Příběhy templářů ve Svaté zemi

Helena P. Schrader

Publikováno: 12. prosince 2018; aktualizováno

Po první křížové výpravě a založení Jeruzalémského království do Svaté země začaly proudit davy evropských poutníků. Bezpečnostní situace ale ani zdaleka nebyla stabilizovaná, řadu pobřežních měst ovládali arabští emírové a vnitrozemí se hemžilo beduíny. Světské autority proto nedokázaly zaručit bezpečnost na cestách ke svatým místům ležících ve větší vzdálenosti od Jeruzaléma, jako třeba Jericho či Nazaret.

V roce 1115 se dva rytíři, Burgunďan Hugo z Payns a Vlám Godefroy ze St. Omer, rozhodli spojit a vytvořit ozbrojené bratrstvo zasvěcené ochraně křesťanských poutníků. Brzy se k nim přidalo sedm dalších dobrodruhů. Všichni byli ve Svaté zemi bez půdy a bez prostředků; Hugo a Godefroy měli údajně dohromady jednoho koně. O tři roky později roku 1118 jim jeruzalémský král jako středisko daroval stáje objektu, který byl pokládán za palác (či chrám) krále Šalomouna. Odtud pak bratrstvo získalo své jméno – Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu (templu), brzy se jim ale říkalo krátce templáři.

Někdy v této době nebo krátce poté těchto devět rytířů přijalo závazek čistoty, chudoby a poslušnosti vůči jeruzalémskému patriarchovi. Templáři začali brzy přitahovat jak nové rekruty, tak bohaté sponzory, což nám ilustruje, jak silně myšlenka rytířů zasvěcených boží službě tehdejší lidi dokázala oslovit. Koncept bojujících mnichů byl arci revoluční. Ani na křížové výpravě nebylo obvyklé, že by církevní osoby nosily zbraně a aktivně bojovaly – to byla práce pro laiky.

Hugovi z Payns bylo jasné, že templáři potřebují oficiální církevní uznání a podporu. Obrátil se proto na papeže; řád byl však nejen uznán, ale s nadšením přijat. Cisterciácký opat Bernard z Clairvaux, nejvlivnější klerik své doby a zakladatel více než sedmdesátky cisterciáckých klášterů, se za templáře postavil a na koncilu v Troyes v roce 1129 pro ně sepsal řeholi – nepřekvapí, že templářská řehole vycházela z řehole cisterciácké, ale umožňovala templářům starat se o své zbraně, brnění, koně a pobývat venku namísto v ústraní kláštera. V téže době přijali bílé róby a surkoty jako řádovou uniformu, ovšem právo nosit na rameni nebo na prsou charakteristický červený tlapatý kříž obrželi až v roce 1147. Bernard je také autorem oslavného traktátu De laude novae militiae (O chvále nového rytířstva), kde také srovnal ctnostné templáře se soudobými světskými rytíři, kteří jsou podle jeho názoru bezbožní, marniví a oddávají se nesmyslným válkám mezi sebou.

Podle De laude novae militiae templáři měli býti ukáznění, pokorní a prostí. „Zpupné slovo, škodlivý čin, nezřízený zvyk, reptání nebo změkčilost, nebo i povrchní šepot, kde se objevil, ihned je opuštěn jako lživý. Šachy a kostky jsou pro ně proklaté, hrozí se lovu, nemají potěšení v krutých ptácích (sokolech). Herce, kouzelníky, pohádkáře, šaškovské popěvkáře i lidová představení, též i prázdné a dětinské klamy vyplivnou a odvrhnou“ (cit. dle Martin Běťuňák: Ideál křesťanského rytíře, Olomouc 2000). Doložené iniciační obřady – na rozdíl od toho, s čím přišli zaplacení informátoři krále Filipa IV. Sličného o dvě stě let později, aby řád zdiskreditovali – byly jednoduché a střízlivé; skládaly se z vyznání víry, slibu poslušnosti představeným řádu, čistoty, chudoby a ochrany Svaté země a křesťanů.

Templáři byli (na středověké poměry) okamžitým hitem; jejich zdroje se v průběhu příštích desítek let rozrostly exponenciálně a brzy vlastnili majetky ve všech zemích křesťanské Evropy, ale zvláště ve Francii, Anglii a Portugalsku. Řád rychle vytvořil složitou hierarchii a strukturu. Hlavní těleso tvořili laičtí bratři sloužící, kteří obdělávali pole a v palestinských pevnostech vykonávali nejrůznější práce, od kovářů po kameníky.

Kněze a kleriky měli templáři své vlastní, čímž byli nezávislí na lokálních církevních strukturách. Ač sice pouze již pasovaní muži se mohli stát templářskými rytíři, tak i muži neurozeného původu mohli bojovat, podobně jako v jakékoliv jiné soudobé armádě. Přesto tu jeden rozdíl byl: templářští zbrojnoši nesloužili jako pěšáci nebo lučištníci, nýbrž vyzbrojeni mečem a kopím bojovali jako kavalerie – těmto bojovníkům se říkalo seržanti. Zatímco rytíři měli k dispozici čtyři koně a dva panoše, seržanti disponovali jen dvěma koňmi a jedním panošem. Zajímavé je, že tito panoši sami nebyli členy řádu, nebyli vázáni templářskými řeholními sliby, ani nemuseli bojovat. V neposlední řadě, jak nadšení pro Svatou zemi v západní Evropě skomíralo, templáři museli čím dál více spoléhat na tzv. turkopoly – pomocné sbory naverbované přímo ve Svaté zemi z místních Arabů, Arménů, Řeků a nejrůznějších míšenců.

Druhá křížová výprava (1147–1150)

Přes církevní uznání, majetek a nové členy, templáři dosud nezaznamenali významné vojenské vítězství. Tuto příležitost jim poskytla druhá křížová výprava.

Pád Edesského hrabství – prvního křižáckého státu ve východním Středomoří – do rukou atabega Zengího v roce 1144 otřásl Evropou a spustil volání po nové křížové výpravě. Papež Evžen III. vydal bulu Quantum praedecessores, kterou vyhlásil druhou křížovou výpravu, a ani Bernard z Clairvaux neztrácel čas a jal se plamenně řečnit a psát na podporu tohoto podniku. Ačkoliv se mu podařilo získat římsko-německého krále Konráda III. Štaufského, skutečnou hnací silou byl francouzský král Ludvík VII. Ten byl už od dětství připravován pro kariéru kněze, ale po nenadálé smrti svého staršího bratra Filipa I. se musel ujmout koruny. Celý svůj život byl mimořádně zbožný, není proto žádným překvapením, že myšlenka kruciáty ho velice zaujala. Král, jeho žena Eleonora Akvitánská a přední francouzští velmožové formálně přijali kříž na Květnou neděli roku 1147 ve Vézélay.

Křížová výprava od samého začátku trpěla špatnou koordinací. Němci vyrazili napřed a cestou si počínali tak neukázněně, že se při přechodu na byzantské území několikrát střetli s byzantskou armádou. Francouzi následovali o měsíc později. Sice byli disciplinovanější, ale místní obyvatelé, kteří právě udělali nemilou zkušenost s německými křižáky, jim nedůvěřovali a odmítali jim prodávat potraviny a další zásoby. Situace byla kritická a král Ludvík vyslal k císaři Manuelovi poselstvo, aby vyjednalo přístup na trhy výměnou za spořádaný průchod jeho teritoriem.

Jedním z těchto poslů byl jistý Everard z Barres, mistr pařížského Templu (nezaměňovat s velmistrem) a důvěrník krále Ludvíka, který stál v čele přibližně třísethlavého kontingentu (z toho přibližně bylo 130 rytířů a zbytek seržanti a podpůrný personál). Tito templáři byli nejspíše čerství rekruti z Francie, ale měli dostatek času podstoupit výcvik a indoktrinaci. Už od počátku výpravy to vypadá, že měli na starosti svou tradiční úlohu ochrany poutníků – v tomto případě ozbrojených poutníků a jejich početné kolony se zavazadly, kde se nacházela i královna Eleonora s ostatními urozenými dámami.

Po přechodu Bosporu v říjnu 1147 se k francouzským křižákům donesly znepokojivé zvěsti, že německá armáda krále Konráda byla zničena. Brzy se ukázalo, že to byla pravda. Konrádovo vojsko bylo Turky přepadeno a na hlavu poraženo u Dorylaia v Anatolii, paradoxně nedaleko místa, kde první křížová výprava nad Turky dosáhla rozhodného vítězství. Údajně se zachránila jen pětina. Konrád, místo převzetí zodpovědnosti za své ubohé velení a neschopnost vyslat průzkumníky, z pohromy raději vinil byzantského císaře, že křižáky „zradil“. Alespoň takový vzkaz nechal poslat Francouzům.

Ludvík svolil ke spojení se zbytky německé armády. Konrád však záhy onemocněl a musel se lodí vrátit na léčení do Konstantinopole. Francouzi obezřetně pokračovali v postupu podél pobřeží. Dva dny za Laodikeiou se cesta změnila ve strmou horskou pěšinu vedoucí přes horu Kadmos. Předvoj dostal rozkaz utábořit se na vrcholu a počkat na ostatní. Velitel předvoje (který byl vazalem Eleonory a nikoliv přímo Ludvíka) ale příkaz ignoroval a pokračoval z hory dolů, čímž mezi předvojem a zbytkem kolony vznikla velká mezera. Turci, kteří křižáky celou dobu sledovali, okamžitě využili situace a zaútočili na střední a zadní část vojska, které ještě postupovaly do kopce. Králův kůň byl zabit a opěšalý Ludvík se uchýlil mezi skaliska nebo do koruny stromu (podle toho, kterému prameni věříme). Na nastalém boji a zmatku se vyznamenali templáři, kteří jako jediní zachovali kázeň a přešli do protiútoku. Po soumraku se Turci stáhli, ale křižáci utrpěli těžké ztráty, zejména na koních a zavazadlech.

Otřesen tímto zážitkem, Ludvík předal velení celé výpravy mistrovi pařížského Templu. Everard z Barres armádu rozdělil do jednotek po padesáti, do jejichž čela postavil jednoho templáře. Templáři zavedli jednotné tempo pochodu a vyžadovali, aby se dodržovalo. Také nařídili pěchotě, aby při příštím útoku neponechávala koně bez ochrany, a aby se nepodnikal protiútok, dokud k němu nebude vydán rozkaz. Toto jsou naprosto základní věci, ale zdá se, že předtím než se templáři ujali velení, zavedené nebyly. Druhá křížová výprava tak ostře kontrastuje s vysoce ukázněnou armádou Richarda Lví srdce o půl století později. 

Ovšem kázeň nedokáže vyvážit jídlo a krmivo pro zvířata. Turci praktikovali taktiku „spálené země“, aby postupující nemohli nabrat čerstvé zásoby. Křižáci brzy museli zabíjet a jíst své koně – kromě templářů, kteří se svými zásobami dobře hospodařili a měli tak dost potravy pro sebe i koně. Templáři dokázali zamaskovat slabost zbytku armády a odrazit čtyři další turecké útoky předtím, než armáda konečně dorazila do Attaleie, přístavního města v jihozápadní Anatolii pod kontrolou Byzantinců.

 Zde král Ludvík promptně a s ostudou (na rozdíl od svého pravnuka Ludvíka IX. během sedmé křížové výpravy) opustil své vojáky, najal loď a s královnou a předními velmoži odplul do Antiochie. Pěší vojáci a poutníci byli zanecháni na pospas osudu – buďto zahynuli hladem, nemocemi, nebo se prodali do tureckého otroctví, aby si zachránili život.

Do Antiochie Ludvík dorazil v březnu 1148, bez pěchoty a bez peněz. Templáři mu tak mohli opět posloužit, a sice v druhém odvětví, kterým se později proslavili: penězi. Everard z Barres odplul z Antiochie do Akkonu, kde zařídil shromáždění půjčky tím, že řád dal do zástavy vlastní majetek. Půjčka 30 000 pařížských liber skutečně enormní; když Ludvík psal do Francie svým ministrům, aby ji splatili, zjistilo se, že částka dosahuje téměř poloviny králových tehdejších ročních příjmů.

Zbytek druhé křížové výpravy byl podobně katastrofální. Dne 24. června 1148 se v Akkonu sešla společná schůze vůdců křížové výpravy (včetně Konráda III., který se mezitím po moři dopravil z Konstantinopole přímo do Svaté země) a jeruzalémského krále Balduina III., která rozhodla, že cílem výpravy bude Damašek. Byla to zvláštní volba, protože tamní místodržící Muín ad-Dín Unur byl příznivě nakloněn Jeruzalémskému království, s nímž ho pojilo nepřátelství k zengíovskému vládci Aleppa Núr ad-Dínovi. Ačkoliv velmistři templářů a špitálníků byli akkonskému jednání přítomni, není znám jejich názor a v té době rytířské řády ještě nebyly dost významné, aby jejich hlas měl rozhodující váhu.

Počáteční útok na Damašek z jižní a východní strany se zadrhl, protože město z této strany bylo obklopené sady a zahradami, které byly plné zavlažovacích kanálů, a to nebyl nejvhodnější terén pro těžkou rytířskou jízdu. Lepší už to bylo s lučištníky a kušníky, kteří se v tomto prostředí mohli alespoň krýt. Bylo tak provedeno kolektivní rozhodnutí armádu přesunout na východní stranu, kde sice nebyly zahrady ani sady, zato tam byl nedostatek vody. Křižáčtí vůdcové se záhy začali hádat a obviňovat jeden druhého a vojsko se prakticky rozpadlo. Spolu s nezdařeným obléháním vzala za své i pověst francouzského a římsko-německého krále.

Neúspěch druhé křížové výpravy měl dalekosáhlé důsledky. Muslimský svět se názorně přesvědčil, že „franští“ rytíři nejsou nezranitelní a křižácké armády neporazitelné, což zvláště Turkům pozvedlo sebevědomí. V západní Evropě si zatím uvědomovali, že Bůh nestál vždy na straně křižáků. Ale protože Bůh určitě musel stát při nich, začal se horečně hledat pozemský viník, který za neúspěch mohl – a nabíledni byl byzantský císař. Konrád i Ludvík se Manuelem cítili zrazeni – přinejlepším špatně navedeni, přinejhorším úmyslně vlákáni do léčky. Dalším obětním beránkem byli „poulainové“ – domorodí baroni a rytíři z Jeruzalémského království, kteří evropským křižákům připadali až moc ochotní uzavírat mír se saracénským nepřítelem.

