Vzpoura na Bounty a její příčiny: Nová analýza

Herbert Ford

Publikováno: 26. ledna 2016

Vzpoura na Bounty je událostí, která i v současnosti stále přitahuje pozornost. Jako taková není ve srovnání s jinými námořními vzpourami zvláště pozoruhodná. Co ji však činí jednou z nejstudovanější námořní vzpour všech dob, jsou její následky. Kolem velitele Bounty poručíka Blighe i její posádky se i po více než dvou stech letech stále vznášejí otázky – které ovšem asi už nebudou zodpovězeny nikdy.

Existuje několik tezí, které jsou všeobecně přijímané:

1. Kapitán Bligh byl muž tvrdé disciplíny a prchlivé povahy, který pro ostré slovo nešel daleko. Jakmile však vychladl, rychle se vrátil jeho klid i civilita.
2. Když loď 4. dubna 1789 opustila Tahiti i s nákladem chlebovníků, většině námořníků se záhy začalo stýskat po vřelé dámské společnosti z řad tahitských domorodek a začali uvažovat, jak by mohli Bounty otočit a vrátit se zpět.
3. Tehdejší regule královského námořnictva vyžadovaly bezpodmínečnou poslušnost vůči rozkazům kapitána lodi. Ale po vyplutí z Tahiti jak důstojníci, tak i mužstvo začalo kapitánovy rozkazy odmítat a ignorovat.

Jedním z incidentů, který je často pokládán za roznětku vzpoury, bylo, když se William Bligh neobyčejně rozzuřil kvůli údajné krádeži kokosových ořechů z hromady, která byla na palubě mezi dvěma lodními děly. V jeho charakteristickém vzteklém výlevu, jehož adresáty byli jeho podřízení důstojníci, nechyběly výrazy jako „zpropadení psi“, „mizerové“, „zloději“ a „lumpové“.

I když tento incident mohl hrát při vzpouře určitou roli, její vůdce Fletcher Christian už v té době měl připravený vlastní plán – ale spíše dezertovat, než se vzbouřit. Christian si připravil velké prkno s trochou zásob, se kterými chtěl skočit přes palubu a dostat se na nejbližší ostrov. Christian byl psychicky na dně, jednak kvůli veřejnému ponižování od kapitána, který býval jeho dlouholetým přítelem, a také kvůli ztrátě své tahitské přítelkyně.

Málokterý dnešní badatel zmiňuje pevnostní mentalitu, v jejímž zajetí se William Bligh nacházel, když odjížděl z Tahiti: posádka mu byla vesměs nepřátelsky nakloněná, nikdo kromě něho neměl důstojnickou hodnost a na lodi nebyla přítomna námořní pěchota, která by v případě potřeby kapitána ochránila. Všechny Blighovy žádosti, jako přidělení dalších hodnostních důstojníků, mariňáků, povýšení z poručíka na kapitána nebo přidělení stevarda, byly jeho nadřízenými oslyšeny ještě před vyplutím z Anglie. Přes tato zklamání Bligh v průběhu plavby postupoval od úspěchu k úspěchu. Velmi mu leželo na srdci zdraví a prospěch posádky, což je jistě projev laskavého člověka. Během cesty na Tahiti je v lodním deníku zaznamenáno udělení jen jednoho trestu, po kterémž si Bligh poznamenal: „Až do dnešního odpoledne jsem doufal, že se mi tato plavba podaří, aniž bych musel kohokliv trestat.“ Během cesty zemřel jen jediný námořník, zatímco lodní lékař a beznadějný opilec Thomas Huggen zemřel na následky své závislosti na Tahiti. Během samotné vzpoury nezemřel nikdo.

Během osmnácti měsíců před událostmi z 27. dubna 1789 kapitán Bligh nechal zbičovat jen pět mužů. Ve srovnání s tehdy obvyklým trestáním u královského námořnictva byly podmínky na Bounty mimořádně mírné. Některé přestupky ani nebyly trestány tak tvrdě, jak by měly. Jak plavba pokračovala, a zejména v době po odjezdu z Tahiti, drzost posádky narůstala a v Blighovi se hromadil pocit izolace. Ačkoliv byl mužem pevného sebevědomí, za daných okolností si nemohl pomoci; neskutečná frustrace nad nespolehlivostí vlastních důstojníků i vztek nad naprosto očividnou krádeží se měly toho odpoledne 27. dubna projevit naplno.

Nápadná mezera v Blighově deníku z 27. dubna je ovšem zaplněna svědectvím kapitánova zástupce Johna Fryera a loďmistrova pomocníka Jamese Morrisona, které otevírají dveře dalším spekulacím o tom, co bylo bezprostřední příčinou vzpoury. Oba muži shodně uvádějí, že kapitán se na palubě toho dne neobjevil dříve než v poledne.

Za úsvitu každého dne se na lodích britského královského námořnictva prováděl nástup do bojových pozic – děla byla nabita a připravena ke střelbě, nahoru na stěžně a ke každému kompasovému bodu na lodi byly postaveny hlídky a kapitán se dostavil na palubu, jak zněl jeho stálý příkaz. Pouze až poté, kdy všechny hlídky podaly hlášení, byly odvolány bojové pozice a posádka se mohla rozejít na snídani.

I když mise Bounty byla čistě mírová a kapitán proto nemusel trvat na nabíjení děl, zcela jistě by – přinejmenším ve vodách Přátelských ostrovů, které tehdy byly z velké části nezmapované a tudíž nebylo jasné, kde se loď nachází – dodržel postup hlídek a podávání hlášení.

