Počátky kolonizace Nového Zélandu

Frank E. Smitha

Publikováno: 4. května 2016

Někdy kolem roku 1000 na Nový Zéland dorazila skupina Polynésanů známí jako Maorové. Maorové připluli ve velkých dvojkanoích, každá schopna pojmout několik set bojovníků; jejich pravlastí snad bylo okolí Tchajwanu. Maorové se usadili v oblasti Bay of Islands, ale brzy se začali šířit po celé zemi, jež nazvali Aotearoa – země dlouhého bílého oblaku. Nový Zéland již byl předtím lidmi osídlen a Maorové pouze vystřídali neznámou mírumilovnou populaci, která zcela zmizela. Maorové se živili lovem moa, nelétavých ptáků velikosti pštrosa; pokles populace těchto ptáků měl za následek vyhynutí Haastova orla, největšího druhu orla na světě. Maorové také chytali ty největší druhy korýšů, které našli, takže později, když je vyhubili, museli přejít k menším druhům.

„Maori“ se polynéský výraz nesoucí význam obvyklý či normální; Maorové jej používali k rozlišení sebe od cizinců. V 16. století do oblasti připluli Evropané a Maorové začali čile obchodovat s evropskými velrybáři, kteří u novozélandského pobřeží lovili lachtany. Směňovali ryby a sladké brambory za oblečení, skleněné lahve, korálky a hřebíky. Evropané a Maorové spolu při obchodování více méně vycházeli, ale v roce 1810 Maorové ve Whangaroa Harbour zabili a snědli část posádky britské lodi The Boyd včetně kapitána jako odvetu za špatné zacházení, kterého se od Evropanů dostalo jednomu jejich příslušníkovi. Britové se evidentně příliš nepoučili z tragické smrti kapitána Jamese Cooka.

Maorové tak v Evropě získali pověst nebezpečných divochů, což mimo jiné zapříčinilo, že se křesťanští misionáři Novému Zélandu dlouho vyhýbali a anglikáni přišli z Austrálie až v roce 1814. Misionář Samuel Marsden vyslal dva další napřed a později dorazil sám spolu se šesti maorskými náčelníky, kteří s ním pobývali v Novém jižním Walesu. V okolí Bay of Islands, na půdě, kterou vyhandlovali za několik seker, misionáři postavili kostel a misijní školu. Díky zemědělským nástrojům, které s sebou přivezli, se podařilo slušně rozběhnout také farmu. Zdejší náčelník jménem Hongi Hika se k návštěvníkům choval vlídně, ovšem obrátit domorodce na křesťanskou víru se příliš nedařilo.

Maorové žili v kmenových uskupeních. Někdy tyto kmeny spolu vycházely, jindy spolu zase válčily. Hongi Hika nahlas vyslovil myšlenku novozélandské kmeny politicky sjednotit, ale jeho návrh byl ostatními náčelníky oslyšen. Cesta ke sjednocení Maorů, jako všude v dějinách již od dob starých Egypťanů, vedla skrze násilí.

V roce 1820 Hongi Hika navštívil Anglii a setkal se s Jiřím IV. Král Jiří náčelníkovi poskytl dary jako výraz vděčnosti za jeho pomoc s christianizací jeho krajanů. Při návratu na Nový Zéland se Hongi Hika zastavil v Sydney, kde dary krále Jiřího směnil za muškety a munici a s těmi mohl vyhlásit válku sousednímu náčelníkovi Te Morengovi. Palné zbraně se v boji s protivníky, kteří používali tradiční zbraně ze dřeva a kostí, prokázaly jako neskonale efektivní. Celý Nový Zéland se pohroužil do závodů ve zbrojení a mezi Maory vypukl konflikt později nazvaný mušketové války. Britská vláda v té době ještě neovládala pobřeží Nového Zélandu a nedokázala prodeji zbraní domorodcům zabránit. Britové ovšem dokázali omezit prodej useknutých hlav z Nového Zélandu do Austrálie.

Hongi Hikovi bojovníci zatím do roku 1828, kdy náčelník zemřel, zabili přes pět tisíc dalších Maorů a ještě více jich uvrhli do otroctví. Mezitím v roce 1825 na ostrov dorazili další anglikánští misionáři, celkem jich bylo kolem šedesáti, včetně žen a dětí. Maorové si spojovali léčivé účinky evropské medicíny se svou vlastní spiritualitou a křesťanství tak mezi nimi začalo zapouštět kořeny. Domorodci ale měli tendenci si z křesťanské víry vybírat jen určité aspekty, které se jim líbily. Navíc již začínali být unavení z věčných bratrovražedných bojů a kolem roku 1835 mušketové války utichly.