Jak si všiml Malcolm Barber, jeden německý kronikář neúspěch před Damaškem dává za vinu templářům. Ti podle něj přijali úplatek a obléhaným tajně pomáhali. Je pozoruhodné, že taková nařčení přicházejí pouze z německých pramenů, zatímco od Francouzů nic podobného neslyšíme. Král Ludvík se vrátil do Francie a pěl na ně samou chválu. Templářský řád v německých zemích nikdy nezakořenil a o půl století později Němci založili vlastní vojenský řád – Řád německých rytířů.

Obléhání Askalonu (1153)

Město Askalon v první polovině 12. století představovalo baštu islámu v Jeruzalémském království. Údajně se mu přezdívalo „pouštní panna“, protože „už od dob první křížové výpravy zůstávalo nedotčené“. Askalon byl součástí fátimovského Egypta a jeho posádka na křižácká území často útočila, a to nejen do přilehlého okolí, ale i hluboko do vnitrozemí.

Nájezdy byly tak ničivé, že král Fulko z Anjou (vláda 1131–1143) nechal kolem Askalonu vybudovat prstenec hradů, aby jejich posádky mohly na útoky Egypťanů rychle reagovat. Tak byl založen hrad Ibelin na severu, Blanchegard na severovýchodě, Bethgibelin na jihovýchodě a Gaza na jihu od Askalonu. Nejvýznamnější byl hrad ve starobylém pelištejském městě Gaze, protože stál na cestě mezi Askalonem a Egyptem, kudy by do města proudily posily a zásoby. Bethgibelin patřil špitálníkům a v roce 1149 templáři získali Gazu. Podle Malcolma Barbera šlo o první velkou pevnost v Jeruzalémském království, která byla svěřena templářskému řádu.

Askalonským Egypťanům okamžitě došlo, co se na ně chystá, a v roce 1150 podnikli velkou ofenzivu proti Gaze v naději, že otevřou cestu na Egypt. Byla však odražena s těžkými ztrátami. Fátimovská vláda rezignovala na znovuotevření zásobovací trasy po souši a askalonská enkláva tak zůstala zcela odkázána na zásobování z moře.

Vnitřní nestabilita fátimovského chalífátu vytvořila příležitost, kterou křižáci nemohli ignorovat. V lednu jeruzalémský král Balduin III. oznámil svůj úmysl dobýt Askalon a shromáždil početné vojsko, kde byly přítomny i kontingenty templářů a špitálníků pod velením svých velmistrů – Bernarda z Tremelay a Raymonda z Puy.

Askalon leží na půli cesty mezi Sýrií a Egyptem. Je to město s dlouhou historií sahající až do 5. tisíciletí př. n. l. Patřilo Kananejcům, Pelištejcům i Féničanům. Obývali ho Řekové, Římané a Byzantinci, až jej během islámské expanze dobyli Arabové. Askalon měl tvar půlkruhu a jeho zdi byly masivní. Opevnění pocházelo z byzantských dob a Fátimovci ho udržovali v perfektním stavu.

Křižáci nejprve zablokovali přístav, aby obleženým nemohly přicházet zásoby ani posily. Město bylo dobře zásobené a na obléhání připravené, a obránci útoku vzdorovali velmi efektivně. V červnu se egyptskému loďstvu podařilo blokádu prorazit a dostat do města nějaké zásoby. Jeruzalémské armádě zatím přišly posily z Evropy – začínala akorát poutnická sezóna, mnozí poutníci přišli ozbrojení a byli ochotní bojovat.

Křižáci měli k dispozici obléhací stoje a neustále bombardovali askalonské opevnění. Jedním z nich byla i pohyblivá obléhací věž, která byla vyšší než městské hradby. Tu se v noci 15. srpna obráncům podařilo zapálit, ale po čase se stočil vítr a šlehal plameny na město. Kameny městských hradeb se žárem roztáhly, a jak se potom schladily, tak popraskaly a zeď mezi dvěma věžemi se zřítila. Podle soudobého kronikáře Viléma z Tyru, kolaps hradeb probudil celý tábor a muži se spěchali ustrojit a ozbrojit, aby využili této nenadálé příležitosti.

Templářský sektor ležel hned naproti zřícené zdi a ti tak byli na místě první. Velmistr se čtyřiceti templáři vnikl do města, aby brzy byl přečíslen. Než templářům mohly přijít posily z jiných částí tábora, Egypťané díru zasypali kamením a sutí a umístili sem dostatek obránců, aby odrazili očekávaný útok. Příštího rána se obléhatelům naskytla nelibá podívaná: těla mrtvých templářů včetně velmistra Bernarda, nahá a bez hlav, visela z městských hradeb.

Bohužel pro pověst templářů, Vilém z Tyru – jediný franský kronikář popisující obléhání Askalonu – píše: „Bylo řečeno, že jiným zabránili, aby se přiblížili, a sice z toho důvodu, že ti, kdo vstoupí jako první, získají větší díl kořisti a cennější lup.“ Vilém však tou dobou ani nebyl ve Svaté zemi a tak se musel spolehnout na podání z druhé ruky a určitě se nesetkal s nikým, kdo by mohl svědčit o úmyslech templářů, neb všichni, kteří se toho účastnili, byli po smrti. Nedá se předpokládat, že templáři skutečně doufali, že se jim podaří porazit celou posádku a dobýt město jen se čtyřiceti rytíři. Zdá se mnohem pravděpodobnější, že muži, kteří jim přišli na pomoc příliš pozdě, se později snažili svalit vinu za neúspěch na mrtvé templáře. Arabské prameny obléhání detailně popisují, včetně spálené obléhací věže a zřícení hradeb, ale o templářích se nezmiňují.

Vzhledem k jejich povaze a úporné snaze hájit svou nezávislost je pravděpodobné, že templáři u Askalonu nebyli vinni ničím jiným, než přílišnou horlivostí. Místo aby počkali na posily nebo koordinovali útok s ostatními, okamžitě se sami vrhli do skuliny vzniklé v hradbách. Když na místo přispěchali ostatní, byla už díra hájena nikoliv templáři, ale egyptskou posádkou.

Že Vilém z Tyru byl ochoten věřit a dále šířit podobné zkazky o templářské chamtivosti ale o něčem svědčí – už v druhé polovině 12. století měli templáři pověst lakomců. Navíc když templářskému velmistrovi touhu po kořisti připisuje taková autorita, jako Vilém z Tyru, řada moderních historiků to bez námitky akceptuje.

Ani ne o týden později, 22. srpna 1153, obránci města křižákům nabídli kapitulaci. Král Balduin ušetřil život obyvatel a dovolil jim odejít i s majetkem do Egypta. Askalonským nikdo neublížil, a křižáci je na cestu vybavili průvodci až do města al-Aríš v severní Sinaji. Teprve po přechodu na egyptské území začali být přepadáni, oloupeni nebo odvlečeni do otroctví místními beduíny.

Askalon byl znovu osídlen převážně křesťanským obyvatelstvem a stal se jedním z nejvýznamnějších měst Jeruzalémského království. Odtud král Balduin IV. v roce 1177 odplul, aby se Saladinem utkal v bitvě u Montgisardu, a během třetí křížové výpravy se stal jablkem sváru mezi Saladinem a Richardem Lví srdce. Součástí Jeruzalémského království se pak na krátko stal opět v letech 1239–1247.

Bitva u Montgisardu (1177)

V roce 1177 sultán Saladin (Saláh ad-Dín Júsuf ibn Ajjúb) zahájil první z celé řady invazí do Jeruzalémského království. Tou dobou Saladin úspěšně svrhl šíitskou fátimovskou dynastii v Egyptě, který se po dvou stech letech navrátil pod duchovní svrchovanost sunnitského bagdádského chalífátu. Jeho moc byla arci vratká. Šíité jeho vládu přijímali s nevolí, protože byl sunnita, a v Sýrii na něho zase pohlíželi jako na uzurpátora a samozvance, protože byl Kurd a trůn uzmul jeho právoplatnému dědici.

Saladin se s těmito problémy vypořádal odvěkým a osvědčeným způsobem – strhl pozornost svých kritiků na vnějšího nepřítele – křižácké státy, které představovaly hrozbu pro trasy mezi Egyptem a Sýrií. Aby ale skutečně sjednotil své poddané, zašel ještě dál a vyhlásil svatou válku – džihád. Šlo o zřejmý pokus získat převahu nad zbylými muslimskými protivníky v Sýrii. Saláh ad-Dín, jehož jméno znamená „Zbožný“, během celé své kariéry využíval tažení proti křesťanům pro získání podpory ve vlastních řadách.

Mezitím jeruzalémský král Amaury I., který vedl pět neúspěšných expedic do Egypta, v roce 1174 zemřel. Po něm nastoupil jeho syn Balduin IV., mladík trpící malomocenstvím. Vědom si své slabosti a brzké smrti, vyslal král do západní Evropy žádost o pomoc – a skutečně, v srpnu 1177 do Akkonu dorazil hrabě Filip Flanderský s početným kontingentem západoevropských rytířů.

Zatímco se křižáci ve spolupráci s byzantským námořnictvem připravovali na další výpravu do Egypta, Balduin na doporučení Vysokého dvora (Haute cour) Filipovi Flanderskému nabídl regentství. Filip ale trval na tom, že chce být uznán králem všech území, které tažení vydobude. To se nezamlouvalo ani Balduinovi, ani byzantskému císaři Manuelovi. Výsledkem celé dohady bylo, že z výpravy sešlo, byzantské námořnictvo odplulo domů a Filip Flanderský se svými rytíři a polovinou jeruzalémských baronů místo do Egypta vytáhl do Sýrie proti městům Hamá a Hárim.

Saladin se zatím na byzantsko-jeruzalémský útok připravil a v Egyptě měl shromážděnou armádu. Brzy se mu však doneslo, že se Byzantinci stáhli a většina jeruzalémských sil byla na severu v Sýrii. Naskýtala se vynikající příležitost zaútočit a sultán spolu s přibližně 26 000 lehkými jezdci, mezi nimi se údajně nacházelo i 1000 mamlúků tvořících jeho osobní stráž, vpadl do Palestiny. Není zřejmé, zda měl s sebou i pěchotu.

Saladinova armáda se při pochodu z Egypta vyhnula templářského hradu v Gaze, snad proto, že byl příliš pevný a jeho zdolávání by stálo příliš času i mužů. A Saladin po celý život dával přednost „snadným“ cílům. Je významné, že ho templáři nechali bez odporu projet. Templáři shromáždili armádu a vyčkávali v domnění, že právě Gaza je cílem Saladinovy invaze. Jejich velitelem byl osobně velmistr Odo ze St. Amand, kterého Vilém z Tyru, jenž se s ním znal osobně, popisuje jako muže „diktovaného duchem pýchy, jíž měl přemíru“. O dva roky později jeho neuvážený krok měl za následek, že padl do zajetí a Balduin IV. málem také. Není proto pravděpodobné, že by templáři nereagovali ze strachu nebo lhostejnosti; jak jsme zmínili v předchozí kapitole, templáři byli schopni zkratkovitého jednání, kdy napadli mnohem početnějšího protivníka. Jako nejpravděpodobnější vysvětlení se zdá, že i přes ethos, že na počtech nezáleží, je-li víra v srdci, Saladinova armáda byla pro přibližně 300 rytířů v Gaze přeci jen příliš velkým soustem.

Mezitím, podle anonymního křesťanského kronikáře ze severní Sýrie, Saladinova invaze vyvolala v Jeruzalémě paniku. Králi bylo 16 let, neměl žádné vojenské zkušenosti a většina jeho nejlepších velitelů byla v Sýrii zaměstnána obléháním Hamá. A královský konetábl, moudrý a schopný Onfroy II. z Toronu, byl vážně nemocný. Balduin IV. se však nezalekl. Dal dohromady, koho mohl, a s 376 rytíři vyrazil k Askalonu, nejjižnějšímu městu svého království. Sem se mu podařilo dostat těsně předtím, než ho 22. listopadu saracénské síly stihly obklíčit. Balduin nyní nechtěl riskovat bitvu v otevřeném poli s početnějším protivníkem. Jeho příchod byl sice statečný, ale jak se brzy ukázalo, také neuvážený. Byl v pasti, Saladin ho mohl nechat obleženého v Askalonu částí své armády, zatímco on sám se se zbytkem vydal na nechráněný Jeruzalém.

Hlavní město království mohlo padnout, kdyby sultán neudělal jednu zásadní chybu. On a jeho emírové si byli tak jisti svým vítězstvím, že s postupem nepospíchali, místo toho si dopřáli čas drancováním okolních měst, zejména Ramly a Lyddy na pobřeží nebo Hebronu ve vnitrozemí. V Jeruzalémě se zatím vystrašení obyvatelé uchýlili pod ochranu Davidovy věže. 

Král Balduin IV. ale ještě poražený nebyl. Když počet saracénských obléhatelů u Askalonu poklesl, rozhodl se riskovat. Také se mu nějakým způsobem podařilo kontaktovat templáře v Gaze a domluvit místo setkání.

Na rozdíl od světského panstva, templáři nebyli královými vazaly a nebyli povinni ho uposlechnout, ale Odo ze St. Amand nezaváhal ani na chvíli a shromáždil 84 jízdních rytířů a neznámý počet seržantů a turkopolů.

Král se s templáři pustil po stopách Saladina, jehož armáda byla nyní roztroušená po celém okolí a zaneprázdněná drancováním. Franská taktika ale vyžadovala součinnost jízdy a pěchoty a Balduin se nemohl odvážit nepřítele napadnout, dokud neměl dostatek pěších vojáků. Vyhlásil proto arriere-ban, všeobecnou mobilizaci, která vyžadovala od každého křesťana seřadit se pod královskou zástavu při obraně země. Brzy se k němu začaly přidávat houfy branců.

Odpoledne 25. listopadu se Balduinova armáda o síle přibližně 450 rytířů (z toho 84 výše zmíněných templářů) a jejich zbrojnošů, turkopolů a neznámém počtu pěších střetla s hlavním útvarem Saladinovy armády na místě poblíž Montgisardu (Tall al-Džazar), který ležel nedaleko Ibelinu (Javne).