Ranní hlídku z 27. dubna ale nezmiňují Bligh, Fryer ani Morrison. Ale Fryer i Morrison si do svých deníků zaznamenali, že kapitán se toho dne na palubě neobjevil dříve, než v poledne. Proč by však velitel, tak dbající na disciplínu, vynechal ranní hlídku a neukázal se až do oběda? A proč, když se objevil, byl v tak nedbalém stavu a vztekal se kvůli kokosům?

Tato otázka byla položena britským námořním důstojníkům a jejich odpovědi se nejspíše nejsou daleko od toho, co se doopravdy událo.

Jeden z nich řekl:

„Žádný pořádný důstojník by nepřišel na palubu až v poledne bez hodně dobrého důvodu, a Bligh byl vynikající důstojník. Byl snad vážně nemocen? Nic menšího než zlomená noha by nezadrželo velícího důstojníka lodě uprostřed oceánu od vykonání povinnosti, a musíme mít na paměti, že neměl moc důvěry ve svého navigačního důstojníka Fryera ani zástupce Christiana.

Ale zbývá nám jedna možnost: a sice, že měl pořádnou kocovinu a když se objevil na palubě, tak i mimořádně špatnou náladu, kterou si vzápětí vylil na své podřízené.“

Na lodích královského námořnictva byly pod zámkem zpravidla dvě věci: zbraně a rum. Zbraně zcela pochopitelně proto, aby nepadly do nepovolaných rukou; a rum pak proto, že jeho příděl podléhal přísným regulím. A tehdejší námořnický rum byl silný jako dynamit, naprosto nesrovnatelný s tím, co se dnes dá koupit někde ve vinárně. Pouze jediná osoba měla k rumu neomezený přístup – kapitán. Ten měl rum uschovaný ve své kajutě a mohl si dát, kolik chtěl.

Netřeba příliš hádat, proč kapitán Bligh propadl pokušení zpít se pod obraz. Byl v neustálém obležení na své vlastní lodi. Věděl, že posádka byla rozhodně proti tomu, aby je odvedl pryč od jejich tahitských dívek. Případy otevřené drzosti a insubordinace narostly takové do míry, že kapitán už nevěděl, komu může věřit.

Je pravda, že William Bligh rozhodně neměl pověst těžkého pijáka, alespoň ne na veřejnosti. Nicméně jsou známy případy, kdy alkoholici dokázali svou závislost držet v tajnosti. Například o generálovi Charlesi Gordonovi, který padl v Súdánu ve válce proti mahdistickému povstání, je známo, že pil jak Dán a jeho žízeň by se s tou Blighovou mohla směle měřit. Tajné popíjení tak nemusí nikoho překvapovat.

Ale William Bligh v krizových a stresových situacích mnohokrát prokázal schopnost rozhodného velení a sebeovládání. Jak by toho byl schopen, kdyby byl skutečně alkoholik? Námořní důstojníci opět namítají, že existují případy velitelů, někdy i velmi vznětlivých povah, kteří měli problémy s pitím, ale jakmile přišlo do tuhého, skleničky se ani nedotkli a neochvějně drželi velení ve svých rukou, ať už během bitev, leteckých útoků nebo v minových polích. Jakmile však byli zpátky v přístavu a napětí pominulo, tak byl ten stejný člověk naprosto k nepoznání.

A pak zde jsou takoví, kteří nadměrně pijí, ať už v tajnosti, nebo i veřejně, ale třeba po vojenském soudu či jiném traumatickém zážitku s alkoholem přestanou a už se ho nikdy nedotknou. To se podle všeho stalo Wiliamu Blighovi po jeho zkušenosti se vzpourou a následnou odysseou v člunu, protože poté už o jeho vzteklých scénách a křiku slyšíme o poznání méně.

Silné pití docela dobře mohlo být kapitánovou slabostí v době na Bounty. Určitě jí však nebyly ženy, jinak by určitě snadno podlehl svodům některé z opálených, civilizací nezkažených tahitských krásek. Ale k čemu jinému se mohl vynikající námořník a přísný velitel William Bligh – který se nacházel uprostřed oceánu, neměl žádnou důvěru ve své důstojníky a celé dny od rána do večera trávil ve své malé kajutě v podpalubí (svou velkou kajutu přenechal pro chlebovníkové sazenice) –, uchýlit?

Není divu, že dokázal být vzteky bez sebe, ale jakmile vystřízlivěl, jako mávnutím proutku se změnil. Když neměl na dosah nebezpečnou láhev rumu a mohl-li svou pozornost upřít na řešení nějaké krizové situace, stával se z něho docela jiný člověk.

Pokud jde o vzpouru na Bounty, je to jen docela bezvýznamná kapitolka v análech britského královského námořnictva. Ze všech těch knih, které byly o vzpouře a Williamu Blighovi napsány a vydány, je jen hrstka konstruktivní. Většina jich jen přispívá ke zmatkům. Kapitán Bligh dal vzpouře svých námořníků svůj vlastní důvod, a to jediný, který vůči pečlivému zkoumání obstojí. Britská Admiralita ho zprostila veškeré viny; Bligh ustál i tvrdou veřejnou kritiku a nakonec svou kariéru zakončil jako viceadmirál.

Zdroj

Původní článek „The Mutiny's Cause: A New Analysis“ Herberta Forda naleznete na stránkách Pitcairn Island Study Center.

Autor

Herbert Ford je americký emeritní profesor žurnalistiky a zakladatel Pitcairn Island Study Center při Pacific Union College (1977), v jehož čele od začátku stojí. Dlouhodobě se odborně zajímá o dějiny vzpoury na Bounty a Pitcairnovy ostrovy. Je autorem jedenácti knih, z toho čtyř o Pitcairnových ostrovech, a více než stovky článků. Je rovněž vysvěceným duchovním církve adventistů sedmého dne.