Křižáci v Řecku: Soluňské království
Maria Dourou-Eliopoulou
Publikováno: 25. května 2011
Když v roce 2014 dobyla vojska čtvrté křížové výpravy Konstantinopol a ustanovila na místě vyvrácené Byzantské říše Latinské císařství, lombardský vůdce výpravy Bonifác z Montferratu usiloval o zvolení císařem. Neuspěl však a tato pocta šla flanderskému hraběti Balduinovi. Bonifác se proto odebral do Makedonie, kde vyhlásil svůj vlastní stát s centrem v Soluni a v srpnu 1204 podepsal spojeneckou smlouvu s Benátčany: stal se jejich vazalem a výměnou si zajistil benátskou podporu v mocenském zápase s latinským císařem. Po krátkém, o to však krvavějším střetu s vojsky Balduina Flanderského v oblasti Thrákie v srpnu nebo říjnu 1204 slíbil císaři věrnost a získal od něho Soluň jako léno. Latinský císař rovněž potvrdil Soluni privilegia, která jí náležela ještě za byzantské vlády.
Následujícího roku Bonifác obdržel přísahy věrnosti od různých feudálních pánů z centrálního Řecka, Thessálie a Eubóje. Vazby na latinský dvůr posílil sňatkem své dcery Anežky s Balduinovým nástupcem Jindřichem Flanderským, která se konala 4. února 1207; v létě téhož roku byla Jindřichem potvrzena Bonifácova lenní přísaha.
Po smrti Bonifáce z Montferratu v září 1207 na soluňský trůn usedl jeho mladší, tehdy dvouletý syn Demetrios (vláda 1207–1225). Záhy ovšem revoltovala skupina šlechticů pod vedením regenta Oberta II. z Biandrate a konetábla Amadea z Pofoy, kteří se na trůn snažili prosadit Bonifácova staršího syna Viléma IV. z Montferratu a vymanit království z lenní podřízenosti Konstantinopoli. Dohoda podepsaná v květnu 1209 učinila konec tomuto hnutí. Jeho cíl se ale nakonec vyplnil v dubnu 1217, když se Lombarďanům podařilo přesvědčit třetího latinského císaře Petra z Courtenay (vláda 1216–1217), aby soluňským vládcem uznal Viléma z Montferratu.
Na počátku své existence bylo království dočasně ohroženo ze strany bulharského cara Kalojana, který v létě 1205 přitáhl do oblasti Adrianopole a na začátku roku 1206 podnikl zničující tažení proti thráckým městům. V říjnu 1207 bulharská vojska oblehla Soluň. Obléhání však skončilo neslavně a Kalojan byl při něm zabit. V létě roku 1210 podnikl epirský despota Michael Komnenos Dukas, který si předtím zajistil bulharské spojenectví, vpád do Soluňského království, při kterém mnoho Franků (nebo Latinů, jak Řekové a Arabové říkali Evropanům) padlo do zajetí. Díky vojenskému zásahu latinského císaře se hrozbu podařilo odvrátit alespoň od samotné Soluně, ale o mnohé části Thessálie – např. Larissu, Farsalu, Velestino či Halmyros – království v průběhu následujících dvou let ztratilo.
Do roku 1222 obsadily síly Epirského despotátu pevnosti v Platamonu a Serru a nebezpečně se přibližovaly k Soluni. Mladý král Demetrios se v roce 1222 osobně odebral do Itálie žádat o pomoc proti despotovi Theodoru Komnenu Dukovi. V létě toho roku shromáždil bývalý soluňský regent a benátský bailo (vyslanec) v Konstantinopoli Oberto z Biandrate oddíl na pomoc Soluni a v květnu 1223 byla za tímž účelem v západní Evropě zorganizována výprava, jež se nepřasrok pod velením Viléma IV. z Montferratu shromáždila v jižní Itálii. Leč Vilémova armáda do Thessálie dorazila s velkým zpožděním až v roce 1225. Latinské císařství bylo mezizatím vyčerpané válkou s nikájským císařem Janem III. Vazatzem v západní Anatolii a nebylo s to poskytnout včas posily ohrožené Soluni. V prosinci 1224 město podlehlo Epirskému despotátu a Soluňské království, jako první křižácký stát založený v Řecku po čtvrté křížové výpravě, po dvaceti letech existence zaniklo.
Církevní organizace
Soluň se stala sídlem latinského (tj. římskokatolického) arcibiskupství, za jehož sídlo posloužil kostel Hagia Sofia (nezaměňovat se slavnější Hagií Sofiou v Konstantinopoli). Počet biskupů, kteří spadali pod jurisdikci soluňského arcibiskupa, se zřejmě od pádu Byzantské říše nezměnil. V Soluni měl základnu rytířský řád johanitů, který rozvinul čilou aktivitu a snažil se šířit svůj vliv dále do Thessálie.
Zdá se, že práva a výsady obyvatel ortodoxního ritu byla Franky pošlapávána od samého počátku jejich vlády. Bonifác z Montferratu sice nepřistoupil k zabavení a přerozdělení majetku ortodoxní církve, ale během rebelie lombardských šlechticů po jeho smrti byla církevní půda zabavena a rozdělena mezi světské barony. Na syny ortodoxních kněží byla taktéž uvalena vojenská služba.
Na druhém zasedání shromáždění v Ravennice, které nechal svolat latinský císař Jindřich Flanderský v roce 1210, se usneslo, že majetek církve bude vyjmut ze všech světských feudálních závazků. Od té doby byl spravován duchovenstvem, které bylo osvobozeno od všech břemen a povinností; výjimku tvořila pouze každoroční, původem byzantská pozemková daň zvaná akrostikon, kterou odvádělo jak ortodoxní, tak latinské duchovenstvo.
Hospodářství
Soluň byla srdcem hospodářského života království. Městský přístav přitahoval mnoho obchodníků z Itálie, zvláště z Benátek a Janova. Hospodářství však stálo převážně na zemědělství a nikoliv na obchodu. Soluňské království navzdory své krátké existenci razilo vlastní mince. Ačkoliv žádná objevená mince nenese jméno některého křižáckého krále, dají se některé exempláře, jako bronzová trachea nebo půltetartera (zlato, znehodnocené), datovat právě do období latinské nadvlády.
Společnost
Politickou a vojenskou správu země měli na starosti vybraní latinští šlechticové, většinou Lomabarďané. Řekové byli z podílu na moci zcela odstaveni a byzantské instituce, které se v regionu nacházely před rokem 1204, byly zrušeny a nahrazeny západními. Během období vlády lombardských pánů v zemi narostl vliv severní Itálie a obrana ležela na bedrech především lombardských vojáků.
Společnost byla organizovaná na feudálním základě podle západoevropského vzoru. Dobyvatelé někdejší půdu byzantských aristokratů přeměnili ve feudální údělná panství, která byla rozdělena mezi křižácké panstvo. Řecká šlechta, která v zemi zůstala a křižákům se podvolila, se mohla začlenit do nové společnosti, pochopitelně na nižším stupni společenského žebříčku. Většina domácího řeckého obyvatelstva zůstala mimo feudální hierarchii a jednoduše se podřídila nové situaci.
Zdroj
Původní sérii článků „Latin Occupations in the Greek Lands“ Marie Dourou-Eliopoulouvé naleznete na stránkách Foundation of the Hellenic World.