Saladin, jak i sám později přiznal kronikářům, byl útokem zaskočený. Než mohl své oddíly přeskupit, hlavní síla křesťanských rytířů, pravděpodobně templáři, zaútočili. Saracéni nebyli seřazeni a část z nich napájela koně. Bitva byla tvrdá a křižáci měli těžké ztráty, ale přesto se jim Saladina podařilo porazit. Sám sultán byl málem zabit nebo zajat a uniknout se mu podařilo jen díky nákladnímu velbloudovi.

Většina jeho vojáků ale neměla takové štěstí. Ti, kteří nepadli během bitvy, se nyní nacházeli na nepřátelském území roztroušení a velmi zranitelní. Svou kořist museli opustit a vydat se na dlouhou cestu domů. Brzy udeřily deště. Déšť, bláto a zima zpomalily jejich postup a ještě snížily jejich už tak omezenou bojeschopnost. Saracéni se stávali snadnou kořistí místních obyvatel, kteří se mstili za zničení Ramly, Lyddy a dalších míst. Ale ani po překročení hranic Jeruzalémského království nebyli ještě ustupující vojáci v bezpečí – v sinajské poušti čekali beduíni, kteří využili situace k tomu, aby jich co nejvíc pochytali a potom prodali do otroctví. Dostat se do bezpečí se podařilo jen zlomku šťastných.

Porážka u Montgisardu velmi otřásla Saladinovou sebedůvěrou. Měl dobrý důvod se domnívat, že utrpí jeho pověst a bude moci očekávat vzpoury v různých koutech své nesourodé říše. Později přesvědčoval sám sebe, že ho Bůh ušetřil, protože pro něho ještě měl poslání. Rozhodně se z porážky poučil. Už nikdy se nenechal unést přehnanou sebedůvěrou a invaze do Jeruzalémského království v následujících letech se vyznačovaly opatrností. Montgisard křižákům – a speciálně templářům – měl příležitost oplatit až o téměř deset let později u Hattínu.

Bitva na řece Lítání (1179)

V zimě na přelomu let 1178 a 1179 málo pršelo a v létě Levantu – křesťanská i muslimská území bez rozdílu – postihlo sucho a neúroda. V této situaci v květnu 1179 početná saracénská armáda překročila Jordán, napadla franské teritorium, zpustošila města a vesnice a ukořistila dobytek, který doplnil stavy dobytka, který v důsledku sucha uhynul v Sýrii. Armáda se skládala výhradně z jezdců a veleli jí Saladin a Farúch Šáh, jeho synovec a jeden z jeho nejlepších velitelů. Vedle hospodářského významu měl nájezd ale spíše povahu průzkumnou, podobně jako nájezd v roce 1187, který vedl k porážce u Cressonských pramenů.

Odpověď křižáků byla rozhodná. Králi Balduinovi IV. bylo v té době osmnáct let a rychle shromáždil vlastní početnou jízdní armádu. Její součástí byli nejen významní baroni království – jako Raymond z Tripolisu nebo Balduin z Ramly a Mirabelu –, ale i templáři se svým velmistrem Odem ze St. Amand. Podobně jako u Montgisardu, i tentokrát Balduin IV. velel armádě osobně, i když malomocenství ho už začalo povážlivě handicapovat.

Dne 10. června franští křižáci překvapili Farúch Šáhův oddíl, když vedl ukořistěný dobytek údolím mezi řekou Lítání a horním Jordánem. Templáři, kteří tvořili předvoj, pokračovali dále k Jordánu, zatímco král a světští rytíři přešli do útoku. Křižáci Saracény překvapili, zatlačili přes Lítání a dokonce na čas zajali Farúch Šáha.

Postupující templáři brzy objevili mnohem početnější hlavní útvar Saladinovy armády. Odo ze St. Amand, místo aby počkal na ostatní nebo poslal králi žádost o posily, se rozhodl zaútočit. Není jasné, jaký efekt měl počáteční nápor, každopádně Saracéni odolali a většinu templářů pobili. Přeživší se dali na útěk zpátky ke zbytku Balduinovy armády. Ta však sama byla nyní roztroušená po celém údolí a čistila ho od zbytků Farúch Šáhových oddílů, nebyla proto v postavení, aby se mohla střetnout se Saladinem. Jeho jízda pronásledovala ustupující templáře a zaútočila na Balduinovu armádu. Saracéni pobili a zajali značný počet rytířů, včetně Balduina z Ramly a Mirabelu nebo Huga z Tiberiady. Podle arabských pramenů šlo o přibližně 270 velmožů a rytířů.

Královi dvorní rytíři se shromáždili kolem Balduina IV. a i díky posilám od Reginalda ze Sidonu ho dostali do bezpečí. To bylo zcela zásadní, protože jeho zajetí by pro království mělo ještě vážnější důsledky, než všechny ostatní utrpěné ztráty.

Unikl ale jen těsně. Během bitvy spadl z koně a kvůli své leprou ochromené ruce nemohl sám nasednout znovu. Z bitvy ho musel na zádech odnést nějaký rytíř. Osmnáctiletý král, který ještě před dvěma lety dosáhl rozhodného vítězství u Montgisardu, si musel nyní přiznat, že velet svým vojskům ze sedla koně už nebude možné. V kultuře, kde rytíř – válečník na koni – byl ztělesněním mužné ctnosti a zdatnosti, muselo být takové uvědomění hořkým životním zklamáním. Nepodlehl však beznaději a v budoucnu armádě velel alespoň z nosítek.

Mezi zajatci od řeky Lítání se nacházel i velmistr Odo ze St. Amand. Na rozdíl od svého nástupce Gérarda z Ridefortu měl v sobě dost odvahy a cti, aby se v souladu s templářskou řeholí odmítl nechat vykoupit na svobodu. Zemřel v žaláři.

I přes porážku templáři zvýšili svou prestiž jako bojovníci, kteří se nebojí jít do střetu s mnohem silnějším protivníkem. To zapůsobilo zvláště na mladé muže z feudální třídy ze západní Evropy – potenciální rekruty.

Ovšem někteří starší vůdcové templáře za bitvu na Lítání kritizovali. Vilém z Tyru je z celé porážky viní a nepochybně to není jen jeho názor, ale pohled sdílený širším segmentem jeruzalémské šlechty. Důvod byl prostý: kdyby sami od sebe nezaútočili, zbytek jeruzalémské armády mohl dorazit Farúch Šáha, potom se přeskupit a společně obrátit na útěk i Saladina. Kritika by to byla zvláště na místě, pokud by templáři měli rozkazy provést průzkum pro zbytek armády ohledně Saladinovy pozice, anebo chránit její křídlo či zadní část, zatímco ostatní bojovali s Farúch Šáhem. Nicméně nevíme, jaké – pokud vůbec nějaké – rozkazy Odo ze St. Amand měl, a tak je pro nás poctivější se zdržet soudů. Ve výsledku bitva neskončila rozhodně a zajatci z řad světských rytířů byli nakonec za výkupné propuštěni na svobodu.

Jákobův brod (1179)

Na horním toku Jordánu, mezi Chulským a Genezaretským jezerem, se nachází jeden ze tří brodů, kterému Arabové říkali Bajt al-Ázhán a křesťané Jákobův brod. Brod představoval vstupní bránu do úrodného hornogalilejského údolí, které patřilo Jeruzalémskému království. Zde Frankové v polovině 12. století vybudovali či obývali „proslulá města obklopená kvetoucími vesnicemi, stinnými zahradami, sjízdnými řekami, vysokými pevnostmi a mocnými hradbami, za nimiž vyrostly jejich paláce“. (al-Fádil).

Podle Saladinova tajemníka Imád ad-Dína byl Jákobův brod z Damašku pouhý den cesty. Saracéni tak mohli rychle shromáždit vojsko a udeřit přes řeku do severní Galileje, nebo ještě hlouběji a ohrozit i pobřežní města jako Akkon nebo Tyros. Jákobův brod byl proto místem s velkým strategickým významem. Leč po většinu 12. století nebylo nijak opevněno; důvody zůstávají nejasné. Možná existovala vzájemná dohoda, že zde žádná strana nebude stavět hrady. Nebo přinejmenším, podle Ernoulovy kroniky, se k něčemu takovému zavázal Balduin IV. Na žádost templářů však změnil své rozhodnutí a v říjnu 1178 tak mohly u Jákobova brodu započít stavební práce na novém hradu.

Templáři přitom sehráli zásadní úlohu. Malcolm Barber píše, že rytířské řády se v té době pokoušely prosadit ucelenější obrannou strategii; do té doby obrana království stála na bedrech místních baronů a byla proto příliš nahodilá a chaotická. Není žádným překvapením, že se templáři uvolili, že po dokončení hradu budou tvořit jeho posádku.

Kvůli blízkosti Damašku byla už samotná stavba velmi nebezpečným podnikem – což byl další faktor, který možná hrál roli, proč zde až dosud žádný hrad nestál. Frankové vyvinuli obrovské úsilí, aby mohl vzniknout silný hrad za pouhých šest měsíců, během kterých, jak jim bylo známo, Saladin vedl tažení proti domácím protivníkům. V březnu roku 1179 byl hrad – pojmenovaný Chastelet – v zásadě hotov. Skládal se z nádvoří obklopeného silnými zdmi s věží v každém rohu a donjonem na západní straně. Podle arabských kronikářů byly jeho zdi přes pět metrů široké.

Co však zatím hotové nebylo, byly vnější práce. Na těch zatím usilovně pracoval početný zástup kameníků, kovářů, tesařů a dalších dělníků a stovky muslimských otroků. Hrad byl silnější každým dnem a Saladin byl patřičně nervózní.

Sultán Balduinovi IV. za zrušení hradu nabídl 60 000 dinárů. Ten odmítl. Saladin pak nabídku zvýšil na 100 000 dinárů; zřejmě mu bylo jasné, jak nákladné by bylo dobývat ho silou. Balduin opět odmítl. Prakticky vzápětí Saladinovi vojáci začali napadat přilehlé okolí, odkud se na stavbu vozily zásoby. Posádka osmdesáti templářských rytířů a jejich panošů na jejich odražení zdaleka nestačila. Saracéni si to brzy uvědomili také a Saladin nařídil přímý útok na Chastelet. Ten se však nezdařil a Saracéni byli s těžkými ztrátami odraženi. Mezi padlými byl i jeden z předních emírů.

Saladin se stočil do vnitrozemí, kde se střetl s jeruzalémským vojskem u řeky Lítání (viz předchozí kapitola). Ale už v srpnu 1179 byl u Jákobova brodu zpět a tentokrát přivezl obléhací vybavení. Obléhání začalo 24. srpna 1179. Všechno, co nebylo bezpečně za hradbami, bylo zničeno už první den. Vnější část hradu ještě nebyla pořádně opevněna zdmi, chránily ji jen přírodní překážky nebo dřevěné ochrany a není proto pravděpodobné, že byla za daných okolností tvrdě hájena. Většina dělníků utekla a schovala se do vlastního hradu.

Saladin už neztrácel čas s dalším frontálním útokem na hradby a místo toho sapéři začali s jejich podkopáváním. Během několika dní se dostali dostatečně hluboko, aby doufali, že to bude stačit na zřícení hradních zdí. Podpálili proto dřevěné vytužení tunelu, ale s hradbami to ani nepohnulo. Saladin musel nabídnout dinár každému, kdo bude mít odvahu vlézt zpátky a oheň uhasit. To se nakonec podařilo a podkopávání mohlo pokračovat. Mezitím se ale sultánovi donesly zprávy, že jeruzalémská armáda se chytá k pochodu, aby Chastelet zachránila. Sapéři dostali rozkaz vyvinout maximální úsilí.

O čtyři dny později 29. srpna se větší část hradeb zřítila. Oheň ze zhrouceného tunelu pronikl až do hradu a zapálil stany a další dřevěné budovy uvnitř hradeb. Bylo uprostřed největších palestinských veder a již třetí rok po sobě zemi sužovaly sucha. Hrad se proměnil v pekelnou výheň. Podle zpráv jednoho ze Saracénů, který u obléhání byl, se templářský velitel sám vrhl do plamenů, když si uvědomil, že všechno je ztraceno.

Když oheň konečně vyhasl, Saracéni se vrhli dovnitř, zabili nebo zajali každého, koho našli ještě živého, a zmocnili se velké kořisti, zejména zbraní, brnění a koní. Podle arabských pramenů vhodili mrtvoly obránců do studen, aby je otrávili, čehož vzápětí zalitovali, protože kvůli „horku a nesnesitelnému zápachu“ nejméně deset emírů a stovky prostých vojáků onemocnělo a zemřelo. Na počátku obléhání se v hradu nacházelo přibližně 700 křesťanů. Někteří zajatci byli popraveni okamžitě, většina byla zmasakrována svými strážci na cestě do Damašku. Ti, co přežili, čekal trh s otroky. Vzhledem k povaze templářů, kteří před zajetím dávali přednost mučednické smrti, je proto nepravděpodobné, že se nějací nacházeli mezi zajatci.

Katastrofa u Hattínu (1187)

Porážka jeruzalémského vojska na hattínských rozích 4. července 1187 patří mezi nejvýznamnější pohromy dějin středověkého vojenství. Křesťanské ztráty byly tak enormní, že Jeruzalémské království se ocitlo prakticky bez ochrany a v důsledku toho téměř celé padlo, včetně Jeruzaléma.

Na bitvě u Hattínu a jejím výsledku ale nebylo nic nevyhnutelného. Saladin už předtím do Jeruzalémského království vedl čtyři invaze a pokaždé ho feudální armáda vedená Balduinem IV. dokázala odrazit. Jeho první tažení v roce 1177 skončilo drtivou porážkou u Montgisardu; pozdější střety už nebyly tak rozhodné, a navíc Saladin v letech 1177–1187 významně posílil a upevnil vlastní moc v Sýrii a Egyptě. Armáda, se kterou v roce 1187 vpadl do Galileje, tak byla zatím jeho největší, odhadem 40 000 mužů, ovšem ani tak nebylo vítězství jisté. Křižáci dali dohromady něco přes 20 000 mužů, ale v minulosti dokázali zvítězit i nad poměrně větší přesilou.