Maorové a domorodci z Chathamu

Na Chathamově ostrově, vzdáleném 800 kilometrů východně od Nového Zélandu, žili domorodci zvaní Moriorové, příbuzní Maorů. Moriorové se živili lovem a sběrem, jejich osídlení bylo řídké a snad díky jejich malému počtu prakticky neznali války. Koncem roku 1835 se na Chathamově ostrově vylodilo 900 Maorů ozbrojených puškami, sekerami a kyji a místní obyvatele prohlásili za své otroky. Moriorští náčelnici se radili, snažíce se najít inspiraci k řešení nastalého konfliktu ve své náboženské tradici. Nabídli proto Maorům své přátelství a podíl ze zdrojů na ostrově, ale tento jejich pokus o smír se nezdařil. Maorové přistoupili k vraždění, a to včetně moriorských žen a dětí. Ty, které zajali, zavřeli do ohrad a jali se hodovat na pečeném mase zabitých dětí. Jeden z maorských náčelníků později vypověděl:

„Vzali jsme si vše … v souladu s našimi obyčeji jsme je zajali všechny. Nikdo nám neunikl. Někteří nám chtěli utéct, tak ty jsme zabili a ty ostatní taky – co také jiného s nimi? Tak velí náš zvyk.“

Waitangská smlouva

Ve Velké Británii v roce 1839 panovala obava, že se Francie chystá kolonizovat Jižní ostrov Nového Zélandu. Britové se nemínili dělit s Francouzi o to, co dle jejich mínění Británii přisoudil Bůh. V témže roce v Británii vznikla soukromá Novozélandská společnost, která v lednu roku 1840 převezla na Nový Zéland první britské osadníky. Mezitím vláda královny Viktorie prohlásila Nový Zéland britským územím na základě toho, že jej objevil James Cook.

Britové doufali, že budou moci Nové Zéland ovládnout mírovými prostředky, a tak vláda Jejího Veličenstva maorským náčelníkům nabídla svou podporu a všechna privilegia coby britských poddaných. Tak byla 6. února 1840 uzavřena Waitangská smlouva mezi Brity a 46 maorskými náčelníky. Smlouva Maorům zaručovala držbu jejich „půdy a nemovitostí, lesů, lovných vod a ostatního majetku“, výměnou za uznání britské královny jako svého panovníka. Jeden z náčelníků, Tamti Waska Nene, pod vlivem wesleyanských misionářů ostatní přesvědčoval, že smlouva bude znamenat konec věčných kmenových válek, což prospěje všem. Poté, co 6. února podepsalo šestačtyřicet náčelníků, Britové se vydali shánět podpisy dalších po celém Novém Zélandu, včetně řídce osídleného Jižního ostrova. Náčelníci některých kmenů sice podepsat odmítli, ale i tak měli Britové k 21. květnu již přes sto podpisů.

Příliv dalších osadníků

Někteří Maorové přestoupili na křesťanství a naučili se anglicky, dokonce se několik stalo i misionáři. Francouzští osadníci, kteří se mezitím usadili na Jižním ostrově, se stali poddanými britské koruny. V roce 1841 se Nový Zéland stal britskou kolonií správně oddělenou od australského Nového jižního Walesu a bylo založeno nové hlavní město pojmenované Auckland.

Na Nový Zéland přicházely tisíce nových osadníků z Evropy. Zatímco někteří Maorové přistěhovalcům prodávali svojí půdu, jiní příliv cizinců sledovali jen s krajní nelibostí. V údolí Wairau Maorové podpálili chatrč zeměměřičům. Ozbrojení osadníci se pokusili zatknout Maory za to zodpovědné, ale propuklo násilí, které na dvacet Evropanů zaplatilo životem.

V roce 1844 následovalo maorské povstání. Hone Heke (synovec Hongi Hikiho), který se odvrátil od křesťanství, byl rozezlen kvůli vysokým cenám tabáku a vysokým clům, které Britové uvalili na dovážené zboží. Hone Heke jako gesto odporu podřízl stožár s vlajkou – symbol britské moci. V prosinci dorazil guvernér Nového Zélandu, kapitán Robert FitzRoy, který projevil pochopení pro rozčarování domorodců a byl ochoten se s nimi dohodnout. FitzRoy nechal znovu vztyčit vlajku, zrušil dovozní cla a namísto nich zavedl daň na majetek osadníků, a nikoliv Maorů. Maorům také přiznal právo prodávat svou zemi Evropanům. Hone Heke ale spokojen nebyl a vlajku podřízl znovu. Guvernér jej nechal zatknout, což se stalo roznětkou válečného konfliktu – první maorské války. Někteří Maorové v ní bojovali po boku Hone Hekeho, ale jiní se přidali na britskou stranu.

Roku 1845 do Aucklandu přijel nový guvernér George Grey, který byl rozhodnutý obnovit mír a zachránit kolonii před bankrotem. Byl také prvním guvernérem Nového Zélandu, který ovládal maorský jazyk. George Grey studoval maorskou kulturu a za svou práci na tomto poli se dočkal širokého uznání. S maorskými náčelníky se pokusil navázat těsnější spolupráci a všem proto rozeslal dary. Nechal najmout maorské dělníky pro stavbu silnic, kterým platil téměř stejně tolik, jako Evropanům. Podporoval působení misionářských škol a také dal zřídit čtyři nemocnice, kde se Maorům i osadníkům dostalo stejné péče. Na druhé straně však vojensky zakročil proti rebelům a první maorská válka tak skončila v roce 1847.

