšův otec Josef vyobrazen jako vzor zbožnosti a poslušnosti vůči Bohu, „spravedlivý muž“, jemuž andělé prokazují tu čest, že se mu zjevují ve snech (1:19–20). Lukáš se naproti tomu zaměřuje na zbožnost a věrnost Marie. Když jí anděl sdělil, že bude mít syna, přestože se je panna, submisivně ho ujistila: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova“ (1:38). Oproti Markově Marii, která Ježíšovo veřejné působení implicitně odmítla s tím, že se „pomátl“, Lukášova Marie okolnosti Ježíšova příchodu na svět „zachovávala v mysli“ (1:19) i „v srdci“ (1:52). Také evangelista Jan Marii vykresluje v příznivém světle. Ježíš na její naléhání nepříliš ochotně předvede svůj první zázrak na svatbě v Káni Galilejské (J 2:3–11). Na konci evangelia je Marie přítomna při ukřižování přímo „u Ježíšova kříže“ (J 19:25), což je motiv, který v jiných evangeliích nenacházíme.
Ovšem přítomnost Ježíšových pokrevních příbuzných v raně křesťanské komunitě není jediný důvod, proč se náhled na rodinu změnil. Ještě významnější nejspíše bylo, že když ježíšovské hnutí začalo pronikat do většinově nežidovské/pohanské oblasti, jeho přirozeným záchytným bodem byl soukromý dům. Pavel v 1. Listu Korintským píše, že prvními konvertity v Acháji byl Štěpán a členové jeho domácnosti, „kteří uvěřili a dali se do služby bratřím“ (1Kor 16:15), a nabádá své čtenáře, aby se „ochotně podřizovali takovým lidem a každému, kdo pracuje na společném díle“ (16:16). I pozdější konverze v Korintu se téměř jistě odehrály v soukromých domech (např. dům Chloé, srv. 1Kor 1:11) a tento vzorec se opakoval i v dalších městech, kde vznikla křesťanská obec (srv. Sk 11:13–15, 16:15, nebo 29–34).
Raně křesťanský náhled na rodinu v druhé polovině 1. století
Změna v pohledu raně křesťanské komunity na instituci rodiny byla dramatická, z vysloveně negativního na velmi pozitivní; v zásadě se uvedl do souladu s přístupem, jaký k ní měla okolní většinová společnost, kde rodina byla chápána jako klíčová společenská jednotka, která tvoří základ každé složitější společenské struktury – církve, polis, říše. V druhé polovině 1. století už i ježíšovské hnutí akceptovalo, že rodiče se mají ctít a nikoliv nenávidět.
Tento posun můžeme sledovat ve dvou novozákonních epištolách připisovaných apoštolu Pavlovi, ale ve skutečnosti sepsaných až po jeho smrti. Prvním je List Koloským, kde stojí:
„Děti, poslouchejte ve všem své rodiče, protože se to líbí Pánu.“ (Ko 3:20).
Dětem se neukládá nenávidět rodiče, jako by tomu bylo v Ježíšově době, místo toho se na pořad dne dostává poslušnost. Za zmínku stojí, že v době, kdy byla velmi častá situace, že jeden z rodičů byl křesťan a druhý ne, tak křesťanské učení neponouká k neposlušnosti vůči nekřesťanskému rodiči, ale káže poslušnost univerzálně vůči otcům, ať už byli jakékoliv víry.
Podobný sentiment najdeme i v Listu Efezským, kde poslušnost vůči rodičům je dávána do souvislosti s deseti přikázáními, která Mojžíš obdržel na Sinaji od Hospodina:
„Děti, poslouchejte své rodiče, protože to je spravedlivé před Bohem. ‚Cti otce svého i matku svou‘ je přece jediné přikázání, které má zaslíbení: ‚aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi.‘“ (Ef 6:1–3, srv. Dt 5:16).
Závěr
Jak jsme si ukázali, po Ježíšově smrti došlo k několika rychlým změnám. Důležitou úlohu Ježíšových pokrevních příbuzných, zvláště Jakuba Spravedlivého, a dále soukromých domácností při šíření křesťanství mimo Palestinu nemohla ježíšovská obec ignorovat. Ježíšova výzva obrátit se zády k vlastní rodině proto začala být upozadňována a postupem času byl zcela přijatý pozitivní náhled na tradiční rodinu, jaký zastával zbytek okolního řecko-římského světa a který byl též podporován starozákonním příkazem cti otce svého i matku svou (Dt 5:16, Ex 20:12).
Zdroj
Původní článek „Family in the Early Jesus Movement“ Paula B. Duffa naleznete na stránkách Bibleinterp.com.
Autor
Paul B. Duff vystudoval religionistiku na Miami University v Ohiu; doktorát získal na University of Chicago. V letech 1997–2003 řídil katedru religionistiky a v letech 2003–2011 byl proděkanem pro Undergraduate Studies na Columbian College of Arts and Sciences. Působí také na The George Washington University. Je autorem řady článků a knih o řecko-římském náboženství, raném křesťanství nebo apokalystismu.