Největší rozdíl oproti minulosti nepředstavovaly počty nebo složení armád, nýbrž změna velení. Na Saracénské straně Saladin zůstal, ale za posledních deset let vyplněných válkami se mnoho naučil; byl mazaný a odhodlaný, ale nikoliv neporazitelný. Na křesťanské straně proti němu stál Guy de Lusingan, zbohatlík a uzurpátor, který korunu uchopil po smrti malomocného Balduina IV.

Guy projevil svou nerozhodnost už o čtyři roky dříve v roce 1183. Tehdy vedl jeruzalémskou armádu jako královský regent; jeho velení vyústilo ve vzpouru baronů, kteří odmítli pod ním ještě někdy v budoucnu bojovat. Král byl nucen převzít zpět otěže vlády, korunovat svého synovce Balduina V. spoluvládcem a ustanovit složitý proces volby krále, aby zabránil tomu, aby jeho neoblíbený švagr Guy usedl na trůn v případě, že Balduin V. zemře bez dědiců.

Balduin IV. zemřel v roce 1185 a osmiletý Balduin V. ho následoval příští rok. Trůnu se poté zmocnila Sybila s Guyem, a to bez svolení Vysokého dvora, což byla nezbytná podmínka, a velmistr templářů Gérard z Ridefortu jim v tom pomohl.

Gérard z Ridefortu, rytíř snad vlámského, nebo anglo-normanského původu, se v roce 1179 – údajně díky vlivu Raymonda z Tripolisu – stal maršálkem Jeruzalémského království (což byl světský titul). O rok později se však s Raymondem rozkmotřil, protože hrabě si rozmyslel svůj dřívější záměr dát Gérardovi za ženu dědičku jednoho svého bohatého leníka. Podle soudobých pramenů Gérarda obzvláště urazilo, když se dozvěděl, že se ona žena provdala za pisánského obchodníka, kterým coby „lichvářům a šmelinářům“ nemohl přijít na jméno. Ať už tomu bylo jakkoliv, k templářům se musel přidat někdy poté, protože v roce 1183 už byl řádovým senešalem. Velmistrem byl zvolen počátkem roku 1185 a po smrti Balduina V. se přidal na stranu Sibyly a Guye. Údajně nechal templáři uzavřít Jeruzalém, aby se světští baroni se svými muži, kteří stáli proti Guyovi, nemohli dostat do města, a pak přinutil zdráhajícího se velmistra špitálníků Rogera z Moulins, aby mu vydal svůj klíč od jeruzalémské klenotnice, aby se mohla odehrát korunovace.

Sibyla a Guy byli korunováni a pomazáni bez souhlasu Vysokého dvora byli tím pádem uzurpátoři. Většina baronů se s tím nakonec smířila jako s hotovou věcí, ale ti dva nejvýznamnější řekli jasné ne. Balduin z Ramly a Mirabelu se raději vzdal svých titulů ve prospěch svého nezletilého syna a odjel ze země, než by skládal hold Gyuovi de Lusignan. Také Raymond z Tripolisu tak neučinil a uchýlil se na panství své ženy v Galileji.

Podle Malcolma Barbera Gérard na Guye naléhal, aby proti Raymondovi vytáhl s vojskem a ke složení holdu ho přinutil. Raymond na to reagoval uzavřením separátního příměří se Saladinem, což byla jasná vlastizrada a pro Gérarda voda na mlýn. Konflikt s Raymondem by znamenal občanskou válku, do které by určitě zasáhl Saladin. S odstupem téměř tisíc let se do Gérarda z Ridefortu jen obtížně vžívá – jak kvůli osobní zášti kvůli nedodrženému slibu svého bývalého mentora mohl být ochoten ohrozit bezpečnost celé země.

Naštěstí díky zásahu Baliana z Ibelinu se nakonec rozhodlo, že se celá záležitost pokusí urovnat mírovou cestou. Poselstvo složené z Gérarda, velmistra špitálníků Rogera z Moulins, arcibiskupa Josiase z Tyru a Baliana vyrazilo k Raymondovi. Raymond ale už mezitím slíbil bezpečný průchod saracénské armádě pod velením Saladinova syna al-Afdala, která měla provézt průzkum oblasti, a vyslancům proto doporučil, aby se jí vyhnuli. Gérard ale udělal přesný opak.

Proč? Šlo snad o schválnost – udělat pravý opak čehokoliv, oč by žádal Raymond? Nebo snad templářský velmistr cítil, že nechat saracénskou hlídku jeruzalémským teritoriem bez povšimnutí je proti jeho přísaze? Spíše bych se přikláněla k tomu druhému.

Gérard si přivolal devadesát templářů z posádky v Cacu a přibližně padesát královských rytířů z Nazaretu. Křižáci se s al-Afdalovým vojskem střetli severně od Cressonských pramenů. Není jasné, jak početné bylo, některé zdroje hovoří o 7000 jezdcích. I kdyby to ale byla jen desetina tohoto počtu, Frankové by byli i tak zoufale přečísleni. Roger z Moulins a templářský maršálek Jakub z Mailly radili proti střetu, Gérard je ale obvinil ze zbabělosti. Frankové zaútočili a byli téměř do jednoho pobiti; zachránili se údajně jen tři šťastlivci – Gérard z Ridefortu byl mezi nimi.

Vzhledem k tomu, že rytířů byl v Jeruzalémském království vždycky nedostatek (nikdy jich nebylo víc než 1200), ztráta 137 z nich představovala katastrofu. Kdyby Gérard alespoň sám zaplatil cenu za svou hloupost, mohli templáři na jeho místo zvolit někoho rozumnějšího, takto ale zůstal na místě a zbytek řádových bratří mu zůstal bezpodmínečně poslušný.

Než ale templáři mohli obdržet z Evropy posily za padlé u Cressonských pramenů, Saladin zaútočil se čtyřicetitisícovou armádou a zmocnil se Tiberiady na břehu Genezaretského jezera; žena Raymonda z Tripolisu, galilejská kněžna Echiva, se i s obyvateli uchýlila do městské citadely. Král Guy, jak mu velela povinnost, shromáždil feudální vojsko, aby Tiberiadu osvobodil. Raymond se zatím usmířil s Guyem a k vojsku přivedl největší ze světských kontingentů. Království se i poté ale nedostávalo dost vojáků; Gérard porušil templářskou zásadu, že peníze uložené u řádu třetími osobami jsou nedotknutelné, a předal Guyovi vklad anglického krále Jindřicha II. (který u řádu měl jako pokání za vraždu Tomáše Becketa), aby mohl najmout žoldnéře. 

Dne 2. července 1187 se jeruzalémská armáda shromáždila u Seforie a válečná rada debatovala, co dál. Seforie ležela necelých 25 kilometrů západně od Tiberiady a žádosti o pomoc od hraběnky Echivy se ke křižákům přirozeně donesly, a zejména jejím čtyřem dospělým synům. Ale Raymond ostatní varoval, že jde o léčku a chtěl ostatní od pochodu odradit. Většina baronů s ním souhlasila a válečná rada se většinově usnesla, že nejlepší bude zůstat na místě a nechat Saladina, aby přišel k nim.

Gérard ale později za králem diskrétně zašel a přesvědčil ho, aby příštího dne dal rozkaz k pochodu. Nedochovala se nám žádná svědectví jejich rozhovoru a nevíme proto, jaké argumenty velmistr použil, nebo proč byl tažením na Tiberiadu tak zaujatý, i když pozdější kronikáři si různé důvody domýšleli. Podle jednoho Gérard Raymonda označil za zrádce a nařkl ho, že přeje králi „pohanu“ a „aby přišel o království“. Podle jiných podání Guyovi hrozil, že templáři opustí vojsko, pokud se nevytáhne na Tiberiadu. Malcolm Barber vypichuje verzi Bernarda Pokladníka, že „král se neodvažoval nic namítat, ‚neboť ho [Gérarda] miloval a měl před ním bázeň, protože jej učinil králem a předal mu poklad krále Anglie‘.“

Guyovy motivy se zdají jasné: bál se protivit velmistrovi; bál se, že tažení skončí ostudou (tak jako to v roce 1184), pokud nebude jednat rozhodně; a nedůvěřoval Raymondovi z Tripolisu. Ale proč Gérard vyzýval k útoku, když obezřetnost radila držet se poblíž zdrojů vody a vylákat Saladina od jeho vlastních zásobovacích linií?

Šlo snad o stejnou nezodpovědnost, s níž se před dvěma měsíci pustil se sto dvaceti proti sedmi tisícům? Nepřinesla mu porážka u Cressonských pramenů žádné poučení? Byl snad fanaticky odhodlán zavrhnout jakýkoliv návrh hraběte z Tripolisu, i kdyby byl seberozumnější a jeho opak sebešílenější? Nebo šlo o perverzní výklad „templářské“ povinnosti útočit, bez ohledu na cenu nebo ztráty? Nebo se snad obával, že pokud by nejednal agresivně a nedobyl vítězství, anglický král by si na něho došlápnul kvůli krádeži svých peněz? Potřeboval nutně nějakou akci (vítězství, nebo smrt) k ospravedlnění zpronevěry?

To už se nikdy nedozvíme.

V každém případě následovala pohroma. Z přibližně 20 000 křesťanských vojáků, kteří vyrazili ze Seforie, se asi 3 000 pěšáků nějakým způsobem dokázalo spasit útěkem a najít útočiště v okolních hradech a opevněných městech, které byly stále ještě v rukách křižáků. Z 1 200 baronů a rytířů se zachránili jen čtyři baroni – Raymond z Tripolisu, Reginald ze Sidonu, Joscelin z Edessy a Balian z Ibelinu – a s nimi kolem 100–200 rytířů. Ostatní včetně velmistrů templářů a špitálníků, královského konetábla Amauryho de Lusignan, pánů Zajordánska, Toronu, Gibeletu a dalších – v podstatě celé jeruzalémské šlechty – padli do zajetí.

Nejvyšší cenu však zaplatili Gérardovi bratři templáři, o které měl tento člověk pečovat. Z odhadovaných 600 řádových rytířů po dvoudenní bitvě padlo do zajetí zhruba 230. Tito muži byli veřejně popraveni – Saladin z toho udělal odpudivé představení; Imád ad-Dín píše:

„V pondělí ráno, dva dny po vítězství, dal sultán vyhledat zajaté templáře a johanity a řekl: ‚Chci vyčistit zemi od obou těchto rodů.‘ Nabídl 50 dinárů každému, kdo přivede jednoho zajatce, a vojsko mu ihned přivedlo stovky z nich. Poručil, aby byli sťati, poněvadž dával přednost tomu je zabít a nedělat z nich otroky. Celý houf učenců a určitý počet zbožných a asketů se nacházeli v jeho okolí; každý prosil, zda by nemohl zabít některého z nich […]. Byli takoví, kteří sekali ostře a čistě a […] takové, kteří vyvolali smích […].“

A tak jediný templář, který přežil bitvu u Hattínu, byl Gérard z Ridefortu. Nectíce templářskou řeholi jako jeho předchůdce Odo ze St. Amand se nechal vykoupit na svobodu. Svéhlavost, s níž se hnal do boje a za kterou zaplatila životem celá řada jeho řádových bratří, ho nakonec dostihla při obléhání Akkonu, kde při dalším neuváženém výpadu proti nepříteli 4. října 1189 padl.

Nikdo, dokonce ani Guy de Lusignan, nenese takový díl viny na pádu Jeruzalémského království jako Gérard z Ridefortu. To by však nemělo poskvrnit památku více než 400 templářů, kteří ve Svaté zemi zahynuli pod jeho velením.

Kypr (1191–1192)

Roku 1191 dobyl anglický král Richard Lví srdce ostrov Kypr a vyrval jej z rukou řeckého místodržícího, de facto nezávislého vládce, Izáka Komnena. Richard brzy poznal, že ostrov nedokáže spravovat a udržet jej jako součást vlastního království v Anglii a Francii, učinil proto strategické rozhodnutí a prodal ostrov řádu templářů za 100 000 saracénských bezantů, z nichž 40 000 zaplatili jako zálohu. Byl to prozíravý krok, který králi poskytl významnou finanční injekci a umožnil mu začít se plně soustředit na boj ve Svaté zemi. Ale především zajistil, že ostrov zůstane v rukou loyálních křesťanů, kteří jsou kdykoliv připraveni bránit Svatou zemi. Zdálo se to jako dokonalé řešení.

Malcolm Barber poznamenal, že tím řádu naskytla jedinečná příležitost: „Kdyby se to bývalo podařilo, templáři by byli prvním rytířským řádem, který vytvořila vlastní nezávislý stát, což později dokázalo němečtí rytíři v Prusku v roce 1283 a špitálníci v roce 1309, když přemístili své sídlo na Rhodos.“ Netřeba zdůrazňovat, že pokud by se templářům podařilo Kypr zabezpečit, jistě by tam záhy přesunuli své poklady i jádro svých sil a měli by mnohem lepší pozici k odporu vůči útoku francouzského krále Filipa IV. Sličného v roce 1307.

Ostrov Kypr zabírá 10 000 kilometrů čtvrtečních vesměs úrodné půdy a lesů. Má dostatečné zásoby pitné vody i nerostných surovin, např. mědi, a má mírné středomořské podnebí. Leží 65 kilometrů jižně od Anatolie a 95 kilometrů od syrského pobřeží. Kdyby se templářům zde podařilo pevně ukotvit, je možné, že by řád existoval dodnes.

Historickou skutečností arci je, že se jim ani zdaleka nepodařilo Kypr konsolidovat v silný a nezávislý stát a po méně než roce jej vrátili králi Richardovi zpět. Barber neúspěch vysvětluje tím, že projekt byl i pro templáře „příliš ambiciózní“, zatímco jiný historik templářů John Robinson za neúspěchem vidí válku na pevnině, kvůli které templáři nemohli uvolnit dost mužů k pacifikaci ostrova. Všechny prameny se shodují, že templáři na Kypr poslali mezi 14 až 20 rytíři a George Hill dodává, že je doprovodilo jen kolem 20 seržantů a 74 zbrojnošů. Templáři se ale ostrova nevzdali jen tak sami od sebe, ale byli vyhnáni lidovým povstáním.