Novozélandské koloniální hospodářství rostlo. Již kolem roku 1850 bylo v Nelsonu na severu Jižního ostrova přítomno 70 000 ovcí a na druhé straně průlivu ve Wellingtonu to bylo na 42 000. V roce 1856 měl Wellington 6000 osadníků a dalších 8000 žilo na Jižním ostrově, povětšinou v Nelsonu, Christchurchu a Dunedinu. Auckland měl téměř 10 000 obyvatel evropského původu a v jeho okolí bylo chováno téměř 100 000 ovcí.

V roce 1852 britský parlament schválil New Zealand Contitution Act, který novozélandských osadníkům umožnil zřídit si vlastní shromáždění a vládu a od roku 1856 si tak Novozélanďané sami spravovali vnitřní záležitosti, zatímco Britové si podrželi záležitosti obrany a udržování vztahů s maorským obyvatelstvem.

Maorské zemědělství prosperovalo, domorodci tak prodávali potraviny osadníkům a také je vyváželi do Kalifornie. Avšak nespokojenost Maorů přetrvávala. V oblasti Taranaki se sešli maorští náčelníci a doufali, že se jim podaří zastavit další odprodej maorské půdy přistěhovalcům. George Grey úřad guvernéra opustil a v novozélandské politice se začal více prosazovat ostřejší kurs vůči Maorům. Maorové se cítili ohrožení. Objem jejich obchodu s potravinami stále klesal s tím, jak osadníci pěstovali více svých a stávali se potravinově soběstačnějšími.

V roce 1859 se novozélandská vláda pokusila donutit Maory ve waitarské oblasti k odprodeji půdy a tak začala druhá maorská válka. George Grey se v roce 1861 vrátil na pozici guvernéra a opět se mu podařilo konflikt zažehnat a zlepšit vztahy s Maory. I tentokrát někteří maorští náčelníci stáli v konfliktu na straně osadníků. Někteří maorští bojovníci se hlásili k hnutí Hau Hau, které bylo protikřesťansky zaměřené a věřilo, že síla jejich víry se ochrání před puškami bledých tváří. Mezi Maory vzniklo i další hnutí – Pai Marire –, které hájilo uchování maorské identity a právo na autonomii. Maorští povstalci se střetli s pětitisícovou silou britské pravidelné armády, ozbrojených osadníků i jim loyálních maorských kmenů. Povstalci utrpěli porážku a roku 1856 Britové stáli z Nového Zélandu jednotky pravidelné armády. Válka však mezitím poškodila novozélandské hospodářství. Průmysl strádal a osadníci byli čím dál víc tlačeni k uzavření nějaké dohody s rebely. Druhá maorská válka tak skončila v roce 1872. Na straně povstalců se od roku 1845 nahromadilo na dva tisíce mrtvých, zatímco Britové měli padlých 560 a loyální Maorové (Kupapa) 250.

V roce 1865 bylo hlavní město Nového Zélandu přesunuto z Aucklandu do Wellingtonu, který se nachází více uprostřed země. V téže době bylo v Otagu na Jižním ostrově objeveno zlato. Počet obyvatel ostrova se díky přílivu zlatokopů zdvojnásobil. Zlato a ovčí vlna se staly hlavními vývozními artikly Nového Zélandu. Prudký hospodářský vzestup z roku 1871 o osm let později následoval stejně rychlý pokles doprovázený obvyklou bankovní krizí.

Podle sčítání lidu z roku 1881 měl Nový Zéland 534 030 obyvatel. 40 procent bělošského obyvatelstva tvořili Britové, vesměs původem z nižší střední a dělnické vrstvy. Zbytek byli Skandinávci a Němci a také tu byl určitý počet přistěhovalců z Austrálie a Spojených států, kteří do země přišli období zlaté horečky v 60. letech 19. století. Sčítání lidu z roku 1891 ukazuje nárůst obyvatel na 668 632, kdy Evropané Maory převažovali v poměru 14:1. Nový Zéland je tak vedle třeba Ameriky dalším zářným příkladem zemědělské a populační expanze Evropanů do méně zalidněného regionu.

Zdroj

Původní článek „The Maori and Colonial New Zealand“ Franka E. Smithy naleznete na jeho stránkách Fsmitha.com.

Autor

Frank E. Smitha (*1934) je americký historik, spisovatel a editor. Byl příslušníkem americké námořní pěchoty a účastnil se války v Koreji. Od počátku šedesátých letech působil jako nezávislý publicista a politický aktivista. Historii vystudoval na California State University. Až do 90. let pracoval v Silicon Valley a poté se vrátil k psaní o historii. V současnosti žije ve státě Ohio.