Vzhledem k tomu, že Richard Lví srdce v květnu 1191 Kypr dobyl velmi rychle zejména díky podpoře tamního obyvatelstva, povstání proti templářům vůbec nebylo nevyhnutelné. Ačkoliv si Richard pro sebe vyhradil polovinu příjmů ostrova a zabavil osobní pokladnu Izáka Komnena, který měl pověst tyrana, ne-li přímo uzurpátora, nebyla Richardova vláda obyvatelstvem vnímána negativně – nebo alespoň v průběhu té krátké doby, kdy měl Kypr pod kontrolou. Svůj podíl na tom mohlo mít i to, že přislíbil obnovení zákonů platných za vlády byzantského císaře Manuela I.

Je též možné, že když Kypřané konečně vystřízlivěli z euforie po svržení nenáviděného tyrana, začala jim představa cizí nadvlády vadit. Obyvatelstvo bylo z naprosté většiny východního ortodoxního ritu a Kypr byl součástí východořímské (byzantské) říše již od roku 330, a jen občas se ho nakrátko zmocnili muslimové. Podle Hilla určitým předznamenáním lidového odporu bylo menší povstání proti Richardovi vedené jakýmsi mnichem, příbuzným sesazeného Izáka Komnena. Zdá se však, že Richardovi správci (a zmiňováni jsou jen dva rytíři jménem Richard z Camville a Robert z Thornamu) rebelii dokázali bez větších potíží potlačit. Lze z toho usuzovat, že povstání mělo mezi populací jen mizivou podporu. Není to překvapivé, když uvážíme, že dva správci byli sotva v pozici, aby mohli měnit zákony nebo daňovou politiku, naopak jejich úkolem bylo obnovit právo všeobecně respektovaného císaře Manuela. Camville a Thornham určitě nebyli odborníky na byzantské právo ani státní správu, museli se při výběru daní pro krále Richarda v zásadě spoléhat na stávající kyperské úředníky. Z pohledu běžných obyvatel Richardova vláda představovala návrat k období dobré vlády, která předcházela Izáku Komnenovi.

To se ale za templářů mělo změnit. Když 5. dubna 1192 vypuklo kyperské povstání, mělo širokou lidovou podporu. Rozzuřený dav dokázal templáře zahnat na útěk a obklíčit v jejich komendě v Nikosii. Templáři poté lidem nabídli, že odejdou a ostrov jim zanechají, pokud jim umožní bezpečný průchod do přístavu, to ale vzbouřenci odmítli. Velmi silně to naznačuje, že templáři byli na Kypru nejenom nevítaní – ale dokonce nenávidění.

Něco se muselo přihodit, jenže co?

Barber se domnívá, že templáři si „znepřátelili obyvatelstvo vysokými daněmi a svévolnou vládou“. Robinson to bere více zeširoka: „Svou svévolí, kdy si brali, co se jim zachtělo, a přezíravým chováním vůči místnímu lidu i vrchnosti, si rychle získávali čím dál více nepřátel.“ Podle Hilla ke stávajícím daním zavedli další poplatky z prodeje, aby mohli anglickému králi splatit oněch 100 000 saracénských bezantů. Lidé si ale vždycky najdou způsob, jak se daním vyhnout, zvláště když výběrčí daní jsou sami Kypřané a stáli na straně místních.

Jedním z našich nejspolehlivějších pramenů je kronika Lyonské pokračování Viléma z Tyru, které mnohem názorněji a přesvědčivěji líčí příčinu kyperského povstání: „Templáři si mysleli, že se k ostrovanům mohou chovat tak, jako k jeruzalémským venkovanům – že si špatné zacházení, násilí a jiné útrapy nechají od nich líbit.“ Shrneme-li to: templáři se pokusili zavést daně, které za Manuela I. nebyly, čímž porušili slib krále Richarda, a navíc s řeckým ortodoxním obyvatelstvem (s kněžstvem pak nejspíše také) nakládali jako s muslimskými nevolníky.

Ve výkladu následujících událostí se moderní historikové rozcházejí. Barber střízlivě popisuje, že templáře obležené v Nikosii zachránil jen zoufalý výpad z hradu, Robinson dodává, že podnikli razantní útok proti místnímu obyvatelstvu. Hill, jinak seriózní historik, podává dramatický výklad událostí:

„Na velikonoční neděli ráno templáři odsloužili mši a poté odpluli směrem na sever, kde překvapili místní Řeky, kteří nečekali, že by tak malý oddíl podnikl tak odvážný výpad. Křižáci začali pobíjet obyvatele bez rozdílu jako ovce. Templáři se na koních rozjeli do města a jejích kopí neušetřila nikoho, dokud ulicemi neproudily potoky krve. Projížděli krajinou, drancovali vesnice a šířili zkázu. Obyvatelé měst i vesnic před nimi uprchli do hor.“

Skutečně tomu ale tak bylo? Bylo by toho 14 rytířů s 29 seržanty vůbec schopno proti obyvatelům, kteří je předtím zahnali na útěk a obklíčili v komendě? A poté, i přes naprosté vítězství by ostrov opustili? Tomu nevěřím. To je čirá hyperbola a Hill pro svůj přehnaný výklad neuvádí ani jeden pramen. Podívejme se proto do Lyonského pokračování Viléma z Tyru, které násilí templářů ani nezlehčuje, ani nepřehání a drží výklad v kontextu:

„Když komtur Renaud Borchard a ostatní bratři pochopili, že Řekové nebudou mít slitování, odevzdali se do rukou božích, vyzpovídali se a přijali rozhřešení. Poté se ozbrojili, vyjeli ven a bojovali a Bůh ve své prozřetelnosti jim toho dne daroval vítězství. Hodně Řeků zaplatilo životem nebo padlo do zajetí. Poté se urychleně vrátili do Akkonu, kde svým velmistrovi Templu a kapitule vylíčili, k čemu na ostrově došlo. Templáři se radili a nakonec dospěli k závěru, že si ostrov neponechají a vrátí jej králi Richardovi výměnou za dlužní úpisy, které mu dali.“

Podle tohoto výkladu templáři vyvázli za cenu tvrdě vybojované bitvy (a nikoliv masakru) a když se jim podařilo uniknout, zamířili na pobřeží, kde se nalodili a zamířili zpátky do Svaté země, kde následně nad ostrovem definitivně zlomili hůl. Nezanechali za sebou zpustošenou a vylidněnou zemi, kde se pár přeživších šťastlivců ukrývalo v horách – Kypr záhy převzala místní řecká aristokracie. Vyhnání templářů představuje významný bod obratu, který je třeba při studiu počátků křižáckého Kyperského království mít na paměti.

Šestá křížová výprava (1228–1229)

Fridrich II. Štaufský „přijal kříž“ a zavázal se k vedení křížové výpravy při příležitosti své korunovace římsko-německým králem v Cáchách dne 25. července 1215. O pět let později platnost křižáckého slibu stvrdil v Římě, když byl korunován římsko-německým císařem. Zdrželo ho ale tuhé muslimské povstání na Sicílii, kde boje trvaly až do roku 1223 – v té době pátá křížová výprava, ke které se Fridrich původně přihlásil, byla beznadějně poražena. Papež projevil pochopení a termín jeho výpravy posunul až do roku 1225.

V tom roce ale Fridrich stále dlel doma. Oženil se alespoň s dědičkou jeruzalémské koruny Jolandou (někdy nazývanou Isabela II.), což znamenalo, že vedle duchovní pobídky měl na Jeruzalémském království i osobní a dynastický zájem – učinit jej co možná největším, nejsilnějším a nejblahobytnějším – nebo se to alespoň o něm předpokládalo.

V létě 1227 Fridrich konečně shromáždil početné vojsko, které ale ještě předtím, než vyrazilo na cestu do Svaté země, zdecimovala epidemie. Fridrich pod pohrůžkou, že jinak bude exkomunikován, na cestu vyrazil, i když byl sám vážně nemocný. Během ní na moři zemřel jeden z jeho nejvýznamnějších velitelů, durynský lankrabě Ludvík IV. Fridrich rozhodl, že vedení výpravy prozatím není schopen a nařídil zbytku své armády pod velením limburského vévody Jindřicha IV. a loďstvu řádu německých rytířů, aby pokračovalo dále bez něj. Sám se vrátil do Brindisi. Papež, energický a nesmířlivý Řehoř IX., ho vzápětí exkomunikoval.

Za daných okolností se exkomunikace dá těžko ospravedlnit. Exkomunikace byla spíše papežova dělostřelecká příprava pro útok na císaře kvůli tomu, co pokládal za nepřijatelné vměšování do papežské autority. Šlo o první dějství mocenského zápasu, který trval desítky let a kde proti sobě stály dva nesmiřitelné přístupy k úloze světského a církevního vedení.

Tento zápas není předmětem tohoto eseje, ale budeme se zaobírat dopadem Fridrichovy exkomunikace na jeho autoritu. Exkomunikace znamenala, že Fridrichovo tažení do Svaté země ztratilo papežské požehnání (ať už právem, nebo ne) a tím pádem se na něj oficiálně nedalo nahlížet jako na „křížovou výpravu“. Fridrichovým domácím oponentům navíc poskytla vítanou příležitost vypovědět poslušnost a jeho italská území byla brzy dobyta s papežskou podporou. Pro templáře, jakožto křesťany a vazaly papeže, to znamenalo, že s Fridrichem nesměli nic mít. Byla to přinejmenším velmi trapná situace. Ta se dále zkomplikovala v květnu 1228, kdy jeruzalémská královna Jolanda zemřela při porodu. Její syn Konrád přežil a zůstal jako dědic jeruzalémské koruny. Po smrti manželky se Fridrich již nemohl nazývat jeruzalémským králem, nanejvýše si mohl nárokovat regentství za svého novorozeného syna.

Za těchto okolností by bylo plně pochopitelné, kdyby Fridrich tažení do Svaté země odvolal úplně a místo toho se zaměřil na obranu svého panství. Ale na druhou stranu, když bojoval se zatvrzelým a nepřátelsky naladěným papežem, jak lépe podlomit jeho autoritu než osvobodit svaté město? Osvobození Jeruzaléma, jak se Fridrich domníval, bude vnímáno jako boží přízeň a zadostiučinění. Navíc byl přesvědčen, že má slušnou šanci tohoto cíle dosáhnout, neboť už dostal nabídku od ajjúbovského sultána Egypta al-Kámila, že mu postoupí Jeruzalém výměnou za podporu proti jeho bratrovi, damašskému sultánovi al-Mu’azzamovi.

Fridrich proto křížovou výpravu nezrušil, ale v červnu 1228 vyplul do Svaté země a 3. září zakotvil v Akkonu. Templáři i špitálníci, alespoň podle některých pramenů, císaře přivítali jako svého zachránce. Bylo-li tomu tak, pak jeho vztah s rytířskými řády, a zvláště templáři, brzy ochladl.

Napěti mezi nimi propuklo, když císař vznesl požadavek, aby templáři předali německé posádce hrad Poutník (Château Pelerin). Poutník ležel v Atlitu jižně od Haify a templáři ho postavili před deseti lety s vynaložením značných prostředků. Byla to masivní pevnost, templářský ekvivalent špitálnického Kraku de Chevaliers, který nikdy nepodlehl nepřátelskému útoku nebo obléhání (templáři ho nakonec sami vyklidili, když byla situace v Palestině už beznadějná). Vešlo se do něho na 4000 obránců a v jeho zdech se nacházely nejen bojové platformy, kaple a skladiště, ale i pastvina pro koně, rybníčky, sady a zahrady, solný důl, loděnice a zdroje sladké vody.

Co se Fridrichovi honilo hlavou, když na Poutníka vznesl nárok, zůstává záhadou. Nebyl v té době králem Jeruzaléma (tento titul se přenesl na jeho syna) a i kdyby byl uznán jako regent, nad templáři a jejich majetkem neměl žádnou pravomoc. Malcolm Barber poznamenal, že „tato akce byla v souladu s jeho politikou záboru hradů v sicilském království“. To je všechno hezké, ale neospravedlňuje to pokus o konfiskaci hradu patřícího nezávislému církevnímu řádu na území království, které se řídí zcela jinými zákony (jak Fridrich brzy zjistil).

Reakce templářů na císařův obhroublý krok se dala čekat: zavřeli brány a na hradby postavili stráž. Fridrich záhy musel uznat, že Poutníka nedokáže obsadit silou a obrátil svou pozornost zpět ke křížové výpravě. Následoval stopy Richarda Lví srdce a se svým vojskem pochodoval podél pobřeží k Jaffě; ale na rozdíl od anglického reka, který musel každý kilometr postupu vybojovat, Fridrich na žádný odpor nenarazil – al-Kámil byl zaneprázdněn obléháním svého synovce v Damašku (jeho bratr al-Mu’azzam mezitím zemřel).

Během třetí křížové výpravy se templáři a špitálníci dobrovolně podřídili velení Richarda Lví srdce; tentokrát to ale udělat nemohli, dokud byl Fridrich exkomunikovaný. Na druhou stranu nemohli připustit, aby Fridrich (a s ním i řád německých rytířů) šel do války bez nich. John Robinson píše: „Mohli by se templáři na sebe podívat do zrcadla, kdyby připustili, aby jejich křesťanští souvěrci umírali ve válce, zatímco oni stáli opodál a nedělali nic? A co kdyby se Fridrichovi skutečně podařilo – ať už bojem, nebo mírovou cestou – získat Jeruzalém?“ Templáři a špitálníci – jejichž velmistři byli shodou okolností bratři: Petr a Garin z Montaigu – se proto rozhodli císařovu armádu „následovat“ s jednodenním odstupem. V době, kdy armády dorazily do Arsúfu, bylo dosaženo kompromisu: Fridrich nevydával rozkazy svým jménem, ale jménem Boha nebo Ježíše Krista, čímž zůstal zachován dojem, že rytířské řády nejsou pod jeho přímým velením.

Křehký smír ale vzal za své 18. února 1229, když císař svým křesťanským spojencům oznámil, že s al-Kámilem vyjednal mír. Řada dnešních komentátorů tento mír považuje za Fridrichův mistrovský tah, ale jeho současníci ho odsoudili – z dobrého důvodu. Zaprvé se Jeruzalém nenavrátil pod křižáckou nadvládu (jak dnešní historikové často tvrdí), ale spíše byl pronajat na dobu deseti let a deseti měsíců. Zadruhé předání města zahrnovalo podmínku, že křižáci nesmějí obnovit městské opevnění, aby se město mohlo muslimům po vypršení míru (pronájmu) vrátit. Zatřetí měly rytířské řády zakázáno zpevňovat své hrady na území Tripolského hrabství (Krak de Chevaliers, Marqab, Chastel Blanc nebo Tortosa). Začtvrté měli křižáci zakázáno podnikat útoky na Egypt. A nakonec, což templáře rozezlilo nejvíce, mír jim nezaručoval přístup do jejich někdejšího tradičního střediska („Šalomounova chrámu“), protože Chrámová hora zůstala vyhrazena muslimské správě.

Křesťanský svět byl zděšen Fridrichovým úskokem, že vyjednal nevýhodné podmínky, aniž cokoliv s kýmkoliv konzultoval. Když císař oznámil svůj záměr korunovat se v Chrámu Božího hrobu, jeruzalémský patriarcha nad vlastním městem vyhlásil interdikt (klatbu). Fridricha Štaufského to ale ani trochu nezajímalo – konec konců už exkomunikovaný byl. V klidu si posadil korunu na hlavu, zatímco věrný velmistr Německého řádu pronesl projev, v němž na císaře pěl chválu. Ostatní rytířské řády ale interdikt respektovaly a tak Fridricha doprovodilo jen několik světských velmožů a civilistů.

Trochu světla na Fridrichovu mentalitu vrhá příhoda zaznamenaná soudobým muslimským kronikářem Ibn al-Džawzím:

„… Al-Kámil dal příkaz qádímu v Nábulu, aby dal pokyn muezzinům, že nemají po celou dobu, kdy bude císař na návštěvě v Jeruzalémě, vystupovat na minarety a volat k modlitbě. Qádí ale zapomněl dát pokyn muezzinům, a tak jeden z nich vystoupil za svítání na minaret, zatímco císař bydlel v domě qádího, a začal zpívat verše koránu o křesťanech, jako ‚Bůh nemá žádného syna‘, což se týká Ježíše jako Syna Marie, a jiné podobné. Ráno povolal qádí muezzina k sobě a řekl: ‚Cos to udělal? Sultán přece nařídil to a to!‘ Ten odpověděl: ‚Nic jsi mi o tom neřekl, lituji toho.‘ proto následující noc nevystoupil na minaret. Dalšího rána zavolal císař qádího … a řekl: ‚Qádí, kde je ten muž, který včera vystoupil na minaret a zpíval ony verše?‘ Qádí mu sdělil, co mu uložil sultán, a na to císař odpověděl: ‚To jste udělali špatně, qádí! To chcete kvůli mně měnit svoji víru? Kdybyste byli u mě v mé zemi, cožpak bych bránil zvonit zvoncům? Proboha, nedělejte to!‘“

Jako kdyby toho nebylo málo, Fridrich při návštěvě Chrámové hory insultoval kněze. Podle Ibn al-Wásila: „Cestou do mešity al-Aqsá potkal katolického kněze, který právě chtěl s evangeliem v ruce vstoupit do mešity. Císař jej napadl a volal: ‚Co tady pohledáváš? Proboha, jestliže ještě jednou někdo z vás sem vstoupí bez povolení, vypíchám mu oči. Jsme sluhové a otroci sultána al-Kámila. To on dal tento kostel velkoryse darem mně a vám!‘“ Toto chování vrhá světlo na papežovo nepřátelské chování a čím dál tím více lidí mělo za to, že křížové výprava byla od samého začátku podvod a Fridrich byl ve skutečnosti bezbožník.

Jeho chování mu ale ani mezi muslimy nevyneslo přátele. Muslimští kronikáři nevěděli, co si o něm a jeho jednání mají myslet. Jeho zájem na znovuzískání Jeruzaléma byl podivný a vztah k vlastnímu náboženství překvapivě – až skandálně – vlažný. Zdálo se jim, že „byl materialista a jeho křesťanství bylo prostě jen hrou“; dovedli pochopit, ba i a obdivovat přesvědčeného křesťana, ale nerozuměli a nedůvěřovali někomu, kdo znevažoval vlastní víru a flirtoval s jejich, aniž doopravdy uvěřil.

Po dvou nocích strávených v Jeruzalémě se císař vrátil do Akkonu – kde našel templáře a jeruzalémského patriarchu, jak shromažďovali vojsko k nové křížové výpravě s odůvodněním, že vyjednaný mír je pouhým osobním příměřím mezi Fridrichem a al-Kámilem (což byla zase pravda), kterým se oni necítí vázáni o nic více, než stoupenci damašského sultána (který mír vnímal podobně jako urážku a nehodlal ho respektovat).

Fridrich se okamžitě obrátil proti templářům, proti nimž začal vést mimo jiné dehonestační kampaň, jejíž ozvěny se dají slyšet ještě dnes. Snad také nařídil únos templářského velmistra, kterého chtěl přivést na Sicílii v řetězech – alespoň z toho jej obviňuje Filip z Novary, soudobý kronikář, který byl přímým svědkem šesté křížové výpravy, ale zároveň byl přívržencem rodu Ibelinů, který stál v opozici vůči císaři a později vedl úspěšnou revoltu proti jeho vládě ve Svaté zemi. Filip napsal:

„Císaře si z Akkonských nezamiloval takměř nikdo, zvláště templáři ne. Ti měli ve svých řadách mnoho statečných mužů, v jejich čele stál Petr z Montaigu […]. Císař učinil mnoho zdánlivě zlých skutků, jeho galéry byly vždy ozbrojené s vesly vytaženými, dokonce i v zimě. Mnoho mužů prohlásilo, že si [Fridrich] přál zajmout pána Bejrútu, jeho děti […] velmistra Templu a další osoby, a že je chtěl zabít na zasedání rady, na které je pozval a svolal, ale oni se to dozvěděli a dostavili se v takové síle, že se to neodvážil udělat.“

Fridrich měl ale svou vlastní propagandistickou mašinérii a skrze ni rozšiřoval, že mu templáři a špitálníci ukládali o život. S odstupem tolika let není dnes už možné zjistit, kde stála pravda. S určitostí víme, že říšská armáda koncem dubna 1229 oblehla templářskou pevnost v Akkonu. Fridrich údajně rozestavěl kušníky na strategických místech, aby templářům odřízli komunikaci s vnějším světem. Celá tato akce však nebyla úspěšná o nic více, než pokus o zabrání hradu Poutník.

Dne 1. května Fridrich Štaufský odplul z Akkonu zpět do Itálie, kde jeho panství byla pod útokem papežských sil pod velením jeho bývalého tchána a jeruzalémského krále Jana z Brienne. Když ráno před úsvitem mířil do přístavu, musel projet Řeznickou ulicí. Zalitoval toho. Povykující dav po něm házel odpadky a hnůj a museli přijet místní baroni, aby zjednali pořádek. Fridrich se už nic nenamáhal předstírat, a když se s ním zdvořile loučili, poslal je horoucích pekel.

Po návratu na Sicílii se pomstil templářům a špitálníkům a zabavil majetky obou řádů na všech svých územích. Ačkoliv papež později v červenci 1230 v rámci sangermanské smlouvy vyjednal jejich návrat, ve skutečnosti byly restituovány až roku 1239, což byl i jeden z důvodů, proč byl Fridrich exkomunikován podruhé. Mezitím ve Svaté zemi templáři během příštích patnácti let podporovali opozici baronů proti Fridrichově autoritářské vládě.

Sedmá křížová výprava (1248–1254)

Na rozdíl od Fridricha Štaufského, který složil křižácký slib při příležitosti svých korunovací (římsko-německým králem a později císařem), francouzský král Ludvík IX. přijal kříž v momentě osobního zoufalství spíše než triumfu. Byl nemocný tak vážně, že očekával smrt a slíbil Bohu, že osvobodí Jeruzalém, pokud ho na zemi ještě chvíli nechá. Když se král zázračně uzdravil, chystal se svůj slib splnit, navzdory odporu svých nejbližších rádců i své matky. Namítali, že něco takového učinil ve chvíli tělesné i duševní slabosti a odrazovali ho od odjezdu ze země na delší dobu. Ludvík na to reagoval tím, že křižácký slib složil podruhé – tentokrát již v plné síle.

Francouzský dvůr se sice ke křížové výpravě postavil chladně, ale zato ji podpořili francouzští templáři, v jejichž čele stál preceptor (komtur, či komandér) Renaud z Vichiers. Renaud Ludvíkovi nejen slíbil, že se templáři tažení zúčastní, ale také, že pro celou výpravu vyjednají transport. Zatímco v době třetí křížové výpravy Richard Lví srdce pro svou armádu potřeboval 100 lodí, nyní jich stačilo jen 38 – nikoliv však proto, že by Ludvík s sebou bral menší vojsko než Richard, ale protože lodě za tu dobu pokročily natolik, že „moderní“ plavidla v polovině 13. století byla schopna pojmout na 700 mužů a 100 koní.

Ludvíkova křižácká armáda vyplula 25. srpna 1248 z nově zbudovaného přístavu v Aigues-Mortes. Zúčastnili se jí i tři mladší královi bratři, celá řada předních francouzských velmožů, jako burgundský vévoda, flanderský hrabě, hrabě z St. Pol a la Marche (hlava francouzské větve rodu Lusignanů) a také anglický kontingent pod velením hraběte ze Salisbury. A v neposlední řadě francouzská královna Markéta Provensálská.

Loďstvo dorazilo 17. září v pořádku na Kypr, kde křižáky uvítal kyperský král Jindřich I. – vnuk Amauryho de Lusignan. Jindřich trůn zdědil už jako dítě a Fridrich Štaufský se k němu během svého krátkého pobytu ve Svaté zemi choval jako ke své loutce. Ovšem v roce 1232, kdy ve věku patnácti let dosáhl dospělosti, se projevil jako energický a nezávislý vladař. Především se mu rok před Ludvíkovým příjezdem podařilo získat papežský výnos, který ukončil vazalskou závislost Kyperského království na Svaté říši římské. Na počátku sedmé křížové výpravy mu bylo 31 let a úsilí krále Ludvíka plně podpořil. Ke křížové výpravě se proto připojila řada místních baronů, kteří obvykle drželi léna jak na Kypru, tak v Palestině, a také místní templáři pod velením velmistra Viléma ze Sonnacu, kteří byli za tímto účelem staženi z kyperských a palestinských hradů a komend.

Protože se tím armáda rozrostla, musel se najít odpovídající počet dopravních lodí navíc, což trvalo téměř celou zimu, a tak loďstvo na egyptskou Damiettu vyrazilo až v květnu 1249. Armáda čítala odhadem 2800 rytířů a „nespočet“ pěších zbrojnošů a podle účastníka Jeana de Joinville bylo k jejímu přesunu zapotřebí 1800 plavidel všech velikostí.

Bouře sice loďstvo rozdělila, ale král Ludvík zůstal pevný a se všemi loděmi, které zůstaly pohromadě, podnikl vylodění na egyptském pobřeží. První muži, kteří se vylodili, nebyli templáři, ale francouzští křižáci jako Jean de Joinville a také místní baroni, jako hrabě z Jaffy a Askalonu Jan z Ibelinu.

„Když se blížili, zdálo se, že galéra letí, tak mocně ji veslaři hnali údery vesel. A zdálo se, že nebesa hřmějí hromem, takový třesk vydávaly korouhvičky, bubny a saracénské rohy, jež galéra obsahovala. Jakmile veslice najela do písku tak daleko, jak bylo lze ji dohnat, hrabě i jeho rytíři z ní vyskákali dokonale ozbrojeni a ve skvělé výstroji, a pokročili se seřadit v naší blízkosti.“

A Ludvík?

„Když král uslyšel, že korouhev svatého Diviše je již na zemi, nechtěl se od ní oddělit; dlouhými kroky přeběhl středem svého korábu a přes odpor legáta, kterého měl s sebou, skočil do moře, takže mu voda sahala až do podpaží. A dostal se tak, se štítem visícím na hrdle, s přilbou na hlavě a kopím v ruce, kde svým lidem, kteří již byli na mořském břehu. Když se vybrodil na souši a spatřil Saracény, ptal se, kdo jsou zač; a řekli mu, že to jsou Saracéni. Tu nasadil kopí pod rámě a štít zdvihl před hruď, a byl by se proti Saracénům vrhl, kdyby mu byli přítomní urození lidé dovolili.“

Místo, aby křižáci zaútočili pěšky, rytíři provedli to samé, co Richard Lví srdce u Jaffy: zarazili štíty a spodek kopí do písku a díky této improvizované štítové hradbě odrazili několik úroků saracénské jízdy a držet pozice do té doby, než se vylodili kušníci a koně. Jakmile měli k dispozici dostatek koní, mohli Frankové podniknout vlastní protiútok.

K jejich překvapení protivník vyklidil pole a uchýlil se za silné hradby Damietty. Jak se ale ukázalo, nemínili město hájit, ale z druhé strany unikali z města a prchali pryč. Egyptský sultán, který byl zatím v Káhiře vážně nemocný, nedokázal včas reagovat na žádosti o posily a instrukce, které k němu proudily přes poštovní holuby. Obránci Damietty si proto domysleli, že jejich vladař je mrtvý, ztratili vůli bojovat a rozprchli se. Křižáci toto všechno nevěděli – tábořili před městem a připravovali se na dlouhé obléhání. Avšak příštího rána se v táboře objevili zdejší Koptové, kteří jim sdělili, že Saracéni Damiettu opustili. Křižáci ještě téhož dne vjeli do města.

Tak rychlé vítězství samotné křižáky překvapilo. Nyní měli pod kontrolou deltu Nilu období, kdy byla řeka rozvodněna, pochodovat na Káhiru proto nemělo smysl, a tak se křižáci usadili v Damiettě a čekali, až vody opadnou. Ludvík poslal pro svoji ženu, aby se k němu připojila, a umírající sultán křižákům nabídl Jeruzalém výměnou za navrácení Damietty.

Bohužel však sultán svojí nabídku poslal prostřednictvím templářů. Když se Ludvík dozvěděl, že velmistr Vilém obdržel tajnou zprávu od egyptského sultána, byl vzteky bez sebe. Ludvík nabídku odmítl (protože byl odhodlán dobýt Káhiru a poté Saracénům nadiktovat své vlastní podmínky) a ostře pokáral Viléma ze Sonnacu, aby už nikdy nepřijímal žádné poselství od nepřítele „bez dovolení“.

Toto bylo poprvé, ale zdaleka nikoliv naposledy, kdy král uplatňoval autoritu nad templáři, aniž by k něčemu takovému měl právní podklad. Templáři byli nezávislý církevní řád podřízený výhradně papeži a zcela jistě nebyli povinni přijímat rozkazy od francouzského krále. Na druhou stranu Ludvík se svou početnou armádou představoval nejlepší (a dost možná jedinou) naději na osvobození svatých míst, a tak velmistr neprotestoval.

Kolem 20. listopadu 1149, když záplavy skončily, Ludvíkovi křižáci konečně vyrazili po východním břehu Nilu na jih. Až dosud – když pomineme Vichiersovu zásluhu při vyjednání s Janovany o transportu pro křížovou výpravu – templáři žádnou zásadní úlohu v tažení nesehráli. Nyní ale stáli jako předvoj celého vojska, což byla jejich tradiční pozice. Záhy projevili svého bojového ducha – leč v přímém rozporu s Ludvíkovými rozkazy. Joinville incident popisuje následovně:

„Stalo se však, že když se vojsko pohnulo k jízdě a Turci spatřili, že výpadu proti nim nebude, ba zvěděli skrze své špehy, že jej král zakázal, stali se drzými a napadli templáře, kteří tvořili přední voj, a jeden z Turků srazil s koně na zem kteréhosi rytíře Templu právě pod kopyta bratra Renauda z Vichiers, jenž byl tehdy maršálkem Templu. Vida to Renaud, vzkřikl na ostatní bratry: ‚Na koně, jménem božím, již to dále nesnesu!‘ Vbodl ostruhy, a celé vojsko zrovna tak. Koně našich lidí byli svěží, koně Turků byli již unaveni. A slyšel jsem vyprávět, že z nich ani jeden neunikl, ale že všichni zahynuli […].“

Úspěch utišil Ludvíkův hněv a žádný trest templáře nečekal. Leč když podobné rozkazy templáři porušili podruhé, skončilo to katastrofou – na druhé straně vina neležela na nich.

Křižáci postoupili proti proudu Nilu, dokud nedošli k dobře bráněnému kanálu severně od města Mansúra – poslední opěrný bod mezi nimi a Káhirou. Po dlouhém a vyrovnaném, leč krvavém boji místní beduíni křižákům ukázali brod, který se nacházel daleko na východě, mimo dohled obránců Mansúry. Brod byl hluboký a zrádný, koně museli část cesty plavat, a druhý břeh byl kluzký, takže někteří koně spadli a rozdrtili své jezdce. Přes tyto obtíže se předvoji, složeném z templářů, Angličanů a králova bratra Roberta z Artois, podařilo řeku překonat.

Předvoj měl zabezpečit předmostí pro zbytek vojska. Ale hrabě z Artois v domnění, že má na své straně moment překvapení, vydal pokyn k útoku. Podle všech zpráv se jej templáři od tohoto úmyslu snažili odradit a nabádali k opatrnosti. Robert je ale nařkl ze zbabělosti a templáři se podvolili, buď vyprovokováni anebo nechtěli nečinně přihlížet, jak se francouzský princ i se svými rytíři nechá zabít.

Útok byl zpočátku úspěšný; Saracéni v táboře před Mansúrou byli překvapeni a nezorganizovaní. Jejich mamlúcký velitel ale tuto nevýhodu brzy přetavil v léčku – stáhl své vojáky zpět do opevněného města a záměrně nechal otevřenou bránu. Alespoň podle jednoho podání se poté křižáci přeskupili a radili, co dál. Robert z Artois chtěl pokračovat v boji, ale Vilém ze Salisbury i velmistr templářů radili opatrnost s poukazem, že koně a muži jsou vyčerpaní a nepřítel by zjistil, že křižáků vlastně moc není a přešel by do protiútoku. Snad právě v tuto chvíli proletělo vzduchem obvinění ze zbabělosti; podle podání Matouše Pařížského se hrabě „velmi rozzlobil a tvrdil, že to dokazuje správnost dřívějšího proroctví, podle něhož by celý kraj už dávno patřil křesťanům, kdyby jim v úsilí bývaly nestály rytířské řády, jež kruciátě bránily k vlastnímu prospěchu“ (cit. dle Barbera). Takové nařčení jistě mohlo Viléma ze Sonnacu přimět jednat i proti vlastnímu přesvědčení.

Výsledek byl katastrofální. Franští rytíři se nechali vlákat hluboko do města, kde byli v úzkých točitých uličkách rozděleni a zpomaleni a čelili útokům ze všech stran, zvláště ze střech domů. Trámy a břevna jim zatarasily únikovou cestu a na hlavu jim obránci házely kamení a vařící olej. Z domů vybíhali muži, kteří bodali koně. Celý předvoj byl zmasakrován, včetně Viléma ze Salisbury a Roberta z Artois, který se při ústupu utopil v řece. Vilém ze Sonnacu se zachránil jen s hrstkou templářů, utrpěl však zranění, v jeho důsledku ztratil zrak na pravé oko. Ludvík mu už nic vyčítat nemusel – porážka byla dostatečným trestem.

Mezitím se hlavní část armády přesunula pod Mansúru – odkud bylo vidět tělo Roberta z Artois zavěšené na hradby. Saracéni bez úspěchu útočili na obléhací tábor, ale při jednom z nájezdů byl Vilém ze Sonnacu opět zraněn na hlavě, přišel o druhé oko a brzy na to zemřel. Když obránci pochopili, že přímým útokem nic nezmohou, změnili taktiku. Vyslali lodě po proudu Nilu, které zachytily křižácké lodě přivážející na jih zásoby a posily a odvážející raněné. Křižáci před Mansúrou to brzy pocítili a v táboře zavládl hlad a kurděje.

Stav armády se horšil, král Ludvík musel uznat porážku a velet ústup zpět do Damietty. Zhruba v půli cesty saracénští pronásledovatelé zaútočili. Rytířské řády (především špitálníci) tentokrát tvořily zadní voj, ale nedokázaly náporu odolat. Ludvík měl úplavici, nemohl jezdit na koni a vojsku velet. Saracéni ho zajali přímo ve stanu a zbytek křižácké armády se vzdal.

I přes utrpěné ztráty se najednou v zajetí nacházely tisíce mužů. Egyptští velitelé byli povětšinou mamlúci, kteří se nerozpakovali zabít ty zajatce, kteří byli příliš nemocní, aby mohli chodit. A tak naživu zůstal jediný nemocný zajatec – král Ludvík. Vyjednávání byla zahájena okamžitě; Ludvík souhlasil s navrácením Damietty jakožto výkupným za svojí osobu, a dále částkou 500 000 francouzských liber (či 1 000 000 bezantů) za zbytek vojska, velmožů i vojáků. Šlo o významné gesto: král neměl v úmyslu nechat své neurozené vojáky, kteří byli příliš chudí, než aby mohli zaplatit výkupné, propadnout do otroctví, ale ani nenechal své velmože a rytíře, aby o výkupném za sebe vyjednávali každý sám, čímž by se řada z nich prakticky ožebračila. Přijal finanční zodpovědnost za celé vojsko bez jediné námitky.

Situace se ale trochu zkomplikovala. Když mamlúci zavraždili nového sultána – před Ludvíkovýma očima – nadiktovali si nové podmínky. Sice slevili z celkového výkupného o 100 000 livrů, ale řekli si o zálohu 200 000 liber. Královi úředníci se snažili částku shromáždit a vyplatit, ale posléze zjistili, že jim 30 000 liber schází. Obrátili se proto na templáře, kteří mezitím do Damietty po moři vyslali posily – a také peníze.

„Král za nimi poslal a mně řekl, že abych je požádal. Když jsem s nimi o tom promluvil, bratr Štěpán z Otricourtu, jenž byl komturem Templu, mi pravil toto: ‚Pane ze Joinvillu, rada, kterou královi dáváte, není ani dobrá, ani rozumná. Víte přece, že přijímáme vklady takovým způsobem, že jsme vázáni přísahou nevydat je nikomu leč těm, kdo nám je svěřují.‘ Mezi mnou a jím padlo tehdy mnoho tvrdých a urážlivých slov. Tu se řeči ujal Renaud z Vichiers, který byl maršálkem Templu, a promluvil takto: ‚Sire, o to, že se pan ze Joinvillu a náš komtur hádají, nedbejte! Náš komtur správně říká, že půjčit nemůžeme nic, to bychom byli křivopřísežníky. A pokud se týče rady, kterou vám dává senešal, abyste si, nechceme-li vám půjčit, vzal jednoduše násilím, tím věru neobjevil žádný div divoucí, a vy se řiďte jen svou vůlí. A vezmete-li z našeho, vždyť zase máme dost vašeho tam v Akkonu, a nahradíte nám to dokonale.‘ Řekl jsem králi, že pro peníze půjdu, přeje-li si. A on mi k tomu dal příkaz. Odebral jsem se na jednu z galér Templu, totiž na hlavní; a když jsem chtěl sestoupit do jejího podpalubí, kde se nalézala pokladnice, požádal jsem komtura Templu, aby se šel podívat, kolik si odnesu; neráčil se dostavit. Zato maršálek prohlásil, že přijde, aby viděl násilí, jehož se na něm dopustím. Jakmile jsem sestoupil na místo, kde byla pokladnice, vyzval jsem přítomného pokladníka Templu, aby mi vydal klíče k pokladní truhlici, kterou jsem měl před sebou. Viděl mne hubeného a samou kost po nemoci, a v oděvu, v němž jsem byl v zajetí, a odpověděl, že mi je nevydá. Tu jsem spatřil širočinu, která tam ležela na zemi, zvedl jsem ji a povídám, že z ní udělám králův klíč. Když to uviděl maršálek, vzal mne za ruku a řekl mi: ‚Urozený pane, již je nám jasné, že se na nás dopouštíte opravdu násilí, a klíče vám vydáme.‘“ (Jean de Joinville).

Snad to byla tato laskavost, kterou Renaud z Vichiers Ludvíkovi prokázal, že král později využil svého vlivu, aby byl zvolen příštím velmistrem. Jejich vztah byl zpočátku dobrý. Po odjezdu z Egypta do Palestiny byla královna Markéta Provensálská ubytována na templářském hradu Poutník, kde porodila syna Petra. Když se Ludvíka pokusila vydírat sekta assassinů, aby jim zaplatil tribut, poslal za nimi velmistry templářů a špitálníků, aby se s nimi dohodli. Výsledkem byl pakt o neútočení na Ludvíkově severním křídle.

Následujícího roku se však velmistr dopustil osudové chyby. Podobně jako Vilém ze Sonnacu před ním, i Renaud se pokusil vyjednat separátní mír, tentokrát s damašským sultanátem, kde dosud vládli potomci Saladina z rodu Ajjúbovců. Ludvík ale pořád dlužil část výkupného Egyptu, kde byli stále v zajetí ostatní křižáci. Téměř jistě z něho promlouval strach o osud svých krajanů, že když se dozvěděl o těchto jednáních, dal templáře drakonicky potrestat. Místo pokárání, které stačilo pro Viléma ze Sonnacu, tentokrát Ludvík trval na veřejném pokoření templářů za jejich „insubordinaci“. Velmistr a jeho řádoví rytíři se museli bosí shromáždit před králem, obřadně se zříci dohody s Damaškem a poté na kolenou prosit za odpuštění. Poté velmistr formálně nabídl králi veškerý majetek řádu, aby si z něho vybral dle libosti jako odškodnění; Ludvík si nevzal nic, ale trval, aby maršálek Hugo z Jouy, který vedl damašská jednání, byl vypovězen ze Svaté země, čemuž se Renaud z Vichiers podvolil.

Šlo o velký posun od dob, kdy templáři nedovolili jeruzalémskému králi zatknout člena jejich řádu, i když se dopustil vraždy. Robinson ve své knize píše, že toto ponížení „otřáslo“ morálkou templářských rytířů. Stephen Howarth naproti tomu navrhuje, že tato událost odrážela výjimečné postavení, jemuž se král Ludvík – jenž byl považován za svatého muže již za svého života – v tehdejší společnosti těšil.

Pád Svaté země

Když byl v roce 1250 brutálně zavražděn sultán Turan Šáh, padla zároveň i egyptská větev ajjúbovského rodu. Mamlúčtí emírové se moci chopili sami. Mamlúci, původně otročtí vojáci proslulí fanatickou oddaností svým vládcům, v zemi zavedli brutální režim, na který Egypťané s hořkostí vzpomínají dodnes. Jejich jedinou odborností bylo vojenství a tak nedokázali docenit umění, vědu, teologii nebo literaturu, které předchozí egyptští vládci podporovali. Aby mamlúčtí sultáni zabránili vlastnímu svržení ze strany svých otrockých vojáků, vykupovali si věrnost svých poddaných dobyvačnými válkami a s tím spojeným přísunem kořisti a otroků.

Mezitím se do Evropy a na Blízký východ z nitra Asie valili Mongolové. Ti v roce 1256 zlikvidovali sektu assassinů, když dobyli jejich hlavní pevnost Alamút v íránském vnitrozemí, a o dva roky později dobyli Bagdád, kde vyvraždili všechny obyvatele. V roce 1260 svrhli zbývající Ajjúbovce v Sýrii, ale postup dále do Egypta zastavili mamlúci, když mongolské vojsko téhož roku porazili v bitvě u Goliášova pramene (Ajn Džálút). Mongolové se museli Sýrie vzdát a stáhnout se do Mezopotámie, čímž mamlúci získali kontrolu nad celým někdejším Saladinovým panstvím, i když centrum moci zůstalo v Egyptě. Nyní tak mohli svou pozornost zaměřit na zbytky křižáckých států na palestinském pobřeží, ač šlo méně o náboženské zanícení (džihád) a více o touhu po kořisti.

Válka začala za vlády sultána Bajbarse, který v roce 1265 dobyl Caesareu a Haifu a následujícího roku oblehl i Akkon. Křižáci ho sice odrazili, ale zaplatili za to vysokou cenu. V roce 1268 podlehla Jaffa a Antiochie, čímž přestal existovat i druhý křižácký stát založený po první křížové výpravě: Antiochijské knížectví. V roce 1271 špitálníci přišli o svůj nejpevnější hrad, Krak de Chevaliers, a templáři o Chastel Blanc v Sáfítě. Poražení – bez ohledu na to, jestli se vzdali, nebo ne – byli buď povražděni (v případě mužů) nebo uvrženi do otroctví (ženy a děti); krutost mamlúckých dobyvatelů otřásla soudobým světem.

Poslední křížová výprava francouzského krále Ludvíka IX., která zamířila na Tunis a kde také v důsledku královy smrti na úplavici skončila, alespoň dočasně odvrátila Bajbarsovu pozornost od Palestiny. A následně příjezd anglického prince Eduarda s početným vojskem do Akkonu sultána přiměl podepsat s křižáky desetiletý mír. Eduard poskytl finance na opravu akkonského opevnění a poté se vrátil do Anglie, kde na něho čekala královská koruna.

Bajbars zemřel v mírovém období v roce 1277. Mongolové ale opět začali ohrožovat mamlúcké teritorium a tak jeho nástupce Saíf ad-Dín Qaláwún mír s Franky prodloužil o dalších deset let. Když byli Mongolové poraženi, Qaláwún obrátil svou pozornost na Palestinu a navzdory příměří v roce 1289 dobyl Tripolis; způsob, jakým naložil s dobytým městem a jeho obyvateli si s Mongoly vůbec nezadal. Je tragickou ironií osudu, že templářský velmistr Vilém z Beaujeu se o připravovaném útoku na Tripolis dozvěděl od svého muslimského přítele, emíra al-Fachrího, a vyslal do města varování. Tripolští však jeho zprávě nevěřili.

Příštího roku, když mír dosud formálně platil, během nepokojů v Akkonu zemřelo několik muslimů. Sultán Qaláwún okamžitě žádal „reparace“. Vilém z Beaujeu navrhl vyprázdnit městské žaláře a do Egypta poslat odsouzence na smrt. Městští konšelé návrh pohoršeně odmítli. Qaláwún začal s mobilizováním vojska, i když franské vyslance ujišťoval, že má jít o tažení proti nepřátelům v Africe. Velmistr se i tentokrát od al-Fachrího dozvěděl, že skutečným cílem má být Akkon, a své spoluobčany varoval. Dokonce navrhl, aby zorganizovali sbírku na výkupné, ale i tento nápad byl odmítnut.

Sultán Qaláwún zemřel v listopadu 1290, ale jeho syn a nástupce al-Ašraf Saláh ad-Dín Chalíl byl ještě odhodlanější křižácké státy zničit. Diplomacii odmítl od samého začátku a vyslance, včetně templářů, dal uvrhnout do vězení. V březnu 1291 v dopisu Vilému z Beaujeu ohlásil svůj záměr „odčinit všechna příkoří“. A skutečně 5. dubna 1291 mamlúcká armáda zaujala pozice kolem Akkonu.

Obléhání Akkonu (1291)

Akkon byl po dlouhou dobu hospodářským srdcem křižáckých států. Disponoval příhodným přírodním přístavem, kterým proudilo zboží mezi Evropou a Orientem. Sídlili zde obchodníci z celé Itálie a velitelství tu měly i tři rytířské řády.

Podle Howartha čítala mamlúcká armáda na 60 000 jezdců a 160 000 pěších. Počty se to sice zdají neuvěřitelné, nade vší pochybnost ale bylo, že na zdolání města bez problémů stačí. Tím spíše, že Saracéni přivezli řadu obléhacích strojů či sapéry, kteří mohli podkopat městské hradby.

Janované, kteří se sultánem vyjednali separátní mír, Akkon okamžitě evakuovali a s sebou vzali ženy, děti, nemocné, kteří si mohli dovolit za převoz na Kypr zaplatit. Chudí obyvatelé – jak jinak – museli zůstat, a s nimi zůstali i muži, kteří byli odhodláni poslední pevnost kdysi hrdého Jeruzalémského království hájit: Pisánci, Benátčané, a samozřejmě templáři a špitálníci pod velením svých velmistrů. Peter Edbury celkovou sílu křižácké armády odhaduje na 600–700 rytířů a 13 000 pěších, včetně obránců Akkonu.

Templáři a špitálníci se chopili zodpovědnosti za obranu nejzranitelnější části města: severních hradeb a předměstí Montmusard. Mamlúci zaútočili záhy; jejich obléhací stroje otřásaly hradbami a metaly zápalné střely na městskou zástavbu. V noci na 15. dubna Vilém z Beaujeu vedl osobně útok na obléhací tábor. Templáři byli sice zpočátku úspěšní, ale později se jejich koně zapletli do stanových provazců a 18 rytířů padlo. Špitálníci se o něco podobného pokusili o několik dní později, ale nedopadli o moc lépe; navíc měli horší podmínky, protože tentokrát nesvítil měsíc. Poté se o výpad už nikdo nepokoušel a obránci zůstali čistě v defensivě.

Dne 4. května do Akkonu dorazil kyperský a jeruzalémský král Jindřich II. a s ním 100–200 rytířů a 500 pěších vojáků – což představovalo zhruba polovinu kyperského rytířstva a prakticky celou vojenskou hotovost. Posily sice vítané, ale zdaleka nedostatečné na udržení města, jehož hradby už nyní začaly praskat, jak je nepřátelští sapéři podkopávali. Král se pokusil vyjednávat a poslal k al-Ašrafovi dva emisary. Ti se brzy vrátili, a sice se zamítavou odpovědí.

Dva týdny po Jindřichově příjezdu, 18. května, se zřítila „Prokletá věž“ v rohu hradeb. Obránci museli vyklidit velkou část montmusardského předměstí a ustoupit za hradby starého města. Saracéni je ale brzy prorazili a vnikli do města, kde se bojovalo v ulicích a dům od domu. Pisánci a Benátčané, templáři a špitálníci, jindy zarytí rivalové, nyní odložili své dávné spory a bojovali bok po boku. V této fázi bojů byl zraněn velmistr špitálníků Jan z Villiers, který, ač protestoval, že ještě může bojovat, byl svými lidmi odveden na loď. Podobně i Jindřich II. ustoupil s většinou svých velmožů a odplul zpět na Kypr. Zanedlouho následovali angličtí křižáci pod velením savojského rytíře Oda z Grandsonu. Jeruzalémský patriarcha, který ve městě až dosud zůstával, vyplul z přístavu, nechal ale sbírat z vody plavce, kterých ale bylo tolik, že se galéra převrátila a potopila.

Vilém z Beaujeu byl při obraně hradeb raněn v podpaží. Když upadl, obránci kolem něho jej začali prosit: „Proboha pane, neopouštěj nás, jinak je město ztracené!“ Načež jim odpověděl: „Nikam nejdu, jsem smrtelně zasažen – podívejte tu ránu.“ Dva templáři ho na štítu odnesli do bezpečí, kde brzy na to zemřel.

Když se muži dali na útěk, obrana se zhroutila kompletně a Saracéni zaplavili ulice města a zmasakrovali každého, na koho přišli, včetně těch, kteří stáli na molu v přístavu snažíce se dostat na nějakou loď. Ostatní, civilisté i zbylí ozbrojenci, se uchýlili do templářské citadely. Akkonské velitelství řádu templářů se nacházelo v jihozápadním koutu města, z jihu a západu chráněné mořem. Nemáme údaje o tom, kolik lidí se po západu slunce 18. května 1291 nacházelo v citadele, ale musely to být stovky, možná i přes tisícovku. Vydrželi tam pět dní, zatímco Saracéni drancovali, pálili a zabíjeli ve zbytku města kolem nich.

Dne 25. května templářský maršálek Petr ze Sevrey vyjednal s al-Ašrafem kapitulaci citadely výměnou za volný odchod svých lidí a všech ostatních, kteří se sem uchýlili. Sultán s tím souhlasil. Templáři otevřeli bránu a jistý emír se stovkou mužů vstoupil dovnitř, aby citadelu zajistil a na věži vyvěsil sultánovu zástavu. Emír ale neměl pevnou kontrolu nad svými muži, kteří si mysleli, že volný odchod se týká jen bojovníků, a tak začali obtěžovat ženy a děti. Templáři, kteří byli stále ozbrojeni, to viděli jako porušení dohody a všechny Saracény v citadele zabili. Bylo nad slunce jasné, že tím zahodili poslední naději na vysvobození, a na citadele vyvěsili zpět vlastní zástavu.

Téže noci Petr ze Sevrey rozkázal komturovi Theobaldu Gaudinovi, aby odvezl do Sidonu „poklad templářů“ a s ním i tolik civilistů, kolik se jen na dostupné lodě vejde. Citadela měla mořskou bránu, ale nikoliv vlastní přístaviště jako takové, a tak nejspíše nemohlo jít o nic většího, než několik dlouhých člunů, do kterých se mohlo vejít než pár desítek lidí. A pokud jde o „poklad“, tak mohlo jít o momentálně dostupnou hotovost, ale pravděpodobnější je, že šlo o řádové archivy a dokumenty a především svaté relikvie ze zdejší kaple.

Za rozbřesku příštího dne sultán poslal pro Petra ze Sevrey s tím, že mu nic nevyčítá a jeho nabídka stále platí. Maršálek, ať už z naivity nebo odevzdanosti osudu, vyšel spolu s ostatními ven, kde jim Saracéni v dohledu ostatních, kteří zůstali v citadele (vesměs nemocných), setnuli hlavu. Zbylí obránci uzavřeli znovu bránu a Saracéni se jali věž podkopávat. 28. května se východní zeď zhroutila „a ti uvnitř se vzdali. Saracéni vpadli do věže s takovým množstvím lidí, že opory, které věž držely, se zhroutily. Stavba spadla a zahynuli všichni templáři a Saracéni, kteří byli uvnitř. Při svém pádu se věž sklonila do ulice a rozdrtila víc než dva tisíce tureckých jezdců.“

Poslední franské město ve Svaté zemi byl Bejrút, který kapituloval 31. května. Řád templářů své zbývající pevnosti raději sám evakuoval, než by čelil jejich obléhání a dalším ztrátám na životech; tak byl 14. července vyklizen Sidon, 3. srpna Tortosa a 14. srpna Poutník. Na rozdíl od Saladinovy války v roce 1187, mamlúcké vítězství v roce 1291 bylo kompletní a absolutní. V Syropalestině nezůstal žádný opěrný bod, kam by se evropští křižáci mohli vrátit, a tentokrát porážka křižáků v Evropě nevyvolala novou křížovou výpravu. Křižácký duch zahynul spolu s těmi, kteří padli v Akkonu.

Epilog

Řád posléze přesunul své velitelství na Kypr, ale se ztrátou Palestiny templáři ztratili i svůj raison d’etre – smysl existence. Co jim však ve finále zlomilo vaz, bylo, že i přes pád Svaté země si podrželi své obrovské bohatství.

Francouzský král Filip IV. Sličný, jehož státní pokladna byla opět prázdná, se rozhodl zkonfiskovat templářský „poklad“ – tedy patrně veškerý jejich majetek. Aby to ospravedlnil, obvinil templáře z uctívání ďábla, rouhačství, zkaženosti a sodomie. V pátek v noci 13. října roku 1307 královi úředníci bez varování přepadli templářské komendy po celé Francii, templáře zatkli a majetek zabavili. Většinu zatčených tvořili bratři sloužící a seržanti (většina rytířů dlela na Kypru). Král ale přichystal úskok, aby se zmocnil i nejvyšších představených řádu – pozval je předtím do Francie „na konzultace“. Všichni zatčení templáři, včetně těch, k nimž se Filip ještě pár dnů předtím choval jako k blízkým rádcům a přátelům, byli podrobeni mučení, dokud se nepřiznali k vykonstruovaným zločinům.

Neexistuje žádný důkaz, že by templáři byli skutečně kacíři. Král Filip přinutil papeže Klementa V., aby proti řádu zahájil vyšetřování; v zemích, kde se k mučení tolik nepřistupovalo (Anglie, Portugalsko, Kypr, španělská království, německé země), byli templáři prohlášeni za nevinné.

Mezitím ve Francii byli templáři, kteří odvolali svá mučením vynucená přiznání, upáleni na hranici jako kacíři. Sám papež žil ve strachu před francouzským králem, který se nařkl už jeho předchůdce s podobnými obviněními, s jakými zaútočil na templáře, a raději obětoval templářský řád, než aby šel do otevřeného konfliktu s Filipem. Tak přestože obvinění byla zcela evidentně smyšlená a papež neměl dostatečný důvod, aby řád odsoudil, byli templáři v roce 1312 rozpuštěni. Poslední velmistr Jakub z Molay a preceptor Normandie Geoffroy ze Charney byli 18. března 1314 za přítomnosti krále upáleni na hranici za to, že odvolali svá přiznání. Až v roce 2007, kdy byl uveřejněn Chinonský pergament objevený ve vatikánských archivech, vyšlo na světlo, že papež Klement v roce 1308 Jakuba z Molay zprostil viny.

Zdroj

Původní články Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Crusaderkingdoms.com:

• „The Knights Templar: A Short Historical Overview“
• „True Tales of the Knights Templar: Winning a Reputation in the The Second Crusade“
• „True Tales of the Knights Templar: The Siege of Ascalon 1153“
• „True Tales of the Knights Templar: Battle of Montgisard 1177“
• „True Tales of the Knights Templar: The Battle on the Litani, 1179“
• „True Tales of the Knights Templar: The Castle at Jacob's Ford“
• „True Tales of the Knights Templar: The Battle of Hattin 1187“
• „Templar Rule on Cyprus: An Ignominious Interlude“
• „True Tales of the Knights Templar: The Sixth Crusade“
• „True Tales of the Knights Templar: The Templars and St. Louis The Seventh Crusade“
• „True Tales of the Knights Templar: The Fall of Acre 1291“

Její historická beletrie vycházející z dějin rytířských řádů a křižáckých států je k dispozici na Amazonu:

• Knight of Jerusalem (2014)
• Defender of Jerusalem (2015)
• Envoy of Jerusalem (2016)
• St. Louis' Knight (2014)
• The Last Crusader Kingdom: Dawn of a Dynasty in Twelfth-Century Cyprus (2017)
• Rebels Against Tyranny: Civil War in the Crusader States (2018)
• The Emperor Strikes Back: Frederick II's War Against His Vassals (2019)

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.